Původně jsem chtěl tenhle článek nazvat „Pravda je lepší než moje přítelkyně“, ale to by znělo trochu kazatelsky. Před chvílí jsem si vymačkal pomeranč a když jsem pil ten lahodný nápoj, tak mě napadlo: Tohle je lepší než moje přítelkyně. Nazvu ten článek „Pomerančová šťáva je lepší než moje přítelkyně.“ Je to dost dlouhý název, ale přesnější by bylo „Čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva je lepší než moje přítelkyně.“ Pomerančová šťáva totiž zní trochu jako název nějaké umělé limonády, kdežto já mám na mysli opravdovou, právě vlastníma rukama vymačkanou šťávu z pomeranče. Takže tahle esej by se měla jmenovat „Čerstvě vymačkaná šťáva z pomeranče je lepší než moje přítelkyně.“

Když jsem pil tu čerstvě vymačkanou šťávu, nestačilo mě ve skutečnosti ani napadnout, jestli tohle je pravda, nebo je to lepší než pravda nebo to není tak docela pravda. Prostě jsem pil, ale samozřejmě - i když něco děláme úplně, nemůžeme čekat, že nás po celou dobu té činnosti vůbec nic nenapadne. A mě napadlo: „Čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva je pravda.“ Ale co myslíte, že je ve vašem životě důležitější? Filozofická kategorie nebo skutečný zážitek? Pokud je pro nás „pravda“ pouhá filozofická kategorie, bude lepší, když se zaměříme na skutečnost, čili na prožívání každodenních skutečných věcí. Proto jsem dal přednost názvu „Pomerančová šťáva je lepší než moje přítelkyně“ před názvem „Pravda je lepší než moje přítelkyně.“ Ale je to vlastně totéž.

Teď je otázka, co s tím vším má společného moje přítelkyně? Jak bych ji mohl srovnávat s nějakým nápojem? To vzniklo tak, že jsem včera večer šel po ulici a cítil jsem jakousi těžko popsatelnou vnitřní vyrovnanost. Když jdete po zazenu na procházku, asi taky znáte ten pocit vnitřní vyrovnanosti. Není na tom nic zvláštního a není to nic, čím by se člověk mohl chlubit, protože by se chlubil cizím peřím. Ta vyrovnanost totiž vlastně není naše, ale týká se vesmíru. A jak jsem tak kráčel, napadlo mě, že pro mou přítelkyni je láska nesmírně důležitá. Naproti tomu já vidím vyrovnanost vesmíru jako něco, co je základem opravdové lásky. Lásky, která není založená na výčitkách, dramatických výstupech, rozchodech a návratech. A jak jsem tak přemýšlel o tom, co je podstatou lásky, napadlo mě, že musím napsat esej, ve které vysvětlím sobě a druhým, proč je zážitek prožívání skutečnosti důležitější než běžné představy o lásce. Jinými slovy proč je vyrovnanost vesmíru důležitější než to, jak běžně vnímáme naše vztahy s druhými lidmi.

Moje dívka samozřejmě chce, abych ji měl rád a abych to dával najevo. Na druhou stranu si uvědomuju, že člověk prostě nemá dost místa v srdci pro druhé, pokud je jeho vnímání světa omezeno na několik sentimentálních myšlenek nebo pokud je toto vnímání utlačováno strachem nebo nespokojeností. Takový člověk může prožívat romantickou lásku nebo může být nesnesitelným partnerem, ale v obou případech je jeho láska jako chaloupka postavená na vratkých špalcích. Aby si ta chaloupka pořádně sedla do svých základů, aby stála na pevné zemi, je potřeba vrátit se k vnímání skutečnosti v její původní podobě. Pokud jsme doma sami a pijeme čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu, je to mnohem důležitější než všechno, co si myslíme o buddhismu, o sobě nebo o našem partnerovi. Když se učíme poznávat skutečnost samotnou a prožíváme skutečnost samotnou, není důvod, abychom to nemohli dělat taky v přítomnosti partnera. A když s námi chce partner o něčem mluvit, nebude nám dělat takový problém ho nezaujatě poslouchat. Nebudeme totiž plni vlastních omezených názorů a všelijakých negativních pocitů. Pokud se nebojíme žít v pravdě, čili pokud směle pijeme čerstvě vymačkanou šťávu z pomeranče nebo se směle sprchujeme nebo směle pracujeme v kanceláři nebo si směle leháme do postele, pak i náš vztah bude smělý. Čili nebojácný, živý a zakotvený v přítomnosti. I když od vztahu můžeme očekávat podobné nesmysly, jaké očekáváme od studia buddhismu nebo cvičení jógy, nakonec zjistíme, že ten vztah, tato velká láska, nám nikdy nenabídne víc než čisté prožívání přítomnosti blízko nebo ne zas tak blízko partnera. Nebo dokonce nesmírně daleko partnera. Velkou lásku nikdo nerozdělí, protože ji nikdo nemusel spojovat. Je tu totiž odnepaměti.

Pokud náš partner není strašpytel, nakonec jen vytěží z toho, že když pijeme čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu, ani na něho přitom nemyslíme. Nebo že si dokonce myslíme, že čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva je to nejlepší, co se nám mohlo v životě přihodit.