Pokud by někdo věděl jak postavit jadernou elektrárnu, zkonstruovat žárovku před sta lety, potom by v tom období došlo k realizaci. V tuto chvíli je zde pravěk, středověk, dnešek a svět za stovky, tisíce let. Vše existuje v rovině potenciálu a ten je bez začátku a konce, nepodléhající podmínkám, nekonečný, vše obsahující.

Pokud bychom dnes mohli vypravit odborný tým do pravěku, tak by s nynějšími znalostmi mohli odchytit pravěkého člověka a pokud on by byl ochotný (-:, tak by ho dokázali za nějaký čas tu žárovku objevit. Vím, že by muselo být splněno hodně podmínek, ale vynález žárovky by se uspíšil o tisíce let. Protože ani lidé nic nepřeskočili, dělali jeden krůček za druhým a k té žárovce se dostali. Všechno co bylo k výrobě žárovky zapotřebí z materiálního hlediska v hmotě planety bylo, scházel výrobní postup. Takže materiál a inteligence byla k dispozici vždy, byť v latentním stavu. A to samé platí i pro budoucnost. Nevím, co vše lidé dokáží objevit, doslova si vzít z toho, co tu stále je. Pokud bychom měli již projevenou inteligenci, znalost prostřednictvím někoho z budoucnosti, opět bychom byli schopni cokoliv vytvořit. Potom je čas poněkud zavádějícím. Pokud je vše už nyní, kde je tedy čas ? Pokud jsme oním potenciálem v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, co s časem? Existuje? Není čas jen námi vytvořenou iluzí ? Není to, co se skutečně děje jakýmsi problikáváním svítilny, z nekonečnosti všeho do projevu, do viditelnosti, specifické formy ? Protože i to projevené je stále součástí toho původního, neprojeveného.

Všechny objevy, vymoženosti, myšlenky již existují. Pouze je naším omezeným vnímáním nedokážeme vidět. Tak existují i další „připravené“ světy na své objevení. Nic nestojí mimo nás a my nestojíme mimo to ostatní. Potenciál je všudepřítomný. Je to inteligence, která je tak ohromující, že ji nemůžeme nikdy obsáhnout. Ale to nevadí, stačí víra a důvěra že je. Potenciál prostupuje naprosto vše a tudíž i to, co nazýváme námi samotnými.

Jaká je tedy motivace něco dokázat ? Co je to za žízeň, která nás nutí dělat tisíce věcí ? Po čem toužíme ? Věřím tomu, že naše dimenze slouží jen k tomu, aby se existence mohla na sebe podívat jinak. K tomu byla vytvořena určená nedokonalost omezenosti prostředí a vytvoření protiváh, kdy jedna strana jen tímto nastavením může vidět tu druhou a stále hledí na sebe. Je to dokonalé ? Ne, je to naprosto nedokonalé a vše to nakonec plave v oceánu potenciálu, který je možné dostat do forem. Tak je to i s naším tělem. Z jedné jediné buňky vznikne dělením obrovská záplava buněk, které jsou v podstatě totožné s první buňkou. Buňky se dělí na další a další ale pravdivá je i opačná cesta, kdy se zpátky dostaneme do té původní. A ta první buňka je součástí předchozího řetězce a pozpátku bychom se dostali k tomu původnímu a to je potenciál – inteligence.

Takže když chceme věřit tomu, že jsme nedokonalí, že máme omezené možnosti, nikdo nám bránit nebude. Pokud věříme, že jsme součástí všeho, všeho co existuje, existovalo a bude existovat, je to pravdivější a logičtější tvrzení.

Poté se dostáváme k tomu, že cokoliv děláme, jakkoukoliv cestu, tak se pohybujeme v absolutní množině možností. Děláme to, co je a bylo a bude. Je pochopitelné, že se snažíme porozumět životu v rámci našich možností a omezení. Možná nás to i chrání, protože odstraňujeme ať s úspěchem nebo neúspěchem vyděšený hlas ega, což není nic jiného než soubor zkušeností propojených ve specifickém osobním modulu. V závislosti na našem okolí, informacích, životních událostech a představách, co to je a co to pro nás znamená. Pokud bychom vstřebali víru, že se tak jako tak vznášíme v oceánu nekonečné inteligence, potom by naše starosti, radosti, motivace a jiné lidské pochutiny byly poněkud zbytečné. Nemá smysl definitivně odmítat lidské prožívání, protože jsme se s tímto omezením narodili a fyzické přežití vyžaduje určitou energii, spoluúčast. Ona příslovečná kapka v moři nebo sněhová vločka v ledovci. Ve své podstatě je stále tím původním, potenciálem, ale na druhou stranu je viditelná za pomoci upraveného prostředí.

Tak se může zdát, že takové nic po naší smrti musí být úděsné – prázdnota, absence pohybu. Ale já cítím, že se vracíme zpět do toho, co bylo u našeho zrození, do potenciálu. I teď jsme součástí všeho, ale vidíme jen velmi niterný kousek. Jak to potom může být strašidelné ? Strašidelné snad jen za předpokladu, že věčnost uvidíme naším omezením a k tomu nedojde. Takže ať jsme křesťanem, buddhistou, mohamedánem, jehovistou, wiccanem, pouze se orientujeme na niternou výseč všemíra. Prostě své nedokonalé prostředky, pozornost a orientaci zaměřujeme specifickým směrem a děláme něco, co plave v široširém oceánu všeho. Zabýváme se drobnou řasou, která není řasou v absolutním hledisku, ale my ji jako řasu vidíme.

Je poměrně zbytečná věc zabývat se pátráním po jiných civilizacích mimo naší planetu, protože naše omezení je příliš velké. Určitě existuje nespočet dalších dimenzí, do kterých se plamínek inteligence, naše duše, dostane. Vždyť je jeho součástí, v podstatě to již dávno prožíváme, i když nevidíme a necítíme fyzickou přítomnost.

Naše žízeň, hledání a touha je zapříčiněná právě naší duší. To, co hledáme, je dávno v nás samotných, je v nás všechno. Potom je otázkou, zda je nejlepší se zabývat materiální stránkou, věcmi, které nás sice činí občas šťastnými, ale které zde za nějaký čas zůstanou. Přemýšlíme nad tím, co bylo před naším zrozením a co bude po naší smrti. Jak to vypadalo, bude vypadat, co tam budeme dělat ? Osobně se domnívám, že pokud na to nepříjdeme, stejně to víme, je to v nás. Možná se o to ani nemáme starat, tak jak se školák nemusí starat o studijní program na vysoké škole. Příjde to.

Takže, vše co má být objeveno již nyní existuje. V tuto chvíli je dostupný svět v roce 3000, 4000, 5000 a nebo i totální zkáza. Máme společný zdroj, inteligenci. Já, ty, oni – všichni jsme naprosto identičtí, máme nekonečné možnosti využití společného potenciálu. Ovšem na druhé straně máme také možnost to jako jedinci odmítnout, nesouhlasit, zavrhnout. Pokud toto vstřebáme, jsme připraveni se začít v oné inteligenci, potenciálu, ať námi viditelného nebo zatím ukrytého, rozpouštět. A tato „cesta“, víra, důvěra plodí nic jiného, než úžasné štěstí a závratnou blaženost.