Víte proč je nebe plné hvězd? Protože každý z nás má svou vlastní duši, čili hvězdu. Tu svou však nevidíme, nýbrž jsme to my, kteří hledíme na dalších miliardy hvězd, na miliardy duší. Žijeme si svou virtuální realitu, ve své vlastní bublině, ve společné kontinuální matrici, a pokaždé za jasné noci, můžeme pozorovat miliony duší, které s námi sdílejí sen v matrixu.

Naše smysly jsou velice omezené, tedy vidíme jen kupu rozzářených hvězd na obloze, ale jednou pochopíme více a uvidíme daleko více z krásy, která je před námi zatím zahalena závojem tajemství a překvapení. Jakožto poutník, cestující mezi hvězdami, navštěvující různé galaxie, jsem nakonec zavítal do této části vesmíru. O této ve vašem jazyce „Modré zemi“ je po všude vypravováno za velkých ovací i zklamání, za velikých smutků i radostí. Když jsem tu byl poprvé, ještě jako mladá, čerstvě zažehnutá duše, nacházel se tento vesmír v té nejčernější tmě. Tato část vesmíru byla i pro mne, jakožto duši nesmrtelnou, velice nehostinná až strašidelná, ba přímo, hrůzu nahánějící nehostinná krajina. Byli zde mocnosti, které utvářeli tento vesmír a tedy nejspíše jedni z nejstarších bytostí vůbec které jsem kdy potkal. Nesetrvával jsem zde příliš dlouho. Respekt který jsem pociťoval k těmto prastarým obyvatelům vesmíru, mě hnal touhou pryč. Poté jsem navštívil spoustu jiných světů, které se neustále vyvíjejí, takže je krásné je opět při nějaké zvláštní příležitosti opět navštívit. Ale jak jsem již naznačil, této planetě se již dlouhou dobu vesmírné bytosti vyhýbali. Nechápal jsem důvody a nepřikládal tomu žádnou důležitost, nýbrž není nic krásnějšího, než život, ať je v kterékoli části galaxie. Viděl jsem sluneční soustavu, kdy pastýři spolu s tvůrci dosáhli krásného kolektivního vědomí na úrovni planet, kdy se před vámi zjeví krásná paní s modře se vznášejícím oparem kolem svého těla za omamujících zvuku múz. Po chvíli mi pověděla, že ona je planetou na které se nyní nalézáme. Že každá planeta má svou duši, a zde se již podařilo spojit pastýře, tvůrce a planety v jednu bytost. Probudit společný potenciál a prostoupit všech miliard energetických čaker. Když jsem se představil já, byl jsem pozván na jakousi prohlídku. Najednou jsme se objevili v plamenech. Ne! V pekle horoucím přímo. Ale ne, nalézali jsme se přímo uprostřed slunce. Když jsme se odebrali o trochu dále, pryč z  oslepujícího světla. Naskytla se nám neopakovatelná hra barev. Všechny planety měli svou tvář, jakési končetiny a celé dohromady, se sluncem uprostřed, tvořili krásný živý organismus. Tento neopakovatelný zážitek, mě přivedl na myšlenku, že je čas opět navštívit Zemi, že ať ty či ony prameny o ní mluví sebe více varovněji, musí být stejně krásná, jako jsou planety v tomto slunečním systému.

Cestou jsem navštívil ještě 3 jiné galaxie, kdy na Andromedě, jsem byl varován nad nepřízní osudu celé té oblasti. Však nedal jsem se po předchozí kráse zviklat a vyrazil směr Země. Načasování bylo vskutku příhodné, nýbrž slunci zbývala poslední desetina galaktického roku ke vstupu do paprsků světla. Země mě do své inkarnace přijala velmi přívětivě a zdvořile, jen to probuzení bylo otřesné.:

Na Zemi jsem jako malý cvrček vylezl pozemské matce z lůna a byl jsem celý zkrvavený. V tu chvíli, jsem se choval jako mladá nevinná duše, že jsem ani nekřičel, či se jinak projevoval. Všichni na mě koukali a já vůbec netušil co se děje. Všude byla nesmírná zima po tom, co mě vytáhli z toho hřejivého vaku, však po chvilce jsem usnul, poté sál prs s mlíkem, což mi  zůstalo již na celý život a pokaždé jsem se, k tomuto dětskému rituálu rád vracel. Ale nepředbíhejme. Doba to byla zvláštní a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že má být dobou posledního dokončení k posunu myšlení, techniky a prostě celkové harmonii mezi planetou a lidmi. Hlavně mezi lidmi navzájem. Když jsem byl malý, chodil k nám do vesnice vždy pán s křížem v ruce, kapucou na hlavě a kázal něco o Božím beránkovi. Vím že ovce a náš beran se proháněli za naší chalupou, ale otec mu vždy za tyto slova daroval nějakou kobylu, ovci či berana. Vůbec jsem nechápal, kdo že to ten pan Bůh vlastně je. Byl jsem velice bystré dítě, až do svých 6ti let. Poté se moje vědomí začalo odpoutávat od spojení se Zemí a Vesmírem, tedy od veškerého vědomí. Začínal jsem být stále více osamocen a opuštěn.

Otec,  byl v té době velmi vlivní vladař celé Bohemie a dalších přidružených království, kdy se za veliké snahy, pokoušel udržet klid a mír. Avšak neustále, ať z východu, severu, jihu, či západu,  podnikali výbojné kmeny nájezdy. A pokaždé se oháněli panem Bohem. A já pořád nechápal, když všichni znají pana Boha, tak proč mezi sebou válčí a nás napadají. Ano to bude ono. Napadlo mě, že pana Boha neznáme a jen platíme za zprostředkování těm pánům s kříži v kápích. No když nadešel můj šestý rok a já šel ke svému strýci Vladovi, ze starého rodu Krakovců na jeho hrad, naučit se chrabrosti a umění naslouchat lidem, byl to pro mě veliký zážitek. Sic jsem ztratil do té doby své dětské schopnosti telepatie, a úplně jsem zapomněl odkud přicházím a jaké je mé poslání. Avšak u strýce Vláda, začal pro mladého klučinu ráj. Učil mne šermu, latině, francouzštině, čínštině, angličtině a samozřejmě rodné řeči jakožto královskou pečeť, také češtině a slováckému jazyku. Poté mě strýček naučil vykládal karty, učil mě nahlížení do srdcí druhých, jak léčit nemoci. A co nejvíce mě bavilo ze všeho nejvíce, bylo když, mě učil číst ve hvězdách a díky tomu také určit nejvhodnější čas na setbu, sklizeň, útok, obranu a další důležité věci. Samozřejmě neopomenu, že zdůrazňoval, že je velice důležité ptáti se hvězd, na ženy a jejich uspokojení. Strýček totiž celý život tvrdil, že spokojená žena, je šťastné soužití. A když je šťastné soužití u vladaře, jsou šťastni i poddaní. Každý měsíc jsme vyjížděli hluboko do hor a do lesů, kam ani noha nezabloudí celý dlouhý rok. Pokaždé jsme zavítali na jiné místo a pokaždé mi předal kus svého vědění. Řekl mi, že tato doba není zlá, ani temná jak se bude v budoucích časech nazývat. Naopak to je i dle hvězd velice pokroková a revoluční doba, kdy se oprošťujeme od náboženských praktik a dogmat. A já teprve dnes pochopil pro jsme jezdili tak hluboko do lesů. Bylo to proto, aby bylo dostatečně dobře skryto naše hvězdné tajemství. Strýc mi pokaždé poodkryl kousek tohoto tajemství. Poprvé mi ukázal souhvězdí orionu, podruhé když mluvil o konci, mi ukázal souhvězdí Andromedy a když jsme takto jezdili rok co rok, zasvětil do všech tajů magie, které znal. Ukázal mi, že vše je tvořeno pouhou naší myslí. Naučil mě, jak za kteréhokoli počasí zmizet, jak zkamenět a zastavit své životní funkc, třeba na 100 let a další a další převratné věci. Avšak, pokaždé neopomněl zdůraznit, že nejdůležitější je mít spokojenou ženu po svém boku. A spokojenou ve všem co žena potřebuje. Také od něj si pamatuji větu..: „Za vším, hledej ženu“.

Poté když jsem dosáhl 21ti let jsem se již natrvalo vrátil do rodného sídla. Otce i mou drahou matinku jsem i dříve pravidelně navštěvoval, ale týdenní cesta bez spánku přes ta všechna údolí byla opravdu překážkou mého štěstí.

Však bylo znát těch 15 let co jsem tu nebyl. Kolik krásný dívek na hradě a v podhradí přibylo. Moje tělo se neustále zmítalo někde mezi člověkem a zvířetem. Bujaré večírky střídali dny, ba týdny v horách a pustinách, kdy jsem opět objevil stará zapomenutá místa, kam jsem si jako malý chodíval hrát. Když rodiče viděli jaký nezřízený život plný krásných žen vedu, rychle začali jednat a tlačili mě do svazku manželského. Nakonec jsem podlehl a vzal si snad tu nejhloupějších ze všech. Ta mi však, mohu říct naštěstí utekla s mojím ševcem, takže sňatek se mohl zpřetrhat a já byl opět volný. Avšak nyní nadešli mé 25. narozeniny a jako by mě někdo, nebo něco začalo probouzet. Na mysli se mi přitížilo, lidem jsem se odcizil a vize různých vesmírů a bytostí nepřeberného množství zaplavovali mou mysl. Nejprve jsem se to snažil potlačit tou nejlepší valašskou pálenkou, avšak ta tyto stavy posléze ještě prohlubovala. Pochopil jsem, že jediná moje šance, je navštívit strýce Vlada z Transylvánie. Ten den jsem si sbalil nejnutnější věci, jako meč, nějaké jídlo a pití a na druhý den ráno se vydal na cestu.

Po týdnu cesty kdy jsem se vydával za tuláka a otrapu jsem konečně stanul pod hradem kde sídlil můj strýc Vlad. Byl to mohutný hrad, tyčící se na vrcholku skal, odkud vedla jen jedna jedinná cesta, chráníc tím nejdůmyslnějším systémem padacích mostů jaké jsem si dokázal představit. Na hradě mě přivítali vřele, jen strýc byl pryč na diplomatických jednáních ohledně obrany hranic před Osmanskými nájezdníky, kdy padal jeden svobodný kraj za druhým a nikdo jim nedokázal čelit.  Ale ten den na hrad dorazila ještě jedna nečekaná návštěva.

Když vjela na nádvoří, celý palác se rozzářil. Číši kterou jsem držel v ruce, bez mého povšimnutí vypadla a já v tu chvíli hleděl na tu oslnivou krásu. Byl to Anděl, byla to Bohyně. Pohlédla na mě a já se rychle snažil ze zkoprnělého trotla udělat ušlechtilé rytíře, hlavně se zavřenými ústy. Hned mi bylo vytknuto, že krása vychází ze vnitř. A neměli bychom myslet, jen tím co máme v rozkroku. V tu chvíli jsem se cítil dost trapně, ale slečnu Annu, jak se mi představila, ne mé naléhání, jsem uvedl do těch nejlepších komnat. Samozřejmě na doporučení tetičky Agnosie, jak se jmenovala žena mého strýce.

V příštích dnech se konečně navrátil strýc Vlado a já se mu konečně mohl svěřit se svými vizemi. Nebral to prý sice na lehkou váhu, ale jak vidno, nebyl zrovna vhodný čas. Turkové a další kmeny se blížili ze tří stran, kdy okolní oblasti padali pod drtivým tlakem barbarů. Večer jsme si ještě popovídali o mém životě a mém bytí. O mých problémech a o mém žití. Ale jediné co jsem se dozvěděl bylo, že prý již dávno to vše jest vepsáno ve hvězdách.

On však teď musí odvrátit hrozbu, které čelí celý jeho kraj. Když jsem se s tímto svěřil Anně, vzala mě za ruku, dala si prst před ústa a řekla:“psst, pojď“ Neváhal jsem ani vteřinu, nýbrž má fantazie, v ten okamžik neznala mezí.

Vešli jsme do tajné komnaty, kde jsem dříve nikdy nebyl. Byl jsem udiven, jak dobře ten hrad zná. Procházeli jsme chodbou, kde na zdech po stranách visely erby rozličných rodových linií, které ve znaku měli společný symbol draka. Anička mi vysvětlila, že rod Krakovců, jak je dnes nazýván, je velmi prastarý rod, kdy jeho původní datace není známá. Je to rod který napříč celým kontinentem střeží severní hranici před nájezdy Turků a jejich předchůdců. Od Baltského moře až po nejjižnější cíp k jižnímu moři střeží tato posvátná místa, před tím, aby nepadla do nepravých rukou. Jsou to místa, kde byli zrozeni první lidé. Místa odkud vzešli naši otcové a matky. Jsou to také místa silné magické moci, která by dokázala vzkřísit bouři orkánů, zemětřesení a další hrozivé věci v nepovolaných rukou a proto  místo zapečetíme a opustíme, nýbrž armády kterým tvůj strýc vzdoruje již tisíce let, se mohou zmocnit hradu, ale toto místo bude skryto jejich zraku, dokud se nenavrátí někdo povolaný.

Vydali jsme se spolu na cestu zpět do hradu mého otce, když na druhý den ráno nás přepadli lapkové. Skončil jsem na zemi v kaluži krve v bezmoci mou drahou Annu dále ochránit. Celý svět kolem se mi začal ztrácet před očima a já pomalinku usínal spánkem příjemným, kdy jsem se probudil na orbitě kolem Země. Napadlo mě zmizet, ale tu duši kterou jsem poznal těsně před opuštěním těla, mi nedovolila odejít a já ji prostě musel najít. Ano, mou milovanou Annu. Když jsem se opět napojil na jádro planety, mohl jsem se konečně znovu vnořit do dalšího snu. Hledal jsem Annu, to byl můj životní cíl. V každém životě jsem ji potkal. Buď jako služku, jindy jako královnu a po několikáté aj jako milenku. Byl to ten nejkrásnější sen, do kterého jsem se mohl vůbec vnořit. Avšak tento život, který jsem zrovna na krásně trávil v Čechách, zde probíhala válka, celých dlouhých 30 let. Naši lásku rozdělila až Annina vážná nemoc, které posléze podlehla. Zoufalství, které jsem nikdy před tím nezažil, nýbrž bytosti vyšších úrovní, nežli se tato planeta nachází tomu bývají imunní. Ten den, kdy Anna zemřela, jsem ztratil vůbec jakoukoli iluzi o této planetě. Nevěděl jsem, zda-li je toto všechno přirozený průběh evoluce, kterou prošlo miliardy galaxii a jejich duší, nebo se Země vymkla jakémukoli Vesmírnému zákonu a je toto právě to peklo, kam bývají duše posílány za trest. Nejhorší bylo, že jsem odsud nemohl nijak uniknout. Mohl jsem jedině čekat, jestli lidé tuto planetu nezničí sami a připadal si úplně bezmocný. A pokud si dobře pamatuji, mělo by nás tu být 12 duší, které se tu s plným vědomím vracejí zpět na Zem. Rozhodl jsem se je vyhledat a zjistit co se to děje. Věděl jsem, že Anna taktéž hraje velmi důležitou roli v celém tomto příběhu, jen jsem již nechápal vůbec nic…

Postupně jsem se inkarnoval na různá místa planety a hledal  12 spřízněných duší. Když jsem nalezl prvního, v dané oblasti vypukla děsivá zemětřesení, kdy země pukala, sopky chrlili své žhavé magma a jsme oba podlehli četný zraněním při záchraně tamních domorodců. Ano, našel jsem ho u kmene Yupi, na Sibiřském Rusku. Poté co mi Igor, jak jej domorodci pojmenovali že zde v horách žije žena, kterou dostal za úkol chránit před všemi, kteří by, třeba i násilím chtěli využít všech jejich schopností. Je to 12 zlatých duší, které léčí celou planetu a předávají odvěká moudra spřízněným domorodcům na dané části planety. Ať už tady na Sibiři, a v jiných dalekých končinách, po celém světě. Vždy tam kde žijí přírodní národy. Ty ženy připravují Zemi na vyšší vibrace pro přechod do pásma fotonů a tím i transformaci vědomí celé planety a jejich dětí. Když se mě igor zeptal, kde mám já svůj drahokam, svůj svatý grál, došlo mi, že ani nevím. Poradil mi, že ať dalším 10 z nás nehledám, že to nemá význam, ale najdu svou Annu. V tom jsem se zalekl, odkud zná její jméno, jak jsem ji poprvé pojmenoval. Jeho odpověď byla zarážející, ale pochopitelná. Že jakožto poutníci ze starých civilizací nepodléháme úplně této matce Zemi. Postupně sice ztrácíme schopnost dožívat se tisíce let, ale schopnosti jako telepatie, telekineze a další, které nám sice slábnou, ale stále se dají ještě použít.

Annu se mi podařilo najít. Ano byl jsem u jednoho kmene indiánů, kde bylo to velice příjemné shledání. Anna mi pověděla, že zde si konečně po desítkách prázdných životů uvědomila kdo je a teď už ví, kdo jsem já a odkdy a odkud se známe.

Za úplňku přišla za mnou, kam jsem chodil pozorovat hvězdy a rozjímat o rozličnosti vesmíru a jeho zvláštnímu, někdy sarkastickému humoru. Lehla si naproti mně, spojili jsme se temeny hlavy a mlčky hleděli na rozzářenou hvězdnou oblohu. V tu chvíli jsme sdíleli jednu mysl a byl to vskutku neobyčejný zážitek.

Po několika krásných chvílích mi řekla, že mě propouští ze svého života. Mohu tedy opět opustit orbitu Země a navštěvovat jiné světy. Byl jsem opravdu šťastný, nýbrž jsem po tomto toužil úplně nejvíce ze všeho. Nedokázal jsem přijmou tato pro mě děsivá pouta, kdy se celá  Zem zmítá pod nadvládou tyranského smyslu života okrádání jeden druhého o energie a naději.

Když se Anna poté na mě otočila, viděla jen mou zkamenělou schránku, nýbrž mé Já se již vznášelo na orbitě a dál pryč odsud.

Mlhoviny na které jsem narazil, mi poskytli azyl. Koupal jsem se v jejich zlatavé záři, kdy se má mysl vznášela v absolutnu. Poté jsem se vydal k souhvězdí střelce, kde by podle kmene Inků, měla být jedna trpasličí planetka, která však není zaznamenaná v žádných hvězdných mapách. Dorazil jsem již na dohled planetce. Kolem planety se vznášeli zvláštní bytosti. Trochu jsem se polekal. Vzpomněl jsem si , že jsem je již kdysi viděl, když se tvořila první galaxie v této části vesmíru. Napojil jsem se tedy na tuto planetu a byl v údivu. Má inkarnace v podobě jakéhosi ptakoještěra, který neuměl utíkat, ani létat, ale měl dvě nohy po kterých se jakš takš pohyboval. Byla to nehostinná zem, jen prach a písek. Když slunce zapadlo za hory a nesnesitelné horko vystřídal krutý chlad, zahlédl jsem v dáli kmitající světélko. Vydal jsem se tedy tím směrem, kdy mráz doslova spoutával moje nohy a přicházel zmar na moji zkoušenou mysl. Nakonec jsem přišel k jeskyni ve které hořel oheň a u kterého seděla úplně nahá postava. Byl jsem v údivu, že té ženě sedící na zemi není zima. Přistoupil jsem, a pozdravil. Jeskyně se v tu chvíli zalila modrobílým světlem a mé tělo obklopilo krásné hřejivé zlaté světlo. Byl jsem přizván k ohni, který hořel bez jakéhokoli paliva, jen plyn který vyvěral ze země podporoval tento nepatrný plamínek naděje, pro mě ještě před chvíli zmrzlého a zoufalého poutníka. Nebylo třeba mluvit. Naše myšlenky a vřelé energie proudily mezi naší myslí a našim celým tělem.

Po zharmonizování mé duše, jsem byl vyzván, ať opustím tento vesmírný prostor a navrátim se zpět k zemi. Že mé otázky mohou být zodpovězeni pouze tam. Země byla prý stvořená, jako zahradou světa. Měl to být architektonický skvost celé galaxie, avšak mnohé války, byly varovným signálem pro to, aby lidem byla vzata moc a Země se tím stala. Když se však objevi trestaneckou kolonií, kam se vskutku posléze posílali duše, které se nedokázali včas evolvovat ve svých světech. A lidské děti mají nyní poslední možnost postoupit do vyšších vibrací a tím si navrátit všechny zapomenuté schopnosti. Když se však toto nepovede do určité, blíže nespecifikované doby, budou lidé vystaveni stále silnějšímu kosmickému záření, které momentálně nejsou schopni vstřebat. Proměna již začala na atomové a buněčné úrovni, avšak mysl a vědomí lidských bytostí pokulhává stále pozadu. Zatím se pouze několika bytostem podařilo odhodit svou hereckou masku, a ustát sami sebe. Aj ti nejsilnější a nejpokrokovější duchovní vůdci, stále jen opakují a překládají starodávné spisy. Avšak podstata jak vidno stále uniká všem. Stále chodí a bloudí ve svém začarovaném kruhu.

V tu chvíli mi došlo, proč těch 12 žen a jakou roli hraje 13. Anna a já jakožto její ochránce. Poděkoval jsem té krásné ženě a byl jsem propuštěn z matrixu této planety. Ihned jsem se vidal směrem k Zemi. K té krásně zářící bohyni s modrými závoji a příjemným uklidňujícím tónem, který provází všechny naslouchající.

Když jsem se konečně objevil zpět na matičce Zemi, trvalo mi celým osmadvacet let, než-li jsem svou Annu opět nalezl. Byla krásné a mladičká. Její energie a mládí mě doslova učarovali na první pohled. Bylo jasné, že ani já nejsem Anně lhostejný. Žila v samém srdci Bílých Karpat, jako lesní víla, kdy se stala pastýřkou tohoto kraje. Lidem ze širokého okolí přinášela krásu a radost do každičkého dne jejich života. Její srdce bylo naplněno láskou a louka pod jejíma noha, rozkvétala. Její zlatavě rusé vlasy vlály ve větru a líčka se jí leskla radostí z našeho shledání. Nyní jsem již věděl, že život na Zemi může být opravdu krásný a naši lásku musíme nejenom pěstovat, ale aj chránit. Věděl jsem také, že ludské duše nelze k ničemu přimět. Lze je jen probouzet a chránit. A doufat, že se snad osud člověka, jakožto hvězdného dítěte naplní a opět zaujme svou pozici vo Vesmíre…
 

Poznámka redakce:

Redakce nezodpovídá za překlepy a chyby v textu...