Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 17. 07. 2019     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Rozcestník | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
Friedrich Nietzsche:
Naše země se stala právě tím monstrem, proti kterému chtěla původně bojovat.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Země se posouvá, čas se mění
(21. 08. 2016, 3326x)
Žádejte o pomoc
(28. 09. 2016, 2970x)
Povzbuzení
(08. 09. 2016, 2886x)
Být vítězi
(17. 09. 2016, 2630x)
Probuďte v sobě lásku
(24. 07. 2016, 2583x)

kulatý roh  Poslední komentářekulatý roh
.:
"odpověd momentálně nedokážu sesmolit, ale na youtube..."
(Léčení vnitřního dítěte)
půl na půl:
"ano, článek je užitečný, informuje o tom, jak funguj..."
(Manuál pro extroverta: Pravidla komunikace s introvertem )
bez titulku:
"Super!!! Přesně tak to je. Míla"
(Nebojte se Božích Zákonů)
Jedná se totiž o to, že ...:
"... pokud byste si nechali příjmení svého expartnera..."
(Zamyšlení pro dnešní den)
bez titulku:
"Dobrý den, podařilo se mi nedávno spojit se svým vni..."
(Léčení vnitřního dítěte)
Dotaz:
"Dobrý den, mám dotaz. Shamkhalaprashalanu jsem poprv..."
(Šankhaprakšálana)
výroba nemocných:
"Nemocní se vyrábí i jinak. Například diagnoza cukrov..."
(Jak nám vyrábějí nemoci, abychom se stali jejich zákazníky)
Životopis Míly a Eduarda Tomášových:
"Dobrý deň, pán Miloš. Som veľmi rada, že som našla ..."
(Životopis Míly a Eduarda Tomášových)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh
    
Předpověď pro ČR 1.den title= Předpověď pro ČR 2.den Předpověď pro ČR 3.den
    

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Šamanismus

* Přátelení s temnotou


Ukázka z knihy (Květy Wiricuty) - Šamanismus - 21. 11. 2003 (6948 přečtení)

Temné stránky našeho života jsou pro šamana zdrojem síly stejně, jako světlé. Odmítáním temnoty je náš život ochuzený, je to předstírání, že určitá naše část neexistuje.

PŘÁTELENÍ S TEMNOTOU

Tomas Pinkson
(úryvek z knihy Květy Wiricuty)

 

Je přáním Wakan Tanky aby světlo vstupovalo do temnot a abychom jej mohli vidět nejen našima dvěma očima ale i oním zvláštním okem, jímž je oko srdce, oko, které vidí všechno a kterým rozlišujeme, co je pravé a dobré.

Černý jelen

Uh-Uh, zde přichází. Hrozivý, hnusný pocit, tepající na dně mého žaludku během poslední půlhodiny, se nyní začal šířit vzhůru a pronikal mou hrudí a průdušnicí a já věděl, že jej nedokážu potlačit. Padl jsem dopředu na zem a nacpal svou tvář do díry, kterou jsem vyhrabal předtím. Než jsem stačil dosáhnout vlhké, chladné temnoty, první přílivová vlna vybuchla s plnou silou. Mé tělo se otřásalo pod jejím dopadem, dávivé zvracení provázené střevní křečí a hysterickým vzlykotem. Byl jsem opět čtyřletým hochem oplakávajícím smrt otce. Slzy žalu byly zadržovány tak dlouho, že ucpaly mé kanály a vyvalily se naráz jako láva z vybuchnuvšího vulkánu. Nekontrolovatelně jsem vzlykal. Další zvracení a další přívaly nářku zraněného zvířete pro ztrátu milovaného, pro téměř smrtelné zranění jeho duše. Aniž bych to tušil, byly ve mně zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšel. Měl jsem za sebou roky těžké práce v poradenství i se sebou samým. Byl jsem dokonale obeznámen s klinickou dynamikou žalu. Ale toto - to přicházelo z místa, o jehož existenci jsem nevěděl. Slzy se mísily se zvratky a hlenem - díra se rychle zaplňovala. Cítil jsem se však fantasticky, odstraňoval jsem starou energii, jíž jsem po léta držel pevně uzavřenu ve svém nitru a která mě olupovala o vitalitu a život. Ó bože, jaký je to pocit nechat jí mizet a chtít to.

Trvalo dlouho, než to skončilo. Výbuchy se zastavily. Cítil jsem se, jako bych byl Roto Rootered, nyní jiskřivě čistý. Překulil jsem se na záda a lapal čerstvý vzduch do svých nyní nezatížených plic, kam jsem jako malý chlapec ukládal nevyjádřený žal, což vyústilo do astmatických záchvatů. Nyní byly volné. Díky Bože, říkal jsem si a vzpomínal na slova černošského spirituálu zpívaného v 60. letech při demonstracích za občanská práva. Díky Bože Všemocný, nakonec jsem svoboden!

Rozhlédl jsem se kolem sebe a vše, co jsem zahlédl, byly stínové postavy ve tmě. Byla to poslední noc mého prvního putování do Mexika, v roce 1981. Ležel jsem spolu se svými huičolskými spolupoutníky na břehu teplého jezera v horách. Každý z nás seděl nebo se rozvaloval o samotě někde okolo jezera. Uvažoval jsem, jak vlastně tento večer začal. Seděli jsme všichni kolem Praotce Ohně a prováděli závěrečný obřad naší cesty. Tradičně poutníci končí u oceánu, ale my jsem tak z různých důvodů neučinili. Namísto toho jsme museli dorazit k tomuto jezeru, La Laguna del Oro de Santa Maria, v němž sídlila jedna ze spojeneckých sil naší šamanky, Doni Andrey. Když jsme odevzdali své dary místnímu duchu, sledovali jsme, jak se ze severozápadu blíží bouřka. K mému úžasu jsem viděl, že výron energie stoupá z jezera a zdvihá se dále vzhůru k vrcholu blízkého horského hřbetu. Okamžitě mi bylo jasné, že toto je spojenec Doni Andrey. Fascinován jsem přihlížel, jak spojenec dostihuje čelo bouřkové fronty, zachycuje je a tlačí je z vrcholků přímo dolů do jezera. Silný vítr nás všechny zmáčel záplavami valícího se deště. Zmateně jsme se strkali ve snaze pochytat naší výbavu, zmítající se v poryvech útočícího větru. Pozoroval jsem jezero. Stal se z něj oceán plný velkých vln a tříštícího příboje. Nemohli jsme se dostat k oceánu, a tak šaman přivedl oceán k nám! Po několika chvílích, naplněných mysteriózní silou, se spojenec stáhl do jezera a bouře přešla. Nad naším táborem se rozhostil tajemný klid. Nikdo nemluvil. Všechna naše slova odvál vítr.

Šamanka mi přes oheň pokynula. Viděla, že mám potíže. Přes veškerý vděk za všechny dary, kterých se mi během tohoto dobrodružství měnícího můj život dostalo, jsem dosud měl bolavá místa, kterých se žádná z mých dosavadních zkušeností nedotkla. Šamanka pokývla ke košíku poblíž ní plného peyotlu, nasbíraného na Wiricutě pro obyvatele její vesnice. "Vezmi se jednoho z těchto Praotců Peyotlu dolů k jezeru a obrať se k horám na druhé straně," řekla. "Čekej na Metserli, Pramáti Měsíc, až se objeví mezi dvěma vrcholy. Pak vezmi medicínu a otevři své srdce jejímu učení. Ukáže ti, co potřebuješ vidět. Ukáže ti pravdu."

Strach mi přejel po zádech. Věřil jsem, že to, co říká, je skutečně tak, a že když udělám, co mi řekla o tom, co mě souží, uzřím pravdu, ať už to je cokoliv. Toho se týkaly mé obavy - čelit tomu bez pohodlného klamání svých obranných mechanismů. Nebyl jsem si také jist, zda je pro mě dobré brát medicínu znovu. Oceňoval jsem, že Doňa Andrea věděla o těchto věcech mnohem více než já a na své straně měla nesrovnatelně více "mojo", dosud mi však stále nepřipadalo správné odevzdávat jí svou sílu. "Muchas gracias, Doňo Andreo, vzdálím se a budu přemýšlet o tom, co jste mi řekla," zněla má odpověď.

Opustil jsem oheň a vydal se sám do temnot. Seděl jsem na svém spacáku, opíral se o strom a přemítal: Co jsou mé nejhorší obavy? Nořil jsem se do svých hlubin a hledal odpovědi. Našel jsem je na dně. Něco se přihodí mé rodině a něco, co by se přihodilo mně a změnilo mě na bezmocného, závislého a paralyzovaného mrzáka. Jestliže jsem měl čelit strachu, musel jsem připustit, že ony důsledky, kterým jsem se tak zoufale chtěl vyhnout, mohou mít všechny možnosti, které se fakticky mohou přihodit. Ale, namítal jsem, pokud jde o možnosti, nebudu dělat nic, abych je svými myšlenkami a obavami přivolával. Budu jim čelit a uvolním je. Budu se jimi zabývat teprve, když se někdy v budoucnosti objeví, když budu muset. Nyní zde však nejsou a já je tedy uvolňuji do velkého Mysteria a děkuji mu za dary milující rodiny a dobrého zdraví.

Po dokončení této práce se svými nejhoršími obavami jsem zjistil, že následování rad Doni Andrey již pociťuji jako správné. Vrátil jsem se k zásobárně a vybral el grande, velký peyotl. Šel jsem na břeh jezera a posadil se čelem k horám, jak šamanka naznačila. Očistil jsem peyotl šalvějí ze svého medicinálního sáčku. Pak jsem si připomněl napomenutí svého prvního indiánského učitele: "Dříve než si vezmeš pro sebe, vrať do Zdroje." Vyhrabal jsem tedy vedle sebe v zemi díru a pozorně jsem do ní vložil dar prvního kousku peyotlu. Pak jsem přidržel posvátný kaktus na svém srdci a modlil se.

Howgh Hicouri, Duchu Hicouri a Matky Země, děkuji ti za tvůj dar medicíny. Pomoz mi vzít jej dovnitř a otevřít se čemukoliv, o čem mi řekne. Hledám nejhlubší ozdravení a jsem připraven právě teď. Děkuji ti, Velký Duchu, za dary tohoto putování a modlím se za život huičolského Lidu a za všechna přírodní etnika celého světa. Kéž přežijí a jejich moudré cesty budou natřeny a doceněny zbytkem lidstva tak, abychom mohli nalézt svou cestu zpět k životu v úctě a harmonii s tebou a se vším živým. Pampa Dios.

Dokončil jsem modlitbu, pečlivě odříznut vnější kůru kořene peyotlu, předal jí obřadně do díry, kterou jsem vyhrabal a pomalu snědl medicínu. Po záchvatu očištění a následné úlevě jsem se cítil šťastný. Uvítal jsem pocit osvobození, netrval však déle než pouhých několik nádherných minut. Pak ale znovu přišla ke slovu medicína, opět mě zachvátila a vrhla do hlubin jiného pohledu, který jsem měl vidět, jiného místa blokujícího komunikační kanály. Tentokrát jsem spatřil obraz sebe sama ve dvaceti. Byl jsem s Andreou a trávili jsme svou první společnou noc. Byli jsme v domě přítele, jehož rodiče byli mimo město. K mému zděšení jsem uviděl chvíli, kdy Andrea, tak krásná a nevinná, klečela u postele a chystala se k večerní modlitbě. Bylo to ještě předtím, než jsem zakusil své spirituální otevření, takže jsem byl cynickým ateistou, věřícím, že náboženství je "opium lidu", dobré pouze pro slabé, kteří nedokáží zvládat realitu. Viděl jsem, jak se jí vysmívám a jak ona se v reakci na to odvrací, jak jí zraňuji právě ve chvíli nejvyšší otevřenosti a zranitelnosti. Stáhla se do sebe a tato jizva zůstala v našem vztahu stále, aniž bych vůbec tušil, že nějaká je. Když jsem se vydal na putování, týkalo se to i spirituální hradby mezi Andreou a mnou, která zde byla i po mém vstupním otevření s LSD. Cítil jsem distanci a rezervovanost z její strany vůči mému nově nalezenému zájmu o spiritualitu a praktiky šamanských cest a příčinám jsem skutečně nerozuměl. Pouze jsem věděl, že jsem tím zraňován a přál jsem si, aby se to změnilo. Nyní, když jsem uzřel vizi, jak jsem před mnoha lety zranil jí, porozuměl jsem, jak hradba vznikla. Zlomily mě vzlyky výčitek svědomí a zoufalství z bolesti a utrpení, které jsem způsobil. Jaký necitlivý, arogantní hloupý osel. Co vůbec mohu ještě pro to udělat?

Odpověď se vrátila z hlubin díry, v níž jsem již jednou ležel, abych vylil svou bídu: Postav se čelem k tomu, co jsi udělal. Přijmi, že dokážeš být necitlivý, arogantní hlupák. Omluv se jí. Smiř se s jejím zraněním a jakýmkoliv jiným pocitem, který získala z toho, co se stalo. Ale pak, pokračovala rada, odpusť si. Vzpomeň si na učení Krista na kříži o odsudcích uzavírajících tvé srdce. Otevři své srdce sobě samému tak, jako se otevíráš svým temnotám. Neodstřihávej se od lásky Velkého Ducha. Láska je k dávání. Jako první krok na cestě ozdravení tvých vztahů s Andreou jí dej sobě. A učiň tak teď. A tak jsem to učinil. Utřel jsem si sliny z obličeje, posadil jsem se a zhluboka vdechoval čerstvý noční vzduch. Ponořil jsem své polootevřené ruce do teplé vody jezera přede mnou a plnými dlaněmi si omyl obličej. Jak mi to udělalo dobře! Pak jsem otevřel své srdce vodám Kristova vědomí, přivádějícím mě k lásce ve svém srdci, kam byla dána Velkým Duchem. Uvolnil jsem své sebeodsuzování a další vodní brána se otevřela. Vody láskyplného odpuštění očišťovaly mou duši.

Práce v Mexiku, kdy jsem čelil nejhorším obavám a potlačeným pocitům, byla důležitým krokem na dlouhé cestě k vyrovnání s mou vnitřní temnotou. Konfrontace s temnotou je základním úkolem šamanismu a je součástí a posláním všech inciačních ritů. Je to "práce západu". Západ je místo, kde slunce zapadá a uvrhává svět do temnoty noci. Taupa, Otec Slunce, zapadá do svého "místa vnitřního viděni", místa introspekce. Jako velký medvěd, přicházející do svého brlohu k zimnímu spánku, práce západu vyžaduje, aby se iniciant vydal do nitra obav a čelil jejich stínovým monstrům, a co je nejdůležitější, nevyhnutelnosti vlastní smrti. To je branou k nalezení darů, žijících v hlubinách pod strachem a mezi stíny - darů moudrostí z "místa, které ví, co ty sám nevíš", darů vnitřního míru, světla a bezpodmínečné lásky, ozdravení duše, síly, odvahy, tvořivosti a extatické radosti. Bránu západu, strážící tyto poklady, nelze obejít, podlézt nebo přelézt. Odpor je tu celkem přirozený. Pro většinu z nás je mnohem pohodlnější odkládat své průšvihy do pohodlných odložišť, které je odstraní z očí i mysli.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé zahájil svá tázání v horách. Bylo to v roce 1972. Můj učitel zdůrazňoval, jak je důležité věnovat pozornost svým snům. V oné době jsem si začal vést snový deník a činím tak dodnes. Krátce poté, co jsem začal, jsem měl sen, který obzvlášť narušil mou představu o sobě, jež jsem v té době měl. Když jsem ráno sen zapisoval, náhle jsem se přistihl na půl cesty k tomu, že sen budu měnit, abych nevypadal jako darebák, kterým jsem ve snovém dramatu byl. Zjištěním, jak mé nevědomí uspořádává dění, zatímco si myslím, že jsem plně ve vědomí, jsem byl šokován. Hlasitě jsem se rozesmál. Koho chceš obelstít, Tome? Nikdo jiný krom tebe tvé deníky nečte. Chceš napálit sám sebe, ty blázne, a ani o tom nevíš.

Ona chvíle s mým deníkem se pro mě stala významným zlomovým bodem. Tehdy jsem pochopil, že přesně to, co jsem se pokoušel skrýt pozměněním svého snu, abych vypadal lépe, bylo to, čemu bylo třeba se postavit. Rozhodl jsem se zapsat do svého deníku seznam všeho, co se mi na mně samém nelíbilo. Zaznamenat všechna své negativní hodnocení zabralo jen pár stran, ale otevřelo to bránu k novému přístupu jak zacházet se svou temnou stránkou, kterou jsem dříve potlačoval, odbíhal od ní, nebo projektoval na někoho jiného - na tchyni nebo na Andreu.

Po letech, kdy jsem vedl skupinu gringos, zajímajících se o šamanství, jsem čelil temné straně duše v Peruánských Andách, kde možnost fyzické smrti byla nejen symbolická, ale reálná a přítomná. Začalo to ve městě Cuzco, u stánku bruja, kouzelníka, na přecpaném náměstí v centru města. Přijel jsem sem s Hannesem, Rakušanem žijícím již léta v Peru. Hannes byl učněm šamana, který vedl naší výpravu. Stánek bruja sestával z dřevěného stupínku, jehož dvě strany přesahovaly do střechy složené z několika prken, na nichž byly buď přibity, nebo zavěšeny či umístěny v různých schránkách ze dřeva, skla, zvířecích kůží nebo sušených vnitřností nejroztodivnější předměty všech typů a tvarů. A že to tedy byly schránky. Jejich pronikavé aroma podivného vývaru exotických substancí jsem ucítil mnohem dříve, než jsem je mohl vidět. Když jste nakonec stánek uviděli, jeho neblahá, temná energie byla tak silná, že vás zastavila v chůzi a přiměla uvažovat o novém směru. Mladá žena z naší skupiny, která byla s námi, dobrodružná stewardka z New Yorku, omdlela a složila se na prašnou zem mercada. Než dopadla na zem, několik quechujských žen ze sousedních stánků přiskočilo a otíralo jí tváře, paže a krk. Po několika minutách přišla k sobě a ženy se rozprchly po tržišti, aniž jsme jim za jejich pomoc mohli poděkovat.

Mezitím co stewardka odpočívala v bezpečné vzdálenosti a snažila se oživit své smysly, ukazoval mi Hannes některé z mysterijních předmětů brujova stánku. Byly zde věci pro zaklínání, předměty k odvrácení kouzla, zesílení kouzla a ochraně proti kouzlu. Hannes mi koupil nějaká malá, tvrdá, červená semena s černou skvrnou na povrchu, skleněnou fiolu naplněnou něčím, co vypadalo jako zbytek na dně hrnce použitého čarodějnicemi z Macbetha, a nějaké peruánské kadidlo užívané k očišťování. Řekl mi, že tyto věci jsou pro ochranu a že "právě je možná budu potřebovat." Cítil jsem zlovolnou přítomnost tohoto místa, tím silnější, čím déle jsme zde byli. Chtěl jsem pryč.

Později v noci jela naše skupina vzhůru do hor mimo Cuzco. Naším cílem bylo iniciační místo stalých Inků, Jeskyně temnot a Jeskyně světla. Opustili jsme auta a za svitu baterek jsme se vydali dolů k plošině u paty jednoho ze skalních útesů. Zde šaman pečlivě rozprostřel své mesa, oltář posvátných silových předmětů. Na jedné straně byly "nástroje světla``, na druhé straně "nástroje temnoty." Ve středu byly nástroje, které mu otevíraly přístup ke kterékoliv straně, na níž bude chtít pracovat. K tomu všemu podal několik slov na vysvětlenou, která přeložil Hannes, a poté sdělil: "Na tomto místě buďte velmi opatrní. Kolem je mnoho čarodějů, kteří možná budou usilovat o to, aby vám uškodili. Držte se v blízkostí mé mesa a budete v bezpečí. Nevzdalujte se. Možná nebudete schopni vrátit se.`` Pokračoval tím. že zde budeme provádět velmi důležitý obřad, stejný jaký zde lidé pořádali již po tisíce let. Každý z nás měl strávit v obou jeskyních nějaký čas o samotě. "Přemýšlejte o svých úmyslech a o tom, proč jste sem přišli. Brzo budete vstupovat do Jeskyně temnot a jestliže obstojíte v první zkoušce, budete moci přejít do Jeskyně světla. Nyní však zklidněte svou mysl a zůstaňte v tichostí."

Zapálil několik svíček a začal obřadně zpívat, pak přešel do pískání a vše doprovázelo potřásání chřestidlem do čtyř stran. Měl mnoho lahví naplněných vlastnoručně namíchanou medicínou. Některým z nás dal napít, jiným jí vlil nosem. Některým ji naplival na tváře, jiným nafoukal do vzduchu. Medicína, obřadné zpěvy, síla místa a extrémní výška, to vše se zkombinovalo a uvedlo mne do stavu zvýšené pozornosti. Vzhlížel jsem k útesům před námi, které hostily jeskyně. "No, to jsem tedy zvědav jak se to vyvine," zašeptal jsem nervózně k osobě sedící poblíž. Na to šaman pokynul, abych předstoupil před mesa. Hannes překládal a já byl za jeho přítomnost velmi vděčen. Důvěřoval jsem mu. Byl jako duchovní bratr, sledující svou vlastní šamanskou stezku vědění a síly. Na této výpravě jsme se sblížili.

Šaman mi předal velkou, ostrou šavli, spočívající dosud na jeho mesa. Řekl mi, že mám vést každého k Jeskyni temnot a na určitý čas tam jej, či ji ponechat o samotě. Měl jsem označit jednoho z nás, kdo by měl po dobu, kdy bude někdo uvnitř, stát před jeskyní na stráži. Stráž nesměla vstoupit dovnitř a osoba uvnitř nesměla vyjít, dokud jsem se pro ni nevrátil. Když tak učiním, mám dotyčnou osobu vést nahoru na horskou stezku až k velké průrvě v mohutném útesu, oddělujícímu obě jeskyně. Tam by se měla s někým střetnout a položit otázku. Když odpověď bude správná, mám osobu odvést o několik set yardů dále, k Jeskyni světla. "Comprende?" zeptal se. "Si, si. Yo comprendo," odpověděl jsem s plným vědomím toho, že ve skutečnosti vůbec nerozumím, čeho se mám fakticky účastnit. Hannes mě poté vedl až k temnému útesu, daleko od světla a tepla lidské společnosti. Ukázal mi cesty k jeskyním a nato mě odvedl zpět k ostatním, kteří seděli před šamanovým mesa. Obřad nabýval na intenzitě šamanovým zpěvem i potřásáním chřestidla nad každých účastníkem. Pak mi šaman dal signál, abych odvedl první osobu k Jeskyni temnot. Vybral po jednom účastníku jako strážci ke každé jeskyni a Hannes je odvedl. Pak jsem se chopil ruky prvního inicianta. Vstal a následoval mě pryč od skupiny. Šel jsem první a pevně svíral šavlí, kterou jsem dostal s tím, abych se prosekal jakoukoliv překážkou, jež by se nám postavila do cesty.

Vše šlo dobře, cesta k útesu a k otvoru v mohutném nakupení balvanů, kde byl vchod jeskyně, se odvíjela bez problémů. Ve vchodu svítila svíčka, ale za ní byla pouze tma. Jeskyně pokračovala do nitra masivu s mnoha postranními prostorami odbočujícími z hlavní chodby. Ve vchodu byly do skalní stěny vyryty obří piktogramy hadů, slonů a dalších nerozluštitelných postav, datované do časů dávné říše Inků. Lidé sem přicházeli již dlouhou dobu. Nyní byla řada na nás.

Opustil jsem prvního inicianta a odebral se k Jeskyni světla. Stráž stála na místě, připravena přijmout první osobu. Také zde plála ve vchodu svíce, ale tady byly svíce i uvnitř a osvětlovaly jeskyni tak hluboko, jak jsem mohl dohlédnout. Spokojen se zdárným průběhem jsem dokončil okruh a vrátil se zpět k šamanovi. Šel jsem o samotě suťovým polem, a když jsem se vynořil z temnot, setkání s lidskými bytostmi mě docela potěšilo. Posadil jsem se a připojil k obřadu, který dosud probíhal. Mé tělo bylo hypersenzitivní vůči okolní energii a nevnímalo ji příliš dobře. Po chvíli mi šaman pokynul, abych odvedl další ženu. Přešel jsem, vzal jí za ruku a vedl nahoru k první jeskyni. Zanechal jsem ji ve vchodu a šel dovnitř, abych odvedl prvního účastníka. Když jsem ho vyváděl, poslal jsem ji dovnitř. Jeho jsem pak vedl k setkání s tazatelem. Zůstal jsem stát v pozadí, tak daleko, abych nemohl zaslechnout, o čem je řeč. Když vše proběhlo, vyrazil jsem kupředu a odvedl jej k Jeskyni světla a poté se opět vrátil do bezpečí šamanovy mesa.

Když jsem seděl dole s ostatními, povšiml jsem si, že jedna z naší skupiny, Misha, vypadala velmi rozrušeně. Právě jí šaman označil za další osobu, kterou jsem měl vést k jeskyni. Jemně jsem zatahal za její paži, abych naznačil, že je čas jít. Stáhla se zpět s velikou silou a do mého těla vyslala poryv prudké energie. Díval jsem se do jejích očí. Zorničky byly jak talíř. Působila dojmem posedlé nějakou zlou silou. Přeběhl mi mráz po zádech. Šaman měl pravdu. Bylo to zde, hrůzně přítomno a mělo zasáhnout naší skupinu. Misha se pokusila stáhnout mě na zem. Cítil jsem, že se snaží dostat mě do hlubin pekla. Vzpouzel jsem se. Cítil jsem, že když jí dovolím stáhnout mě dolů, budu nasán tou samou silou, která se zmocnila jí. Trhal jsem její paží tak tvrdě, jak jsem dokázal, a tahal ji do vzpřímené pozice. Vzpouzela se jako divoká kočka. I když byla menší než já, převažovala mě o dobrých dvacet liber. Byla sukovitá a silná a nyní bojovala s plnou energií šílence.

Přetahovali jsme se tam a zpátky, když jsem se pokoušel odtáhnout jí k jeskyni, zatímco ona se snažila stáhnout mě zpět, k tomu, co jsem vnímal jako hlubinu temnot. Byl jsem zoufalý. Jedinou věcí, jíž jsem si byl jist, bylo, že se musím sám chránit, přičemž jediný způsob, jak jí dostat k jeskyni, je porazit ji a strčit ji dovnitř. Byl jsem na ní rozzuřen za to, že způsobila celou tuto rvačku, a byl jsem rozzuřen na šamana za to, že jí dovolil jít do toho. Proč nevystoupil, vždyť to byla jeho show, proč sakra zde seděl, aniž by hnul prstem? Cítil jsem se polapen. Právě když jsem se znovu chystal s hysterickou ženskou vyrazit, šaman se konečně ozval: "Nech ji být. Vezmi dalšího." S obrovskou úlevou jsem pustil její paži a ona se sesula na zem. S radostí, že to mám za sebou, jsem se vrátil, abych odvedl k jeskyni někoho dalšího. Po dokončení svého převaděčského úkolu, jsem se posadil mezi mohutné balvany u paty útesu. Potřeboval jsem být chvíli sám, abych se dal dohromady a ujasnil si, co jsem právě zažil. Posedlost, zakletí, běs. Do čeho jsem se to dostal? Sotva jsem mohl vědět, že toto bylo pouhou předzvěstí toho, co mělo přijít.

Ani jsem se nestačil vrátit zpátky do kruhu, když se ke mně přiřítila jedna z žen třesoucí se děsem. "Misha mě chtěla zabít," lapala po dechu. "Vrhla se mi po krku a snažila se mě uškrtit. Musela jsem bojovat o život. Je strašně silná, málem jsem podlehla. Ale nakonec jsem jí setřásla."

"Nikdo se nepokusil pomoci ti?" zeptal jsem se.

"Ne," odpověděla. "Nikdo nehnul ani prstem. Ona je šílená, je bez sebe. Musela jsem bojovat o život."

Hledal jsem šamana. Seděl neustále u své mesa a obřadně vyzpěvoval Rozhlížel jsem se po kruhu a hledal Misku. Zprvu jsem jí neviděl. No, to je výborné, říkal jsem si, musela utéci někam do noci a já abych jí šel hledat. Propátrával jsem tmu a nakonec jsem ji uviděl. Vytratila se za šamana. Šel jsem k ní s posvátnou hrůzou. Její dech byl v pořádku, takže jsem jí tam nechal ležet. Takto alespoň nepůsobila žádné další problémy. Šaman mi pokynul, abych vzal další osobu k jeskyni, a tak jsem byl ve chvíli zase na své pochůzce.

Otřesen, avšak pevný, jsem se po každém převaděčském cyklu vracel zpět a s obavami jsem očekával, co se za dobu, kdy jsem byl mimo, opět událo. Naštěstí k žádným dalším narušením nedošlo, ani ze strany Mishy ani od kohokoliv jiného. Začal jsem se uvolňovat. Má úzkost se ale vrátila, když jsem při posledním cyklu letmo zahlédl dvě stínové postavy, skrývající se mezi skalami. No, výborně, právě když má být řada na mně a nikdo nestojí na stráži, abych se zabýval bůhví čím, co tyto stíny mohou znamenat. Na takové objevování jsem se nijak netěšil.

Když jsem přivedl poslední osobu zpět do kruhu, řekl mi šaman, abych se nyní vydal do Jeskyně temnot sám, ale určitě abych si nezapomněl vzít s sebou jeho šavli. "Zůstaň tam tak dlouho, dokud si nebudeš jist, že jsi dokončil to, proč jsi tam přišel. Pak přejdi do Jeskyně světla a zůstaň tam, dokud se nebudeš cítit hotov. Pak zhasni svíčky a vrať se sem. Buena suerte," řekl. Mnoho štěstí.

Pomalu jsem vyrazil do tmy a spoléhal plně sám na sebe. Pevně jsem svíral šavli a doufal, že vše dobře dopadne. Když jsem se přiblížil k Jeskyni temnot, uviděl jsem stíny znovu, dva, vpravo od jeskynního vchodu. Něco je tam, venku a plíží se ke mně. Vybavil se mi děs, který jsem cítil, když jsem pohlédl do očí Mishy. Zachvěl jsem se. Nevím jestli to jsou banditos, chystající se oloupit mě, nebo ďábelské projekce čarodějů, nebo oboje. Co mám dělat? Ústup se mi nezdál vhodnou volbou. I když jsem byl vyděšen, bylo mi jasné, že kdybych se právě v okamžiku pravdy vrátil, daleko se nedostanu. Osud mě přivedl sem, do And, a já chtěl zjistil proč. Co nejhoršího se mi může stát? Přemýšlel jsem. Být zachvácen a zabit lidmi nebo démony, zněla blesková odpověď. Sevřel jsem šavli ještě pevněji a bodal jí do temné noci, abych cítil její sílu a podpořil svou otřesenou důvěru. Byla ostrá jako břitva a v šamanově rodině byla předávána po generace. Mucho kupuri, jak by řekli Huičolové - silná energie. Podpořen její odstrašující přítomností. povolal jsem bojovníky svého nitra a vykročil kupředu. Jsem připraven. bít se jako zuřivý pes, ať už budu napaden skutečnými lidmi nebo zlými duchy, a bude to pekelná bitva. Když zvítězím, výborně, ale když prohraju a zemřu, co se dá dělat. Jsem připraven zde obstát až do posledního dechu. Protože to může být můj poslední tanec, vymačkám z něj všechnu jeho dynamiku a význam. Překvapen z návalu vlastní udatnosti jsem zaznamenal, že jsem se přestal bát. Veškerý můj energetický stav se posunul a já byl čistý jako zvon. Cítil jsem se připraven, silný, rozhodný a smířený s tím, co přijde, ať už to je cokoliv. Potěšilo mě, že má nejsilnější emoce byla zvědavost - chtěl jsem vidět, co se stane.

Když jsem dorazil k ústí jeskyně, zastavil jsem se a rozhlédl okolo. Nezaznamenal jsem cokoliv nepatřičného, nyní jsem však měl vejít do jeskyně a uvnitř ní budu vydán na milost čemukoliv, co přijde po mně nebo již číhá uvnitř a vyčkává mého příchodu. Vyvolal jsem ochrannou energii a poslal jí do jeskyně. Neser se na mě, říkala, nebo to odneseš sám! Když jsem oznámil svou přítomnost, rázně jsem vykročil do jeskyně. Strach se hlásil opět o slovo, ale odmítl jsem mu poskytnout sílu. K orientaci v jeskyni jsem využil svíčky ze vchodu. Strop byl asi osm stop vysoko, jeskyně byla široká zhruba deset až dvanáct stop. Chodba vedla přímo do nitra skalního masivu a postupně se zužovala a stávala temnější.

Kráčel jsem pomalu vpřed, šavli připravenou. Každý krok mi připadal jako věčnost, každé nervové zakončení bylo v plné excitaci a připraveno k okamžité akci. Když jsem pokročil hlouběji do jeskyně, zaznamenal jsem, že do stran z hlavní prostory vedou postranní chodby. Cítil jsem, že jedna z větších mě volá. Prošel jsem jí asi deset stop a zastavil se. Jeden hlas v mé mysli mi přikazoval zastavit a obrátit se čelem ke vchodu, protože tak bych mohl vidět, kdyby někdo vstoupil po mě. Jiný hlas ale říkal: Ne, stůj zády ke vchodu. Stůj čelem ke své zranitelnosti, ke svému strachu. Vydej se mu. Važ si úkolu, který jsi dostal, aby jsi jej tu řešil. Tato rada se mi nelíbila, ale přesto jsem se jí podřídil. Bylo mi jasné, že jakákoliv jiná cesta by pouze obnovila strach.

Šel jsem ze středu postranní prostory a postavil se zde zády k východu. Cítil jsem se dokonale zranitelný. vydej se Boží přítomnosti,zašeptal jsem. Stůj zde a stůj zpříma, přijmi všechno. Zůstaň otevřen. Dýchej. Drž své kupuri vzhůru, nech je plynout. Nespěchej, abys měl vše za sebou, buď zde naplno. Každý nepatrný zvuk "zezadu" vyvolal ovšem v mých zádech zachvění. Puzení otočit se a vidět, co tam je, bylo mimořádné. Ne, neotáčej se. Stůj zde a vytrvej na svém místě! Pochopil jsem, že jsem zkoušen a důsledky toho, jak obstojím, přinesou plody v budoucnosti. Povolal jsem každé vlákno své bytosti a ukáznil se natolik, že jsem zoufalou potřebu otočit se překonal. Nehnutě jsem vytrval ve své pozici zranitelnosti a na svém místě. Neměl jsem představu, jak dlouho jsem tam stál, ale nechtěl jsem místo opustit, dokud nedosáhnu stavu uvolnění. To bude mé vítězství. Stál jsem tu až do jeho dosažení, a teprve pak jsem uznal, že se mohu otočit. Zkouškou jsem prošel. Otáčel jsem se velmi pomalu. Uvažoval jsem, jestli, je-li zde nějaká útočná síla, ji uvidím dříve, než se na mě vrhne. K mé velké úlevě jsem byl sám.

Kráčel jsem zpět do hlavní prostory, zastavil se a zkoumal jeskynní hlubinu. Náhle jsem byl vytažen na počátek. Něco zde bylo. Chlupy na šíji se mi zježily. Neměl jsem šanci připravit se, protože v příštím okamžiku se to, ať to bylo cokoliv, vynořilo z hloubi jeskyně a vjelo do mě jako bodavý elektrický proud. Co se poté dělo, je těžké popsat nebo vůbec pochopit. Energie projížděla mým tělem. Cítil jsem se jako větvička v tornádu. Jak se mé tělo svíjelo kolem dokola, uslyšel jsem hlas oné síly: Toto je Tanec temnoty. Budeš-li kdy chtít přivolat mě z nitra jeskyně, zatanči jej. Chtít ji? Probůh ne. Bylo to z pekla! Bylo to zosobněné zlo. S jeho děsivou silou jsem j nechtěl mít nic do činění.

Poté, v záblesku, to opustilo mé tělo a sjelo zpět do temného výklenku jeskyně, jako příbojová vlna vracející se ke svému zdroji. Třásl jsem se až v hloubi svého nitra. Zde v peruánských horách byly síly, se kterými jsem se nikdy předtím nesetkal. Ale, i když jsem se třásl, jak tomu tenkrát bylo, byl jsem současně vděčný. Dostalo se mi zvláštního daru - vidět tvář zla aniž by mi uškodila. "Po tomhle jsem na nějaké světlo dokonale připraven," říkal jsem nahlas, když jsem spěchal dokončit svou výpravu v Jeskyni temnot a sfoukával všechny svíčky, tak jak jsem byl instruován. Byla to nesmírná úleva, přijít opět ven na čerstvý vzduch. Naplnil jsem plíce a s hlasitým výdechem, whoosh, uvolnil své napětí a bezprostředně přešel k modlitbě: Děkuji ti, Velký Duchu. Děkuji ti za tvou ochranu. Děkuji ti za svůj život!

Pozorně, ale tak rychle, jak jsem jen mohl, jsem procházel suťovým polem ke vchodu Jeskyně světla. Pátravě jsem vstoupil dovnitř a přivítal světlo mnoha svící. Děkoval jsem síle světla a dychtivě jsem vstoupil do jeho hájemství. Pokračoval jsem dobře osvětlenou hlavní chodbou až na konec. Tam jsem usedl, zavřel oči a ponořil se do ticha. I se zavřenýma očima jsem vnímal světlo. Bylo to světlo lásky a přicházelo z moudrostí starších od severu; mohl jsem je jasně rozpoznat. Byli to dávní předci, kteří za svého života dosáhli zúplnění a transcendovali do duchů. Byli ve své vlastní éternální jeskyni, bylo jich mnoho, bělovlasých pramatek a praotců. Byli velmi štastni, že jsem přišel, a přelili do mě svou láskou. vezmi svůj bubínek, říkali, hraj pro nás a my přijdeme blíže. Můj bubínek - úplně jsem na něj zapomněl. Měl jsem ho připevněný na zádech a při všech dobrodružstvích, jimiž jsem musel projít, jsem úplně zapomněl, že je zde. Začal jsem bubnovat velmi jemně. Jeho zvuky se odrážely od stěn jeskyně, nabíraly energie a vracely se mnohonásobně zesílené. tím více jsem bubnoval, tím více se rozšiřoval otvor mezi éternální Jeskyní starších a fyzickou Jeskyní světla. S každým úderem bubnu nabývalo světlo na intenzitě, až jsem se do něj zcela ponořil. Cítil jsem se nádherně. Bubnoval jsem silněji. Každá buňka mého těla, celá má atomární struktura a prostor mezi ní, byly naplněny éternálním světlem plynoucím z Jeskyně starších do Jeskyně světla. Blaženě jsem pokračoval.

Howgh, drahé pramatky a praotcové, moudrostí starších severu, děkuji vám, že jste mě přivedli sem a dovolili mi tímto způsobem být s vámi. Otevírám se vaší lásce. Pomozte mi, staří, abych byl silný věděním vaší setrvalé přítomnosti a obracel se k vám, když budu potřebovat radu. Porozuměl jsem, že jste přítomni pro všechny z nás, věnujeme-li tomu čas, otevřeme se a budeme vám naslouchat. Vaše Láska a moudrost jsou nekonečné. Jste kanálem Lásky Velkého Ducha. Pomozte mi, staří, abych i já byl vaším kanálem.

Bubnování, modlitby a ozdravné světlo pokračovaly snad Bony let. Pak světlo začalo velmi pozvolna mizet a já věděl, že můj čas v Jeskyni světla vypršel. Z toho, že mám odejít, jsem byl smutný, pochopil jsem ale, že zůstat nemohu. Poznal jsem také, že starší mě od nynějška budou doprovázet a že není místa, kam bych šel, aniž by tam již pro mě nebyli, kdykoliv se na ně obrátím uctivým způsobem. Opustil jsem Jeskyni světla a cítil se lehký jako peříčko, se vznášejícím se tělem a srdcem vyplněným radostí.

Když jsem se vrátil do kruhu, nalezl jsem skupinu sedět v klidu, pouze šaman tiše prozpěvoval. Posadil jsem se poblíž něho a pozoroval, jak zachází s posvátnými předměty na mesa. Někdy vzal předmět z tmavé strany, jindy ze světlé. Občas vybral předmět ze středové oblasti, z předmětů spojujících obě strany, obě energie, a pokračoval tam a zpět od jedné k druhé, vlníc své ruce nahoru a dolů v tančících spirálách. Po chvíli přestal, vzhlédl k obloze, pak se rozhlédl po našem kroužku a řekl: "Někdy, když k vám přijde někdo, kdo byl napaden zlým čarodějem, musíte vyvolat energii temné strany. To je jediný způsob, jak je léčit. Nemůžete je léčit světlem. Musíte vyvolat energii temnot, aby bojovala s atakem a vrátila jej zpět, odkud přišel. Takže je dobré vědět, jak se to dělá. Teprve až dokončíte její vytažení a odeslání zpět čarodějovi, pak se ponořte do světla a vyšlete jej osobě, s níž pracujete, abyste dokončili její léčbu. Takže napřed musíte pracovat s temnotou. Pamatujte na to."

Pozorně jsem naslouchal jeho slovům a připomínal si nedávnou zkušenost z Jeskyně temnoty. Pociťoval jsem vděčnost za dar, který jsem zde dostal, ale věřil jsem, že jej nebudu muset nikdy přivolat. Byl příliš silnou medicínou a já se bál jeho ničivé síly. Temnoty jsem měl ve svém životě až dost. Mou cestou bude určitě pouze Cesta světla. 0 několik dní později, během rituálu na Skále smrti nad Machu Picchu, se má volba Světla posílila ještě více.

K Machu Picchu jsme cestovali zprvu autobusem a pak po železnici vinoucí se podél řeky Urubamba svěžím peruánským venkovem. Zvuk narážejících vln se spojoval s klapotem železničních kolejí do nádherného peruánského koncertu. Na konečné stanici jsme se vylodili a roztřeseným autobusem se vydali vzhůru do příkrých serpentin, kde kola tvořila samý okraj srázných okrajů silnice. Nejméně v půl tuctu případů jsem se upřímně divil, že se autobus přes, okraj nezřítil. Osud nám byl však nakloněn a nakonec jsme ve zdraví dorazili do svatého města. Místo bylo přecpáno jako Coney Island v nejrušnějších dnech, lidé se tlačili a strkali, aby se dostali za brány. Byl jsem rád, když přišel večer a zástupy prořídly. Šaman podplatil stráž, aby nás nechal vstoupit mimo návštěvní dobu a měli jsme ono místo pro sebe. Pro nás a duchy. Když jsem v tichosti, mimo zástupy, procházel městem, cítil jsem, jak z každého pečlivě umístěného kamene vyzařuje starobylá síla.

Šaman nás vedl příkrou cestou k místu nad ruinami. Zastavil u velkého balvanu dvanáct stop dlouhého a téměř šest stop širokého. Měl tvar člunu se širokou plochou částí přesně ve středu. Naučil nás obřadní zpěv a poté jsme usedli v kruhu okolo skály. Jeho učeň odešel k přídi "lodě", aby ji pomohl táhnout. Já jsem měl jít k zádi a na šamanův pokyn začít bubnovat. Každý měl pak postupně vystoupit na plochou část skály a lehnout si na záda v pozici plachtícího orla. Šaman seděl poblíž a vyvolával ducha černého pantera západu. Zpěvy a bubnování poskytovaly člunu "odpich" a s pomocí pantera byl každý přiveden ke své "smrti". Bylo to nezbytné proto, abychom mohli zemřít do svých pravých podstat, pravého self - jako děti slunce, to, co staří Inkové věřili, že skutečně jsou. Aby se tak stalo, nejprve jsme museli na oltář smrti přinést své nepravé self-ego identity a vzdát se jí. Takto je možné znovu se narodit v plnosti naší podstaty, ve světle ducha.

Pozoroval jsem jednotlivé účastníky, jak nastupují, když na ně přijde řada. Každý ležel bez hnutí na balvanu zhruba kolem dvaceti minut. Během této doby šaman svýma rukama vlnovitě přejížděl nad jejich těly, tu se zastavil, onde prováděl krouživé pohyby. Byla to svého druhu jakási psychická chirurgie - otevírání některých oblastí, uzavírání jiných, přesouvání energie z jednoho místa na druhé. Odliv a příliv bubnování a obřadních zpěvů mne uchvátily. Mimoděk se vynořovala představa nilských lodic převážejících do říše mrtvých. Nakonec jsem byl na řadě i já, opět poslední. Předal jsem svůj bubínek Hannesovi, který přišel ze svého místa na přídi na záď, aby bubnoval místo mě. Poučil kohosi, kdo měl zaujmout jeho místo na přídi, aby až zpěv nabere tempo, táhnul tak silně, jak jen dokáže. Nastoupil jsem na skálu, lehl si a zavřel oči. Otevři se tomu, Tomáši, řekl jsem si. Zemři do toho. Zableskla mi vzpomínka na chvíle na hoře Mt. Shasta, jak jsme během zlé zimní bouře, tři mí horolezečtí přátelé a já v třímístném stanu, sjeli dolů s celou výbavou. Byli jsme ve velmi zranitelné pozici, uhnízděni na plošince, kterou jsme vysekali svými cepíny do zledovatělého povrchu útesu v příkrém hřebenu tyčícím se u Avalanche Gulch. Doufali jsme, že se bouře přežene, ale trvala již třicet hodin a vítr byl stále tak pronikavý jako na začátku. Stan dostával příšerné údery a netušili jsme, jak dlouho může vydržet. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo ležet ve spacácích a snažit se nevrážet své lokty a nohy do tváří sousedů. Kdyby se větry, dující rychlostí osmdesát mil v hodině, stanu zmocnily, vytrhly by jeho chabé ukotvení a hnaly jej dolů po útesu s námi všemi zamotanými do svých spacáků jako nadívanou uzenku.

Mačkali jsme se uvnitř, doufali a vzývali stan, aby nás nezradil. Monotónnost vynucené nečinnosti, stísněné podmínky vylučující pohyb a hukot větru mě přivedl do stavu transu - napůl bdění, napůl spánku. Má mysl přešla do snění. Viděl jsem sebe i ostatní na špici velmi vysokého vrcholu, jehož srázy spadaly z alarmujících výšek kolmo dolů. Na jedné straně bylo moře, jehož příbojové vlny se rozbíjely o patu útesu. Každá následující vlna se probíjela výš a výš k našemu vyvýšenému stanovišti. Bylo mi jasné, že je to jen otázka času, než útočící vlny dosáhnou vrcholu a spláchnou nás do své smrtelné náruče. Pak mně to došlo. Proč zde nečinně čekat a oddávat se obavám? Proč nevzít věci do vlastních rukou a vyrazit jako bojovníci naproti vlastnímu osudu? Obrátil jsem se na ostatní. "Zabalme se do této deky a skutálejme se dolů ze svahu přímo do vln. Proč tu sedět a čekat?" Všichni souhlasili, a tak jsme se pevně zabalili do přikrývky a skulili se přes útes.

Uvnitř přikrývky byla tma jako tuš, vzpomínám si však na pocit padání z hory, volný pád do propasti. Napjal jsem tělo proti dopadu do vln a uvažoval, jaké to bude roztříštit se silou vzedmutého příboje na kousky. Padali jsme a padali a zdálo se to být jako věčnost. Každou chvíli jsem očekával náraz, ale nedošlo k němu. Nakonec nastal klid. Otevřel jsem přikrývky a rozhlédl se kolem. Byli jsme na pobřeží. Byl teplý slunný den a oceán před námi byl klidný. Vstali jsme, procházeli se po pláži. Žasli jsme, jaký nečekaný výsledek naše rozhodnutí jít vstříc vlastní smrti přineslo. Probral jsem se ze snění a podělil se o své vidění se svými druhy. Patrně vzhledem k našemu přeplněnému příbytku jím ovšem nebyli příliš nadšeni. Krátce na to vichřice nabrala sílu, uznali jsme, že stan již nemůže dlouho vydržet a sestoupili jsme tedy přečkat bouři dolů do chaty Sierra Club v lese pod námi.

Dopad vize z Mt. Shasta posílil mou vzrůstající důvěru k procesu vystavení se tomu, co je přede mnou, ať už to je cokoliv. Abys z toho získal takový nerůst, jaký chceš, jdi přímo do toho a zůstaň přítomen celou svou pozorností. Připomenutí této formule mi pomohlo vzdát se na Skále smrti Machu Picchu do rukou šamana. Jakmile jsem zavřel oči, bubnování a zpěv nabyly na intenzitě. Zdálo se, že sama skála se začala pohybovat. Soustředil jsem se na sledování šamanových rukou nad svým tělem, když ze západu přišel divoký černý panter. Zamířil přímo ke mně. Deset stop ode mne se odrazil, mohutným obloukem skočil a dopadl přímo na mou hruď. Zuby ostré jako břitva projely kůží, kostmi, svaly a jediným trhnutím mohutných čelistí vyrvaly mé srdce. Upadl jsem do temnoty. V první chvílí bylo všechno ztuhlé, prázdné, temné. Pak jsem si ale povšiml kamenných schodů pod svýma nohama. Začal jsem stoupat po velmi strmém a úzkém kamenném schodišti, které vedlo vzhůru, kam až mohlo oko dohlédnout. Nebyl jsem ve svém těle. Žádné tělo jsem neměl. Byl jsem pouhým stoupajícím vědomím. Po tom, co působilo jako dlouhé údobí šplhání k nekonečnému letu hvězd, "já" mého vědomí náhle vyklouzlo z uzavřené hvězdné studny, neskutečnou rychlostí se vzneslo vzhůru k nebesům a nakonec se spojilo s pálícím světlem slunce. Nyní tu bylo pouze jedinečné světlo, nic jiného. Nebylo zde žádné rozdělení, žádné tělo, žádná osobnost, žádná tělesnost - pouze oslepující světlo. Bylo to oblažující, uklidňující, dokonalé sjednocení s nekonečnou zářivostí.

Nevím, jak dlouho jsem zůstal v tomto extatickém stavu. V jedné chvíli jsem uviděl hluboko dole na velké skále ležet své tělo. Příští chvíli jsem byl zpět v těle a naslouchal zvukům zpěvů, rytmu bubínku a chrochtání šamana. Když skončil, bylo pouze ticho. Pomalu jsem otevřel oči, abych viděl, co se kolem děje. Na Machu Picchu přišla již noc, já však viděl samé světlo, vibrující ve všem a v každém. Také své "znovuzrozené" tělo jsem uviděl jako vibrace světla. Takže, to je to v čem, byli Inkové, pochopil jsem. Pocítil jsem nový smysl spojitosti s nimi, porozuměl jsem, jak cesta ke Skále smrti může před vstupem do svatého města očistit. Nyní jsem se i já cítil přípraven do něj vstoupit. Neboť i já jsem se znovuzrodil jako dítě světla.

Přemýšlel jsem o křestním jménu, které jsem dostal, Soloway. Jak úžasné, Sol-o-way, Cesta Slunce, Cesta Moudrostí Krále Šalamouna, bylo to tam od samého začátku. Pochoval jsem hlubokou vděčnost šamanovi, svému otci a tomuto novému spojenci, který mě vzal do mé smrti - černému panteru západu.

Pochopil jsem současně, že tato sluneční cesta byla podobná mému huičolskému putování v roce 1981 s orlem a hadem i každé jiné zkušenosti toho, že dosáhnout světla vyžaduje jistou formu smrti a rozpuštění. Podmíněná reakce mého mládí - útěk od strachu, nejistoty či vnitřních psychických konfliktů jakéhokoliv typu, útěk prostřednictvím alkoholu, popírání, siláckých postojů, nic z toho nebylo řešením. Úkolem je čelit tomu všemu naplno, vědomě a s otevřeným srdcem. Učení cesty medicíny je nedvojznačně jasné: Všechno je potenciálem nieriky, brány do Svatých Mysterií. Najdi správný klíč k otevření vrat, a stejně jako průchodem červími děrami teoretických fyziků, otevře se vám cesta do jiných světů jsoucího a k věděním, která obsahují.

Mé rozhodnutí uctívat stezku světla mě přivedlo k jedné z nejtěžších bitev, které jsem kdy svedl, k bitvě, kterou jsem jen tak tak přežil. Týkala se téže síly zla, se kterou jsem se střetl v Jeskyni temnoty V Peru. Tentokrát se bitva odehrávala v odlehlé poušti v Mexiku, v huičolské svaté zemi Wiricuta, v tomtéž místě, kde jsem v minulosti zakusil řadu krásných vidění. Bylo to při putování v roce 1992, na něž jsem dorazil o několik dní později než zbytek výpravy a musel jsem se vracet, abych mohl pokračovat kupředu.

Když už jsem dostihl ostatní, věci šly hladce. Dlouhé míle mezi svatou zemí a východištěm jsme překlenuli bezpečně a v dobrém čase. Obřady probíhaly dobře, nalezli jsme dobrá místa k táboření, nebylo žádné větší zdržení nebo problém. Díky nočním obřadům jsem nechodil spát před třetí či čtvrtou hodinou ráno. Většina lidí byla již nacpána ve spacácích, poskytujících v mrazivém chladu pouštní noci trochu tepla. Tacho, šaman, seděl u Praotce Ohně, upřeně sledoval mihotavé plameny a tiše pozpěvoval huičolské modlitební písně, o něž jej posvátný oheň žádal. Po úseku zpěvu a modliteb, které ostatní Huičolové doplňovali chórovým harmonickým doprovodem, se všichni ponořili do mlčení a oddali se svým vizím. Byl zde jen zpěv ohně a větru stáčejícího se ze sousedních hor, prohánějícího se napříč pouští a zdvihajícího ocasy zvířeného prachu. Občasné zachrochtání, chrápání, dětský pláč, slůvka rodičů a prarodičů, šeptaná dětem na uklidnění. Jinak jen primordiální ticho.

Dříve toho večera jsem měl nádhernou vizi, v níž jsem spatřil, co se v době vzniku huičolského lidu přihodilo mně. Nejprve jsem viděl ducha peyotlu, jak roste hluboko uvnitř těla země. Viděl jsem, jak vyrůstá z Matky Země a bezprostředně pod povrchem půdy se tvaruje do kořenů kaktusové rostlinky. Ve vizuální sekvenci, podobné časosběrnému filmu, jsem viděl, jak pod povrchem vyrůstají z kořenů samotné rostlinky a posléze jak prorážejí na povrch a ocitají se uprostřed světa. V údivu jsem přihlížel, jak vývojový proces pokračuje: rostlina se otevřela ve svém středu a objevil se květ. Okvětní plátky se rozvinuly a ze středu květu se vynořili huičolští lidé. Po "vyklubání" vypadali zprvu velmi malí. Avšak energie pronikající ze země a skrze kaktus prošla do jejich těl a během několika sekund vyrostli až do plné výšky dospělého člověka. Byli oblečeni v barevných obřadních krojích, jejichž barvy, jak jsem velmi jasně viděl, pocházely přímo z barev a tvarů, které do nich vplynuly přímo z ducha rostlin. Vzory těchto krojů zprostředkovávaly moudré učení o tom, jak žít v harmonii a rovnováze se silami přírody v bezprostředním sousedství vlastní domoviny, a představují tak nonverbální jazyk, jímž peyotl "mluví". Když jsem otevřel oči, viděl jsem před sebou fyzickou manifestaci přesně té vize, kterou jsem viděl se zavřenýma očima. Přímo přede mnou a všude okolo byli huičolští lidé oblečení do svých obřadních krojů. Jejich otevřenými ústy vycházela slova a písně, které byly co do tepu energie, vibrací, pulsu, barev a představ tytéž, jako když duch hicouri vystupoval z podzemních hloubek. Všichni byli jedním proudem energie v harmonii a souzvučném sjednocení skrze různost jejích projevů.

Osvícen touto vizi jsem poznal zrakem své mysli, že původní jazyk přírodních lidí z jednotlivých oblastí Matky Země vyrůstá přímo ze země samé. Vibrační esence přírodních sil dané oblasti vyrůstají přímo ze srdce kraje a prvků, které jej obklopují, a formují život rostlin a tedy i vegetaci celé oblasti. Přírodní lidé žijí, jedí i dýchají tytéž přírodní prvky. Umírají do nich a z nich se v obměně věků rodí jejich příští generace. Skrze takovýto trávicí proces je krajina doslovně učí, jak s ní žít v harmonii. Lidé ji přijímají do svých těl. "Hovoří" k nim. To tehdy, když vychází z jejich úst jako jejich jazyk. Mluví vibrace své země. Jejich jazyk a tvorba mýtů jsou vtělenými prostředníky moudrosti místa. Nyní jsem mohl pochopit proč zachování původních jazyků přírodních etnik je důležité nejen pro přežití jich samých, ale i pro lidstvo jako celek. Původní jazyky chovají v sobě vibrační strukturu operačních pravidel pro to, jak žít v jejich domácím území harmonickým způsobem. Přírodní jazyky jsou nierica, otevírající přístup k inteligenci místa. Ztraťme jazyk a ztratíme i životní návody k správnému vztahu.

Má mysl byla vybuzena myšlenkami, když pomalu začala naplňovat mé tělo extrémní únava. Sotva jsem mohl stát. Vydal jsem se zpátky ke spacáku a zavinul se do něj. Nechtěl jsem spát, pouze si trochu odpočinout a poté se vrátit k Tatewarimu, k ohni, abych získal další z poučení, které tu na mě čekalo. Když jsem ležel ve spacáku, pocítil jsem náhle přítomnost blízkého zla. Vyškubl jsem se tomu a byl jsem vzhůru. Mé tělo ztuhlo. Neviděl jsem však nic; všechno v okolním tábořišti bylo v naprostém klidu. Prohledával jsem stíny ve tmě. Nic.

Pak jsem koutkem oka zahlédl stínovou postavu s černým kloboukem, černou kapucí, v černých kalhotách. Když se poprvé objevila, byla několik set stop daleko v poušti. Zdálo se, že něco loví. Postava se klouzavě přibližovala, ale kdykoliv zjistila, že ji sleduji, vrhala se za skupiny keřů a kaktusů. Pokradmu pokračovala směrem k našemu ležení. Díval jsem se okolo po ostatních. Takřka všichni leželi přikryti ve svých spacácích, pouze několik vytrvalých duší bylo dosud vzhůru a soustředilo se okolo ohně. To, co jsem viděl, zjevně nikdo jiný nezaznamenal. Hlas mi zmrzl v krku. Otočil jsem se k postavě ve tmě. Tak vystrašen, jak jsem byl, jsem si přece jen předsevzal, že nepřipustím, aby strach uvedl do chodu mé vzorce pro zavření, stažení a ústup. Co když mi toto stvoření přináší něco důležitého, co bych měl vidět a poznat? dumal jsem. Když je ve strachové reakci nepřipustím blíže, nikdy nedostanu, co se mi pokouší přinést. Rozhodl jsem se nechat je přiblížit tak blízko, až je budu moci bezpečně pozorovat a poznat, co je zač a co chce. Všechna léta na tázáních, hlídání zásob před plenícími medvědy, když účastníci tázání byli o samotě mimo, vystavování se strachu a snaha zůstat vždy spojen s Boží přítomností a v míru, zatímco jiná část mne samého se chvěje strachem, všechno toto přineslo nyní, kdy jsem vyčkával, až hrozivá postava překročí obvod našeho tábora, své ovoce. Bál jsem se, ale současně jsem byl zvědav. Bytost se blížila a já stále silněji pochoval přítomnost zla. Náhle stanula přesně na okraji našeho tábora! V záblesku jsem pochopil, že loví mě! Chtěla proniknout do mého těla a zmocnit se jej. Za žádných okolností si tuto bestii nepusť do těla! Můžeš přijít o život. Braň se jí! ozval se poplašný hlas z mého nitra.

Okamžitě jsem zprávu přijal. Totéž udělala postava ve tmě. Překonala tábořiště rychlostí světla. Přibouchl jsem své "dveře" těsně předtím, než dopadla. Její síla se mě zmocnila jako tornádo a srazila mě zpátky na zem. Působilo to jako gigantická cirkulárka pokoušející se rozpárat svou cestu do mého nitra. Nakašlat!

Vzpíral jsem se ze všech svých sil. Nebyla to fyzická bitva, byla to bitva psychická a spirituální. Bojoval jsem o svou duši. Zápasili jsme a tloukli jeden druhého, kopali a kousali, škrabali a drásali. Bojoval jsem každou uncí síly, kterou jsem měl. Znal jsem lidi na šamanské stezce, kteří se zbláznili, kteří zmizeli a nikdy se nevrátili, i jiné, které "ovládla" síla temnot a kteří pro svůj osobní zisk užívali své šamanské znalosti a sílu k poškozovaní druhých. Věděl jsem, že stezka tmy není tou, kterou bych chtěl, zde se mě však pokoušela přetáhnout na svou stranu.

Nyní, dívám-li se na to s odstupem, vidím kosmickou bitvu mezi dobrem a zlem, archetypální zápas o dary své duše. Chvíli to bylo na pováženou, ale pak uprostřed naší divoké řežby projel mým tělem oživující příval energie. Chytil jsem zlého a mrštil jím daleko do pouště, odkud přišel. Třásl jsem se strachem a napětím. Byl jsem promočen potem, s úlevou, že to pominulo, ale v plné pohotovosti, kdyby se to snad pokusilo vrátit a napadnout mě znovu. Vyčerpán jsem propátrával noční tmu, ale neodhalil žádné známky přítomnosti zlého. S úlevou jsem se zanořil do spacáku a zhroutil se.

O spánku nemohla být řeč. Po zbytek noci jsem byl nervovou troskou. Nemohl jsem se dočkat denního světla. Když se východní brána konečně pootevřela prvním známkám osvětlení, vyskočil jsem ze spacáku, abych vzdal díky ještě předtím, než zem ozáří první paprsky. Koupal jsem se v očistném dýmu šalvěje a cedru, poté se obrátil čelem k vycházejícímu slunci a poděkoval mu s nemalým nadšením za jeho životodárný příchod. Naplnil jsem se světlem a staral se o to, aby je mohlo dýchat celé mé tělo. Sebemenší místečko jsem nechtěl opomenout.

Později jsem hovořil s Tachem a také on mi vyprávěl o rušné noci. I on musel zápasit o život a málem to nezvládl. Velká úleva se ve mně rozhostila, když jsem naslouchal jeho slovům. Vymazala mé obavy, že jsem dělal něco špatně nebo byl jistým způsobem v nepořádku. Bylo uklidňující zjistit, že dokonce i mí starší na cestě se dosud musí potýkat se silou tmy a, nejsme-li ostražití a čistí ve své volbě světla, mají i oni co dělat, aby ji odvrátili. Vzpomněl jsem si na výstižný výrok, který jsem kdesi zaslechl: "Dostáváme dobrodružství, abychom ověřili, kdo jsme. Když nezvolíme cestu, která vynořuje většinu z toho, kdo jsme, ustupujeme." A toto byl určitě případ, kdy jsem ustoupit nechtěl. Bylo mi jasné, že jsem byl vystaven vážnému nebezpečí a že cosi velmi významného se ve mně změnilo. Přemýšlel jsem, jak se to projeví v budoucnosti. Co když cosi z temnoty do mě nějakým způsobem vklouzlo, když jsme zápasili. Obava z nákazy takového druhu mě zneklidňovala.

Na odpovědi jsem nemusel čekat dlouho. Dva dny po návratu z Mexika jsem nastupoval do svého auta před domem, když v tom mé tělo ztuhlo a začalo se třást. Končetiny byly mimo kontrolu. Jen tak tak jsem zvládl pár kroků a dostal se do domu. Andrea, Kimberly a Nicol seděly u kuchyňského stolu. Nemohl jsem mluvit. Třásl jsem se jako stižený tancem Sv.Víta. Zprvu si myslely, že si dělám legraci. Pak si ale všimly výrazu mé tváře a pochopily, že se děje cosi hrozného. Andrea mi hmátla na čelo. "Ty hoříš!" zakřičela vyděšeně. Dala mi teploměr do úst. Třásl jsem se tak silně, že jsem jej jen stěží udržel. Když jej vyjmula, ukazoval 45° C. Zavolala našemu doktorovi, který jí nařídil dovézt mě tak rychle, jak jen to půjde na resuscitační oddělení, kde nás bude očekávat. Naložily mě tedy do auta a vyrazili jsme.

Celou cestu bylo mé tělo zkrouceno v křečovitém záchvatu. Přes prudký třes jsem se jen těžko dokázal nadechnout. Část mé mysli byla vyděšena, netušil jsem, co se se mnou děje a zda se nechystám zemřít. Kupodivu však jiná část mé mysli byla úplně klidná, vznášela se několik stop nad mou hlavou a pohodlně přihlížela celé show se zájmem, ale odděleně. Ve chvíli, kdy jsme dorazili do nemocnice a dovezli mě na resuscitační oddělení, klidná část mého vědomí zapadla zpátky do mého těla. I když teplota byla dosud vysoká a třes pokračoval, byl jsem nyní velmi klidný. Ležel jsem na nosítkách a zatímco mi sestra odebírala krev, soustředil jsem se na Andreu, Kimberley a Nicole. Abych posílil jejich ducha, začal jsem zpívat píseň, o níž jsem předpokládal, že je uklidní. "Ohhh, Velký Duchu, volám tě," zpíval jsem nejsilněji, jak jsem dokázal. Naneštěstí se přeslechli a můj zpěv je ještě více poděsil. Mysleli si, že zpívám "Ohhh, Velký Duchu, voláš mě" a že umírám. Mnohem později jsme se tomu dokázali vydatně smát, ale tenkrát v nemocnici rozhodně ne.

Na resuscitačním oddělení jsem zůstal několik hodin. Ošetřující lékař se po chvíli vrátil a řekl, že počet bílých krvinek dosahuje astronomické výše, a tedy že mé tělo se snaží bojovat s nějakou útočící silou, přičemž není jasné, o co by mohlo jít. Bez ohledu na to, že netušili oč jde, dostal jsem širokospektrá antibiotika. Po chvíli má teplota klesla na 39,3, záchvat se zmírnil a doktor mě poslal domů. Protože nezjistili, co vlastně mají léčit, pozvali mě nazítří na další testy.

Jeli jsme domů, kde jsem se zhroutil do postele. Prožil jsem několik dnů cyklických záchvatů mrazení a třesu, následovaného horečkami a proudy potu, dokud jsem nebyl úplně mokrý od hlavy po paty. Výsledky testů neukázaly nic, pro lékaře to byla hádanka. Vůbec nevěděli, co dělat. Nemohl jsem spát, nemohl jsem odpočívat, číst, dívat se na televizi a nemohl jsem dokonce ani poslouchat hudbu. Nevěděl jsem už ani, co by bylo lepší, jestli zůstat žít či zemřít. Uprostřed toho všeho jsem si povšiml, že mé strádání sehrává velmi zajímavou roli.

Byl jsem přinucen konfrontovat sám sebe a své praktiky skutečně hluboce. Praktikoval jsem jógu a meditaci, souběžně se vzpíráním, běháním a modlitbami k sedmi stranám každodenně, již po dvacet let. Soustředil jsem se tím a kultivoval své záměry pro daný den. Nyní jsem však nic z toho dělat nemohl. Zklamaný a deprimovaný jsem se ptal sám sebe: Co je vlastně holou podstatou mých praktik? Co vlastně dělám se svým vědomím mimo rozměr těchto aktivit? Odpověď byla okamžitá a jasná: Miluješ v té chvíli Boha. V tomto bodě jsem pochopil, že mohu své základní praktiky provozovat stále, stále mohu milovat Boha. Nic mě od toho neodstavilo. A tak jsem zvolil mantru a rozhodl se používat ji při každém vdechu i každém výdechu. Bůh miluje teď, říkal jsem si, jak jsem získával čerstvý dar života, neboť jinak by žádné teď nebylo. Bůh je přítomen nyní uprostřed tohoto utrpení. Bůh nikam nezmizel, byl jsem to pouze já, kdo Boha opustil. Opakování tohoto začalo otevírat mou pozornost k Boží přítomnosti v "teď". Začal jsem vizualizovat ozdravení plynoucí do mého nitra s každým nadechnutím. Děkuji ti, velký Duchu, za léčení, které mi tímto způsobem poskytuješ. Nevím zda to, co se děje uvnitř mého těla, si vezme m.ůj život, nebo mě nechá být, ale ať už to dopadne jakkoliv, otevírám se tobě i léčení, které mi teď posíláš. Nezáleží na tom co bude v příští chvíli.

Viděl jsem, že svaly mé víry dostávají pořádnou rozcvičku a že budu prověřován v tom, v co skutečně věřím. věřím v tebe, Velký Duchu, ve tvou nekonečnou lásku a ozdravné světlo a tvou přítomnost zde, prýštící do mého nitra, kdykoliv se ti otevřu. Neboť ty jsi láska, vím,, že svou cestu mi nenutíš. Čekáš blíže než mé příští vydechnutí na chvíli, jíž se tvé přítomnosti otevřu, a pak mě vyplníš svými dary léčícího míru a lásky: Děkuji ti za tvé bytí, zde a pro mne.

Mezi modlitbami, meditativním dýcháním a střídajícími se horečkami a zimnicí, nacházel jsem se ve změněném stavu vědomí, trvajícím několik dní. Během této doby prověřování jsem zaznamenal dva jasné vjemy: jeden. že jakási temná energie se během zápasu v poušti skutečně dostala do mého těla a nyní se snaží získat kontrolu nad mou myslí skrze křečovitý stav zoufalství, strachu, deprese a sebelitování. Mou jedinou záchranou bylo vědomě zvolit to, co skutečně chci zakusit: Volím zakusit mír milující Boží přítomnosti, Božího teď, opakoval jsem si znovu a znovu s každým vdechem a každým výdechem. Užil jsem tento výrok jako mantru posilující svaly mé víry. Cítil jsem, že se nacházím v kosmické tělocvičně a posiluji svaly své mysli a své duše. Uprostřed všeho utrpení jsem v tom všem spatřil rovněž krásu a dokonalost. Prostřednictvím činnosti vynucené nemocí, jsem s pomocí očišťující horečky spaloval a odstraňoval stopy energie temnot.

Druhé zjevení jsem sice viděl jasně, porozuměl jsem mu však méně. Rozpoznal jsem, že nemoc byla prostředkem, jímž se informace z mých dřívějších vizí, přetvářející mé představy o povaze jsoucího, nyní integrovala do mého těla. Viděl jsem, že přestavba energetické struktury mého fyzicko-psychického bytí musela nezbytně přidržet a ukotvit všechno, co jsem se naučil. Zdaleka nestačilo, že ono učení bylo v mé cabeza, hlavě. Muselo být inkorporováno také do mého cuerpo, mého těla. Byl jsem skutečně svědkem, že se tak uvnitř dělo. Mé "seřadiště," to jak se seskupují porozumění tomu, co utváří skutečnost, podstupovalo drastické přestavby. Vnímal jsem to nejen jako důsledek toho, co se již odehrálo, ale jako cosi, co mě mělo připravit na dílo, které mě čeká v budoucnosti. Nějak, prostřednictvím šamanské práce, jsem dosáhl kritické hmoty, která aktivovala proces zrychlené evoluce toho, kým a čím jsem byl. Pochopil jsem, že zatímco přímo onen proces kontrolovat nemohu, nejefektivněji jej mohu zvládat tím, že se vzdám všech pokusů rozumově ho pochopit a namísto toho jej nechám, ať mě přetváří. Při odevzdání s vírou a důvěrou se ukázala být nesmírně užitečná jiná mantra: Láska je klíč, nechť mě medicína přetvoří.

Trvalo zhruba deset dní, než jsem se dostal napříč pasážovým ritem své tvarové změny. Lékaři nikdy nezjistili, co vlastně se mnou nebylo v pořádku. Ve skutečnosti na tom vlastně ani nezáleželo. Já jsem věděl, oč šlo, a i když bych to nikdy nikomu nepřál, byl jsem za tuto prověrku a poučení skutečně vděčen. Jiný prospěch z této zkoušky byl ten, že se prohloubilo mé vědomí toho, čím lidé s nevyléčitelnými chorobami procházejí. Přemýšlel jsem o sedmnácti mužích ze skupiny AIDS pozitivních, o něž jsem po tři roky pečoval v Centru postojové léčby. Všichni během těchto let, bezprostředně předcházejících jejich smrti, nesmírně trpěli. Jakou odvahu a jakou důstojnost ukazovali pod tak neuvěřitelným tlakem. Mé srdce se ubíralo k nim a jejich rodinám. Je to tak zvláštní, hloubal jsem, jak utrpení dokáže otevřít naše srdce významu lásky i tomu, že v jakékoliv vnitřní práci, kterou na sobě podnikneme, rozpoznáme její přítomnost.

Pár dní po zotavení mě Centrum postojové léčby požádalo, abych navštívil Jen, dvaašedesátiletou ženu, kvadriplegičku trvale upoutanou na lůžko. Byla v hluboké depresi a mluvila o ztrátě své vůle k životu. Než jsem Jen navštívil, zahájil jsem tím, že jsem jí v rámci svých ranních modliteb vyslal lásku. Tímto způsobem jsem se mohl spojit s jejím duchem a tak vztah vlastně již probíhal ještě předtím, než jsme se setkali osobně. Postupuji tak vždy s novými lidmi a zkouška, kterou jsem právě prošel, vědomí důležitosti tohoto přístupu ještě upevnila. Když jsem vyjížděl z domova k její návštěvě, rozhodl jsem se zkrátit si cestu postranní silnicí. Měl jsem již jisté zpoždění a jel jsem tedy rychleji, než bylo záhodno. Vnitřní hlas říkal: Hej, zpomal. Tak přijedeš o pár minut později. Bude to lepší než srazit dítě, které vystřelí ze zaparkovaného auta. Okamžitě jsem zpomalil. Zatáčka, do níž jsem najel, mi přivedla do cesty mladou laňku, stojící přímo uprostřed silnice. Protože jsem jel pomalu, měl jsem dost času a bez problémů jsem zabrzdil. Laňka stála úplně klidně a s odzbrojující nevinností si mě prohlížela. Byl jsem dojat její zranitelností. Najednou jsem vnitřně věděl, že tato drobná laňka je nějak spojena s Jen. Vzdal jsem dík malému jelenímu duchu a pomodlil se za jeho bezpečí. Pak jsem jej opatrně objel a pokračoval v cestě k Jen. Když jsem dorazil, spočívala podepřena v posteli a připojena k různým zařízením, která ji pomáhala signalizovat a poskytovala jí v omezené míře určitou mobilitu. Každý dech byl pro ní zápasem a s mluvením to bylo ještě o hodně horší. Vyprávěla mi svůj příběh, jak jí, právě když se snažila dosáhnout svého cíle a dokončit studium psychologie, zlomil rakovinný nádor. Byla uvězněna v tomto těle, které vlastně nikdy nefungovalo, byla zklamaná, rozzlobená a smutná. Kladla si otázky o smyslu utrpení a nespravedlnosti.

Nechal jsem jí mluvit. Byla to krásná žena a hluboko uvnitř jsem viděl zářivého ducha stále zápasícího o život. Když probrala, co mi chtěla říci, vyprávěl jsem jí o svém zážitku s malou laní. "Nerozumím tomu," řekl jsem, "ale vím, že ten jelen nějak souvisel s vámi." Vzápětí se rozplakala. "To je dobré," řekl jsem. "Nechte vodu téci. Květiny ve vašem nitru potřebují výživu, aby rozkvetly." Dveře se otevřely a my oba jsme vstoupili dovnitř. Jen mi vyprávěla, že když byla dítětem, bylo jí vyčítáno snílkovství a v důsledku toho introjikovala negativní úsudek o svých přirozených schopnostech odpoutat se od fyzického a cestovat ve snění. Dokud nepocítila tvrdé odsudky od jiných měla svou schopnost snění velmi ráda.

V té chvíli jsem byl velmi vděčný svým indiánským přátelům venku u West Marin, lidu Pomo-Miwok, kteří mě po léta přibírali ke svým rodinným obřadům. Při jednom z těchto obřadů jsem se seznámil s matriarchou rodiny, jíž bylo již téměř osmdesát let, porodila šetnáct dětí, hovořila pouze svým rodným jazykem a pro celou jejich rezervaci až k severu byla duchovním starším. Byla to, co její lid nazývá snící. Byla vždy v kontaktu s Velkým Duchem a z onoho posvátného místa převáděla ozdravující energii a rady svému lidu. V rámci kmene to byla velmi vážená služba, "Grandma" se těšila velké úctě a lidé se k ní obraceli ve chvílích nouze. Již když mě prvně uviděla, poskytla mi ozdravení a dala mi něco weya, duchovní síly, aby mi pomohla v mé práci. Byl jsem jí vděčný tehdy, stejně jako dnes, kdy mi Jen sdělovala, že právě za to, že byla snící, byla kárána. Vyprávěl jsem jí o váženém postavení snící v rámci šamanské kultury a nabídl se, že na naše příští sezení přinesu svůj bubínek. Vysvětlil jsem jí, že bubnování může pomoci opustit její tělo a cestovat kamkoliv si její duch bude přát. Protože omezila svou definici sebe sama na své fyzické bytí, cítila se Jen uzamčena do svého chromého těla. A když její tělo bylo k ničemu, i ona se tak cítila.

Vyprávěl jsem Jen, že cestování do snů bylo darem medicíny, že s bubnováním bude moci vyrazit do světa a vysílat svou lásku, kamkoliv to bude potřeba. Jen byla tímto výhledem vzrušena. Její celostní energetické pole se změnilo z temna na zářivé světlo prýštící z jejích, nyní široce otevřených očí. Při své příští návštěvě jsem přinesl šalvěj a bubínek. Očistil jsem místnost, pomodlil se a poděkoval Velkému Duchu za to, že nás přivedl dohromady a požádal pak o vedení pro Jen, aby přijala jakoukoliv zprávu o tom, co je v tomto úseku jejího života pro ni největším dobrem. Pak jsem začal s bubnováním.

Viděl jsem malého jeleního ducha, jak k ní přichází a vstupuje do jejího těla. Viděl jsem, že Jen potřebuje vypěstovat svého ducha, aby vyrostl z malého do dospělosti, že potřebuje moudrost pramatky, aby jí v tomto procesu pomohla. Viděl jsem rovněž, že Jen byla léčitelkou a že v budoucnu k ní lidé přicházeli pro léčení, které jim dokázala přinést skrze dary, přicházející v jejím snění. Po bubnování Jen úplně zářila. "Pokud si pam

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

Související články:
Strašák jménem partnerská krize (30.05.2015)
Šamanský léčitelský kruh V. – Trávicí soustava (08.03.2015)
Strážce svaté harmonie IV. – Játra (12.02.2015)
Magický rituál je hluboce transformační proces (02.02.2015)
Strážce svaté harmonie III. – Plíce (29.01.2015)
Strážce svaté harmonie II. – Srdce (28.01.2015)
Strážce svaté harmonie I. – Léčitelství (26.01.2015)
Ezoterické léto - pozvánka (28.07.2014)
Ezoterické léto - PROGRAM (28.07.2014)
Chcete jít za štěstím? Bez vize to asi nepůjde… (16.10.2013)
Kyvadlo ladí čakry (30.01.2013)
Výprava do Amazonie (23.09.2012)
Dieta s rostlinami v Amazonii část 1. (21.02.2012)
Šamanské léčitelské umění - Praha (29.10.2011)
Šamanská léčba: „Medicíno, chceš-li se inspirovat od šamanů, musíš uvidět to podstatné!“ (11.10.2011)
Šaman se nerodí z posvátné drogy (05.10.2011)
Kletba nebo jen špatné rodinné návyky? (14.07.2011)
Lapač snů (08.05.2011)
Zázrak - přirozená součást našeho života (01.03.2011)
Zcizování indiánské spirituality (19.02.2011)
Ženy a muži, sundejte si své nepohodlné kabátky! (01.02.2011)
Všichni jsme božští tvůrci (21.01.2011)
Láska - nejmocnější učitelka života (30.04.2010)
Vstupní brána šamanismu – šamanské léčitelství (30.04.2010)
Šamanská předpověď na rok 2010 (22.01.2010)
Byrokratizace šamanismu (13.01.2010)
Geseko von Lüpke - Poselství šamanů (19.11.2009)
Útěk do divočiny? To by k ničemu nebylo! (17.10.2009)
Globalizace ayahuasky: Omezení škod nebo maximalizace prospěchu? (3.) (04.10.2009)
Globalizace ayahuasky: Omezení škod nebo maximalizace prospěchu? (2.) (01.10.2009)
Globalizace ayahuasky: Omezení škod nebo maximalizace prospěchu? (1.) (29.09.2009)
Šaman (27.09.2009)
Rostliny-učitelé z Amazonie (ayahuaska) (20.09.2009)
Šamanismus se Zorou Frešovou (13.09.2009)
Deklarace o vyhlášení války uživatelům lakotské spirituality (11.09.2009)
Šamanské učení o rostlinách (30.08.2009)
Amazonská dieta (09.08.2009)
Tato Země může být rájem - když víme, jak na to... (11.06.2009)
Nové možnosti šamanského léčitelského umění (11.04.2009)
Most mezi světy (07.04.2009)
Šamanský bar (04.04.2009)
Meditace s rostlinou (03.04.2009)
Svět proměn (14.03.2009)
Úvod k šamanismu (3.) (07.03.2009)
Úvod k šamanismu (2.) (06.03.2009)
Úvod k šamanismu (1.) (05.03.2009)
Být sám sebou (05.11.2008)
Šamanský slabikář - Ayahuaska není rekreační droga (20.10.2008)
Hledání nadpřirozena 2. (15.10.2008)
Hledání nadpřirozena 1. (14.10.2008)
Graham Hancock: Hledání nadpřirozena (13.10.2008)
Slovanská spiritualita (06.04.2008)
Rada moudrých žen (19.02.2008)
Rituální přístupy k práci s posvátnými rostlinami (2.) (06.11.2007)
Léčivé rostliny - botanická poradna 19. (04.11.2007)
Rituální přístupy k práci s posvátnými rostlinami (1.) (04.11.2007)
Monguš Kenin-Lopsan - "Živý poklad šamanismu" (30.10.2007)
Šamani a "šamanismus" (08.10.2007)
Indiánská Potní chýše (10.09.2007)
Oslava a obřad slunovratu (21.06.2007)
Šamanský léčebný kruh kmene Lakotů (14.06.2007)
Zpráva o Shromáždění Rady Starších na jezeře Titicaca, Peru (13.06.2007)
Přednášky a semináře šamanky Alicie Hamm (12.06.2007)
Semináře se Zorou Frešovou (10.06.2007)
Shromáždění Rady Starších na jezeře Titicaca (23.02.2007)
Mayské orákulum - Mytické volání (23.02.2007)
Dopis Gila Aguilery (23.02.2007)
Sundance (30.01.2007)
Moje pouť říšemi (21.01.2007)
Amy Wallaceová: Čarodějova učednice - Můj život s Carlosem Castanedou, Dobra 2006 (12.01.2007)
Šamanské semináře (20.06.2006)
Spievam Zemi, tancujem s hviezdami (19.06.2006)
"The Quest" (Hledání) (13.05.2006)
Meditace od šamanů ze Sibiře (07.01.2006)
Večer šamanismu v Praze (08.12.2005)
Ovládaná pošetilost (22.11.2005)
Nelítostnost čaroděje (20.11.2005)
Vůle bojovníka (17.11.2005)
Blátivé stíny (14.11.2005)
Nebdělé učitelství (25.10.2005)
Čtyři přirození nepřátelé člověka (13.12.2004)
Ženská cesta (23.11.2004)
Guru Chobot, s.r.o. (08.10.2004)
Indiánská potní chýše (06.09.2004)
Chem Trail Horror (21.07.2004)
Úvod do šamanismu (25.06.2004)
Šamanismus za zvuku bubnů (2.) (12.05.2004)
Šamanismus za zvuku bubnů (1.) (11.05.2004)
Pohanská iniciace smrtí (23.04.2004)
Medvědice (13.02.2004)
Sova (10.02.2004)
Šaman bojovník a (nebo) šaman dobrodruh? (06.02.2004)
Jsme částí země (27.01.2004)
Poselství od protinožců (2.) (13.12.2003)
Poselství od protinožců (1.) (12.12.2003)
Šamanský kruh medicíny (22.11.2003)
Rituál přechodu (20.11.2003)
[Akt. známka: 2,33 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 0 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihlášený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
16. 07. 2019:

Signatář Charty 77 Otto Černý: "Takzvaná vládní nestabilita není ničím jiným, než bouří ve sklenici vody. Je to záměrně vyprovokovaný politický střet. Snaha znevěrohodnit protivníka, rozhoupat společnost. Za každou stranou toho politického spektra určitě stojí jiné zájmy. Mocnější zájmy než jen naše středokotlinové. Nemusíme jmenovat, stačí se podívat, kdo z nich co preferuje. Kdo z nich, i v rámci omezených možností, se zasazuje o naše vlastní zájmy a kdo z nich vzhlíží s oddaností psíka k mocnému patronovi, k němuž se přesouvá stále větší část naší suverenity.
Po roce 1989 jsme se vymanili z jedné bratrské dusicí náruče, abychom se živelně vrhli do druhé, s ještě větším sevřením. V té prvé jsme ještě vzdorovali, byli jsme minimálně většinově jednotní v názoru, že to není ono, že je třeba nádech. V té nynější bojujeme o ten nádech mezi sebou. Ne s tím, který nás svírá. V tom vidím tu velkou tragédii...
Vlnu nespokojenosti
vidí ti, kteří se snaží z vlnky udělat tsunami a foukají do ní ze všech sil. Nejsem obhájcem premiéra Babiše, ale ani zastáncem jednoúčelové hysterie, která se vůči jeho osobě rozpoutala. Tím spíše, když je zřetelné, že arbitrem sporu nejsme my, ale opět někdo cizí. A v pozadí zase nějaký zvací dopis. Historie nás dohání..."

Celý článek...


15. 07. 2019:

Muzikálový zpěvák Petr Dopita: "Z Jandy je mi zle, jen se na něj podívám. To je prostě individuum, jehož názory mě míjejí mílovými kroky. Jen když vidí na ty jeho ‚Evropské hodnoty‘… Jestli takto mají vypadat evropské hodnoty, tak potěš nás pánbůh. Cokoliv ten Janda plácne, z toho je mi na zvracení. On s jeho pornominulostí bude nějak hodnotit Karla Gotta?"
Herec Jan Kuželka: "Karla znám hodně dlouho, to je tak poctivý člověk, který by nebyl schopný žádného podrazu, natož nějaké konspirace třeba s Rusama nebo s čím tady pořád vyhrožují. Já tedy nevím, kam na to pan Janda chodí, ale myslím si, že ten škodí těmi svými vyjádřeními víc než všichni ostatní dohromady!"
Hudebník Petr Štěpánek: "Politici přicházejí a odcházejí, Karel Gott je tu pořád. Karel je legenda, absolutní legenda, legenda mimo veškeré kategorie. Profesionál každým coulem. Chovám k němu absolutní úctu..."

Celý článek...


13. 07. 2019:

Ivan Hoffman: "Čeští hlodavci, tedy myši, hraboši, hryzci či potkani, vděčně hledí k Bruselu. S odkazem na unijní směrnici se totiž rapidně snížilo množství účinné látky v jedovatých návnadách prodávaných u nás a zmenšila se rovněž velikost balení. Díky tomu, že si naši hlodavci na jedu pochutnávají, aniž by je ohrožoval na životě, výtečně se množí. A jak je jich všude plno, výborně zvládají například sklizeň kořenové zeleniny.
Český přístup k hlodavcům je vlídný nadstandardně. Někde se vztah k myším a hrabošům dosud nezlepšil. V sousedním Polsku se stále v obchodech prodává velké balení jedovaté návnady s účinnou látkou téměř dvojnásobně jedovatější než u nás. Navíc i za poloviční cenu. Díky internetovému překladači člověk ani nemusí umět polsky, aby na to přišel.
Zdroj: https://www.denik.cz/komentare/tyden-ivana-hoffmana-bezpecnejsi-jed-20190713.ht"

Celý článek...


08. 07. 2019:

Další provokace ruských militaristů: Ruské břehy se objevily v blízkosti lodí NATO
Putin si nedá pokoj ani cez prázdniny: ruské brehy sú opäť nebezpečne blízko lodí krajín NATO, ktoré majú v Čiernom mori mierové vojenské cvičenie. Ťažko to hodnotiť inak ako ruskú provokáciu...

Celý článek...


04. 07. 2019:

Klimatolog a meteorolog Radim Tolasz: "Už od povodní v letech 1997 a 2002 se u nás diskutuje o nutnosti změnit způsob hospodaření v naší krajině. Jak proti povodním, tak proti suchu by pomohlo, kdybychom zemědělskou krajinu více rozčlenili a přestali opěvovat širé rodné lány. Ale pořád se nic neděje, jen se divíme, když nám přívalový déšť spláchne pole do sklepa. Po těch letech už mohu směle konstatovat, můžeme si za to sami."

Celý článek...


02. 07. 2019:

Pondělní postřehy Terezy Spencerové:
• smír v obchodní válce s USA Čína na G20 podmínila tím, že Trump splní vše, co slíbil, ale už po pár hodinách jsou tu problémy… Huawei prý zůstane na americké „černé listině“ a zákaz nakupovat americkou produkci tak pro koncern zůstane v platnosti...
• několik civilistů včetně dětí zabily izraelské rakety, které v noci na dnešek dopadly do oblasti Damašku a Homsu...
• Ukrajina, Pobaltí, Slovensko a Gruzie plánují rezoluci proti návratu Ruska do parlamentního shromáždění Rady Evropy... pro návrat Ruska přitom hlasovaly Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko
• George Soros spojil své miliardy s miliardami trumpovských uhlobratrů Kochových, aby společně rozjeli think-tank Quincy Institute, který by pomohl skoncovat s americkou politikou „nekonečné války“ a nahradil ji zahraniční politikou bez sankcí, hrozeb, založenou na diplomacii... fascinující...
• Turecko hrozí libyjské „národní armádě“ maršála Haftára, která zničila turecký bezpilotník na tripoliském letišti... haftárovci v posledních dnech pro Turecko, které stojí na straně tripoliské muslimskobratrské vlády, uzavřeli vzdušný prostor i přístavy...

Celý článek...


30. 06. 2019:

Bývalý ředitel Vojenského zpravodajství a bývalý velvyslanec České republiky v Afghánistánu Petr Pelz: "Média jsou dnes pro změnu plná Trumpova „maření spravedlnosti“. Mueller řekl v Kongresu, že nemůže v tomto bodě Trumpovi nic prokázat, ale ani ho neočišťuje. Laik by řekl, že není v popisu práce státního zástupce někoho očišťovat. Média, z nichž většina Trumpem pohrdá, takto ovšem nepřemýšlejí. Navíc, otázka, zda někdo může mařit vyšetřování činu, který nespáchal, je hodna zkoumání týmu právních teoretiků."

Celý článek...




WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.2RC8 - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!