Muž chvilku mlčel, ale potom řekl:

„Řekněte mi, ta otázka už mě dlouho trápí, je pravda, že máme hříšný základ?“

„Člověk je od základu svobodný a nemá hřích. Vždyť, co je to hřích? Hřích, to je to, co nás tíží uvnitř, na úrovni podvědomí, je to něco, co nás vzdaluje od Boha, udržuje nás ve strachu a pocitu viny. Je to přirozený následek působení vaší psychiky po porušení všelidských morálních a mravních zákonů. To je hřích. Tyto zákony jsou kodexem vaší cti a svědomí. Jestliže jej porušíte, nutně se to odrazí nejlépe a nejzřetelněji v myšlenkách a činech.

Jenomže vaši náboženští vůdcové vám neustále vtloukají, že jste Boží otroci, že jste od základu hříšní. Proč? Protože je to pro ně výhodné, aby je člověk celý život živil, vykupoval se tak ze svých ‚hříchů‘, dokonce i z těch, které neučinil. Je to svérázný psychologický trik na lidi. Jestliže je člověku vsugerováno, že je vinen, od základu hříšný, pak to v něm rodí strach. Tento uměle vyvolaný strach využívají vaši náboženští vůdcové, aby vám vaše hříchy odpustili, přirozeně do příště.

Ale člověk ve své podstatě není otrok Boží, on je syn Boží. Otec přeci nemůže nenávidět svého syna, může jej jen Milovat. Protože Bůh je Láska. A Láska nemá a nemůže mít strach…Bůh dal lidem svobodnou volbu. To je Jeho nejcennější dar, který dal lidem jako svým dětem.“

„Co tedy potom příběh o hadu pokušiteli, o tom zle, které lidem způsobil?“

„Tato informace byla hodně překroucena. Příběh, který byl lidem předán na počátku, mluvil o tomto. Když Bůh stvořil Člověka, tedy duši, kochal se svým stvořením, protože bylo stvořeno k Jeho obrazu. Člověk tehdy nebyl v těle na Zemi, jak dnes tvrdí některá náboženství…“

„Jak to, že nebyl v těle? Vždyť byl stvořen k obrazu a podobě.“

„Snad si nemyslíte, že Bůh je neměnná fyzická osoba,  že je tedy v těle jak vy nebo já a zároveň je všudypřítomný?!“

„O tom přece hovoří i jiná náboženství.“

„Která náboženství? Pozorně si tu otázku prostudujte. Všechna světová náboženství říkají, že Bůh je jeden, že je všudypřítomný… Bůh – to je něco podobného, jak bych vám to jen řekl…, jako energetické, magnetické nebo jakékoli jiné pole. Je to jediné pole, ve kterém existuje vše. Bůh, to je mocná energie mysli, která vše tvoří a všude se projevuje. Ale v žádném případě to není Někdo s plnovousem, kdo sedí na trůnu… Ačkoli, chcete-li, i on se může dočasně vtělit do lidské podoby. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a podobě, ty z nás, kdo jsme uvnitř tohoto těla. Jeho Částice, duše, žije v každém z nás… ‚Ráj‘ pro Člověka byl v nebi, ostatně o tom hovořil i Ježíš.

Tak tedy Bytost, kterou Bůh stvořil, se skládala z božského základu, tedy z duše. Neznala zlo, znala pouze dobro, protože v ní byla Boží Láska. Bytost přirozeně vládla obrovskými schopnostmi a neexistovaly pro ni žádné překážky… Tyto Bytosti si, kromě Boha, oblíbil i Lucifer, anděl Světla, který je pravou rukou Boha. Ten řekl Bohu: ‚Ty Bytosti nechápou, nakolik je miluješ, protože znají jen dobro.‘ Lucifer začal hájit individualitu Člověka, jeho postavení jakožto svobodné Bytosti pro poznání. Chtěl, aby si Člověk skutečně zamiloval Boha, aby před Bohem nebyl pouze jako rostlina, která dělá radost svému vzoru.  Bůh Luciferovi ‚přikázal‘: ‚Jestliže je miluješ tak jako já, nauč je to.‘ Bůh tedy poslal lidi na Zemi, která byla stvořena speciálně pro člověka, s moři, souší, rostlinstvem a různými zvířátky. Lucifer však stvořil lidské tělo, do něhož Bůh umístil duši, proto v něm jsou dva základy, duchovní a materiální. Bůh dal člověku sílu mysli jako synu Božímu.  Z rozumu se stalo bitevní pole myšlenek obou základů. Právě to ukazuje, že Bůh a Lucifer stvořili člověka společně. Právě to také ukazuje, že Lucifer byl a zůstává pravou rukou Boha, protože byl aktivně účasten při stvoření člověka a aktivně se zapojuje do výchovy jeho duše… Tak Lucifer lidem umožnil dokonale pochopit a poznat, co je dobré a co zlé. Bůh pak dal lidem svobodu volby mezi těmito dvěma základy. Od těch dob je Lucifer poručníkem lidí.“

„Proč se ale Lucifer nazývá Legií?“

„To je všechno proto, že působí skrze myšlenky našich tělesných pudů. Těchto myšlenek bývají zpravidla legie. Sledujte sám sebe. Vám se zdá, že promýšlíte pouze jednu myšlenku, která je vaše osobní. Pak ale zkuste udržet tuto myšlenku byť jen deset minut, překontrolovat ji a budete překvapen, kolik všelijakých různých myšlenek se ve vaší hlavě nachází. To je legie. Proto v nás Lucifer, obrazně řečeno, neustále přebývá a prověřuje naše přesvědčení, pevnost v Lásce k Bohu.

Síla myšlení, kterou nám dal Bůh, je obrovská. Tato síla se nazývá Vírou. Člověk může ve víře skutečně konat divy. To potvrzuje nejen Ježíš, ale i mnozí jeho následovníci a stoupenci jiných Velikých, kteří je konali a konají až do teď. Ale problém je, že tato síla nezáleží na tom, v co člověk věří, může být použita jak pro dobré tak i pro zlé věci. A právě podle toho, na čí stranu se přiklání vaše vědomí, tam se člověk dostává. Pokud se myšlenkami přikláníte ke zlu, tedy pokud vás hlodá materiální podstata, pak se ve vašem životě začnou objevovat mnohé problémy, a to vždy a všude: v zaměstnání, v osobním životě, v rodině a tak dále. Tyto problémy vás tíží. Protože špatné myšlenky si získávají sílu vaší víry a všemožně se vás snaží odvést od myšlenek o Bohu. Ale když přikláníte své vědomí k dobrým myšlenkám, špatné myšlenky ztrácejí tuto sílu, oslabují, a pak je můžete plně kontrolovat. Při stálé podpoře pozitivních myšlenek ve vašem vědomí, bude životní cesta hladší. A nejdůležitější je, že člověk se vyvíjí duchovně  a poznává sílu Lásky…“

„A špatné myšlenky pak tedy úplně zmizí?“

„Ne, přebývají ve vás neustále, ale nemají sílu vás ovlivňovat. Obrazně řečeno, špatné myšlenky čekají na vhodný okamžik, kdy oslabíte svou kontrolu, aby se opět pokusily vybojovat si sílu vaší víry. Tento bystrozraký Strážce tělesných pudů přebývá celý život v těle jako jeho nedílná součást. Proto, dokud se duše nachází v těle, budou neustále přítomny i tyto zkoušky ‚odolnosti‘. Ale když duše plně vyzraje a opustí cyklus reinkarnací, Lucifer se také upřímně raduje jako přísný a moudrý Učitel ze svého Žáka. Protože duše prošla se ctí plně prozkoušená a svou skutečnou Láskou se sjednocuje s Bohem… Bůh je rodič. Vždycky se raduje z úspěchů svého dítěte…

Tedy, náš život je pro duši školou. Proto každý člověk, který je v těle, prochází svým osobním Armageddonem a přejímá tak postavení svých vítězných dobrých nebo špatných myšlenek. Proto i poznání daná lidem mohou vést jak ke Svobodě, tak k otroctví. Nikdo nám však nebrání v naší svobodné volbě, ani Bůh, ani Ďábel. To znamená, že my sami si dláždíme cestu buď do ráje, do nirvány, nebo sami sebe vrháme do pekla reinkarnací.“

„No dobře, jestliže člověk nemá hříšný základ, tak proč je tedy Kristova smrt vykoupením z lidských hříchů?“

„Sám se alespoň trochu zamyslete nad touto větou. O jaké vykoupení může jít? Kdyby to bylo ve skutečnosti tak, že by tedy Kristus vzal naše hříchy, znamenalo by to, že vše, čeho jsme se dopustili nyní je nám již odpuštěno. Je to tak?! Je to celé nesmysl. Každý člověk je před Bohem sám zodpovědný za své hříchy.

Z Kristovy smrti udělali to největší tajemství, o němž se dodnes přou i sami církevní vůdcové. Proč se nechal ukřižovat? Vždyť Ježíš byl Syn Boží, mohl zničit celou planetu, natož pak nějakou hrstku ubohého národa, protože mu byla dána síla Boží. A lidé chtěli, aby se to stalo. Když ho ukřižovali, řekli: ‚ Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže‘. Kristus ale nevešel v pokušení. Dovolil, aby bylo jeho tělo ukřižováno. Proč? Protože smysl Kristova příchodu nestál jen na učení, které lidem předával, ale nejdůležitější bylo ukázat, že vše závisí na volbě lidí samotných. Ježíš přijal tato utrpení, aby názorně demonstroval vůli Boží, jejíž podstatou je Svoboda volby člověka; buď se rozhodne jít k Bohu, nebo se rozhodne zůstat v temnotě svého materiálního myšlení. Kristus tedy přinesl lidem Svobodu volby. Je to veliký čin, který byl skryt před většinou lidí. To je ten největší hřích křesťanství vůbec. Protože před Ním i po Něm lidé konali zázraky a hlásali existenci Jediného Boha. Ale lidé si pamatují jen Ježíšovo ukřižování, ačkoliv druhá část Jeho života, v níž také kázal, konal divy, uzdravoval nemocné, když se nacházel na Východě, byla časem částečně zapomenuta. Zůstalo o něm pouze několik zmínek jako o proroku Issovi v různých pramenech starověku, například v Bhavishya Mahapurana, která byla napsána v sanskrtu.“

„Takže Ježíš nadále žil na zemi?“ divil se upřímně muž.

„Samozřejmě. Díky úsilí Pontského Piláta, zůstalo Kristovo tělo živé a Ježíš se musel do těla vrátit. Protože jakožto Bódhisattva, který se narodil v těle, v něm musí přebývat až do posledního dechu.“

„Díky úsilí Pontského Piláta?!“ podivil se muž ještě více.

„Ano, Pontský Pilát opravdu pochopil, kdo je Kristus, proto také později získal od Ježíše Svobodu, tedy osvobození z reinkarnace. Jeho jméno bylo zvěčněno v dějinách lidstva.“

„Zajímavé, zajímavé. A kdy tedy pochopil, že Ježíš je Bůh?“

„Když se setkal s Ježíšem. Navíc, když Pilát pochopil, kdo to před ním stojí, snažil se všemožně Issu zachránit, přemlouval ho, aby utekl, varoval Jej, že Ho lidé zničí. Ale Ježíš to odmítl a řekl, že je-li Jeho tělu souzeno zahynout, musí se tak stát, protože lidé se musí rozhodnout. Později se Pontský Pilát pokusil přesvědčit lidi, že je Ježíš nevinný, aby jej propustili, jak se slušelo při oslavách velkého svátku. Lidé ale chtěli vidět ukřižovaného právě Krista. To byla jejich volba.

Nicméně Pilát Pontský udělal vše po svém. Ačkoliv pro Krista, jakožto Bódhisattvu, by bylo mnohem jednodušší završit tímto způsobem svou misi v lidském těle. Pilát se z Lásky a podle svého chápání snažil posloužit Bohu a zachránit tělo Kristovo, myslel si, že to je sám Kristus. Ale Ježíš už tam nebyl. Ještě když byl na kříži, opustil tělo, aby se nenechal ovlivnit těžkým utrpením. Tělo ale bylo ještě živé.“

„Jak  mohlo zůstat naživu, když je v Bibli napsáno, že ‚jeden z vojáků Mu probodl kopím bok a vyšla krev a voda‘?“

„Jde o to, že právě tohle bylo pro ‚publikum‘ záměrně sehráno lidmi Piláta Pontského. Tuto ránu provedl jeden z nejlepších vojáků Piláta Pontského. Mimochodem, udělal to velmi profesionálně, bodnul mezi páté a šesté žebro na pravé straně zleva shora, a to pod přesně určeným úhlem, takže vznikla dokonalá iluze, že probodl srdce. Ve skutečnosti nebyl zasažen jediný životně důležitý orgán. Tělo se nacházelo ve stavu bezvědomí, ale bylo ještě živé. To je jeden z nejdůležitějších faktů, které potvrzují účast Piláta při záchraně Ježíše, aby lidé uvěřili, že Kristus zemřel. Dvěma zbývajícím, ještě živým ukřižovaným zločincům zpřeráželi holeně. To se dělalo proto, aby se jimi nemohli opírat a zemřeli mučivou smrtí udušením.

Navíc v té době nebylo povoleno pohřbívat ukřižované v samostatných hrobkách nebo je vydávat příbuzným k pohřbení, házeli je do hromadných hrobů. Ježíšovo tělo, opět na příkaz Piláta Pontského, sejmuli z kříže a odnesli do jeskyně… Téměř dva dny o Ježíšovo tělo pečovali, léčili jej, neustále potírali bylinnými lektvary, aby přišel k vědomí. Tedy, řečeno současným jazykem, snažili se jej oživit.

Nicméně jde ještě o to, že proroctví o Ježíšovi říkalo, že bude třetí den vzkříšen a přijde ve slávě. Ježíš měl třetí den přijít nikoliv v těle, ale v Božím Duchu, aby tak rozptýlil všechny pochybnosti o tom, že byl poslán Bohem. Pilát Pontský se svými stoupenci však nedovolili Kristovu tělu zemřít. Proto byl Kristus nucený vstoupit do těla…

Pilát samozřejmě ve svém chápání Krista zachránil. Proto Ježíš důstojně odměnil jeho činy a osvobodil ho z řetězce reinkarnací. Pilát byl první, kdo hovořil s Kristem po jeho ‚vzkříšení‘.“

„To se ale neví jistě.“

„Ví. Do našich dnů  se o tom dochovaly zmínky. A kdekdo je pečlivě chrání, aby se jeho vláda nezachvěla. Ale zbytečně. Pak za to bude muset draze zaplatit. Takže když Ježíš přišel k vědomí, Pilát Pontský s ním mluvil a prosil ho, aby opustil tuto zemi, aby kněží, kteří měli moc, Jej opět nezačali pronásledovat. Pilát jej žádal: ‚Slituj se nade mnou, nechoď mezi lidi.‘ Ježíš odpověděl, že splní Pilátovu prosbu a jen co se shledá se svými učedníky, odejde. Dodržel svoje slovo. Jakmile byla splněna hlavní mise, odešel Issa  spolu s matkou a jedním ze svých učedníků na východ. Ježíš se dožil více než sta let a byl pochován v městě Šrínagar, hlavním městě Kašmíru, kde se v posledních letech svého života usadil. Toto malebné místo se rozkládá mezi jezery na úpatí Himaláje. Jeho hrob se nachází ve sklepení rodinné hrobky Rozabal, což znamená ‚hrobka proroka‘.“

„Možná se to tak opravdu stalo. Ale jste si jistý, že v té hrobce leží právě Ježíšovy ostatky? Vždyť to se dnes už nedá dokázat.“

„Proč se to nedá dokázat? Dá se to dokázat. Zůstaly stopy ukřižování. Částečně oděrky na kostech v rukách, na chodidlech, na nohách a stopy po probodnutí kopím na žebrech. Mimo to má charakteristickou špatně srostlou zlomeninu v oblasti distální poloviny diafýzy velké holenní kosti na pravé noze.“

„Zlomeninu? To mu zlámali nohu při popravě?“

„Ale kdepak poprava. To se stalo mnohem později, když byl Kristus v dosti pokročilém věku. Proč upozorňuji na to, že je ta zlomenina specifická a špatně srostlá. Je to důkaz, že se Issa dožil stáří…“

„A co tedy zmínky o tom, že Ježíš vstoupil na nebesa v těle?“

„Očividně to někdo velice potřeboval, aby posílil víru svého stáda ve prospěch své materiální podstaty… Ale nakonec, vy sám si pozorně přečtěte Bibli: ze čtyř evangelií se jen dvě zmiňují o nanebevstoupení. V evangeliích podle  Matouše a  Jana se hovoří o setkání Ježíše s učedníky na hoře. A u sv. Jana je dokonce napsáno, že Ježíš po tomto setkání odešel se svým oblíbeným učedníkem. Mimoto se dochovaly četné zmínky o pobytu Issy na Východě již po jeho ukřižování. Tato svědectví jsou uchována nejen na Východě, ale také v knihovně Vatikánu…“

„Dejme tomu. Tenkrát byly zlé časy, tak proč dnes neříct lidem pravdu, když Vy říkáte, že existují četné zmínky o Ježíšově pobytu na Východě a tyto dokumenty to dokazují. Vždyť dnes je úplně jiná doba.“

„Doba je jiná, ale touha lidí po moci zůstala stejná jako před tisíciletími. Jen si představte, co by pro náboženskou elitu znamenalo, kdyby se lidem řekla pravda a ukázaly se světu historické dokumenty, které oni tak pečlivě ukrývají. To by pro ně byla úplná katastrofa! Znamenalo by to podkopat veškeré základy, které oni jednou vybudovali, podkopat víru jejich fráterů a veškerého jejich obrovského stáda a ztratit tak celou moc. Na to nikdo nepřistoupí… Ale člověk, který neustále hledá poznání, dříve nebo později na tyto zmínky jistě narazí.“

„Jistě ano, možná máte pravdu,“ řekl jeho společník a přemýšlel, „abych řekl pravdu, měl jsem určité pochybnosti ohledně nanebevstoupení, ale ten Pilát Pontský,… kdo by si to byl pomyslel!“

„Ano, Pilát Pontský, ačkoli si svou Láskou zasloužil Boží náklonnost, na Issu to narafičil pořádně,“ Sensei v duchu o čemsi přemýšlel a prohlásil: „Odsoudil Jej na víc než osmdesát let toulání se v těle. Ale zdá se, že taková byla Kristova daň za záchranu Piláta.“

Rozhostilo se krátké ticho, očividně se každý z účastníků rozhovoru ponořil do svých myšlenek. I my jsme tiše stáli, aniž bychom se pokoušeli přerušit tak napínavou besedu.

„Zajímalo by mě,“ rozhovořil se opět muž, „proč Ježíš přišel právě k Židům a ne k nějakému jinému národu. Byl to nějaký dominantní, Bohem vyvolený národ? V Bibli se, počínaje Abrahámem, všude hovoří o tom, že je Bůh nazývá milovaným národem.“

„Víte, Bůh nedělá žádné rozdíly v národnosti, barvě kůže a tak dále, protože všichni lidé jsou děti Boží, Bůh miluje všechny stejně. Ale když jedno z vašich dětí onemocní, dáte veškerou svou pozornost a lásku nemocnému dítěti, aby se co nejdříve uzdravilo. Stejně tak Bůh. Vzpomeňte si na slova samotného Ježíše: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní‘.“

„A co počet Jeho učedníků? Má to něco společného s mystikou nebo numerologií? Vždyť jich bylo dvanáct a Ježíš byl tedy třináctý.“

„V tom žádná mystika není. Zkrátka mezi lidmi hledal učedníky s více či méně vyzrálou duši. Měl štěstí a našel mezi lidmi alespoň dvanáct osob a  stejně ho jeden z nich…zradil.“

Muž se pousmál:

„Ano, mám-li vycházet z biblických slov Ježíše, pak máte pravdu, lékaře potřebuje nemocný, nikoliv zdravý… ačkoliv dnes, mi tak připadá, že lékaře potřebuje celá planeta a ne jen tento národ…“

„Naprosto správně… Podívejte se, co se děje jen v naší zemi, ve které přes sedmdesát let pěstovali materialismus. Jen co se objevila možnost svobodné volby, lidé se jak vyhladovělí vrhli do různých náboženství, protože jejich duchovní podstata se chce rozvíjet. Kolik se najednou objevilo a začalo vzkvétat nových sekt, hnutí a náboženství.

Dobře, v naší zemi je to pochopitelné. Ale podívejte se, co se děje po celém světě. Všude dochází k prudkému vzestupu všelijakých náboženství. Lidé se potácejí od jednoho ke druhému. Rozumem se jim tam docela líbí. Všude se dobře chovají, všichni se na ně usmívají, uctivě s nimi hovoří… Ale duše jejich učení zavrhuje, protože ta potřebuje skutečné poznání, protože ona chce Svobodu. Sekty a náboženství jsou příliš omezené. Nabízejí spíše pokrm pro rozum než pro duši. A duše cítí, že pod tímto pozlátkem, ‚pravověrnou‘ slupkou zevnějšku, je samotný plod shnilý. Proto se duše chvěje a člověk se zmítá v hledání celistvého zralého plodu.“

 „Promiňte, říkal jste, že se čas začíná smršťovat. Co tím myslíte?“

 „To už předpovídali dávno, dokonce i Ježíš říkal, že ‚Kdyby se tyto dny nezkrátily, nebyl by spasen žádný člověk. Ale kvůli jeho vyvoleným se ty dny zkrátí…‘ Znamená to tedy, že až bude celé lidstvo stát před rozhodující volbou nebo, jak se říká v eschatologii, před branami Božího soudu, jedním z hlavních znaků tohoto času bude jeho smršťování… Na první pohled se nic nezmění. Hodiny budou stejně ukazovat dvacet čtyři hodin denně jak ukazovaly, kalendář zůstane jaký byl, rok měl 365 dní a bude jich pořád stejně. Ale uvnitř se lidská duše začne chvět. Člověk pak začne cítit a vnímat  tuto časovou tíseň. Všimne si, že čas běží rychleji, den uplyne za okamžik, měsíc za týden, roky doslova za měsíce. A čím dál tím víc se bude čas zkracovat, bude těsnější. Je to takový zvláštní signál, znamení pro duši.“

 „Ano,“ pronesl zamyšleně jeho společník, „pravděpodobně se opravdu začínají plnit předzvěsti proroků… Ale to jsou přeci proroctví o druhém příchodu! Copak už nastává ten čas?!… Zajímalo by mě, jak poznáme, že přišel právě Kristus? Vzpomínáte si, že když Ježíš přišel poprvé, nikdo mu dlouho nevěřil, že On je opravdu Syn Boží. A dnes, jen se podívejte, hodně lidí se nazývá Kristem nebo říkají, že byli posláni Kristem jako Utěšitelé. Na jednu stranu mluví svým způsobem správně, podle Bible, ale na druhou stranu se jim nedá věřit. Jak odlišit skutečného Krista od falešného spasitele?“

„Jednoduše. V Bibli je přeci řečeno, že Ježíš křísil mrtvé a nemocným stačilo, aby se dotkli Jeho oděvu, aby byli uzdraveni. Vycházíme-li z toho, myslím, že nejvhodnější by bylo použít metodu ‚Zen‘. K tomu stačí vzít silnější a pevnější klacek a maličko pošťouchnout toho, kdo se nazývá Kristem. Pokud klacek začne kvést, znamená to, že to byl Kristus. Pokud ne, je to jen dobrodruh. A bylo by pak dobré ho ještě praštit, aby ho příště nenapadlo přivlastňovat si cizí slávu.“

Chvilku jsme mlčky stáli a přemýšleli o tom, co jsme slyšeli. Ten muž také zpočátku bral ta slova vážně. Když však pochopil jejich smysl, z duše se rozchechtal spolu s ostatními, kteří buráceli smíchy.

„Pravděpodobně to bude ta nejlepší metoda,“ řekl s úsměvem. „Ale teď vážně.“

„Tak tedy vážně. Nemá smysl čekat na Ježíše jako na Syna Člověka, protože On přijde jako Syn Boží do lidských duší. Bude vládnout tisíc let jako Král, usedne na ‚trůn‘ nejen naší duše, ale i našeho rozumu… Vzpomeňte si na Jeho slova v Evangeliu podle Jana: ‚Bůh je Duch‘; ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne‘; ‚A Já budu prosit svého Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby zůstával s vámi navěky, Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože Ho nevidí ani nezná. Ale vy Jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude‘; ‚V onen den poznáte, že Já jsem ve svém Otci a Vy ve mně a Já ve vás‘.“

Muž opět chvilku mlčel a pak se zeptal:

„Zajímalo by mě, kdy tedy bude konec světa? V novinách se poslední dobou začaly objevovat nejrůznější data. Dokonce i v naší sektě,  pokud vím, se také snaží dostat do předpovědí různých astrologů, kteří určují datum, kdy začne slavnost planet… Proto by mě zajímalo, kdy přijde apokalypsa, kdy tedy všichni staneme před Božím Soudem?“

„Víte, už dva tisíce let lidé očekávají Armageddon a druhý příchod Krista. Prakticky všechna náboženství jsou postavená na tom, že možná už zítra bude konec světa a kdo není v jejich řadách, ten okamžitě zahyne v ‚ohnivé geheně‘…Chci vám k tomu říct toto. Každý člověk ve svém životě prochází svým osobním Armageddonem. A ani zdaleka ne každý jej vyhrává. Dokonce ne každý chápe, že se s tím Armageddonem setkal. Proto není nutné obávat se té apokalypsy, která přijde na všechny, protože v davu se umírá snáz. Důležité je vyhrát svůj osobní Armageddon, abychom se pak neocitli v tom davu.“

„Přesně tak! Sám si myslím, že je třeba dělat něco teď, protože není jasné, co bude zítra… Popravdě řečeno, je mi tak nějak na duši klidněji po tom, co jste řekl… Ale ta hrozná nejistota… zkrátka už mám nervy napnuté jako struny ze všech těch ‚strašáků‘…Úplně ale nechápu, které náboženství vyznáváte?“

„Já nevyznávám ani nepatřím k žádnému náboženství. Já patřím jen Bohu.“

Poté přešel rozhovor na důvěrnější témata, která se týkala osobnosti toho muže. Měla jsem takový pocit, že muž besedoval se Senseiem, jako by byli sami ve vesmíru. Říkal mu toho stále více o sobě, o svém životě, jako by tu naše tichá skupinka ani nebyla, jako by ji rozpustila noc. Připadalo mi, že oba společníci byli dva unavení Poutníci, kteří se náhodou setkali pod hvězdnou nekonečností. Oba byli pohlceni svým rozhovorem o věčnosti, o podstatě věcí, jako by zmizely hranice veškerých konvencí, prostoru i času.

„…To je ale zvláštní… Víte, v poslední době, těžko říct proč, jsem neměl štěstí najít dobrého duchovního učitele. Buď jsem nebyl spokojen s jejich odpověďmi, nebo oni nebyli spokojeni s mými otázkami. V neustálých sporech jsme, jak se říká, nabírali vodu sítem, jen jsme ztráceli čas. Ale to, co říkáte vy… mně se prostě líbí, že se s vámi nemohu hádat, protože se to shoduje s mým vnitřním chápáním světa… Považoval bych za čest mít takového Učitele, jestli tedy, Učitel přijme za vhodné mít takového učedníka.“

„Víš, já bych ti radil nehledat Učitele ani ve mne, ani v nikom jiném. A není to proto, že bys byl nehodný učedník, ale proto, že v tobě je toho mnohem víc. Vidím, že v sobě máš Jiskru. Radil bych ti, aby ses vše naučil sám. Prostuduj svaté knihy různých náboženství a vytvoř si sám svou mozaiku toho, kdo je Bůh, co je to pravda, víra a co jsou to zázraky a tak dále. Kdyby přece opravdu bylo jen jedno náboženství pravdivé, pak by nikdo jiný nebyl spasený a nebyly by další zázraky. Ale zázraky víry se objevují i v dalších náboženstvích. Kromě toho se podle možností nauč psychologii člověka, biologii, anatomii, morfologii, dobrá by ještě byla astronomie, kvantová fyzika, chemie… Prostě si rozšiř obzor v oblasti exaktních věd, nakolik ti síly stačí. A jsem si jist, že začneš chápat to, co ti chci říci. Teď to jednoduše cítíš, ale pak tomu budeš rozumět. Jakmile začneš rozumět, začneš chápat Boha. A ten nejlepší Učitel je Bůh…“