„Pane Marku, mýlíte se,“ napsal mi jeden hydrogeolog, „geofyzikální měření prokázalo, že proutek funguje, jenomže ne na vodu, ale na spád geofyzikálních polí, ke kterému dochází např. na okraji skalní pukliny. Voda je mu šumafuk… Problém je ten, že se otázka proutku stala ideologickým sporem, a ten už je tak vyhraněný, že žádná strana žádné experimentální výsledky nepřijme.“
Asi četl můj starší blog na toto téma. Odkázal mne na své stránky a článek o proutcích, a tak jsem si přečetl:
„Jsou otázky, jejichž racionálním vyřešením se lidem příliš nezavděčíte, protože navozují pocit tajemna a za dlouhých večerů příjemně hladí po žaludku. Mezi ně patří UFO, Bílá paní Rožmberská a nepochybně i proutek. Jenomže zatímco Bílá paní se zjevuje jenom občas (údajně v roce 1944 a pak až zedníkům v roce 1996), tak na stavbách hledají dělníci staré výkopy úplně běžně pomocí dvou drátů, které se nad nimi zkříží. Ve svém příspěvku ve Sborníku hydrogeologické konference ve Stráži pod Ralskem jsem v roce 1998 své domněnky proč proutek funguje, záměrně nepublikoval. To ale neznamená, že nemám svoji laickou představu o tom, proč proutek funguje,“ píše geolog a odborník (a zatím nelze než souhlasit).
„Pokud ohnete silnější drát do pravého úhlu a vezmete ho do pěsti tak, aby se vlastní vahou prohnul, když takto zkusíte chodit po místnosti, nebo po terénu, začne se drát stáčet rovnoběžně s těžkými, nebo naopak lehkými lineárními objekty – překlady, výkopy, vodními propustky, těžkým válcem, nebo stěnou domu. Na stavbách se většinou používají dlouhé tenké svářecí dráty, které na výkopy reagují velmi snadno a na hlubší anomálie nejsou tolik citlivé. Podle mého názoru je základní princip geofyzikální funkce všech druhů proutku i kyvadla stejný. Bezprostřední příčinu pohybu klasického proutku odvodil E. Kašpar (1994). Je způsobena pružností a změnou napětí v ohbí ramen proutku…,“ vysvětluje zbytečně složitě, a trochu se zamotává, ale stále ještě souhlasím. Pak ovšem začne být příliš odborný:
„Tím, že proutkař ustaví proutek, nebo drát do pracovní polohy, kompenzuje pohyblivou část systému vůči regionálnímu spádu gravitačního pole a vůči vlivu svého vlastního těžiště. A celá tato soustava rezonuje. Proutek je pružný a napjatý, udržovaný v rovnováze momentů sil, a proto rezonuje. Předloktí proutkaře tvoří pružný nosník jehož svaly lze přirovnat k vinuté pružině deformované torzí, a proto i v nich vzniká rezonance. Kmitočet této mechanické soustavy závisí na fázové shodě, sčítání frekvencí a součtu amplitud.“ Hm. Z odborného hlediska to může být pravda, ale zbytečně složitá. Vede totiž do pasti.
„V podmínkách malých vzdáleností způsobí i nepatrná lokální gravitační anomálie svislé pukliny veliký spád gravitačního zrychlení. Když rezonující systém kompenzovaný proti regionálním gravitačním vlivům vstoupí do této anomálie, gravitační zrychlení v poli proutkař x proutek x hornina pod proutkařem se zdeformuje a výsledek se vektorově sečte s mechanickým zrychlením rezonujícího systému, které je největší při průchodu nulovým bodem. Vznikne stejný efekt jako u rychle jedoucího auta při bočním nárazovém větru. Pružný systém se rozkmitá jinou odpovídající frekvencí a má přitom snahu změnit polohu spojnice obou těžišť (proutkař x proutek) a kmitavě ji srovnat rovnoběžně s izoliniemi lokálního gravitačního pole, kolmo na směr jeho gravitačního gradientu,“ vysvětluje geolog, a mne jako muže praxe napadne jednoduchá námitka: co ale s vlaštovkou (viz obrázek v perexu) a jinými virgulemi, které nemají tvar ohnutého drátu? A jak jsem zmínil v článku, znám lidi, kteří hledají vodu jen rukou samotnou.
Hydrogeolog mne potěšil tím, že byl schopen uznat, že proutky (a proutkaři) fungují: „Naše porovnávání reakcí proutku s geologickou skutečností ukázala, že proutek zcela nepochybně reaguje na všechna těžká tělesa, na blízkost stěny domu, anebo na nakypřenou zeminu i v dosti starém výkopu a velice dobře reaguje i na blízkost těžiště jiné osoby – zdá se, že tomu se říká aura.“ Zároveň mne ale zklamal nesmyslným tvrzením, že proutek sice funguje – ale ne na vodu. Přitom historicky pomáhal hledat právě vodu, ne geologické zlomy, už starým Číňanům, Egypťanům ale i Keltům a Slovanům (a je teď jedno, jestli se voda vyskytuje právě v místě geologických zlomů).
„Velmi bych se ale divil, kdyby s proutkem někdo dokázal detekovat neexistující geofyzikální anomálie a například zjistit, do kterého potrubí je puštěna voda,“ píše odborník, který prostě jen nezažil skutečného proutkaře a je ochoten a schopen připustit jen část své „ověřené“ pravdy, ale zároveň je zaslepen svou „odborností“.
Docela se těším, až odborníci prokáží (a uvěří), že i akupunktura (a homeopatie) funguje právě tak, jako schopnost člověka „cítit“ (detekovat) vodu (tak jako se ptáci i jiní tvorové orientují podle magnetických siločár a „hvězd“). Stačí se ohlédnout tak padesát let dozadu a srovnat si, co „věda“ a odborníci tvrdili tehdy, a co tvrdí dnes. A přestat blokovat vlastní mozek tvrzením, že pokud to či ono nevidím na vlastní oči (nebo pokud jsem to nezměřil), neexistuje to. Proutky nejrůznějších typů a tvarů (virgule, spirála) a materiálů (pracoval jsem i s proutky z umělé hmoty) fungují a kromě jiného jsou velmi efektivní pomůckou na pročištění či obnovu spojení s podvědomím toho kterého proutkaře.
Náš odborník to přitom v té rovině vnímá logicky správně: „Zastávám názor, že při terénním proutkaření je proutek jednoduchým geofyzikálním přípravkem a že pokud chce někdo zkoumat jeho reakci na psychické pochody, měl by to činit co nejdále od zájmového území, v podmínkách stabilních fyzikálních polí a nejlépe v kleci (Faradayově).“ Zapomíná ale, že právě tak, jako dokážeme zaslechnout nelichotivou poznámku někoho v davu několik metrů od sebe (a mikrofon by to v tom hluku rozlišit nedokázal), tak jako se dokážeme naučit uslyšet ve zvuku celého orchestru např. jen druhé housle nebo harfu, tak jako se dokážeme naučit rozlišovat tisíce rozdílných vůní nebo druhů čaje, právě tak se, pokud si to dovolí, člověk dokáže naučit reagovat „proutkem“ (v mozku jakoby přepínat) jen na vodu, jen na kabely či výkopy, nebo jen na naftu (já takto odmítám hledat „negativní“, ale rovnou hledám člověku „jen“ pro meditaci „pozitivní zóny“).
Naznačuji, že to je člověk, a ne virgule, který „cítí“ nehomogenity a virgule je jen indikátor (ručička, pomůcka). A navíc – copak právě proutkařství nestojí za nějaký skutečně seriózní, nepředpojatý výzkum (ale výzkumníci by se měli nejprve naučit hledat vodu, zóny a třeba i čakry a auru, aby nebyli zablokovaní svým očečkáváním)?
Děkuji tedy za odborné potvrzení hydrogeologa, že „proutek funguje“, a při vší úctě k jeho odbornosti přeji nejen jemu, aby se právě „odbornost“ nestala překážkou na cestě k dalším objevům. Jsme to totiž jen my sami, kdo se (zmanipulováni předchozími vnucenými pravdami) blokujeme před tím, co naše ega nechtějí slyšet a vnímat.
Dovolme si, aby nám proutky (a mozky) fungovaly stále lépe.
http://www.geolog.cz/proutek/proč_funguje_proutek.htm
http://marek.blog.respekt.cz/c/1951/Proutkari-a-Sysifos.html