Co je romantická láska? Ve středověku rytíř pod okny své vyvolené zpíval písně o věrné lásce až za hrob, zbožňoval… čím byl náruživější a vášnivější ve svém verbálním projevu, tím větší měl šanci, že se dostane do postele oné ženy. Netvrdím, že se nemohl zamilovat, že nemohl trpět, když byl odmítnut. Lidé mají silné sexuální potřeby a současně mají také sklon vázat se citově na jednu osobu. Takže je možné, že středověký rytíř chtěl obojí, podobně jako současný zamilovaný student nebo muž, který se blíží důchodovému věku. Skoro nikdo nechce žít sám a skoro nikdo se nechce vzdát sexu.

Takže dnes je romantická láska pro jednu část společnosti jakýsi standart. Miluješ, protože nechceš být sám, chceš sdílet problémy i sex s jedním vyvoleným člověkem. Takovou romantickou lásku je třeba neustále posilovat, potvrzovat, upevňovat - romanticky.  Je pro ní charakteristický častý fyzický kontakt - objetí, hlazení, mazlení… a sex je spojován s nějakými romantickými představami nebo to je romantická dekorace, jako svíčky, květiny a podobně. Předpokládá se věrnost. 

Pak existuje jakási poživačná, citově neangažovaná podoba lásky, kdy jde pouze o to si užít. U takové lásky ale nejde o nějaký dlouhodobý vztah, s výjimkou opravdu oboustranně spokojených milenců, kteří se takovýto sexuální vztah snaží udržet co nejdéle.

Dále je tu láska manželsky pragmatická, kde jde o to především uživit rodinu, nakrmit děti a odvézt je do školy. Manželé mají problém spolu uspokojivě komunikovat a jejich sexuální život vázne. Ženy se v takovém manželství cítí citově frustrované, ale mnohdy si neumí reálně představit lepší situaci. Muži to řeší milenkami a sportem, jindy alkoholem. Někdy i ženy mají milence, nebo podléhají alkoholu a podobně.

Manželství, které si dlouhá léta udržuje romantický charakter je velice vzácný jev. Většinou jde o partnery, kde muž je nesmírně citlivý vůči citovým potřebám ženy a respektuje její romantickou představu o lásce. Nosí jí květiny, ptá se jí, jak se cítí, vychází jí v mnoha věcech vstříc, chová se vlastně podobně jako středověký rytíř. Jeho žena u něho cítí dokonalou podporu, ochranu, cítí se v jeho blízkosti v bezpečí a je citově naprosto spokojená. Problém nastává, jakmile má být sama, otázka je, zda je schopná žít sama, a přitom šťastně, když si štěstí a spokojený život spojuje neodmyslitelně s nějakým konkrétním, nenahraditelným člověkem.

A tady nastává svízel romantické lásky - člověk se stává jejím otrokem. Ačkoliv by mohl najít štěstí sám o sobě, najít hodnotu života samotného, ať už žije sám nebo s někým, svůj život neodmyslitelně spojuje s téměř ideálním partnerem.

Musí existovat způsob, jak najít štěstí, ať už máme nebo nemáme partnera, ať už je náš partner dokonalý nebo ne.  Obvykle za lásku považujeme něco, co má jakousi přidanou hodnotu. Například když sedíme na louce a jen tak vnímáme slunečné odpoledne a posloucháme cvrčky, obvykle to za lásku nepovažujeme. Chybí tady partner, který by nás tu a tam vášnivě políbil. Ale duchovně zkušení lidé někdy hovoří o lásce, která se objevuje právě v takové osamělosti – je to paradoxní, ale co je to za osamělost, když jsem na louce, slyším cvrčky a na modrém nebi je tu a tam nějaký bílý mráček? Obávám se, že to není osamělost, ale sounáležitost, život jedné bytosti vedle zajímavých životů jiných bytostí, které po nás lezou, jako mravenci, zpívají nám, jako ptáci a svítí na nás, i když neživě, jako slunce, nás to hřeje velice živě. Proto si myslím, že základem jakékoli lásky, by neměly být známe projevy jako je polibek, objetí, pochvala, dárek a podobně, ale neutrální, zdánlivě osamělá situace každodenního dne. A to v žádném případě nemám nic proti polibkům, jen tvrdím, že nejsou základem, ale něčím doprovodným. 

Když obdivujeme nádheru interiéru katedrály, zapomínáme, že tento interiér by nebyl ničím, kdyby tu nebyl vzduch, prostor, světlo, zkrátka kdybychom neměli tyto základní elementy, jako je vzduch, světlo, prostor… Bůh staví z ničeho, nebo chcete-li, na začátku je čistý, nepopsaný papír. Teprve potom vzniká dílo boží. Bible říká, že na začátku bylo slovo? Ale co bylo před tím? Nic. To je Bůh. A to je taky Láska.

Můžeme namítnout, že to jsou velké duchovní nebo filozofické ideály, něco příliš obtížného pro člověka, bytost citlivou, která se bojí samoty, odloučení, nevěry a zrady. Proto chce člověk partnera, který poskytne oporu, ochranu, věrnost, přístřeší, porozumění. Jde však o to, že ať je náš partner sebestatečnější rytíř, je to pořád jenom člověk, který chybuje a který sám potřebuje ochranu, věrnost, atd. Čili chci namítnout, zda lidská bytost je vhodná veličina, vhodný objekt nebo předmět hledání ochrany? Jakou ochranu nebo věrnost nebo záruky nám může poskytnout někdo, kdo musí spát, jíst, pít, musí vydělávat peníze, kdo má sexuální pud, citové problémy nebo potřeby… navíc kdo chřadne s věkem a nakonec zemře? Jakou podporu můžeme hledat u člověka? Tím nepopírám hodnotu přátelství, hodnotu rodiny a podobně. Ale spíš než vidět v druhém záruku štěstí bychom mohli v partnerovi vidět  prostě jen další lidskou bytost, která podobně jako my, chce být šťastná a která musí od  rána do večera něco dělat, aby přežila, stejně jako my. Samozřejmě, každý dobrý skutek, každý dar, každý úsměv stojí za to, laskavé chování a podobně. Ale neměly by to být skutky v rámci hry na romantické rytíře, ale skutky dospělého, realisticky založeného člověka.

Romantická láska? Řekněme, že hluboká, autentická láska neodmítá romantiku. Ale nevynucuje si jí a rozhodně na ní nestaví. Staví na tichu, na přítomnosti, na každodenním okamžiku. Nejlepší nápoj na světě je čistá voda. Ta totiž nevadí nikomu a každý ji může pít bez problému. Když do ní přidáme ovocný extrakt, není to nutně chyba, ale je to něco navíc. Nemůžeme spoléhat na ovocné extrakty, likéry nebo vývary. Můžeme se ale spolehnout na vodu. Kdo ocení vodu, skutečně si  vychutná lahodný čaj. Bůh - nebo chcete-li čistá láska - je to, co tu bylo ještě před tím, než jsme začali přemýšlet a spekulovat, do koho bychom se mohli zamilovat. Vyžaduje to určitou statečnost, to jistě, ale když se naučíme vycházet z této čisté lásky, z nepodmíněnosti božské existence, naučíme se nacházet hluboké uspokojení, dokonce i citové uspokojení, v každodenních okamžicích. Ať už sami nebo s druhým člověkem.