Mluvíme každý jinou řečí 

Někdy spolu mluvíme celé hodiny, a to nejednou, a přesto se nehneme z místa a nic nevyřešíme. Skutečně leckdy ani nevnímáme, co si říkáme. Jak se říká, mluvíme každý jinou řečí, nebo co jde jedním uchem tam, jde druhým zase ven.

Váš protějšek není naladěný na stejnou vlnu, a tak nedokáže sdělení přijmout. Někdy je tomu skutečně tak, že příslušná vlnová délka není k dispozici, a pak vám ten druhý doopravdy nemůže rozumět. Většinou ale není přijímač vyladěný na příjem. Je nastavený jen na vysílání. Jinak řečeno, to co mu chce partner sdělit, ho vůbec nezajímá. Vůbec neposlouchá a zkouší jen přesvědčit toho druhého o své pravdě. Chce něčeho dosáhnout a na skutečné výměně nemá zájem. Snaha mít pravdu a někoho přesvědčit, to je výraz pochyb o sobě samém a pocitu méněcennosti. Jen ten, kdo sám není přesvědčený, chce přesvědčovat jiné, chce, aby dělali totéž a mysleli stejně, aby mu potvrdili, že cítí správně.

Když se vám to stane častěji, měli byste si dávat pozor, jestli toho druhého v diskusi či rozhovoru skutečně posloucháte, nebo jestli se nesnažíte, abyste ho především přesvědčili. Když něco takového zjistíte, znamená to, že se pokoušíte zakrýt vlastní nejistotu. Když to připustíte a smíříte se s tím, nebudete už potřebovat nikoho přesvědčovat. Neexistuje pro to už žádný důvod, protože jste poznali, v čem jste nejistí, a nemusíte to zakrývat.

Nerozumím partnerovi

Jsou lidé, kteří se upřímně snaží partnera pochopit. Nejde jen o to, co říká, ale i o jeho chování. Ale i když se sebevíc snaží, pochopit ho nedokážou a jsou kvůli tomu leckdy smutní.

Rozumět člověku, pochopit rozumem, proč se chová či myslí právě tak a ne jinak, je možné jen do určitého stupně. Museli bychom sami sdílet všechny jeho zkušenosti a znát i nevědomou část jeho mysli, tedy i to, co sám nezná. Nejde ale přece o to pochopit člověka rozumem, jde o to porozumět mu srdcem. Pouze když to nechceme, když se nedokážeme do něho vcítit, budeme se pokoušet pochopit ho racionálně. Ale rozum má svá omezení, a proto i jeho schopnost poznat pravdu má své hranice.

Nezkoušejte nikdy partnera či kohokoliv jiného pochopit rozumem. Zaměřte se spíše na srdce, pak mu porozumíte. Sice jinak, zato ale komplexněji. Zkušenost vám poradí, co a jak. Zkuste se pro jednou zbavit všeho, co si o tom člověku myslíte. Pochopíte pak, že i on chce stejně jako vy být šťastný, že stejně jako vy chce být milovaný, že stejně jako vy pociťuje strach a bývá někdy smutný. Podívejte se pak na něho znovu a snažte se cítit stejně jako on. Citem pak poznáte, co to znamená někoho doopravdy pochopit.

Neříkám, co si myslím

Někdy se tomu říká dokonce diplomacie a hodně lidí je v tomto duchu dokonce vychováváno. Začíná se s tím už ve škole, projevuje se to ve všech oblastech života společnosti a nezastaví se to ani před partnerstvím. „Nechci mu ublížit“, „K čemu mu to bude, když to bude vědět?“ nebo „To ani vědět nesmí, uškodilo by mu to“, tak si běžně zdůvodňujeme své chování, místo abychom si otevřeně řekli, že jde o neupřímnost.

Jaké jsou příčiny? Nemusí to vždycky být zlý úmysl, mnohem častěji snaha vyhnout se konfliktům. Podle toho, jak bude náš výrok přijat, bychom mohli narazit na neporozumění či dokonce odmítnutí. Máme­ li pochyby, neříkáme proto raději nic. Nedostatek sebedůvěry, strach z odmítnutí, úsilí vyhnout se konfliktu, to všechno jsou motivy, proč se vždycky přikloníme k platným normám a v případě pochyb raději řekneme to, co se od nás očekává a žádá. Na otázku: „Smím vůbec říkat, co si myslím?“ zatím stále ještě mnoho lidí kladně neodpoví.

Především byste měli pochopit, že v zásadě je úplně v pořádku, když říkáte všechno, co si myslíte. „Jak“, to už je jiná otázka. Existují i situace, kdy máte pocit, že se to prostě nehodí. Ale tehdy není příčinou strach, nýbrž láska. Řada lidí užívá tento argument, aby i nadále nemuseli být upřímní a skryli své obavy. Nedělejte stejnou chybu. Neobelhávejte sebe samy. Je třeba, abyste poznali, čím je motivována vaše neupřímnost, nesmíte se za ni ale odsuzovat. Dělali jste to, abyste se chránili, teď ale už takovou ochranu nepotřebujete. Osvoboďte se od tohoto tlaku a jděte ostatním příkladem. Musíte vyhledávat lidi, kteří vám razí cestu a názorně vám ukážou, že upřímnost nemusí znamenat vždcky odmítnutí. Jejich upřímnost budí obdiv a pomáhají ostatním, aby byli stejní jako oni.

I vstupovat do konfliktů se musíme učit a mnoho lidí to nedovede. Spor znamená pro mnoho lidí disharmonii a té se chtějí za každou cenu vyhnout. Žijeme ve společnosti, která nemá ráda konflikty, kde spory znamenají něco primitivního a kde diplomatičnost a ochota ke kompromisům se pokládají za ctnosti. A tak se každému sporu klidíme z cesty a smějeme se, i když sud už přetéká a máme všeho po krk.

Jaké jsou příčiny? Důvodem všech sporů jsou rozdíly v názorech. Kdo se nebojí sporu, ten si stojí na svém, i když se to tomu druhému nelíbí. A právě to je pro většinu lidí problém. Kdo má jiný názor, může se setkat s odmítnutím, a přesně toho se bojíme. Věta „Neumím se přít“ znamená vlastně „Nechci se přít“, protože máme strach z odmítnutí. Každý chce být milován. Čím víc závisíme na lásce jiných, protože se sami nemáme rádi, tím více snažíme odklízet konflikty z cesty.

Musíte poznat, že příčinou, proč se snažíte vyhýbat se konfliktům, je strach z odmítnutí. Stejně vás nakonec za vaše chování nebudou mít rádi, ale spíš se vám budou vyhýbat. Dosáhnete přesný opak toho, čeho jste svým uhýbáním před konflikty chtěli dosáhnout. Všichni lidé se rádi stýkají s osobami, které hájí svůj názor a nebojí se říci své mínění. Posluchač sám se toho totiž leckdy neodváží. Seberte odvahu a říkejte, co si myslíte, a uvidíte, že se dočkáte příznivého přijetí i tam, kde jste s jistotou počítali s odmítnutím. Nerozhoduje, „co“ říkáme, ale „jak“ to říkáme.

Nejdůležitější pravidla úspěšného rozhovoru:

1. Vytvořte příhodnou atmosféru a postarejte se, aby nezmizela.

2. Vyhraďte si dost času. Většinou si to naplánujte tak, aby vás hned potom nic důležitého nečekalo, abyste nemuseli rozhovor  přerušit předčasně.

3. Nezabývejte se ničím jiným, abyste se mohli plně soustředit na to, o čem chcete mluvit.

4. Dohodněte se, že každý bude moci říci v klidu svůj názor a nebude přerušován. Nesmí toho ovšem zneužívat pro jednostranné monology. Domluvte se na nějakém znamení, když chcete něco říci. Jako cvičení můžete střídavě mluvit tří minuty, váš protějšek smí jen poslouchat.

5. Mluvte jen o sobě, o svých citech, myšlenkách a názorech, nemluvte o druhém. Vyhýbejte se obratům jako „ty jsi řekl,“ „ty bys ... ,“ „to nemůžeš,“ „ty chceš jen ...“ atd. Tedy ne „Ublížil jsi mi,“ ale „Cítím se zraněný.“

6. Poslouchejte přesně, co vám protějšek říká, a když něčemu nerozumíte, hned se ho zeptejte. Vyvarujte se ze sebe vyhrknout: „Ano, ano, já vím přesně, co chceš říci.“ Nikdy nezapomínejte, že i ten druhý chce být stejně jako vy šťastný, že nechce být odmítaný, že stejně jako vy hledá pokojné řešení a stejně jako vy usiluje o splnění svých potřeb.

Z knihy Kurta Tepperweina: Jsem z tebe nemocný! 

Vydalo nakladatelství EUGENIKA