Tak jsem to zkoušel, jel jsem v metru a opakoval si, je to sen, je to sen. Ani to se mnou nehnulo. Prostě v té samotné kouli sen není sen, je reálný. Je hmotný, srozumitelný a barevný. Aby to byl sen, musíme mít prázdné oči a to je obrovská změna. Poté přiběhla kvantová fyzika. Hmota není, je pouze rozhraní, vše je klam. Super! Už to vím! Ale, proč to vidím stále stejně? To že vím, to že jsem pochopil, neznamená, že se vůbec něco změnilo. Prostě věřím zase jinému nesmyslu.

Jak vyskočit z koule, jak? A jde to vůbec?

Ano, jde to. Existuje pro to termín " Mystická smrt". Já mluvím o propasti. Nahoře stojí člověk, má vše co potřebuje. Schopnost vnímat, chápat, analyzovat, porovnávat, plánovat, snít. Poté skočí dolů, do jiné dimenze, do světa, kde nic není, je tam prázdno a pusto. Neztratíte schopnost myšlení, to nelze, ale budete totálně vyprázdnění. Nahoře poté naleznete neznámého člověka, nebudete vědět, kdo to je. Vy to už nebudete.

Jsou různé cesty, jak se dostat k propasti. Jednou z cest je naprosté potlačení sama sebe. Rozbouráte všechny cíle, touhy, smysl konání, dosahování. Odhodíte přátele, rodinu, společnost, vlast.

Ztratíte je? Ne, neztratíte. Přestanete je vnímat svým starým Já. Rozplynou se v oceánu forem. Formy ztrácíte, ne živé bytosti. Vaše ego bude krvácet a vy budete neustále bodat a žádat další krev vašeho ega, jeho sílu i ďábelskou schopnost vás podvádět. Poté se to stane.

Ocitnete se na okraji útesu naprosto nazí. Bude vám zima, nebude to příjemné. Náhle a dobrovolně ten nejmenší a nejubožejší tvor pod sluncem. Nic nebudete mít.

Nic? Ne, vše zůstane na svém místě. Váš majetek, přátelé, věci. Ale vy budete cizincem, veškeré lpění ztratí cenu, to co vy chcete, ztratí cenu. Vaše názory a přesvědčení budou k ničemu. Vše pozbyde hodnoty. Ještě předtím, než skočíte, odstraníte i přání skočit. Nemůžete nic chtít, ani po té propasti. Jinak skáčete někam jinam. A dole můžete najít smějící se ego. To je zbytečný skok, je k ničemu. Nechte si důvěru. Nechte si důvěru, že i když nic nenajdete, přesto to uděláte. I když sletíte dolů a nic tam nebude, tak to risknete a nebudete si stěžovat. Vezmete si dobrovolně vaší nalezenou smrt sebou. Tam může jít s vámi, vždy je s vámi. A kdo z nás skutečně ví, co bude po smrti? Třeba nic. Nic.

Je to úzká průrva, zúžené hrdlo láhve, poslední brána. Není další brána. Jak to vím?

Jen proto, že prostě žádnou další bránu nechcete. Buď tuto, nebo žádnou. Neuvidíte alternativu, nebudete mít schovanou další možnost, únikovou cestu. Toto, nebo nic.

Někde v průběhu děsivého pádu vás uchopí mocné ruce. Pocítíte to v hrudi, vyhřezne gejzír. Ztrácíte privilegium lidského rodu, svobodnou vůli. O tu přijdete. Celek vás pohltí, vnitřní učitel se objeví a jeho hlas bude nekompromisní. Nebudete používat vlastní myšlení. Vaše návrhy nebudou nikoho zajímat.

Vrátíte se zpátky a vaše oči budou prázdné. Nesmírně prázdné. Pouze ohmatáte svět forem, ohmatáte světelná rozhraní. Budete používat mozek jiným způsobem. Jak kladivo. Budete vstupovat do světa myšlenek s neúctou a nevšímavostí. Přestane vás zajímat. Neuvidíte dobro ani zlo. Jen řeku, někdy kalnou, někdy čistou. Nebudete vstupovat do řeky a zadržovat vodu. Ne, necháte ji plynout. Necháte ji být. Nebudete zasahovat.

Srdce zbytní. Stane se obrovským a nenasytným. Budete poznávat svět okolo sebe s dychtivostí dítěte, které se dotkne a pustí. Nic nebude vaše a přesto vše bude tak známé a důvěrné. Vše bude tak společné, obrovské, nevyčerpatelné bohatství. Bude vám patřit vesmír, bude také váš. Ztratíte touhu cokoliv vlastnit. Vaše vlastnictví bude prostě přetvářka. Myslíte si, že je to moje? Hloupá iluze.

Čas se roztříští do krátkých segmentů. Jednotlivých dílů divadelní hry. Skončí jedna scéna a je připravena druhá. Naprosto jiná. Ta předešlá již není, nebude se opakovat. Pouze aktuální hra, aktuální prožitek bude jediný skutečný. Tak vypadá existence právě v tomto čase. Takto. Jinak ne. Další dějství sice odpočívá v rezervoáru neprojeveného, ale v miliardách různých variant. Záleží na stávajícím dějství, stávající dějství dá pečeť tomu následujícímu.

Poté skutečně vypadá, jako by naše fyzická existence neměla smysl. Proč pořád dokola hrát? Proč? Není žádné proč. Není ani smysl, záměr, důvod. Neprojevené se změnilo v projevený tanec, božský tanec. Bůh tančí, víří, chce se vidět, chce se vyvíjet, měnit, poznávat. Dokonalost v neprojeveném mu nestačí. Touží po úplné dokonalosti, po nádheře v projeveném a my mu dáváme zpětnou vazbu. My jsme svalem, krví, tanečníkem původního zdroje. Nic po nás nechce, my jsme samotným pohybem a žádný pohyb není špatný, ani dobrý. Prostě je. Děsivá je naše izolovanost, naše zabloudění, naše pýcha a sebestřednost. Je děsivá, protože není skutečná. On nechce, abychom spali, snili a neviděli nádheru tvoření a nekonečné oslavy. On nakonec neexistuje. Je všude, pod každým kamenem, pod každým listem, je všude. Protože my jsme On. On je námi.

A království nebeské leží uvnitř každého z nás. Je dokonalým rájem, neuvěřitelným světem. Nikdo se nikdy nemohl vrátit. A nikoho nelze následovat.

Propast je tak blízko, je nesmírně blízko.

Skočte