Dívám se, jako by mě to nezajímalo, netýkalo se mně to. Občas do toho vstoupím s energií, tj. nechám se pohltit, a vykonám určité kroky k dosažení něčeho užitečného. Občas to nechám být. Něco z toho vzejde. Co na tom záleží?

A je to barevné. Někdy ne příliš hezké, podle standartů, které si pamatuji. Jindy to vypadá skvěle, někdo je potěšen, líbí se mu to. To co „to“ dokázalo nabrat je neuvěřitelné, je toho hrozně moc. Ale jak to urovnat, pokud by k tomu byla vůle, když každý den jsou nabírány nové a nové dávky. Potom snad určitý model, systém, kterému se říká charakter, hodnoty, víra, udělá určitou výseč a toto hájemství je donekonečna bráněno.

Proč jsem teď šťastný? Je několik možností. Jsem šťastný, protože vše jde podle mých představ, daří se. Teď, v tento okamžik, chci žít. Nechci aby se to zhoršilo, změnilo. A protože vím, že se to zhoršit může, je radost hodně pokřivená a do vědomí vstupuje strach. Strach z toho, že toto nastavení v průzoru, smyslové kameře, kterou nabíráme, se změní. Nebo jsem nešťastný. Z čeho? Objekty, ať živé či neživé, události, nejsou seskupeny tak, jak by se mně to líbilo, z mého pohledu. Máme hodně přehledných pomůcek. Lidé se shodnou, jak vypadá štěstí a neštěstí. Malé děti ne, nemají z toho rozum. Ale naučí se to brzy.

Poté to vypadá, že máme vlastně obavy ze změny. V období radosti ze změny k horšímu, v období strasti že se to nezmění k lepšímu. Lidé, kteří se dostanou na dno si mohou vybrat. Zaměřím se ke krásnějším dnům, nebo se zahrabu ještě hlouběji? Jako by v té hloubce byl nějaký šílený magnet. Někdo se nevyhrabe nikdy a svede to na smůlu, okolí, na cokoliv.

Takže se dívám. Na okolí a na sebe. Na sebe se dívám s větším zájmem. Je se na co dívat po tolika letech. Ale ten výsledný produkt mě nezajímá. Kašlu na něj. A tak pokud mám zlost, nebráním se ji. Pokud zažívám krásné časy, prožívám je intenzivně. Tak se dostávám ke známé otázkce : Kdo jsem? Správně. Kdo jsem? Ovšem opakování této otázky bez neustálých odpovědí nás k ničemu nedovede. Kdo je tato osoba? Jaké má sny, tužby, čeho se bojí, co chce zažít, poznat? Jaká je jeho motivace. Odpovědí je spousta. Časem se okruh otázek zmenšuje, mizí. Jsou zodpovězeny. Ale jsou zodpovězeny pro daný čas, ne pro další projekce budoucnosti. Ta již není. Co bude, bude. Ať si je.

Někteří přátelé mají pocit, že přešlapují na místě. Ano, jsou na správném místě. Kam dál by chtěli jít ? Co by měli zase nasávat? Nasávání informací je konec. Teď stojíme, vše nám připadá zbytečné, nikam dál jít nechceme. Co nám zbývá? Kde je naděje, zapálení, touha? To je emočně velmi těžké období. Přesně ten čas, kdy se již nedíváme ven, ale na sebe samotného. Kolik lidí je schopno se na sebe podívat? Bez brýlí, přesně na takového jaký skutečně je, se všemi reakcemi, se vším dobrým i špatným. Můžeme se na sebe podívat se záměrem se změnit. Něčeho dosáhnout. Být dobrým člověkem, přítelem, pomáhat lidem. Ale je to stále honba za skvělými pocity, neděláme to jen tak. Chceme z toho něco vytěžit. Ale co? Pocit, potřebujeme aby nám někdo poděkoval, aby na nás byl závislý, aby nás lidé ctili i po naší smrti, aby si nás pamatoval, aby nám dal přednost ve dveřích, aby nám psal?

Někdy nám pomáhá sama příroda. Cvičíme, hubneme, snažíme se a na konci můžeme mít skvělý sex. To je příjemná odměna i smysluplná motivace. Ale příroda je zvláštní. Kolik lidí je po dosažení tohoto cíle otráveno a demotivováno? Víme, že hodně. Příroda chce přežít a pokud možno si svoji cestu připojistit. A tak muži jsou přitahováni k dalším a dalším ženám. A ženy? Ženy více touží po teplém domově, poctivosti a důvěře, aby se mohly, opět pudově, věnovat přivedení potomka na svět. Pokud možno bez turbolencí a v klidu. V některých civilizacích měl muž více žen. Ale musel být schopen se o ně postarat. Snad to bylo i více přirozené. Muž dostal své a žena také. Bohužel, pokud dnes muž, v našem prostředí, odejde, žena ztratí bezpečí domova a klid k mateřskému poslání.

Toto vše je známé, přesto drtivá většina našeho snažení,motivací, tužeb se odvíjí v tomto a ne v jiném scénáři. Co dál? Určitou motivací může být moc. Moc má více variant. Postavení, vzdělání, sečtělost, majetek. Je téměř jedno jaká forma moci. Důležitý je pocit určité, i když kultivované nadřazenosti nad druhým člověkem. Proto to děláme. Moc je také spojena se sexuálním pudem. V dnešní době úspěšný a zabezpečený člověk je přitažlivý. Logicky, je jakousi zárukou k založení onoho útulného hnízda pro potomka a rodičku. A muži v drtivé míře netouží po bohaté ženě. Je to proti pudovému nastavení. Nastavení fungující od nepaměti. Skoro by se příroda dala nařknout ze skryté manipulace.

Tak se ptám, jaké jsou motivace toho obrovitého rezervoáru sestávajícího se z myšlenek, návyků, tvaru těla, navěšených jmen, podmíněností ve vztahu k druhým lidem – rodině, firmě, občanů státu atd.? Ano mluvím o „sobě“? Tímto sebezpytováním, sebereflexí hodně motivací ztrácí důležitost. Potom mluvím o věcech k životu potřebných. Některé stavy, fyzické zobrazení, poskytují pohodlí těla. Ano, tak to je. Proč mrznout někde v jeskyni a žvýkat vyžebranou kůrku? Tělo tady je, je zde i rozum, proč to nezaměstnat?

Tento svět je postaven na manipulaci? Je naprosto všude. Problémem manipulace je intenzivní zaměření na okolí s cílem dosáhnout něčeho, co zapadne do požadovaných vzorců. To co chceme prodat, prodáváme. To co ne, schováme. A tak jsme plní tlaků, musíme se stále divit, kde se v nás berou další a další zautomatizované reakce. Někoho potkáme a ten svým, pro nás hnusným chováním, v nás probudí vztek. V nás, on je někdo jiný. Jeho vztek je jen jeho. Náš vztek. Kde se vzal ? Byl pečlivě schován pod maskou civilizovaného člověka. Proto jsem psal o démonech, o svých démonech i o těch, které vidím u lidí. Otázkou ale je, co jsou to démoni? Jsou to naše reakce. My víme, cítíme, že to nechceme prožívat, ale neumíme se vědomě bránit. A obrana, démona potlačit a opět schovat, je spojena s plýtváním ohromné energie. Pouze ho konzervujeme na pozdější použití. A tak se dívám na své démony. Vidím jak roste a snažím se objevit jeho kořeny. Jak ho cítím, jaká je intenzita, co mu vadí, jak by to mělo být, co je příčinou ? A démoni se mění v iluzi. A pokud ne, dívám se dál a dál. Znovu a znovu. Ale, nemohu být jeho součástí, i když to tak vypadá. Vztekám se.

Živoucí silou démonů je požadavek. Něco se má změnit. Něco nemá být tak, jak to v daném okamžiku je. A my, „já“, tento požadavek odmítneme. To je špatné slovo, kašleme na něho, je nám ukradený. To „něco“ chce změnu. Nevšímám si toho. Je mi to fuk. Končím u dívání se.

To „něco“ je tady od toho, aby se užitečně o sebe postaralo. Víc nic.

Dostávám se k radosti. Radost máme rádi, chceme ji, chceme se radovat. Na tom přece není nic špatného. Ne tak docela. Radost může být podmíněná a nepodmíněná. K té nepodmíněné, pokud taková opravdu je, nic nepotřebujeme. K té podmíněné se musí seskupit události do určitého, námi preferovaného, modulu. Podmíněná radost je vždy propojená s nespokojeností a s naším nesouhlasem. Takže o podmíněnou radost prostě nestojím. Ať příjde, pokud má přijít a bude prožita. Pokud ne, nebudu ji vábit a vzývat. Ne.

Dvě strany. Strast, bolest, neštěstí, zoufalost na jedné straně a na druhé nadšení, radost, štěstí. V tom a někde mezi tím jsme se naučili pohybovat. A potom je zde štěstí bez příčiny. Všichni jsme ho zažili. Někdo při západu slunce, procházce lesem, různě. Nedá se přivolat ani naplánovat. A toto štěstí je červená niť, která nám vždy dovolí vyvléknout se okovů podmínek, automatizace. Je to stav, který vymaže emoční turbolence v našem životě. A pokud potkáte člověka, který se bude usmívat a bude šťastný bez zjevné příčiny, je to skutečnost. Existuje to.

Nedá se to naučit, nedá se to vyrobit zaručeným postupem. Je to možná hodně prázdný pokoj, bez tísíce věcí, nábytku a doplňků. Ale je hodně světlý, okna jsou otevřena dokořán a slunce ozáří obrovský, nekonečný prostor. Žádné změny, žádné podmínky, žádné předpoklady. Prostě, jenom obyčejné bytí.