Abychom znali hory, nestačí jen daleké rozhledy, vzduch jako břitva, hluboké modré nebe, mlha v pomalu se plazící v dolině pod námi jako šlehačka, koupání v křišťálových tůních po kterém lezou mravenci po celém těle, propocená košile a nohy z olova, kdy si myslíme že už neuděláme ani krok, a přece jich uděláme ještě hodně. Musíme taky ještě prožít den a noc pod kamenem nebo igelitem, kdy rozhled je kolem pěti metrů, slyšíme jen šustění deště, poslední suché ponožky si schováváme na nejhorší dobu před ránem a živíme se ovesnými vločkami s margarínem protože chleba došel a oheň se udělat nedá. Už jsme do omrzení přesyceni i těmi nejhloupějšími hrami, desetkrát jsme slyšeli všechny vtipy a historky pamětníků a začínáme si pomalu ale jistě lézt na nervy, protože náš soused má samozřejmě sušší místo, méně tlačivé kameny v posteli a ještě po nás chce, abychom celou noc přidržovali cíp igelitu.

Nebo týden na horské chatě, kdy jsme se těšili na báječné výpravy a místo toho už čtvrtý den sedíme doma a řešíme už od rána obtížnou otázku, jestli má jít do deště na trochu mokrého dřeva ten, kdo má nejsušší boty nebo naopak ten, kdo je má nejmokřejší.

V horách bývá někdy vidět vidmo. Vypadá jako obraz nás samých ve volném prostoru, ale obrovský a se svatozáří. Je to náš vlastní stín, který, když stojíme na hřebeni, promítá slunce do doliny na mlhu. Taková situace se nepřihodí často. Staří horalé říkají, že vidmo je varování hor - kdo ho vidí, do roka v horách zahyne. Kdo ho vidí podruhé v životě, zahyne tím jistěji. Kdo ho vidí potřetí, toho hory přijaly a už mu v nich nehrozí žádné nebezpečí.

Není na škodu, když to jde, zkusit někdy i v mizerném počasí vzít pláštěnku, gumáky nebo teplou bundu s kapucí a vyrazit do přírody. Zjistíme k svému překvapení, že počasí není z bezprostřední blízkosti zdaleka tak hrozné jako přes okno a že i v dešti, mlze nebo nějaké jiné slotě je venku spousta krás, které jindy neuvidíme.

I tyto tváře matky přírody musíme přijmout a zakusit, než se z nás stanou její opravdové děti. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že i když jsem byl sebedéle omezený nebo uvězněný počasím v různých nemilých situacích, nevzpomínám si, že by se starými ostřílenými trapery někdy padlo nějaké slovo nevůle nebo hádky - převládala atmosféra ochoty a pomáhání jeden druhému. Naopak mezi zelenáči dochází ke sporům většinou o vlastní pohodlí, což může vést až k ponorkové nemoci. Podle toho si myslím, že člověk těmito zážitky prodělává nějaké očkování proti slotě a získaná imunita mu pak vydrží celý život.

Takový nucený pobyt v malém prostoru je také skvělou příležitostí k poznání skutečné povahy sebe i svých kamarádů. Když všechno klape a je pohoda, má každý vystavené pěkné a příjemné stránky své povahy a ty horší má pěkně schované a zahrabané. Málokdo se ale vydrží přetvařovat 48 hodin bez oddechu. Do komplexní skupinové psychoterapie se takový “maratón” zařazuje úmyslně.

A nejen špatnosti vylezou na světlo, i dobré věci jsou často pohřbené z různých důvodů. Každý je přece celým světem, má v sobě celý lidský život a osud a to není něco, co by se dalo vyčerpat za pár hodin nebo i dní. Poznáme-li takový nový svět, zjistíme, že není menší než ten svět venku kolem nás. A tak třeba někde v Tatrách pod balvanem získáme přítele na celý život - a co víc, naučili jsme se otevřít a vidět svého spolučlověka otevřeného, a to je velká věc, kterou nám už nikdo nevezme.

A ještě něco získáme - zjistíme totiž, až se vyčasí a vysvitne slunko, že příroda je teď krásnější a zářivější než byla před tím a taky přátelštější. A když to jen občas obnovíme, tak už to tak zůstane.

(Pokračování...)