Čím víc se vědec snaží zbavit vnějších vlivů na průběh experimentu, tím víc objevuje vlivů nových, dosud netušených. Čím pečlivěji popi­suje řekněme pohyb dané částice, tím víc zjišťuje, že též popisuje pro­stor, ve kterém pohyb této částice probíhá. Pochopení, že všechny věci jsou ve vztahu vzájemné neoddělitelnosti vztahu, doprovází úsilí zavést mezi nimi přehledné vzdálenosti. Věda překračuje obecný názor, z ně­hož vychází, až když začíná o věcech a událostech hovořit jako o vlast­nostech „polí”, v nichž probíhají. Jde však jen o jednoduchý teoretic­ký popis stavu věcí, zatímco ve východním „mysticismu” jde o přímý vjem. Jakmile je toto zřejmé, nabízí se nám báze, na níž by se myšlení Východu a myšlení Západu mohlo navzájem sejít způsobem. Toto se-tkání by mohlo být pozoruhodně plodné.

Praktickou obtíží ovšem je, že taoismus i zen natolik prorůstá kul­turou Dálného východu, že jejich adaptace pro potřeby Západu je znač-ně problematická. Tak například duchovní učitelé Východu používají při výuce žáků esoterického a aristokratického principu. Student po-stupuje kupředu cestou, která je velmi tvrdá, a téměř na všechno musí přijít sám. Mimo předepsané pokyny učitel buďto přijímá nebo odmí­tá studentovy kroky. Západní učitelé však využívají principu exoteric­kého a demokratického, kdy v zájmu studentova musí přihlížet k je-ho informovanosti a všemožně mu pomáhat, aby zvládal znalosti cestou co nejsnazší. Znamená to, že druhý zmíněný přístup k učení je pouze vulgarizací disciplíny, jak soudí někteří puristé? Odpověď zní, že záleží na typu disciplíny. I když se někdo naučí matematiku tak, aby zvládal kvadratické rovnice, ve srovnání s výjimečnějším pochopením teorie čísel se jeho znalosti budou zdát přece jen malé. Proces promě­ny vědomí, k němuž dochází v taoismu či v zenu, připomíná spíše korekci vadného vnímání světa nebo léčení nemoci. Nejde samozřej­mě o nějaký zištný proces shromažďování většího a většího počtu fakt, kterému se říká „učení”, nebo o snahu získávat čím dál větší zručnost. Jde tu spíš o to, odnaučit se zlozvykům a nedobrým názorům. Ne na-darmo Lao-c říká: „Učenec každým dnem získává, taoista však každým dnem ztrácí.”

Praxe taoismu či zenu na Dálném východě je „podnikáním”, při kterém západní člověk velmi brzy zjistí, že naráží na mnohé bariéry, které jsou mu do cesty postaveny s vědomým úmyslem studenta od-strašit, zbavit ho zbytečné zvědavosti, nebo proto, aby „vynulovaly” jeho špatné názory a podnítily ho k tomu, aby dále postupoval systematic­ky a důkladně až k reducio ad absurdum. Můj hlavní zájem týkající se srovnávacích studií mysticismu se vždycky soustřeďoval na problém, jak tuto změť uspořádat a jak identifikovat základní psychologické pro­cesy, které představují podstatu změny vnímání, jež nám má umožnit nazírat sama sebe i svět v jejich základní jednotě. Myslím si, že jsem při svých pokusech zpřístupnit východní typ mystické zkušenosti zá­padním způsobem nebyl až tak úspěšný. Snad i proto mne tak potěšil a zároveň uvedl do rozpaků tím, že se v západní vědě objevila brilant­ní možnost vyjádřit tuto sjednocující vizi světa tak snadnými prostřed­ky, že je to až šokující – a přesto v dosahu těch, kteří se ji nadarmo snažili najít metodami tradičními.

Génius západních věd spočívá v tom, že pro původně pracné a ris­kantní postupy dokáží nalézat řešení jednodušší a mnohem racionál­nější. K vynálezům a objevům nedochází vždycky systematicky; často se o ně jen klopýtá. Pak teprve jde o to, dát věcem srozumitelnější podobu, dát jim řád. Například medicínská věda dokázala řadu základ­ních léků odvodit z původně čarodějnických lektvarů, všemožných odvarů z divoce rostoucích bylin, salamandrů, drcených lebek a suše­né krve. Vyčištěné drogy léčí s větší jistotou, nicméně – zdraví neza­ručují. Pacient, chce-li si nějak pomoci, musí navíc změnit svoje zlo-zvyky – alespoň svou dietu – které neprospívají jeho zdraví.

Je možné, že by západní věda byla schopna vyvinout takový lék, kte­rý by lidský organismus dokázal zbavit jeho chronické vnitřní rozpol­cenosti. Ať tak či onak, i lék s takovým účinkem by musel být podpořen ještě dalšími procedurami – vhodnou psychoterapií, „duchovními” disciplínami a zásadními změnami ve struktuře života. Je jasné, že každá nemocná bytost potřebuje nějakou počáteční podporu a povzbu­zení. Zvláště, je-li pravdou, že to, co nás trápí, není jenom nemoc mysli, ale nemoc celého organismu, samotných funkcí nervového systému a mozku. Existuje lék, který by nám alespoň dočasně dopřál povzbuzení tak potřebné k překonání naší rozpolcenosti; lék, který by nám dodal pocitu integrace, celistvosti, neporušeného bytí a ztotožnění jak se sebou samým, tak s přírodou? Hovoříme zde skutečně o lé­ku. Jestliže takový lék existuje, zkušenost potřebného prvního kroku s jeho pomocí by nám mohla ukázat další směr . Přivést nás na stopu toho, co je zapotřebí k integraci kompletní a trvalé. Kdyby nic jiné-ho, mohl by to pro nás být alespoň začátek (resp. konec) Ariadniny nitě schopné vyvést nás z bludiště, v němž bychom byli všichni od dětství ztraceni.

Relativně nedávné výzkumy ukazují, že existují nejméně tři látky, které by bylo možné za takovýto lék považovat. Žádný však tuto „cha­rakteristiku” nemá naprosto zaručeně. Na mnoho lidí má zmíněné žá­doucí účinky – velice však záleží na společenském a psychologickém kontextu, v němž dochází k jejich nasazení. Jejich použití totiž může někdy být, jako ostatně u všech léků, riskantní a nebezpečné. Taková-to rizika nás však neodrazují od používání penicilinu nebo jiných lá­tek mnohdy daleko nebezpečnějších, než některý z těchto tří příprav­ků. 0 kterých látkách-lécích zde vlastně hovoříme? Samozřejmě o meskalinu , který je aktivní složkou kaktusu peyotl, o diethylamidu kyseliny lysergové , který je modifikovaným alkaloidem námele, a o psi­locybinu , jenž je výtažkem z hub typu psilocybe mexicana.

Kaktus peyotl byl Indiány amerického jihozápadu a Mexika dlouho používán jako prostředek spojení s božským světem, a dodnes je poží­vání usušených květů této rostliny hlavní svátostí indiánské církve známé jako Domorodá americká církev Spojených států, jež je všeo­becně považována za velice ctihodnou křesťanskou organizaci. Na konci 19. století byl účinek peyotlu poprvé popsán Weirem Mitchel­lem a Havelockem Ellisem. Jen o pár let později byla aktivní složka tohoto kaktusu identifikována jako meskalin – velice snadno synteti­zovatelná chemikálie aminové skupiny.

Diethylamid kyseliny lysergové byl objeven roku 1938 švýcarským farmakologem Albertem Hofmanem při výzkumu vlastností námelo­vé houby. Hofman zcela náhodou pozřel malé množství této látky, když prováděl určité změny v její molekulární struktuře, a brzy si všiml jejího podivného psychologického působení. Další výzkum ukázal, že se mu podařilo narazit na velice silnou drogu měnící vědomí člově­ka. Tato látka, dnes zkratkovitě nazývaná LSD-25, působí již při nepatrné dávce 20 mikrogramů, což je 1/700 000 000 váhy normálního člověka.

Psilocybin je výtažkem z jiné posvátné rostliny mexických Indiánů, z hub jimi samými nazývaných teonanacatl – „tělo Boží”. Poté, co Robert Weitlaner v roce 1936 zjistil, že v mexické Oaxace stále ještě existuje kult „svatých hub”, vyrazilo do terénu několik mykologů, aby provedli podrobný průzkum všech hub tohoto kraje. Podařilo se jim nalézt tři možné varianty. K psilocybe mexicana přibyla psilocybe az­tecorum Heim a psilocybe Wassonii – obě pojmenované po účastnících obřadů kultu posvátných hub, mykolozích Rogeru Heimovi a Gordo­novi a Valentině Wassonových.

Navzdory značnému množství' výzkumů a spekulací je přesný fyzio­logický účinek těchto chemikálií na nervový systém málo znám. Sub­jektivní účinky všech tří látek jsou spíše podobné, i když LSD – snad proto, že je ho zapotřebí dávka tak nepatrná – jen zřídkakdy způsobu-je takové reakce jako zvedání žaludku, které je tak časté při požití dal­ších dvou látek. Všechny vědecké zprávy, které jsem četl, se přiklánějí k neurčitému dojmu, že tyto látky nějakým způsobem suspendují růz­né tlumící a selektivní procesy v našem nervovém systému. Náš smys­lový aparát je pak vjemům přístupnější mnohem víc, než je obvyklé za normálních okolností. Neznalost přesného účinku těchto drog je po-chopitelně spjata s naším – dosud tápavým – poznáním lidského moz-ku. Taková nevědomost si pochopitelně vynucuje značnou opatrnost při použití daných látek. Zároveň však nelze říci, že by při použití normální dávky hrozila pravděpodobnost fyziologického poškození organismu. (Normální dávka pro meskalin je 3 000 miligramů, pro LSD 100 mikrogramů a pro psilocybin 20 miligramů.)

V širším slova smyslu je každá z těchto látek drogou, ale člověk by se měl zbavit závažného semiotického omylu směšovat je s typickými drogami, které způsobují fyzickou touhu po jejich opakovaném uží­vání (jinak řečeno: závislost), nebo s těmi, které otupují smysly jako alkohol či sedativa. Oficiálně jsou označovány za halucinogeny, což je naprosto nepřesný termín, neboť nezpůsobují ani slyšení hlasů, ani posedlost vidinami, které by bylo možno považovat za fyzickou sku­tečnost. I když jsou uvedené látky schopny před zavřenýma očima vytvářet velice komplexní a „halucinatorní” struktury, jejich hlavním efektem je zostření smyslů a dosažení nadnormální úrovně vnímání. Standardní dávka každé z těchto látek působí až osm hodin a prožitek bývá často tak objevný a palčivý (a natolik podobný zjevení), že člověk váhá, zda se k němu vrátit dříve, než důkladně „stráví” předešlý záži­tek. Takováto abstinence ovšem může trvat několik měsíců.