I když jen těžko mohu doufat, že bych překonal Huxleye jakožto mistra anglické prózy, mám pocit, že nazrál čas zaznamenat hlubší úrovně vhledu, jakých je možné dosáhnout prostřednictvím těchto „drog” měnících vědomí. Musí je provázet soustavná filosofic­ká reflexe osoby, která věci zkoumá nikoli proto, aby do nich mohla kopnout, ale aby jim mohla lépe porozumět. Snad bych měl dodat, že pro mne je jakákoli filosofická reflexe prázdnou, je-li zbavena básnic­ké představivosti, neboť k pochopení světa směřujeme po dvou, nikoli jedné noze.

Dnes je všeobecně známo, že existuje vážný nedostatek komunika­ce mezi vědci a laiky, pokud jde o teoretickou úroveň našich bádání, neboť laik nerozumí matematickému jazyku, kterým přemýšlí vědec. Například koncepce zakřiveného prostoru nemůže být reprezentová­na žádnou představou srozumitelnou našim smyslům. Musím říct, že mne u vědců samých zajímá čím dál více průrva mezi teoretickým popisem a přímou zkušeností. Západní věda se snaží předložit novou koncepci člověka, nikoli již ve smyslu ega osamělého mezi „zdmi těla”, ale jako organismu, který je tím, čím je, díky své neoddělitelnosti od zbytku světa. S ohledem na ty nejvzácnější výjimky však dlužno říci, že ani sami vědci, kteří o tomto konceptu hovoří, necítí , že by existo­vali v této neoddělitelnosti a jednotě se vším. Přidržují se, tak jako většina z nás, takového vnímání osobnosti, v němž jsme jakýmsi izo­lovaným a osamoceným ostrůvkem uprostřed oceánu. Tato průrva by měla být zacelena a mezi prostředky, schopnými iniciovat zmíněné sblížení, jsou i léky , které objevila sama věda, a které by se snad mohly stát svátostí jejího náboženství.

Dlouhou dobu jsme byli zvyklí na nesmiřitelné rozdělení nábožen­ství a vědy, jako by to byly dva naprosto odlišné a neslučitelné způsoby nazírání světa. Já však nevěřím, že by tato schizofrenie měla trvat i na-dále. Musí být konečně nahrazena světonázorem, který by nebyl ani náboženský, ani vědecký, ale který by odrážel náš současný obraz svě­ta. Přesněji, měl by to být takový světonázor, v němž se zprávy vědy i ná­boženství doplňují tak harmonicky, jako ,.zpravodajství" našich očí a uší.

Tradiční cesty k duchovnímu prožitku, k duchovní zkušenosti, jen zřídkakdy dokáží zaujmout osoby vědeckého myšlení, tyto lidi skep­tického temperamentu, protože prostředky umožňující tento mystic­ký prožitek přiblížit se zdají vratké a obtížené přemírou zbytečné zá­těže. Člověk s kritičtějším a ostražitějším myšlením má tedy jen minimální možnost proniknout „z prvé ruky” ke stavům vědomí, kte­ré se často s archaickým symbolismem pokoušejí vyjádřit vizionáři a mystikové, a pocítit je přímo „na vlastní kůži”.

Ve snaze o co nejkompletnější vyjádření kvality vědomí, kterou psy­chedelické drogy navozují, zařadil jsem do knihy určitý počet fotografií, které svou živou a sugestivní reflexí přírodních vzorců a struktur po-dávají alespoň náznak rytmické krásy detailu – té krásy, kterou psy­chedelické drogy dokáží odhalit v těch nejobyčejnějších věcech. Bez toho, aby oči ztratily svůj normální rozsah vidění, jsou zde schopny stát se mikroskopem, jímž je naše mysl schopna pronikat hlouběji do spletité, ale neustále tančící tkáně našeho světa.