Z archivu poetických příběhů a básní.

Probouzíš se v orosené trávě.
Hledáš slunce mezi vrcholky stromů.
Ještě se nepřehouplo přes obzor.
Ještě je brzy.

Pohledem hladíš bílé kmeny bříz.
Jejich větve jako by vyrůstaly z těch širých nebes.
A země, kterou pevně svírají ve svých kořenech,
jako by byla hnízdem života.

„A kdo jsem vlastně já,“ ptáš se v duchu

trochu ospale,
trochu s podivem,
trochu s upřímnou něhou,
probouzejícího se rána.

Na čele ti zčistajasna přistála velká studená kapka
a rozprskla se ti ledabyle nad překvapenou kůží.
V ten moment k tobě dorazil i první sluneční paprsek
a jak tak prolétá těmi mikroskopickými kapičkami
rozprášenými nad tvou tváří,
rozzáří se ti v očích tisíce plamínků.

A tak se tě jednoho červnového rána dotkla duha.
Ta samá, kterou jsi vždy jako dítě vyhlížel v dešti.
Je ráno a ten nejobyčejnější zázrak života
ti právě čaruje v srdci.
Je ráno.