Svět se zdá být nesmírně komplikovaný a my jsme vláčeni každodenními událostmi. Hodně jsem přemýšlel o tom, co v poslední době prožívám já.
Rozešli jsme se s přítelkyní, poznal jsem další úžasné lidičky, někteří mě natrvalo odmítli a někteří nově přijali. Každý jeden člověk je neuvěřitelným originálem. To co velmi vadí jednomu, druhý vítá a oceňuje. Někdo mě nesnáší okamžitě, bez jediného slova a druhý je schopen se zamilovat. Objevil jsem, jak je nesmírně náročné, ale i hloupé, být všeobecně přijatelný a akceptovatelný, pokud by se člověk takto sám chtěl vidět. Máme své vlastní světy, ovlivněné prožitou minulostí a vědomím toho, čím chceme být. Pořádáme dostihy a máme zvláštní touhu přesunout naše názory, vidění, projekce do toho druhého. Neumíme příliš dobře naslouchat, protože náš jazyk je neposedný a mysl netrpělivá. Ale, o co se snažíme, co toužíme získat tím, že ten druhý nám bude co nejvíce podobný? Proč měnit jeho vlastní cestu k sebe poznání, proč naše názory musí vítězit?
Nakonec, sami jsme na tento svět přišli a sami z něho odejdeme. Nikdo si neulehne do rakve s námi. Potom ale skutečně nejvíce záleží, z našeho vlastního pohledu, na nás samotných. Naše prožitky jsou naše, naše myšlení je naše, emoce, objevy, pády i vzestupy. Nikdo je nemůže prožít za nás, jen my sami. Lidé rádi sdílí, ale v podstatě příliš nevnímají toho druhého. To co k nim přichází filtrují zejména sami sebou a jediným výsledkem je pochopení sebe sama. Ten druhý není tak důležitý. Je důležitý pouze z hlediska, že nám něco může dát nebo vzít. Okrást nebo obohatit.
Lidé mohou vztahy prožívat různě. Domnívám se, že většina vztahů je bojem z dřívějška přinesených představ a předsudků. Samozřejmě, že se srdce ozývají, ale jako by toto spojení fungovalo mimo nás. Někdy se skutečně rozlítíme a rozhodneme se, že prostě s tímto člověkem nemůžeme žít. Není k nám fér, dělá věci, které se nedělají, nesmí se dělat. Co to vlastně povídáme? Nemluvíme o ničem jiném, než že se dotyčný nezměnil tak, jak jsme si to přáli. Zapomínáme na posvátnou svobodu vlastního vývoje, zapomínáme na jeho vlastní zkušenosti, strachy a naděje. Poté je to loterie. Buď se dvě představy shodnou a to se stává málokdy, nebo mluvíme o kompromisu. Ovšem žádný kompromis by neměl být totálním vítězstvím jedné strany. Poté to není kompromis, ale diktát. Samozřejmě na náš vlastní cit, řeč srdce, to nemá žádný vliv. Srdce se miluje rádo a v podstatě to není ono, kdo nakonec rozhoduje. Snad jenom na samotném začátku. Kdyby nebylo srdce, podobalo by se seznámení práci dvou počítačů, které by zvážili všechna pro a proti. V samotném začátku je mysl paralyzovaná, nemá kontrolu a my přehlížíme všechny, pro nás nepřijatelné vlastnosti, které máme objevit až později. Poté zamilovanost odeznívá a mysl nalezne svou původní sílu. Pocítíme hořký pocit zklamání, neboť se nám ten druhý již nezdá tak krásný a úžasný jako dříve.
Mysl je neuvěřitelný diktátor. Možná je to pro nás nakonec dobré, protože nás chrání před dalším zklamáním a ukáže nám ve skutečnosti, co nás v životě s tím druhým čeká. I motivace muže a ženy jsou velmi odlišné. Muž získává přístav, kde může načerpat své síly k dobývání slávy světa. Žena nachází útočiště, kde lze v bezpečí přivést na svět potomka. Když odejde muž od ženy, je to pro ženu pohroma. Protože muž velmi lehce nalezne nový přístav a tyto přístavy jsou nakonec pro muže velice lákavé, jsou nové i vzrušující. Žena ztrácí možnost splnit mateřský úkol, nebo se její útočiště stává nepohodlným. A pro ženu je velice těžké podstupovat tyto zkoušky znovu a znovu. Poté dochází k tomu, že ztrácí důvěru a volí raději možnost být sama. To v žádném případě není pro ni nejpřirozenější, ale je to stále lepší, než opětovné zklamání a žal.
A tak se to stalo. I když mé odhodlání bylo nekonečné a srdce se chvělo, neprorazil jsem bariéry nedůvěry. Ta nedůvěra zde byla od samotného začátku a každý můj krok byl podroben pečlivému zkoumání. I když věřím tomu, že mnoho věcí bylo nádherných a láskyplných, přesto rozhodly maličkosti, které nakonec dali dohromady očekávaný obraz obavy a nedůvěry. Ta laťka byla pro mě samotného příliš vysoko. Jednalo se o náznaky, ale ty stačily. Nemuselo dojít k dokonání jednotlivých činů, samotný výsledek byl domyšlen.
Existovala zde jedna varianta. Hlídat každý svůj krok. Ráno se probouzet s vědomím, co lze a nelze udělat. Ovšem, k čemu by to bylo? Pokud miluji, pokud se toužím odevzdat, měl bych to být zejména já sám, měl bych být autentický. Vše ostatní by byla kalkulace a přetvářka. Dosáhl bych svého cíle. Ale co potom? Nebylo by takové jednání směšné a zotročené, nebylo by nepoctivé? Poté existuje druhá varianta a v té být skutečně sám sebou. A tak se může stát, že nevědomě udělám mnoho drobných prohřešků proti představám své milované dívky. Přichází pád, nedůvěra a já nemám možnost dokázat svou poctivost. Jak? Slovy? Slova jsou k ničemu, ústa vypustí cokoliv. Měl bych si přiznat, co jsem skutečně dělat neměl a vzít za to odpovědnost, omluvit se. Nebo se přinejmenším poučit. Ale nemohu se omlouvat za svojí identitu, přirozenost, i když určitě není ideální. Ale je to přesně to, čeho jsem teď schopen a pokud se má něco změnit, teprve to přijde. Všichni se učíme a došli jsme do přesně toho místa, kde jsme. Tady a teď, to jsme my. Ne to, co bylo předtím a ne to, co budeme konat, nebo čím chceme být.
Tak by s sobě měli přistupovat všichni lidé. Tak jak jsou. Když někdo pije, tak prostě víc v danou chvíli nedokáže. Když je někdo nevěrný, asi si to musí prožít. Nemusíme s takovým člověkem být a také mu nemusíme za každou cenu pomáhat. Někdy je to velmi špatná služba, protože odepíráme člověku šanci postavit se na vlastní nohy a analyzovat zpětně to, co se stalo. Být identický je obtížné, přesto se vyplatí se o to pokusit. Nikdo není lepší než druhý, protože se všichni učíme a někdy to jde těžce. Základ máme stejný. Narození, smrt, tělo, společnou planetu, mysl, city a hlavně, opakovanou možnost vlastního růstu. Proto je snad někdy lepší ztrácet své milované, než ztratit sám sebe a žít cizí život. Byť jsou důvody toho druhého pochopitelné a vychází z prožité bolesti a zklamání. Je těžké o sobě samotných tvrdit, jaký jsme a navždy budeme. Vyžaduje to čas, trpělivost a hlavně zkoušky, kdy můžeme dokázat naší pevnost a odhodlání ve chvílích, kdy nás ten druhý skutečně potřebuje.
Pokud se rozejdeme, co vlastně ztrácíme? Sebe ne? Máme další zkušenost a jakákoliv ztráta doprovázená slzami a zklamáním je nakonec ztrátou našeho vlastnictví. Ten druhý odbočil na cestě a jde jiným směrem. To je vše, co se stane. Že nás bolí srdce je lidské a pochopitelné. Ale tak to chodí. My si budujeme základnu našeho štěstí a my jediní prožijeme náš život.
Kdysi někdo řekl, že jediné co Bůh netoleruje je zklamání. Je to pravdivé. Zklamání z čeho? Z toho, že někdo nesplnil naše očekávání? Proč by měl? On nezasahuje a my nemáme zasahovat také. Protože prostě nevíme, co je pro toho druhého to nejlepší.
Opouštějme své milované s láskou, protože společné nádherné zážitky nám již nikdo nevezme. Ten, kterého milujeme a již nemáme byl dárcem, byl požehnáním a andělem. Naplnil naše srdce skvostným nektarem lásky a blaženosti. My můžeme přijímat, nemůžeme vyžadovat. A tak by měl zbýt pouze křehký a heboučký smutek, pochopení a tolerance ke svobodě všech lidských bytostí. Vždyť i my máme tento dar svobody a možnost kráčet po naší cestě bez pout očekávání a podmínek.
Láska je potvrzením existence Boha a bez lásky by nám Bůh byl k ničemu. Nepotřebovali bychom ho. Láska je Bůh a Bůh je všechno co známe i neznáme.