Existuje rozdíl "vzdát se" a "být vzdán", tj. být přinucen se vzdát. Když se snažíme vzdát se příliš vědomě, potom to nejde. Náš cílevědomý postoj tomu brání. Vzdání se je proces, nikoli událost, a každému trvá různě dlouho. Často nijak nesouvisí s našimi racionálními představami a plány. Základním bodem jednoho z mých duchovních učitelů bylo odevzdat se vnitřnímu Já nebo Bohu. Říkal: "Žít se dá jen dvěma způsoby - buď v neustálém konfliktu, nebo v odevzdání.... Když se někdo vzdá.... dům, ruce a srdce se mu naplní. Dřívější pocit prázdnoty a nedostatku se vytratí."

To zní jako skvělý cíl. Mnoho studentů se rozhodlo řídit slovy našeho učitele a začali cílevědomě usilovat o odevzdání se. Při meditaci nebo při řešení nějakého problému jsem si říkala: "Teď to nechám být. Tak dobrá. Teď se vzdám. Vezmi si mě." Opřela jsem se a čekala, pyšná, že se mi dle mého názoru podařilo dosáhnout svého přání. Ale nutně nastala situace, která mi dokázala, že jsem se nevzdala. Dále jsem se zuby nehty držela určité myšlenky, názoru, člověka nebo činností, kterých jsem se snažila zbavit.

Pak jsem si řekla: "Tak, tentokrát se opravdu vzdám. Úplně." A tím víc jsem se snažila vzdát. Čím víc jsem se však na kapitulaci zaměřovala, tím víc jsem byla k oné myšlence připoutaná. Čím vtíravější byly mé myšlenky, tím těžší bylo se od nich odpoutat. Čím úporněji jsem se snažila vzdát, tím byl pro mě můj cíl důležitější. Čím větší byl cíl, tím víc jsem se vázala na nějaký budoucí příslib. Nakonec jsem zcela ztratila pojem přítomnosti, jediného místa, kde se kapitulace mohla odehrát.

Snažíme-li se vzdát příliš usilovně, jsme tak zaměřeni na snahu dosáhnout svého, že bojujeme sami proti sobě. Ironií osudu se snažíme zvládat situaci, která vyžaduje ztrátu kontroly. Jsme-li přemoženi silou vymykající se naší působnosti, ať už se jedná o zdroj naší závislosti nebo obtížnou životní situaci, jsme nuceni se vzdát a pro některé z nás jde o jediný způsob, jak to bezpodmínečně udělat.

Prvních pár týdnů mé léčby z alkoholismu jsem si myslela, že se mi snad konečně dostalo požehnání toho pravého zážitku kapitulace. Můj život se výrazně změnil ihned poté, co jsem dopadla na dno, a jak se mi začalo vyjasňovat v hlavě, svět náhle oživl. Po několikaletém odloučení od všeho kromě ponuré reality závislosti jsem si počala uvědomovat okolní bohatství. Svět přírody mě radostně vítal, jídlo mi ohromně chutnalo a teplá voda ve vaně mě oblévala a dělala mi dobře. Prožívala jsem dlouhá období klidu a protékal mnou nový průzračný proud milosti a tvořivosti. "Je to možné?", ptala jsem se sama sebe, "Je toto smrt ega, na kterou jsem čekala?" A pak mi někdo řekl: "Když si myslíš, že jsi dopadla na dno, podívej se dolů."

Od té doby jsem poznala, co mnoho lidí uzdravujících se ze závislosti již dávno ví: zážitek dopadu na dno prvotní závislosti je jen začátek. Během procesu uzdravování i v běžném životě nás čeká mnoho dalších pádů na dno. Počáteční prožitek kapitulace je hlavním okamžikem zvratu a často nám připadá dramatický, mystický a revoluční. Tento důležitý okamžik však také předznamenává začátek rozsáhlé, těžké, ale prospěšné práce. Nehledě na to, jak je prožitek vzdání se ohromný a poučný, pokud se poté nesnažíme uzdravit, stane se jen jedním z mnoha zapomenutých zážitků.

Proces kapitulace nabízí model, který je vhodný pro běžnou praxi i jako životní strategie. Život je jako jízda po vlně na surfovacím prkně. Neustále jsme buď nahoře nebo dole, prožíváme okamžiky napětí nebo okamžiky relativního klidu, kdy se nám vše zdánlivě daří. V průběhu života mnohokrát procházíme smrtí a znovuzrozením na konci jednotlivých období, vztahů, úkolů nebo rolí, kde vždy něco nového začíná. Změna je nedílnou součástí života a my ji můžeme ovlivnit jen v omezené míře. Proto se nutně dostáváme do mnoha více či méně důležitých situací, kdy se musíme rozhodnout, zda budeme bojovat, držet se zuby nehty, nebo se vzdát.

V některých případech se můžeme změnit svým vlastním přičiněním. Často však zjišťujeme, že máme jen omezenou schopnost ovlivnit události a lidi kolem sebe. Situace se mnohdy vymyká naší kontrole, a ať se jakkoli snažíme ji změnit, není to možné. Ti z nás, kdo se po celý život snaží uchovat si kontrolu, si uvědomují, že to je špatná strategie. Lpíme na iluzi, že události kolem nás by se měly odvíjet v souladu s našimi plány a končíme vyčerpaní a nešťastní. Po celou dobu jsme se lopotili proti proudu divoké řeky. Postupně se učíme přestat zápolit a nechat se unášet proudem. Nakonec nám nezbývá než se změnit a ona přeměna je nezbytná pro naši sílu a pohodu. Na počátku procesu uzdravování zjišťujeme, že nám život mnohdy dává na vybranou - buď budeme pokračovat po starém způsobu a dál se utápět v bolesti, nebo se podvolíme a pocítíme úlevu a vyrovnanost. Můžeme se k něčemu upnout nebo se můžeme poddat.

Užitečným návodem nám mohou být slova modlitby:

Bože, dej mi vyrovnanost a klid,
abych přijal to, co nemohu změnit,
měl odvahu změnit to, co změnit lze,
a moudrost, abych rozeznal jedno od druhého.

Můžeme se vzdát věcí, s nimiž nic nenaděláme, změnit ty, jež změnit lze a snažit se dosáhnout moudrosti, abychom je od sebe rozeznali. Schopnost odevzdání se stává způsobem, jakým čelíme výzvám. Učíme se ustoupit do pozadí a nechat hlubší síly, aby nás vedly, i když se nám to vždy nepodaří bezchybně a v plném rozsahu. Začínáme rozpoznávat okamžiky, kdy je třeba s noblesou ustoupit. Postupně nám dochází, že existuje mnoho úrovní vzdání se, jež nastávají v jednotlivých fázích. Vzdáváme se kontroly ega v míře, jež nám připadá významná, abychom zjistili, že je mnohem méně nebo více výrazných úrovní té samé zkušenosti. Pod vedením těch, kdo kráčeli před námi, se dále učíme odevzdání, dokud nejsme schopni ve větší míře nechat řeku života, aby nás nesla.