Proto je podle nich nutné brát Bibli doslova. Ve svém extatickém nadšení přehlížejí všechny námitky svých oponentů a vůbec jim nevadí, že Bible obsahuje řadu historických a místopisných nepřesností i věroučných protimluv. například na argument, že autoři novozákonních knih citují pasáže ze Starého zákona nepřesně, reagují naprosto absurdním prohlášením: "Jelikož Duch svatý inspiroval všechny pisatele Písma, citoval vlastně sám sebe. A On má jistě pravomoc užívat a vykládat svá sdělení, jak uzná za vhodné."

Mohlo by se zdát, že na prahu 21. století bude fanatiků ubývat, nicméně opak je pravdou. Nejenom muslimský fundamentalismus je na vzestupu. Stejně radikální skupiny se šíří také v rámci křesťanské víry. Evangelikální církve se rozhodly dobít svět. Jejich vůdci tvrdí, že tak činí pro Krista. Nezaujatí pozorovateklé to vidí jinak a varují, že jejich politické aktivity směřují k získání absolutní moci, kterou by mohli zneužít ve svůj vlastní prospěch. Stoupající vliv evangelikálů ve Spojených státech je velkým nebezpečím a výstrahou i pro všechny evropské země.

Je Bible Boží Slovo?

Málokterý člověk, který se nezaujatě seznámí s historii Bible, se později stane fundamentalistou. Rozhodně se fundamentalistou nemůže stát na základě svého přesvědčení, protože podezřelé okolnosti vzniku kanonické literatury jsou natolik zásadní, že otřásají celou pracně vykonstruovanou představou Písma jakožto neměnné a nezpochybnitelné pravdy.

Na základě moderních vědeckých poznatků je možné konstatovat, že křesťanská Bible přinejmenším z poloviny není Božím Slovem. Alespoň ne v tom významu, jak jej při svých misionářských aktivitách prezentují radikální církevní organizace.

Velké otazníky vzbuzuje skutečnost, že církevní představitelé v prvních stoletích po Kristu neměli vůbec jasnou představu o tom, jaké spisy lze považovat za věrohodné a jaké ne. Až do 3. století citovali nejenom z dnes uznávaných evangelií, ale odvolávali se také na Ježíšovy výroky obsažené v apokryfech. V té době ještě neexistoval jasný a jednoznačný pohled na to, co je a co není pravověrné.

Markionův kánon

Vůbec první výběr Písma uskutečnil v první polovině 2. století po Kristu Markión ze Sinopy. Jako základ mu posloužilo Lukášovo evangelium (odlišující se od dnes známého znění) a 10 listů apoštola Pavla. Markión byl přesvědčen o tom, že Otec Ježíše Krista je jiný, než židovský bůh pomsty a hněvu. V Ježíši Kristu se zjevil Bůh lásky a milosrdenství. Vyznavači temnoty se ocitli v ohrožení a proto Ježíše ukřižovali. Ježíš svým utrpením na kříži vykoupil oddané a věrné duše ze zajetí falešného boha, stvořitele hmotného světa. Tělo vykoupit nelze, neboť patří hmotě. Křesťané koketující s židovským Písmem se vystavují nebezpečí bludu, je tudíž nutné Starý zákon odmítnout. Aby toto teologické stanovisko zdůvodnil, napsal Markión knihu s názvem Antithesis (Antiteze), kde na jednu stranu postavil citáty z Tóry a na druhou stranu pasáže ze svého výběru posvátných textů.

V roce 138 odešel Markión do Říma, kde chtěl o svých názorech přesvědčit církev. V roce 144 byl nakonec odmítnut a exkomunikován. To mu ovšem nezabránilo šířit své myšlenky dál prostřednictvím vlastní církve. Ta byla velmi dobře organizovaná, měla biskupy, presbytery, náboženské zpěvy i církevní budovy a ve své době se rozšířila od Eufratu v Mezopotámii až po Rhônu ve Francii. Zanikla teprve v 6. století.