Schopnost projevování  inteligence člověka, tak jak ji poznáváme, souvisí úzce s činností Velkého - předního mozku.

Obecně je nahlíženo na inteligenci, na její hodnotu (označenou nejčastěji zkratkou IQ –  intelligence quotient  – inteligenční kvocient), jako na schopnost získávání vědomostí, znalostí a jejich další logické, racionální používání v životě. Současně s tím je dnes také jako samozřejmé, nahlížet na šíři vědomostí člověka jako na cosi, co je uložené přímo v orgánu mozku. Ačkoliv se věda doposud nedopátrala způsobu „jak“ je potenciál vědomostí v mozku uložen, opatrován, vychází se stále setrvačně z úsudku, že všechny vědomosti člověka jsou nošeny v naší hlavě. Bez ohledu na chybějící pravé objasnění podoby našeho myšlení, je to vše bráno jako nezpochybnitelný fakt.

Je to přitom velmi zvláštní, zamyslíme-li se zde nad tím, že existují i další životní projevy související s existencí člověka, které jsou též vědecky nedokazatelné, jako je kupříkladu existence duchovního nitra člověka. Na rozdíl ale od těchto vědou tolik popíraných projevů ducha, existenci myšlenek v naší hlavě přijímáme však jako něco samozřejmého a jistého. A to i přesto, že nebyla tato existence vědomostí v mozku také nikým hmatatelně dokázána, nebyla konkretizována, kde skutečně sídlí, jak vypadá a jak je uložena. Můžeme tak zde říci, že skutečná existence vědomostí v mozku je z pohledu vědy úplně stejně abstraktní jako existence duchovního základu člověka, jenž je spojen s tělesným aparátem skrze nervové svazky Slunečních pletení, tedy Sluneční pleteně Velké - Solar plexu a Sluneční pleteně Malé - srdeční. Přesto je obecně vědou k pojmovým veličinám k myšlení a cítění, respektive k rozumu a duchu, zaujímán zcela odlišný postoj. Veličina rozumu v mozku je uznána jako něco samozřejmého, současně s tím je však druhá veličina, veličina duchovní, jako přirozený díl naší existence, křečovitě odmítána. Je to skutečně velmi zvláštní postoj.

Nyní ale zpět k vlastnímu tématu.

Potenciál inteligence, jenž převážně souvisí s činností Velkého předního mozku, je právě dosud nahlížen nesprávně. Schopnost Velkého mozku nespočívá v ukládání vlastních myšlenek, ale je pouhou schopností uchovávání spojení s myšlenkovým světem, jenž se nachází na úrovni kvarkového a předkvarkového kmitočtu hmoty.

V tomto světě myšlenek, jak jsme již psali v předchozích kapitolách o lidském mozku, přebývají miliardy již hotových myšlenkových forem. Tyto formy nesou v sobě vždy základy určitého směru a druhu stejnorodosti. Tak jak poznáváme kupříkladu zvířecí, rostlinné či minerální druhovosti, rozdělené do řádů, tříd, čeledí a podčeledí, podobně tak jevil by se nám i svět myšlenkových forem, jestliže bychom jej mohli jednou plně nahlédnout na jeho stupni zachvívání. Tyto myšlenkové formy jsou živoucí, a to právě díky spoluúčinnosti duchovního potenciálu člověka, jenž je automaticky spoluvytváří silou svého chtění. Nesou tedy v sobě určitý vlastní život, který je však plně závislý na udržování spojení se zářením lidského mozku.

Mluvíme-li zde tedy o inteligenci člověka jako myslícího a uvažujícího tvora, pak největší část tohoto projevování zařizuje právě náš Velký mozek, jenž jako zářič přijímá, ale také i vysílá spojení k uvedeným myšlenkovým formám. V přijímání se spojuje mozek s myšlenkami a jejich obrazy. To je to, co ve svém vnímání formujeme, popisujeme, ať již slovy, psanou nebo i jinou formou. Zároveň však ve své činorodosti, na níž se podepisuje přirozené chtění dané naším duchovním druhem, přijaté formy přepracováváme, spojujeme, rozdělujeme, přidáváme k nim další, jiné formy, a tím vytváříme stále nové a nové „čeledi a podčeledi“ myšlenkových forem v jejich kvarkovém a předkvarkovém světě.

Již dříve jsme také hovořili o tom, že schopnost učení se spočívá ve vytváření živoucích spojení na jednotlivé oblasti myšlenkových forem.

Dítě, které přichází do školy, pro získání poznatků v popisu a výkladu předmětů vytváří si tak jen spojující zakotvení na dané myšlenkové formy. Vytvořením a udržením si tohoto spojení je pak dnes míněno to, že si žák osvojil látku, že se ji naučil. Ve skutečnosti jediné, co bylo osvojeno, je právě nové spojení s místem, jež nějak souvisí s vykládaným předmětem. Tak kupříkladu při vyučování ve škole je žákům v knize přírodopisu popisován obraz zebry. Tento obraz nese v sobě poznatek, jak tato vypadá, kde žije, čím se živí a případně i další informace a vědecké poznatky. Přečtením či vyslechnutím si těchto informací od přednášejícího vytváří si žák nové spojení s myšlenkovými formami v kvarkovém a předkvarkovém světě. Z našeho pohledu si zdánlivě vše zapamatujeme, pokud nás tedy ovšem látka zajímá a věnujeme jí pozornost. Ve skutečnosti ale v části předního mozku vzniká osvojování si nastavení zcela určité frekvence, která navazuje pak následně spojení kdykoliv, kdy je vysloveno slovo zebra, nebo jestliže je k vidění obraz tohoto zvířete. Současně s tím rozbalí se ihned i celý věnec dalších spojení, která dále nabízí nové myšlenkové formy o tom, že zebra je lichokopytník, je pruhovaná, žije v Africe nebo u nás v  ZOO, dále se připojí i to, že kupříkladu je legrační, protože vypadá jako kůň v pyžamu a mnohé další. Také se může objevit i myšlenková forma, která nese v sobě poznatek, že některé druhy zeber jsou ohroženými anebo, stejně jako i další zvířata na světě, byla část z nich již člověkem dokonce přivedena k vyhynutí. Tak rozebíhá se věnec záření - kmitání mozkových nervových buněk, které v rychlém sledu vytvářejí nová a nová spojení se světem myšlenkových forem, a člověk vybírá si z nich stovky a tisíce dalších odboček. Samozřejmě to vše se odvíjí u mozku, jenž je dnes normálně vyvinutým - u zdravého dítěte, a to ve stále rychlejším sledu, v řádu sekund. Zde pak hovoříme o chápavosti dítěte.

Pojďme však ještě dále. V souvislosti s tím, jak se nabídne možnost myšlenky, že zebra (kupříkladu) je ohroženým tvorem v Africe, může nastat u dítěte nebo i dospělého člověka nový děj. Slovo ohrožení vytvoří ihned nový obraz záření, které může nejenom navazovat spojení se světem myšlenkových forem, ale současně může zákmit tohoto slova proniknout přes Limbický systém, přes Thalamus a následně skrze k tomu určená nervstva, až ke spojení s duchovním nitrem, neboť slovo ohrožení nese v sobě určitý zákmit citovosti. Ohrožení vyvolává potřebu pomoci a tyto záchvěvy úzce souvisí s lidsky duchovní podstatou člověka. Tu pak duchovním nitrem dítěte může vniknout soucit, jenž vyvolá zpětnou reakci impulsů, které spěchají k Velkému mozku najít odpovídající myšlenkovou formu. Vyzáření buněk Velkého mozku hledá pak spojení odpovídajících řešení, jak pomoci zebře, která je ohrožena před vyhynutím. Je patrné, že se zde ukazuje síla duchovního nitra člověka, jenž právě v plném svém rozvinutí reaguje na impulsy jednotlivých slov či prožitků. To je pak ono známé soucítění, soucit, jenž se plně odvíjí od citlivosti našeho duchovního nitra.

Dnes je, žel, až příliš velký počet lidí na stupni naladění Velkého Mozku, u nichž jsou tyto city potlačovány ve snaze nezdržovat se jimi, neboť racionalita jejich myšlenkového mozku - Velkého mozku tlačí tyto lidi především k uplatnění se ve svých vlastních potřebách. Tu pak takový člověk mávne rukou nad osudem ohroženého zvířete a zachytí dnešní, velmi silnou myšlenkovou formu: „Co já s tím vším? Ať si to řeší někdo jiný.“ Taková je i většina dalších myšlenkových forem, jen jejich projevy jsou v odchylkách nejrůznější. Někdo se ale i cítí být tím zasažen, avšak nabízené možnosti co činit jeví se jako přesahující jeho možnosti. Tím odloží Velký mozek tyto formy stranou jako racionálně neuskutečnitelné – prostě záření druhu hledání pomoci opět zeslábne, až se úplně ztratí během několika minut. Je přehlušeno a vytlačeno zářením, které jeví se pak jako momentálně důležitější. Obecně se říká, že člověk na to zapomene. Ve skutečnosti stalo se toto spojení mozku s myšlenkovými formami vedlejším a nežádoucím a v konkurenčním boji jiných myšlenek je vytlačeno stranou. Přesto však kdesi hluboko, pod tlakem ostatních nervových spojení, toto spojení dřímá a čeká, zda nový impuls nerozezní jeho vlnovou délku záření.

Jinak je tomu však v případě člověka, který je informací tohoto druhu silně zasažen v citu. Jeho duchovní chtění vytváří pak neuvědomělý tlak na mozkové orgány a vyvolává stále opakované vlny, žádající si pozornost. Tento stav nazýváme pak neklidem ve svědomí. Duchovní tlak citů opakovaně naléhá na Velký mozek, aby v nových a nových spojeních s myšlenkovými formami přece jen hledal uspokojivé řešení, co s danou věcí dělat. Začne-li se pak pod tímto tlakem ducha Velký mozek navenek zaobírat daným tématem, pak otevírá se mu opět ihned celý věnec nejrozličnějších myšlenkových forem, které nabízí pomáhající cesty. Tím může zpětně sílit spojení Velkého mozku s duchem člověka, neboť pomáhání je všeobecnou vlastností našeho duchovního nitra.

Jak sílí úsilí o hledání pomáhajících cest, je současně s magnetickou přitažlivostí záření mozkových buněk Velkého mozku tříděna kvalita a čistota cest, vedoucích ke konečné vnější formě pomoci. Čas od času se pak stává, že síla chtění ducha člověka působí natolik intenzivně, že rozechvěje i dnes jinak lidmi vůbec nepoužívanou Epifýzu - Šišinku mozkovou, a tím vytvoří se byť třeba jen krátké, ale přesto jisté spojení s nadhmotnými světy, odkud může pak přijít impuls, obraz, inspirace, vedoucí k nalezení pomoci v mnohonásobně širších souvislostech, než jaké byl dotyčný do té doby schopen nahlédnout.

Spolu s tím přichází i nová spojení na podobně usilující lidi, ať již jen ve světě myšlenkovém, nebo také ve světě nám viditelném.

Tohoto citového přístupu je schopen každý člověk. Vzdělání není mu překážkou. Vědecká poznání nejsou brzdícími, pokud se nestanou jen suchopárným napojováním na myšlenkové formy, bez schopnosti spoluzachvívání v citu.

Takzvanými rozumáři proto nemůžeme nazývat prostě všechny ty, kdo jsou více vzdělanými v nějakém vědeckém oboru. Rozumáři jsou naopak ti lidé, kteří mají zablokovaný přístup ke svému citu, u nichž slova, která mají mít ohlas v duchovním nitru, zůstávají bez potřebného citového zachvívání. Toto zablokování vzniká nedostatečnou citlivostí vůči pojmům, které mají v sobě jinak schopnost vyvolávat jemné nervové záchvěvy, vedoucí skrze jednotlivé mozkové části k Malé Sluneční pleteni, kde pronikají přímo k duchovní podstatě člověka. Jedná se právě o pojmy vedoucí k rozechvělosti spolucítění, tedy pojmy a slova jako je pomoc, bolest, ohrožení, ale také radost, štěstí, hrdinství, ochrana bližních, věrnost a mnohé další, k nimž ve zcela výjimečném zachvívání patří i pojmy úplně nejvznešenější - Bůh, Spravedlnost, Ježíš, Láska, Světlo, Syn Člověka, Grál. Tyto pojmy jsou ve svých záchvěvech mocnými impulsy, pronikajícími přímo k lidskému duchu, jenž jediný dokáže jejich obsah plně prožít.

Je-li pak ale právě u některého člověka správný záchvěv těchto pojmů ve Velkém mozku oslaben, dochází potom rychle ke zkreslení obrazu, a tím i k odklonění impulsu, který nemá možnost pronikat k citu člověka, a namísto toho zůstane jen v oblasti vyzařování těch nervových buněk, které se spojují do světa kvarkově hmotných myšlenkových forem. Tím vzniká však člověku falešný obraz, jenž přináší nakonec vždy jen zklamání, roztrpčení a nedůvěru vůči pravým hodnotám uvedených pojmů.

Ve světě myšlenkových forem jsou dnes tyto pojmy již milionkrát pošpiněny, zkarikovány, ztrženy do oblasti bezcennosti, vytvořené posměchem a nenávistí.

Nyní zde vidíme, jaké nebezpečí zmatenosti vzniká člověku, jenž je ve svých myšlenkách zaměřen převážně na hmotný rozměr světa. Jeho Velký mozek tak zcela automaticky ve vyzařování směřuje jedině na stejnorodé oblasti myšlenkových forem. Tak chybí trvale takovému člověku rozměr a pochopení pravého významu všech ušlechtilých pojmů, které ve skutečnosti měly vytvářet svým zachvíváním cestu k duchovnímu nitru, jež jediné dokáže správně prociťovat všechnu vznešenost a ušlechtilost, mír, radost a štěstí.

Rozum Velkého mozku, jenž je tak často rozhořčeně napadán mnohými esoterickými stoupenci jako nepřítel ducha, je potřeba v tomto směru jen dokázat přeladit na takové zachvívání, aby namísto racionálního - hmotného světa, hledal především u těchto pojmů záchvěvy vyvolávající vznešené odezvy v citech. Toho dokáže každý člověk, jestliže jen chce! Je potřebné vynaložit jen námahu k oživení těchto jemnějších záchvěvů, vážících se ke zmiňovaným pojmům. Jestliže se tedy člověk rozhodne změnit se, pak v nasazení své veškeré pevné vůle k duchovnějšímu životu začne se postupně měnit i vyzařování nervových buněk v jeho Velkém mozku. Nervové buňky, zprostředkovávající impulsy vedoucí k duchu člověka, postupně zesílí a získají ve svém vyzařování na větší stálosti. Vydrží-li pak takový člověk ve svém úsilí udržet nové záření celého mozkového orgánu, přemění se postupně pro něho naladění mozkových buněk tak, že citové chtění ducha stane se pro něho něčím úplně samozřejmým v každodenním projevování. Dostatečná vůle k přeměně tohoto způsobu jednání a myšlení je také uložena v každém z lidí. Ani silně rozvinuté vědomosti inteligence mozku, tedy i velmi široký rozsah spojování s myšlenkovými formami (vědeckého poznání, obecné znalosti v nejrozličnějších oborech lidské činnosti), nejsou překážkou ke změně schopností jemnějšího vyzařování Velkého mozku. Jedinou překážkou člověku je tak jen nedostatečná vůle člověka ke změně, jestliže vůbec dospěl na stupeň, že touží po vyšších duchovních hodnotách. Největší překážkou tedy není jakkoliv silné rozumové rozvinutí schopností Velkého mozku, které lze vždy, i když je to často velmi namáhavé, překonat.

Onou největší osudovou překážkou pro člověka je jeho vlastní lenost v duchovním úsilí. Z této lenosti vznikají pak všechna následná pokřivení, vedoucí až k tragickým závěrům, k nimž náleží směr vědeckého materialismu i všechna omezená vědecká zkoumání a závěry o existenci vesmíru, o němž ve skutečnosti dnešní člověk neví ani desetinu poznatků. Každý alespoň trochu poctivý vědec musí přiznat, že kromě poznání základních fyzikálních vlastností hmoty všechno ostatní „vědění“ je postaveno na hypotetickém základě dohadů a výpočtů. Člověk ve skutečnosti o vesmíru neví téměř ničeho, neboť neví dosud ani jaký je skutečný výchozí stavební základ záření hmoty. Neví ani, jak vznikla zdejší hmota, neví ani odkud se vzala, neví, zda tu již byla dříve, před vznikem vesmíru, a netuší také, co se bude dít s touto hmotou, až se její energie zeslabí natolik, že bude vyžadovat obnovu. Poctivý bádající musí pak říci, že to, k čemu ve svých výzkumech dospěl, je prozatimní závěr, že dnešní věda ve skutečnosti o vesmíru neví téměř nic.

Je to však zvláštní, že toto na první pohled chabé poznání vytvořilo přitom svým opakovaným tvrzením, „že věda ví“, přesvědčivý obraz, že my lidé víme již všechno. Že především dobře víme, že neexistuje žádná Boží bytost, protože věda jí nenalezla ve svých zkoumáních hmoty. Myšlenkové formy tohoto a podobného druhu, které rozšířili někteří badatelé, rozšířily a rozmnožily se rychle právě ve světě myšlenkových forem, a tyto dnes svírají svým přemrštěným tlakem celé lidstvo. Vnitřně línější lidé, kteří jsou se vším rychle hotovi, a nebo je pro ně stávající stav něčím vyhovující, spolupodílejí se pak na opakovaných tvrzeních, že věda již v této věci doložila to, že existuje jen hmota - materialismus, aniž by však k tomu zde byl jediný důkaz.

Myšlenková pohodlnost, s níž se pak miliardy lidí vlečou každodenností, se nazývá racionální inteligencí. Měří se na nejrozličnějších testech stupeň schopnosti spojování myšlenkových forem, jež jsou přitom běžně dostupné každému z lidí, jenž je obdařen zdravým mozkovým orgánem. Není to tedy žádné mimořádné umění, pokud si člověk dokáže vycvičit paměť, tedy schopnost co nejširšího záběru vyzařování nervových buněk Velkého mozku za účelem rychlého spojování se s jednotlivými druhy z centrál myšlenkových forem.

Inteligence člověka je přirozeným projevem Velkého mozku. Dnešní lidé však tyto schopnosti přemrštěně vyzdvihují v poměru k naopak zanedbávanému spojování se s citovým zachvíváním ducha.

Rozporuplnost, která z toho vzniká, a která se projevuje na všech stupních lidského života, ve vztahu s druhými lidmi, ve vztahu k přírodě, je jen nutným následkem dlouhodobého potlačování duchovního úsilí, nadhodnoceným úsilím ve spojování se s materiálními - racionálními myšlenkovými formami. Brzké dění na Zemi v tom však přivodí zcela zásadní změny pro každého z nás. 

 

Doplňme si zde ještě, že kromě popisované inteligence Velkého mozku existuje také i schopnost projevování zkušeností ducha. Tyto zkušenosti jsou jedinými vrozenými vlastnostmi a dispozicemi, které si člověk od počátku dětství přináší na tento svět. Je samozřejmé, že tyto zkušenosti se přirozeně snaží zejména u mnohých dětí ovlivňovat jejich prvotní pokusy v myšlení. Sem samozřejmě patří i lidem dobře známá nadání v nejrozličnějších schopnostech. 

O tom však budeme hovořit ještě v následujících samostatných přednáškách.

                                  

©2006 Nakladatelství a vydavatelství Volání s.r.o.  www.ao-institut.cz

Rozdíly mužského a ženského uzpůsobení mozkového orgánu.