Když si s lidmi píšu, vidím jak příliš mnoho z nich se cítí opuštěně, nešťastně a ztraceně. Jsou ve zvláštním, utěsněném stavu kterému říkám údolí stínů.
Dostali se do území, kdy už sami neznají přesné příčiny svého neštěstí a žalu. Vždy si hledáme, byť nevědomě, odpověď na to co se děje a co to znamená a odpovědí těchto ztracených duší je obraz špatného světa, světa nepřátelského, nebezpečného, zlého a nepochopitelného. Čekají na zázrak. Na někoho kdo je vezme za ruku a bezpečně je z tohoto prokletého údolí vyvede. Nikdo takový neexistuje, protože všichni lidé jsou subjektem vlastních, nekonečných změn a každý se může změnit z jedné osobnosti do osobnosti jiné.
To prožívané neštěstí se netýká nikoho jiného než nás. Nikdo jiný nemůže pomoci vlastní duši než my sami, byť jsme součástí své duše. Neumíme ani na čas žít s vlastní samotou která je opakující se příležitostí poznat sebe sama, prohlédnout a vidět přesněji cestu, kterou jsme již prošli a cestu, kterou se máme dát. Protože smutek, vyhaslost, deprese a prázdnost je křižovatkou na kterou jsme se dostali vlastním přičiněním a jen my máme umět a vybrat si příští směr naší pouti. Nesmírně si škodíme pokud nevidíme vlastní osobu přesně a upíráme svou bolavou pozornost, vysvětlení a zdůvodnění mimo naše interní prožívání a viníme okolní svět zodpovědným za to co se nám děje.
Většina naší psychické bolesti pramení z přílišného očekávání, nenaplněných snů a tužeb. Je sice příjemné a povzbuzující si krásnými barvami vymalovat scénář našeho života, ale život je sám o sobě velmi pohyblivý, nestálý a neustále se mění. Proto mít sny je přínosné ve smyslu vědomého a cíleného nasměrování naší vůle a energie, napnutí plachet korábu našeho bytí. Cíle daleko vpředu jsou často velmi mlhavé a nejasné a my musíme počítat i se změnou počasí, s neklidným oceánem a nepředvídatelnými událostmi. Mít sen, tužbu je určitě skvělé, ale měli bychom v sobě potom najít moudrost vidět věci tak jak skutečně probíhají v reálném uspořádání a vědět, že to co prožíváme je koktejl naší snahy,činorodosti ale také směsicí náhod a nečekaných překvapení.
Stále se učím přijímat vnější okolnosti které se průběžně odvíjejí tak jak jsou a neprotestovat. Pokud se dostanu jinam než si mé srdce přálo, co mohu dělat jiného než se snažit otočit kormidlem, přeskupovat plachty a dostat se do jiného směru ? To zní logicky a jasně. Přesto mnoho lidí tuto věc nedělá a jejich loď beznadějně uvízne na mělčině mrtvého moře a oni jen smutně pozorují tu spoušť svého životního prostoru. Dívají se a odpovídají na otázky z pozice bezmocnosti situace a neutěšenosti místa ve kterém se ocitli.
Je poměrně složité přijít na to čím skutečně jsme. Už jenom samotná otázka je problematická protože tazatel je … kdo ? Myšlenka, soubor myšlenek jímž říkáme přesvědčení, názor nebo pravda ? My nevíme čím jsme protože ani nevíme kdo se ptá. To že jsme schopni a to pouze nácvikem, neboli učením, shromažďovat vstupy našich smyslů v hmotě vlastního mozku přece neznamená že to jsme my. Myšlenky. Když spíme tak jsme potom kdo, něco zase jiného ? Až když se probudíme můžeme určit že během spánku jsme to byli my. Ale to už je opět je vzpomínka na spánek. Velmi jsme si zjednodušili náš pohled na naší osobu a dáváme do kupy řadu indicií které jsou …. myšlenkami. Které prostě dokážeme udržet v paměti a vyvolávat je pokud si to přejeme.
Jsme-li tak silně spjati se světem paměťových představ, potom se nemůžeme divit že právě myšlenky nám činí největší bolest a utrpení. Velká většina lidí netrpí hladem, žízní, zimou nebo nedostatkem spánku. Trpí myšlenkami a myšlenky mají zásadní vliv na stav našich emocí a fyzickou pohodu.
Vyjmeme-li čistě teoreticky myšlenky z celkové substance života musí se zjevit čirá a původní přirozenost která je sama o sobě velmi blažená, šťastná a spokojená. Tak jsme nastaveni. To je náš původní stav a dalo by se říct že to jsme skutečně my. Vše ostatní je časem přidané a tudíž je nabráno i to co je v rozporu s touto přirozeností. Pokud jste nešťastní a posuzoval by to nestranný pozorovatel, jež je přirozený, viděl zvláštní mechanismus toho, že deprese, smutek, zlost, beznaděj je naučený a zároveň námi současně podporovaný stav. Naše dítě, jen my sami jsme si ho vytvořili, lpíme na něm a nechceme se ho zbavit.
Stavu bez myšlení je téměř nemožné dosáhnout. Právě k tomu slouží meditace.Vedle meditace je dalším nástrojem pozice svědka, kdy bez emocí a předsudků pozorujeme projev naší osobnosti, reakce, způsob vysvětlení událostí, různé dogmatické postoje a lpění na vlastních pravdách. Jde o skutečně vědomé odcizení se sama sobě, ale z pozice přirozenosti. A přirozenost má určitou charakteristiku. Zejména plyne, nebrání se, vychází z klidu, nedosahuje, nepřeměřuje, nebojuje, nevítězí. Je součástí velkého, nekonečného pohybu a přeměny energií v celém vesmíru.
Zjednoduším to. Pokud jste nešťastní, smutní, osamocení, deprimovaní tak jste se stali obětí vlastních představ, ať ve formě snů, plánů, přání nebo touhy. Náš mozek je naprosto poslušný nástroj a paměť je určitá geniální forma a schopnost držet vzniklé myšlenky pohromadě a promítat mentální film, strukturu. Od ranného věku neděláme nic jiného, než že tento systém který se jeví jako osobnost nebo charakter, tvoříme. Neustálým nabíráním nových vjemů a zařazováním do stávající struktury budujeme náš vlastní myšlenkový svět a pokud se dostaneme do slepé uličky tak to neznamená nic jiného, než že jsme prostě a jednoduše vyrobili pořádný paskvil. Potom se ztrácíme. Díváme se ven a doufáme, že někdo přijde a přeprogramuje nás, učiní zázrak, dá nám ochutnat přirozenost ať ve formě lásky. Toto přeprogramování dokážeme zvládnout i sami, pokud dosáhneme uvědomění které umí pravdivě přečíst současný stav. Proto meditace, proto svědek. Může to samozřejmě udělat i někdo zvenčí, pokud mu budeme důvěřovat a dbát jeho pokynů a pokud nám neublíží.
Pacientům v psychiatrických ústavech jsou podávány tzv. zapomínací drogy aby mozek jež v podstatě nemá vedení neničil tělo a psychiku nesmyslnými signály.
To co mě osobně zajímá je to co je mimo dosah našich smyslů a kontroly mozku. Prostě to venku, to ostatní. Věřím tomu že to co my tak chaoticky budujeme je korigováno. Systém vnitřního mentálního budování je umožněn zejména naší svobodnou vůlí, nasměrováním energie a schopnosti vysvětlení. Korigování podle mne probíhá prostřednictvím osudu, který nás přivádí do daných událostí, k lidem, kteří mají nás a zároveň sebe učit. Není to represivní systém protože přesahuje náš současný život i dosažený stav chápání a určité těžkosti či starosti jsou jen výraznějšími pilíři na cestě, kterou bychom se mohli dát za účelem dalšího zdokonalování. Funguje i institut tzv. vnitřního hlasu,vedení, který zároveň velmi usnadňuje prožívání života protože funguje jako jakési oči které nás v předstihu upozorní na možné překážky. Je jen na nás a na našem rozhodnutí jak s tím naložíme, protože svobodná vůle je nedotknutelným darem existence.
Popisovaný stav osvícení není ničím jiným než návratem do vlastní přirozenosti. Do toho co stále nosíme sebou. Pokud to tak je, potom není osvícení žádným vítězstvím, výhrou, poctou nebo uznáním protože by toto hodnocení pocházelo z ohodnocení z marastu, kterého jsme se zbavili. Věřím, že v přirozenosti chutná život prostě báječně a nic nikomu neschází. Na světě existuje ohromné množství teorií, ale přirozenost je stav bez teorie a proto ani návody nemohou fungovat v absolutním měřítku. Fungují jen v hranicích marastu kdy zaměníme jednu teorii za teorii příjemnější, zvláště pokud dochází ke skutečné změně osobnosti. Jediným měřítkem je náš vlastní pocit štěstí, naplnění a úlevy. Universálně to fungovat nemůže protože naše vnitřní systémy jsou jedinečné a naprosto originální. Každý musí najít svou vlastní lopatku na vyhazování odpadu který nám prostě nesvědčí.
Protože sám prožívám poměrně divoké období přistupuji k těžkostem tímto způsobem.
- Přijmu současný stav jako skutečnost. Jestli mohl být jiný, lepší už neřeším
- Z pozice tichého svědka odhalím a přesně popíšu zdroje bolesti, charakter dané již absolvované cesty, mé reakce, mé postoje. Většinou rozdíl mezi tím co chci a tím co se děje
- Použiji svou vůli a energii na nekompromisní odstranění těchto ohnisek, nelpím na nich, nesvádím vinu na něco nebo někoho jiného
- Opět z pozice svědka porovnám předpokládaný, požadovaný stav a vytyčím novou cestu. Zatáčím kormidlem a napínám plachty.
- Prozkoumám svou osobnost,charakter a zjišťuji v čem se chci změnit. Trvale. Pro sebe, ne pro okolí. Okolí nehraje žádnou roli.
- Dalším krokem je určit a přesně objevit jakou lekci dostáváme, co znamená a v čem je podstata učení.
- Prozkoumám intenzitu své závislosti protože bolest pramení jen a jen ze chtění. Ptám se na čem jsem tak závislý že dovolím bolesti aby mě týrala ?
Poslední věc. Pokud se někdo nemůže něčeho zbavit, nebo nejde udělat žádná změna tak radím odhodit vše a prostě být jen přirozený. Božská nezodpovědnost.