Kam mě tlačíš čase, chci chvíli posedět na tomto místě a zavřít oči, nic nedělat a upadnout do prostorných hlubin mého nitra.
Chci pocítit závrať z tvrdého doteku mého těla s matkou zemí, chci vychutnat doušek čerstvého povětří v otevřených plachtách mých plic, chci nebýt, chci se ztratit. Proč mě tlačíš nevnímat přítomnost tohoto okamžiku, neustále se rozhodovat na dalších a dalších křižovatkách, nacházet nová a nová zrcadla mé měnící se tváře, děsit se strachu jež chapadly prohrabuje události jež nenastaly.
Chci se ponořit do království klidu, které ukrývá tisíce komnat plné krásných věcí, jež se ještě nezhmotnily. Plazím se v mírném vzrušení nedočkavosti těmi rozlehlými prostory a nacházím v truhlicích sám sebe, roztříštěného paprsku namalovaného na plátno věčnosti.
Padám, padám střemhlav k zemi o kterou si roztříštím svou hlavu plnou hebkých pavučin a tíživých břemen. Rozpínám své třepetající ruce a zkouším napodobit let ptáků míjejících bez zájmu mé bezvládné, padající tělo.
Usedl jsem na studenou zem před svého Boha, jež pohybuje rty a já neslyším jediné jeho slovo, jen uši rvoucí řev. Dívám se do jeho klidných, chladných očí a zajíkám se hrůzou z lesku, jež vydávají. Vidím tě Pane spoutaného obručemi lidského volání, lidského stesku a moře slz. Vidím tě nemocného a nemohoucího, neboť lidé na tebe již dávno zapomněli a ty nemáš odvahu sám sebe zničit.
Vykružuji ohnivé kruhy zapálenou pochodní na temné obloze plné vyhaslých hvězd. Oheň jež nikdy nepřestal plát svolává poslední anděle nebeského království, kteří obývají zapomenuté příbytky černých děr. Snažím se zažehnout jednu hvězdu od druhé a uchránit své oči od nekonečné tmy, jež je matkou světla.
Zvedám se těžce ze země a bojím se ohlédnout, abych neviděl spáleniště mé prošlé cesty, neboť i cesta přede mnou se zdá být liduprázdná. To jediné, živé, v této poušti jsou mé třesoucí se nohy v roztrhaných hadrech ukrajující krok po kroku v bezútěšnosti konání. Nevidím stromy, ani hebkou trávu a potoky křišťálových vod. Vím, že na samém začátku této cesty osvětlovala mé počiny lampa naděje, kterou jsem v první hospodě vyměnil za plesnivý chléb a trochu vody, neboť hladový má jiné hodnoty než sytý člověk.
Tak poslední teplo, poslední světlo, je žhavý uhlík jež doutná v mé hrudi. Vyhasne-li, vyhasne i mé lidství a země se ponoří do nekonečné propasti tmy. Zemře-li poslední světlo, tma zvítězí neboť tma tu byla vždy první a světlo je polykač tmy. Tak jako se tma živí světlem. Jedno pojídá to druhé v nekonečném boji o pocty konečného vítězství jež nechutná sladce.
Viděl jsem i lidi, jak pojídají jeden druhého a tam kde scházelo kus lidství, byla bolest. A tam, kde boj byl úspěšný, přetrvávala bolest taky. Lidé žili v bolesti snad proto, že bolest umí vytvářet sny o kráse a štěstí. Viděl jsem lidi, kteří v okamžiku kdy se shýbali pro své štěstí uchopili kámen bolesti, protože štěstí je jen odraz něčeho většího a není snadno uchopitelné.
V té samotě jsem se přátelil sám se sebou. Každé ráno jsem se ptal: „Jak se máš příteli, jaká byla tvá noc, jaké jsou tvé sny a naděje?“ A přítel mně vyprávěl nabírajíce ze studny vzpomínek bláznivé příběhy plné barevných světů, ševelení lidských hlasů. Vyprávěl mně o ženách a mužích, jež vyryli do mého srdce své iniciály a potěšili hladovou duši. Svět mého přítele byl plný nádherných lidí, skvělého vína, hudby, tance a rozkošných nocí. Má mysl se zdráhala uvěřit té kráse, ale mlčela, neboť nikdo jiný zde nepobýval a strach ze samoty byl příliš drásavý.
Nevěděl jsem, zda svět ztrácí své světlo či mé oči zastírá postupující temnota. S námahou jsem sledoval kamenitou cestu před sebou a neviděl cíl mého putování. Takové cesty jsou, jde-li poutník příliš dlouho nemá odvahu se obrátit a jít zpátky, neboť doufá, že cíl před ním musí být zajisté blíž. Slézá jednotlivé kopce a věří, že krajina změní svou tvář a on uvidí zapomenuté slunce ozařující bohatý a plný svět jeho snu. Poutníci mlčí na své cestě, neboť se bojí si připomenout své ukryté touhy. Jsou více podobni unaveným mezkům, kteří následují své kolo v nudné a lopotné nekonečnosti svých dnů.
Jednoho večera, po únavném dni plném cestování, jsem zahlédl anděla, který se snesl na popraskanou zem v samé blízkosti mého přebývání. Bylo to zvláštní, neboť jsem otáčel hlavu doprava i doleva,otáčel se dozadu a anděla jsem stále viděl. Byl všude. Jeho jemné, perlové oči pronikaly předivem mých svalů a šlach a on četl knihu vzpomínek jež si všichni nosíme stále sebou. Snažil jsem se mu nabídnout čaj, poslední kousek chleba ale on se jen usmíval a přelétával se z místa na místo. Tak jsem natáhl ruku a on zmizel, byl náhle za mnou, vedle mne a tak jsem pochopil, že je jen němým svědkem mého putování a možná to nebyl ani anděl. Možná to byl ten diamant to světlo které vyzařujeme po celý čas našeho putování.