Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 28. 03. 2024     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
G. Lichtenberg:
Nejlépe poznáme člověka podle vtipu, nad kterým se pohoršil.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Základní kámen budoucnosti
(17. 06. 2021, 2053x)
Spojení s bytostmi Země
(29. 04. 2021, 1968x)
Vzkříšení víry a naděje
(05. 04. 2021, 1776x)
Trhliny v mlze
(30. 03. 2021, 1688x)
Důležitý mezník
(27. 05. 2021, 1570x)
Dveře do blízké budoucnosti
(16. 04. 2021, 1523x)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Duchovno

* Sensei ze Šambaly. Kniha I (ukázka 2)


Seva (Sensei ze Šambaly) - Duchovno - 09. 02. 2011 (5271 přečtení)

Ukázka ze 40. kapitoly knihy Anastasie Novych


40

 „…Nestihl jsem se vás zeptat na pár otázek, které jsou pro mě velmi důležité. Máte velmi neobvyklé názory, alespoň já jsem nic takového nikde neslyšel. A cítím, že vaše slova nejsou neopodstatněná, protože se do určité míry shodují s mým chápáním věcí. Tak pokud by vás to neobtěžovalo, mohl byste mi odpovědět na několik otázek?“

„Ano, prosím,“ řekl Sensei stejně zdvořile.

Tato slova mladého muže povzbudila a on, už naprosto směle, řekl:

„Co je podle vašeho názoru pravá víra a cesta k Bohu?“

„Pravá víra je poznání. Cest k Bohu je samozřejmě mnoho, můžete jít oklikou, mnohokrát kličkovat nebo jít přímo. A ta přímá cesta k Bohu, to je cesta skrze poznání a Lásku.“

„Jak se ale projevuje toto poznání?“

„Skrze mnohostranné poznání světa a jeho různých aspektů, počínaje mikrosvětem až po makrosvět vesmírných systémů, poznání sebe sama jako biologické i duchovní struktury a v souladu s tím podstaty věcí, které tě obklopují. Samozřejmě,poznat všechno je nemožné, ale je třeba se o to snažit. Člověk musí neustále růst ve svých poznáních, intelektuálně se rozvíjet. Protože ta nejcennější cesta vede k poznání Boha skrze rozum, kdy skutečné poznatky překonávají materiální podstatu a otevírají bránu podvědomí klíčem Lásky. To je věčná, neotřesitelná pravda, která vždy existovala v dobách všech rozvinutých lidských civilizací, které kdy na Zemi existovaly.“

„Promiňte, úplně tomu nerozumím. Nemohl byste mi to vysvětlit trochu podrobněji?“

„To v podstatě znamená celkové dozrávání lidské duše, úplné vítězství nad svým materiálním bytím, tedy nad Ďáblem. V křesťanství a islámu se to nazývá osvícení, svatost, která po smrti uvádí do ráje, v buddhismu se to označuje jako probuzení a vystoupení z řetězce reinkarnace do nirvány a tak dále. Ve skutečnosti je to mnohem jednodušší.

Pokusím se vám to vysvětlit trochu obecněji. Obrazně řečeno se to má takto. Předpokládáme, že my jsme ten rozum, který vidí, slyší, přemýšlí a analyzuje. Ale ve skutečnosti je to všechno pouze malá část vědomí. Nazvěme ji jako ‚Něco‘. Toto malé Něco pluje na hladině oceánu. Oceán, to je naše podvědomí, kde je v různých hloubkách uložena naše dědičná paměť, podmíněné i nepodmíněné reflexy, tedy veškeré naše ‚nashromážděné‘ zkušenosti. Toto vše má ale vztah k našemu tělesnému bytí. Je to naše materiální podstata. Pod vrstvou podvědomí, na dně oceánu, se nachází jakási ‚brána‘. A nakonec za ‚branou‘, je duše, částice Boha. To je naše duchovní podstata. To je to, čím ve skutečnosti jsme a to, co v sobě jen zřídka pociťujeme. Právě duše se během procesu reinkarnace převtěluje, postupně dozrává skrze vědomí a Lásku našeho smrtelného Něčeho, protože Něco je s duší svázáno. Celý problém však spočívá v tom, že toto Něco je zároveň spojené s oceánem. Navíc je zdánlivě velice vystaveno silnému vlivu oceánu. Neustále jím smýkají ze strany na stranu vlny, které představují různé myšlenky, emoce, přání a tak dále. Někdy to smýká natolik, že Něco ztrácí spojení s duší a pak se ji, po bouři, snaží znova nahmatat. Jestliže se ale toto Něco utvrzuje v úsilí o duši, vůbec si nevšímá živlu oceánu a vrhá se přes množství vod do hlubin, až na samé dno, osvobozuje se od strachu, pak nakonec dosáhne oné ‚brány‘. Pomocí klíče Lásky ji pak otevírá a spojuje se s duší. Pak člověk chápe, kým ve skutečnosti je, v plné míře si uvědomuje Svobodu, Věčnost i Boha. V tu chvíli se duše vysvobozuje a odchází do nirvány, do ráje, tedy do světa, kde vládne pouze Láska.“

„Znamená to tedy, že Něco, tedy naše vědomí, jaksi určuje osud naší duše?“

„Přesně tak. Vše záleží na naší volbě a naší snaze.“

Muž se trochu zamyslel a pak tiše řekl, přemýšlel nahlas:

„Znamená to tedy, že skutečný ráj není v těle.“

„Tělo nikdy ráj neposkytne, protože tělo, to je věčná starost a problémy. Ráje můžeme dosáhnout pouze spojením duše s Bohem.“

„Vy jste ale řekl, že zřídka pociťujeme skutečně sebe, tedy to, čím opravdu jsme, tedy svou duši. Ale jak je cítit tato božská přítomnost? A můžeme skrze tyto pocity pochopit, co je to ráj?“

„Pochopit Boží přítomnost může jen člověk, který se na svět dívá výhradně přes hranol Lásky. A jak pochopit, co je to ráj? …No, abyste měl alespoň trochu představu… Řeknu to takto, vezmete-li nejšťastnější okamžik vašeho života, kdy přichází vaše opravdová Láska, kdy život vře pod paprsky štěstí, všeobjímající radosti, pak se budou všechny tyto pocity rovnat malé kapičce božské Lásky, která se vás dotkla. Ale když člověk odchází do nirvány, do ráje, tedy když se duše spojí s Bohem, pak se to obrazně řečeno rovná tomu, když člověk jako delfín plave v oceánu této nekončící božské Lásky. Není možné popsat šíři těchto pocitů slovy, ani si ji plně představit. Lidský rozum je bohužel omezený, ale právě tím je překrásný. Konkrétně zde, v omezeném rozumu se musí neomezená Láska rozvíjet.“

„Ano, to je všechno jednoduché a jasné… Řekl jste, že dosáhnout ‚brány‘ je možné skrze Lásku a poznání. Ale vždyť lidé se stávali svatými v různých dobách. Pochopitelně skrze Lásku. Ale jak je to tedy s poznáním? Vždyť v dávných dobách lidé neměli tolik informací jako máme dnes my.“

„I dnes mají lidé docela málo informací. Jde ale o to, že jakmile člověk dosáhne této ‚brány‘, bude mít přes ni dostupné jakékoli poznání. Tady nejsou žádná omezení.“

„A já jsem si myslel, že když omezím své vědomí tak, jak nám říkali v sektě, přijdu k Bohu.“

„Tedy, zaprvé, omezování vlastního vědomí ‚slepou‘ vírou je zcela marná snaha odolat útokům svého materiálního myšlení. Proč? Protože ‚slepá‘ víra dává materiálnímu myšlení svobodu konání. Kdykoli může zachvátit celý váš rozum nečekanými pochybnostmi a veškerá vaše víra se zhroutí jako domeček z karet. Jestliže však vaše víra stojí na pevném základě poznání, který odůvodněně a oprávněně umožňuje vašemu rozumu dokázat reálný fakt existence Boha a zároveň zahnat vaše materiální myšlení do kouta a spoutat je, pak získáte skutečnou Svobodu a můžete přijít k Bohu.

A za druhé, Ježíš nikdy neomezoval své učedníky tak, jak to dělají ve vaší náboženské sektě. Vaši vůdcové se snaží učením prosadit svou, byť miniaturní, vládu. Nutí vás, abyste jim líbali ruce a klaněli se jim. Kdo si myslí, že jsou? I Ježíš, nehledě na to, že byl Velikou Duší, byl vždy přítelem svých apoštolů. Jestli si ten příběh vybavujete, dokonce jim umýval i nohy. On nepřinesl zotročení davů, ale v první řadě svobodu vlastní volby. Dal lidem příkaz Lásky, a to je ten klíč k ‚bráně‘. Vzpomeňte si na Jeho slova: ‚Miluj Hospodina Boha svého celým svým srdcem a celou svou duší i celou svou myslí.‘ On tedy ukázal, že vysoká mravnost, duše a mysl, jsou tři složky pro dozrávání duše a splynutí s Bohem… O tom ostatně hovořili proroci všech učení, protože pramen poznání je jen jeden. Můžeme vzít třeba Mohammeda…“

„Mohammeda?! Vy si myslíte, že jeho náboženství vede k Bohu?“

„Náboženství vytvořili až lidé, ale Mohamed kázal učení. A jeho skutečné učení je založené na těch základech, které předával i Kristus.“

„To nemůže být pravda!“

„Jak to, že ne. Copak vy něco o Mohamedovi víte?“

„O něm ne, ale s jeho vášnivými následovníky plnými fanatizmu jsem se setkával tváří v tvář, když jsem pracoval jako novinář v problematických místech Afghánistánu. Věřte mi, že to v mé duši nezanechalo ty nejkrásnější vzpomínky. Viděl jsem, co je to islám.“

„Neviděl jste islám, viděl jste to, v co Mohamedovo učení obrátili ziskuchtiví politici… Lidé, kteří fanaticky věří, jsou v každém náboženství. Copak je možné podle nich posuzovat učení? Slepý a vášnivý fanatizmus je tím nejhorším znakem každého náboženství, nejhorším překroucením kteréhokoli učení, protože naplno v člověku probouzí tělesné pudy, přičemž se schovává za ‚ušlechtilé záměry‘. To už je projev politiky, přání celosvětové nadvlády, které je na vrcholku každého náboženství… Sám se naučte učení Proroků, copak oni k něčemu takovému vyzývali? Všichni vyzývali člověka, aby se rozvíjel duchovně, aby celý svět splynul s Bohem v jedné Lásce, aby v první řadě v sobě potlačoval tělesné pudy a materiální myšlení, Ďábla, chcete-li. Protože Člověk, který přebývá v Bohu, nemůže konat zlo.

Mohamed byl velice jedinečná osobnost. Radím vám, abyste si přečetl o jeho životě už jen z lidského pohledu, bez zaujatosti a konvencí. Snažil se od dětství poznat sám sebe a i jeho zpočátku ovládala přirozená lidská přání. Byl to chudý chlapec, sirotek, obyčejný pastýř. Když Mohamed vyrostl v muže, předpokládal, že pokud zbohatne, pak plně pozná sám sebe. Od svých dvanácti let se nechával najímat jako průvodce karavan. Za několik let, během jedné z cest potkal mudrce, který mu předal zrnko poznání a naučil jej meditovat, což následně změnilo od základu jeho osud. Mohamed se začal zabývat duchovní praktikou v poznávání Boží podstaty.

Za nějaký čas se mu splnila jeho dřívější touha. Vydařený sňatek s významnou ženou z něj učinil boháče. Tak Mohamed pochopil, že bohatství nebylo to, po čem jeho duše toužila. Začal toto něco hledat v moci, ale ani tam jej nenašel. To jej donutilo k hledání smyslu ve svém nitru, uvnitř lidské podstaty. Mohamed často trávil dlouhé noční hodiny v meditacích a ty jej nakonec přivedly k osvícení. Pochopil smysl své vnitřní podstaty, smysl existence lidstva jako celku, nalezl Boha – ‚Al-illáha‘, což znamená ‚hodný uctívání‘, díky čemuž se jeho duše probudila a odkryla pramen pravého poznání. A tehdy, jak praví legenda, se mu zjevil archanděl Gabriel, nebo jak jej také na Východě nazývají, archanděl Džabrail. Mohamed od něj neobdržel pouze poselství, ale také se stal jeho oblíbeným žákem. Právě Gabriel mu sdělil tajemství učení a skrytého poznání. Aby mu dokázal pravdivost a hloubku poznání tohoto učení, přenášel Mohameda v prostoru a čase, a to i do města Jeruzaléma, kde připravil setkání s Bódhisattvou Issou a jeho osvícenými žáky Abrahámem a Mojžíšem. Prostřednictvím těchto cest časem mu Gabriel ukázal všechnu iluzornost a pomíjivost materiálního světa ve srovnání se skutečným poznáním a to, že jedině Bůh má skutečnou sílu a je hoden uctívání… Všechna tato poznání, zasetá do posílené duše, přinesla hojné ovoce. Důstojný žák se ctí splnil naděje, které do něj byly vkládány. Mohamed udělal v této etapě pro lidstvo tolik dobrého, kolik nemohl dokázat nikdo jiný.“

„A co potom Ježíš?“

„Nepleťte si to, Ježíš byl Bódhisattva, tedy již narozený Bůh. Mohamed byl člověk, který v sobě dokázal probudit božskou podstatu… Tak tedy, když archanděl Gabriel poznal, že je Mohamed dostatečně připraven, řekl mu: ‚Teď musíš jít do světa a přinést tato poznání lidem.‘ Na to mu Mohamed odpověděl: ‚Jak mohu lidem slovy vysvětlit to, co jsem od tebe získal duchem?‘ ‚Jdi a řekni jim, že Bůh je jeden, je jako slunce, které vše ozařuje svou božskou Láskou. Já jsem jako měsíc uprostřed noci lidského života, který odráží Boží světlo a ozařuje cestu v temnotě vědomí. Ty jsi jako provázející hvězda, která ukazuje cestu k božskému světlu.‘

Mohamed, inspirován tímto rozhovorem s Gabrielem, vyšel z jeskyně, v níž meditoval, a první věc, kterou spatřil, byla úchvatná příroda. Na ohromné večerní obloze svítil mladý měsíc a vedle něj zářila jasná hvězda. V tom momentě na něj sestoupilo osvícení a on pochopil, jak přinést učení lidem. Pochopil, že Bůh je Láska, že to je věčný proces. Bůh nemluví slovy. Proto komunikuje s lidmi skrze prostředníky – archanděly, kteří přinášejí Jeho vůli do lidského vědomí. Avšak sám člověk má svobodu poznat Boha skrze svou duši.“

„A co udělal Mohamed, dal lidem víru?“

„Mohamed dal lidem nejen víru, ale i poznání. Lidé bohužel během šesti set let překroutili Kristovo učení a změnili je v náboženství. Mohamed se tedy opět pokusil přinést lidem ztracené poznání v obnoveném učení. Vyprávěl lidem vše, co sám věděl, aniž by jim cokoli zatajoval. Mimo to, jen si prostudujte dějiny, v jakém stavu byla Arábie do roku 610, kdy Mohamed začal vystupovat se svými proslovy. Vládl v ní naprostý chaos všelijakých modloslužeb, na jejichž půdě vůdcové často rozdmýchávali nenávist mezi arabskými kmeny. Mohamed vykonal veliké dílo, sjednotil bojující národ Arabů ve všeobecném bratrství a víře v Jediného hodného uctívaní. Mluvil o pravdě Boží, o tom, čemu učil Ježíš, že Bůh je věčný, vševědoucí a všemohoucí, že všichni lidé jsou si před ním rovni. Hovořil o nesmrtelnosti duše, o reinkarnaci – tedy o vzkříšení z mrtvých, o soudu, o posmrtné odplatě pro ty, kdo konají v tomto světě zlo, o nutnosti určit mravní povinnosti ve vztahu mezi lidmi, spravedlnost a milosrdenství. Díky své moudrosti dokázal Mohamed vyvést Araby ze stavu hluboké nevědomosti a politického chaosu a postavit je na cestu civilizovaného, kulturního růstu a rozkvětu, které po něm následovalo.“

„Možná, že tomu tak je. Jak je to ale tedy se ‚svatou válkou proti nevěřícím‘? Vždyť přeci muslimové tvrdí, že ji hlásal sám Mohamed.“

„V oněch temných dobách přicházel Mohamed do styku s divokými kmeny, které znaly pouze sílu. Slovo ‚muslim‘ znamená ‚oddaný‘, tedy oddaný Mohamedovi. Tedy nikoliv ‚pravověrný‘, což je význam, který slovo ‚muslim‘ získalo až mnohem později. Znamená to tedy, že v této době byli věrní lidé ti, kteří byli oddaní Proroku a ti, kdo šli za ním a upevňovali učení v dalších oblastech Arábie, aby chaos, který tam vládnul, proměnili v pořádek. Nevěrní, to byli ti lidé, kteří nenásledovali jeho učení. Mohamed nebyl jen Velký prorok, ale také geniální vojevůdce a moudrý politik. Zkrotit vášeň divokých bojujících kmenů nebyl lehký úkol. Mimo to musel Mohamed vyhlásit ‚svatou válku‘ těm náboženským velekněžím, kteří tehdy uzurpovali moc a kterým se nehodilo sjednocení Arabů a už vůbec ne to, že lidé odmítali uctívat jejich božstva. Střetával se s těmi, kteří si ke svým ziskuchtivým cílům pomáhali lží za pomoci lidské víry, ničením lidských duší. V tom byl svými činy podobný Kristu. Tedy Prorok bojoval za stejnou čistotu víry jako Ježíš, za uctívání jediného Boha, za bezprostřední duchovní jednotu každého člověka s Bohem.“

„No, dobrá, dejme tomu, tenkrát byla velmi temná doba a kmeny divoké. Ale co dnes, vždyť uplynulo tolik let a stále se vede jakási nepochopitelná ‚svatá válka‘. Vždyť jestliže je Bůh jeden, proč je tedy válka? Jak mám pochopit člověka, který celý omotaný výbušninou vstoupí do davu poklidných obyvatel, jde na smrt ve jménu Boha a odnáší si s sebou životy jiných lidí?“

„Protože namísto učení, které předával Prorok, dostal muslim náboženství a vůdce, které zajímají ziskuchtivé cíle, jejich osobní blaho a politický vliv ve světě více, než duše tohoto muslima. Vsugerují mu, že po tomto ‚zbožném‘ činu půjde jeho duše k Mohamedovi, do ráje. Ale ona tam nepůjde, protože pro všechny, kdo konají zlo, je cesta k Bohu uzavřená. A tento muslim se bude muset ještě mnohokrát převtělit a znovu projít všemi pozemskými kruhy pekla, aby se jeho duše stala alespoň tak čistou, jak byla před tím, než spáchal toto zlo. Obelhaní lidé jsou oběťmi náboženství. Tím  jsou ale vinni ti, kteří překroutili pravé učení. Je to vítězství ďábla nad kterýmkoli náboženstvím.“

„Ale jak to? Slyšel jsem, že v Koránu je několik ‚súr‘, které vašim slovům odporují.“

„V Koránu? A víte, že Korán byl sepsán až po Prorokově smrti? Mohamedův adoptivní syn, Zaid ibn Thabit, shromáždil veškeré zápisy proslovů a, dávejte dobrý pozor, vytvořil pevnou verzi Koránu v roce 651. Mohamed sám kázal ústně. Útržkovité zápisy jeho kázání a ponaučení vytvořili první Mohamedovi následovníci, kteří si je částečně pamatovali, částečně zapisovali… Avšak nehledě na pozdější úpravy Koránu, které vznikly za účelem založení náboženství, v něm bylo do našich dnů uchováno poznání, které skutečně předal Mohamedovi archanděl Gabriel. Když dnes vědci rozluští některé ‚originální části‘ Koránu, jsou šokováni tím, že v něm nacházejí skutečné vědecké poznatky…“

***

Sensei říkal tomu muži:

„Vy se na Bibli jako na prvotní zdroj odvoláváte příliš předpojatě. Chápu, že vás to naučili ve vaší sektě. Ale vy jste přece novinář, měl byste být mnohem zvědavější, než obyčejný člověk. Bibli, ale i Korán nebo Tripitaku napsali následovníci. Kromě toho tyto knihy prošly mnoha změnami. To znamená, že odrážejí náboženské názory, ale už ne ono prvotní učení, které bylo dáno těmi Velkými. Chtěl bych vám ještě jednou připomenout, co jsem už říkal, že přesně za 600 let bylo Kristovo učení příliš překrouceno a bylo třeba předat nové učení Mohamedovi, které bylo v podstatě stejné jako to, co přinesl Kristus. Ovšem po čase i toto učení lidé změnili v náboženství. Zachovali pouze jeho formu, ale změnili obsah.“

„Ale Bible, konkrétně Nový Zákon, byla sepsána podle Ježíšových slov jeho následovníky.“

„Kdybyste měl možnost slyšet učení z úst samotného Ježíše a srovnat je s tím, co dnes čtete v Bibli, objevil byste obrovské mezery a absenci mnohých poznatků,“ prohlásil Sensei hořce. „Tvrdíte, že byla sepsána následovníky, ale už se nezamýšlíte, jak to probíhalo. To nebyli první následovníci, ale následovníci následovníků. Vždyť Ježíšovo učení se po dlouhou dobu předávalo ústně. Potom se začaly objevovat záznamy Ježíšových výroků. Jeden z nejstarších úryvků Janova Evangelia pochází z roku 125 našeho letopočtu a nejstarší rukopis, nejúplnější ze všech, z roku 200 našeho letopočtu. Dovedete si představit, kolik se toho dá změnit za dvě stě let. Jeden to pochopil tak, druhý onak, třetí něco zatajil a tak dále. Navíc v roce 325, během prvního nicejského koncilu, byla na pokyn císaře Konstantina z bezpočtu spisů vybrána a kanonizována ona čtyři evangelia, která patří do Nového Zákona, a to proto, aby byla upevněna pozice církve a osobní vlády. Právě tehdy Ježíšovo učení úplně předělali a udělali z něj pevnou páku vlády, s jejíž pomocí mohli ovládat lid. Právě na tomto koncilu, pod tlakem císaře Konstantina, byl přijat ortodoxní úhel pohledu na vzkříšení těla. Všechny jinak smýšlející křesťany, přívržence duchovního vzkříšení, označili za kacíře a byli v celé říši pronásledováni a pobíjeni. První křesťané ovšem vyznávali reinkarnaci. Dokonce v Bibli se o tom dochovalo několik zmínek. Přirozeně tedy vyvstává otázka. Proč se toho vládci tolik obávali? Proč Konstantin definitivně předělal učení a přetransformoval je v náboženství? Kvůli čemu? Právě proto, že v učení byla obsažena poznání, která osvobozovala lid od strachu z bytí v našem křehkém světě. Poznání přinášelo lidem skutečnou Svobodu a probuzení duše. Nebáli se smrti, protože věděli o reinkarnaci, o tom, co se skrývá za touto hranicí.  Uvědomovali si nejdůležitější věc, že je nad nimi pouze Bůh a ne nějaký císař či biskup. To ovšem politiky a církevní vůdce strašně děsilo, že ztratí moc, protože byli zahlcení svými materiálními zájmy. Ježíšovo učení, teď již proměněné v náboženství, které mělo lidi osvobodit, bylo lidem vtloukáno pod hrozbou smrti. Křesťanství se šířilo násilím, organizovali se celé křižácké výpravy a tak dále…

Mimo to, kolikrát Bibli přepisovali různí lidé až do roku 1455, kdy ji Gutenberg vytiskl. Rozdělení textu do kapitol bylo provedeno až ve 13. století kardinálem Stephenem Langtonem. Rozdělení kapitol na verše a jejich číslování provedl pařížský vydavatel Robert Stephanus, který v roce 1553 poprvé vydal celou Bibli. A to už vůbec nehovořím o tom, že v současné době se například katolická církev považuje za oprávněnou nejen v souladu s církevním míněním Bibli vykládat, ale i doplňovat.

Ale nehledě na všechny tyto úpravy a překroucení, Ježíšova genialita spočívá v tom, že se některá jeho poznání, díky prvopočáteční dvojsmyslnosti, dostala až k potomkům. Proto i dnes Bible v lidech probouzí zájem o Kristovo učení. Zrovna co se týče výkladů těchto poznání ‚po svém‘, nebylo křesťanství nikdy jediné, ale ve všech dobách existovalo v podobě směrů, církví a sekt, které mezi sebou bojovaly.“

Muž se trochu zamyslel a pak se zeptal:

„O kterých Ježíšových slovech myslíte, že se zachovala v dvojsmyslu?“

„Vezměme si například Jeho nejrozšířenější výrok, který je často používaný ve vaší sektě: ‚Neboť, kde se dva nebo tři sejdou v Mém jménu, Já jsem uprostřed nich.‘ Nejde o počet osob, jak vás přesvědčuje váš presbyter. Jde o celistvost jedince, tam, kde se duše, rozum a vědomí sešly za jediným účelem, poznat Boha. Nebo jiná Kristova slova, která náboženští vůdcové zneužívají pro získávání do své sekty. ‚Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože jednoho bude nenávidět a druhého milovat, pro jednoho horlit, pro druhého nikoliv. Nelze sloužit Bohu i mamonu.‘ Ježíš měl na mysli individuální volbu cíle pro lidské bytí; buď míří k Bohu, ke Svobodě, nebo k mamonu, tedy k bohatství, materiálnímu světu. Je to vše velice jednoduché.“

„U nás to pravděpodobně také takto vykládají.“

„Ano, ale za výrazem mířit k Bohu vám vaši náboženští vůdcové vtloukají, že pouze navštěvováním právě jejich sekty a osvojením si jejich programu přijde člověk skutečně k Bohu. Ale ve skutečnosti může člověk přijít k Bohu, jestliže se sám vnitřně promění, jestliže v dostatečné míře nechá vzejít svou vnitřní Lásku a posílí víru poznáním.

Nebo Ježíš například také řekl: ‚Pak budou poslední prvními a první posledními; nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.‘ Život nám byl dán proto, abychom rostli duchovně. Během něj můžete udělat krok vpřed, to znamená rozvíjet se, nebo krok vzad, tedy zaostávat. Ježíš řekl, že pokud tě dnes Bůh učinil prvním, tedy svobodnějším člověkem a dal ti možnost věnovat Mu více pozornosti, pak to znamená, že sis to v předchozích životech zasloužil. Pokud jsi tento život využil k zaostávání duše, pak tě v následujícím životě postaví do složitějších podmínek, aby sis to uvědomil. Jestliže se kterýkoli člověk soustředí na své vnitřní pocity, může pocítit zkušenosti z minulých životů.“

„Vy jste ale řekl, že se v Bibli zachovaly zmínky o reinkarnaci. Které konkrétně?“

„Například v Janově Evangeliu, jestli si vzpomínáte, je takový moment, který se zmiňuje o Nikodémovi, o jednom z univerzitních profesorů, který přišel tajně za Ježíšem položit mu několik otázek. Tak tedy, Nikodém se Ježíše ptá: ‚Jak se může člověk znovu narodit, když už je starý? Cožpak může znovu vstoupit do lůna své matky a narodit se?‘ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.‘ Mimoto se dochovala taková slova jako ‚V domě Mého otce je mnoho příbytků‘, čímž myslel bezpočetnost existencí světů.

Kristus vyprávěl svým učedníkům o zákoně opakovaných narození, která umožňují pochopit, že duše se vtěluje, aby mohla plně dozrát. Vyprávěl o tom, jak svou duši zachránit a dosáhnout Božího království a poznat věčný život. Také vyprávěl o tom, že čím je člověk duchovně rozvinutější, tím větší je pokušení odporujícího materiálního myšlení neboli Ďábla.“

„Soudě podle Evangelia, dokonce i Ježíš byl vystaven útokům samotného Ďábla. Vždycky jsem přemýšlel proč. Vždyť byl Boží Syn.“

„Ježíš byl zajisté Synem Božím, silnou duší. Ale sám sebe nazýval i Synem člověka, neboť Jeho Veliká Duše se vtělila do obyčejného lidského těla. A k lidskému tělu, podle jeho přirozenosti, patří i tělesné pudy, jsou jeho nedílnou součástí. Proto i Ježíš, ač byl Bódhisattva, byl vystaven ‚zkoušce‘ tělesných pudů, svého těla, svých negativních myšlenek. Cítil tutéž bolest, tytéž pocity, vše stejně tak, jak to cítil obyčejný člověk. Znamená to, že Issa byl v naprosto stejných podmínkách. Bylo mu tisíckrát hůř než komukoli z vás. Protože znal Svobodu. Znal Boha…“ Připadalo mi, jako by tato slova Sensei pronesl s jakýmsi smutkem svírajícím srdce, který zobrazoval výraz v jeho tváři. „A tedy, aby splnil svou misi, vchází do lidského těla se všemi jeho problémy, se všemi těmito myšlenkami, emocemi. S veškerým materiálním základem, který je třeba zahnat do kouta, do hlubin svého vědomí a které je třeba po celý život držet na vodítku jako psa, který štěká. A váš presbyter pořád vykládá, že je to ráj?!“ plácnul se do čela. „Pokud to není peklo, pak co může být ještě horšího!“

Po těchto slovech nastala delší pauza.

„Proč se ale v Evangeliu zmiňuje pouze jediný okamžik osobního Kristova boje s Ďáblem, to když byl na poušti? Jestliže se tedy Kristus staví do stejných podmínek s lidmi a Ďábel je negativní smýšlení, znamená to, že takovéto smýšlení musí být po celý život.“

„Naprosto správně. Jenomže Kristus byl Veliká Duše, naplněná silou Lásky, proto udržoval všechny tyto negativní myšlenky v sobě pod přísnou kontrolou. V tomto okamžiku, který je zmíněn v Evangeliu, to byla bitva myšlenek na poli rozumu, aby tak upevnil nadvládu duše nad tělem. Byl to jeho osobní Armageddon, kterým si musí projít každý, kdo se narodí v těle. Ani Bódhisattva bohužel není výjimkou… Proto se čtyřicet dní a nocí postil. Protože zhruba za takovou dobu se organizmus vysílí, oslabuje a tělesné pudy se definitivně vzdávají. Ježíš se duchovně otevřel, aby jeho vědomí mohla plně ovládnout Duše. Materiální myšlenky těla Jej ovšem neustále pokoušely, snažily se vybojovat si vládu nad rozumem. Říkaly hladovému tělu: ‚Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.‘ Myšlenky Jeho Duše odpovídaly: ‚…ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst‘, čímž zdůraznil ohromnou sílu Ducha a podstaty skutečného člověka, tedy duše. Jeho negativní myšlení Jej opět zmáhalo: ‚Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů, protože je psáno: andělům svým dá o Tobě příkaz a oni Tě ponesou na rukách, abys neurazil o kámen nohy své.‘ Sám sobě odpověděl: ‚…také je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého‘, čímž dokazoval odolnost Ducha a kontrolu nad lživými tělesnými myšlenkami. A když se Jej  myšlenky jeho materiální podstaty snažily zmást nadvládou nad všemi královstvími světa a pokoušely se v něm probudit svůj poslední velký trumf, touhu po celosvětové nadvládě, zrozenou pocitem nenasytného velikášství, Ježíš odvrhnul i je se slovy: ‚Hospodinu Bohu svému se budeš klanět a jen Jemu sloužit.‘ Issa tak se ctí vyhrál tento Armageddon, zvítězil nad svým tělem, nad svými negativními myšlenkami silou svého Ducha, silou obrovské Lásky k Bohu. V plné míře se v něm probudila Duše Bódhisattvy a získal sám sebe. Od této chvíle začal Ježíš naplňovat své poslání. Využíval plně poznání a sílu své obrovské božské Lásky. Proto také konal svou vírou zázraky, uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Protože tato božská síla nemá žádné překážky ani na Zemi ani ve vesmíru.

Později Ježíš po celý svůj život zřetelně rozpoznával myšlenky duše od ‚osedlaných‘ tělesných myšlenek. Vezměte si třeba slova jeho těla, když se modlil v Getsemanské zahradě před Jidášovou zradou. Ježíš se modlil, Jeho Duše v tom okamžiku opustila tělo a tělo volalo: ‚Pane! Jestli je to možné, ať Mě tento kalich mine! Avšak ne jak Já chci, ale jak chceš Ty.‘ To bylo slovo těla k Duši, protože Ježíšova Duše byla částí samotného Boha a podléhala moci Jeho síly.

Nebo další okamžik, kdy už Ježíš visel na kříži, velice trpěl, cítil všechnu tu tělesnou bolest Duší. Aby se nenechal ošálit, opustil Issa své tělo. Jakmile Duše opustila tělo, rozum zakřičel: ‚Eli, Eli! Lama sabachtani?‘ Tedy: ‚Bože můj, Bože můj! Proč jsi mne opustil?‘ To jasně dokazuje, nakolik Issa, jakožto Veliká Duše, ovládal nejen své tělo, ale vládnul i svému rozumu.“

Muž chvilku mlčel, ale potom řekl:

„Řekněte mi, ta otázka už mě dlouho trápí, je pravda, že máme hříšný základ?“

Člověk je od základu svobodný a nemá hřích. Vždyť, co je to hřích? Hřích, to je to, co nás tíží uvnitř, na úrovni podvědomí, je to něco, co nás vzdaluje od Boha, udržuje nás ve strachu a pocitu viny. Je to přirozený následek působení vaší psychiky po porušení všelidských morálních a mravních zákonů. To je hřích. Tyto zákony jsou kodexem vaší cti a svědomí. Jestliže jej porušíte, nutně se to odrazí nejlépe a nejzřetelněji v myšlenkách a činech.

Jenomže vaši náboženští vůdcové vám neustále vtloukají, že jste Boží otroci, že jste od základu hříšní. Proč? Protože je to pro ně výhodné, aby je člověk celý život živil, vykupoval se tak ze svých ‚hříchů‘, dokonce i z těch, které neučinil. Je to svérázný psychologický trik na lidi. Jestliže je člověku vsugerováno, že je vinen, od základu hříšný, pak to v něm rodí strach. Tento uměle vyvolaný strach využívají vaši náboženští vůdcové, aby vám vaše hříchy odpustili, přirozeně do příště.

Ale člověk ve své podstatě není otrok Boží, on je syn Boží. Otec přeci nemůže nenávidět svého syna, může jej jen Milovat. Protože Bůh je Láska. A Láska nemá a nemůže mít strach…Bůh dal lidem svobodnou volbu. To je Jeho nejcennější dar, který dal lidem jako svým dětem.

„Co tedy potom příběh o hadu pokušiteli, o tom zle, které lidem způsobil?“

„Tato informace byla hodně překroucena. Příběh, který byl lidem předán na počátku, mluvil o tomto. Když Bůh stvořil Člověka, tedy duši, kochal se svým stvořením, protože bylo stvořeno k Jeho obrazu. Člověk tehdy nebyl v těle na Zemi, jak dnes tvrdí některá náboženství…“

„Jak to, že nebyl v těle? Vždyť byl stvořen k obrazu a podobě.“

„Snad si nemyslíte, že Bůh je neměnná fyzická osoba,  že je tedy v těle jak vy nebo já a zároveň je všudypřítomný?!“

„O tom přece hovoří i jiná náboženství.“

„Která náboženství? Pozorně si tu otázku prostudujte. Všechna světová náboženství říkají, že Bůh je jeden, že je všudypřítomný… Bůh – to je něco podobného, jak bych vám to jen řekl…, jako energetické, magnetické nebo jakékoli jiné pole. Je to jediné pole, ve kterém existuje vše. Bůh, to je mocná energie mysli, která vše tvoří a všude se projevuje. Ale v žádném případě to není Někdo s plnovousem, kdo sedí na trůnu… Ačkoli, chcete-li, i on se může dočasně vtělit do lidské podoby. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a podobě, ty z nás, kdo jsme uvnitř tohoto těla. Jeho Částice, duše, žije v každém z nás… ‚Ráj‘ pro Člověka byl v nebi, ostatně o tom hovořil i Ježíš.

Tak tedy Bytost, kterou Bůh stvořil, se skládala z božského základu, tedy z duše. Neznala zlo, znala pouze dobro, protože v ní byla Boží Láska. Bytost přirozeně vládla obrovskými schopnostmi a neexistovaly pro ni žádné překážky… Tyto Bytosti si, kromě Boha, oblíbil i Lucifer, anděl Světla, který je pravou rukou Boha. Ten řekl Bohu: ‚Ty Bytosti nechápou, nakolik je miluješ, protože znají jen dobro.‘ Lucifer začal hájit individualitu Člověka, jeho postavení jakožto svobodné Bytosti pro poznání. Chtěl, aby si Člověk skutečně zamiloval Boha, aby před Bohem nebyl pouze jako rostlina, která dělá radost svému vzoru.  Bůh Luciferovi ‚přikázal‘: ‚Jestliže je miluješ tak jako já, nauč je to.‘ Bůh tedy poslal lidi na Zemi, která byla stvořena speciálně pro člověka, s moři, souší, rostlinstvem a různými zvířátky. Lucifer však stvořil lidské tělo, do něhož Bůh umístil duši, proto v něm jsou dva základy, duchovní a materiální. Bůh dal člověku sílu mysli jako synu Božímu.  Z rozumu se stalo bitevní pole myšlenek obou základů. Právě to ukazuje, že Bůh a Lucifer stvořili člověka společně. Právě to také ukazuje, že Lucifer byl a zůstává pravou rukou Boha, protože byl aktivně účasten při stvoření člověka a aktivně se zapojuje do výchovy jeho duše… Tak Lucifer lidem umožnil dokonale pochopit a poznat, co je dobré a co zlé. Bůh pak dal lidem svobodu volby mezi těmito dvěma základy. Od těch dob je Lucifer poručníkem lidí.“

„Proč se ale Lucifer nazývá Legií?“

„To je všechno proto, že působí skrze myšlenky našich tělesných pudů. Těchto myšlenek bývají zpravidla legie. Sledujte sám sebe. Vám se zdá, že promýšlíte pouze jednu myšlenku, která je vaše osobní. Pak ale zkuste udržet tuto myšlenku byť jen deset minut, překontrolovat ji a budete překvapen, kolik všelijakých různých myšlenek se ve vaší hlavě nachází. To je legie. Proto v nás Lucifer, obrazně řečeno, neustále přebývá a prověřuje naše přesvědčení, pevnost v Lásce k Bohu.

Síla myšlení, kterou nám dal Bůh, je obrovská. Tato síla se nazývá Vírou. Člověk může ve víře skutečně konat divy. To potvrzuje nejen Ježíš, ale i mnozí jeho následovníci a stoupenci jiných Velikých, kteří je konali a konají až do teď. Ale problém je, že tato síla nezáleží na tom, v co člověk věří, může být použita jak pro dobré tak i pro zlé věci. A právě podle toho, na čí stranu se přiklání vaše vědomí, tam se člověk dostává. Pokud se myšlenkami přikláníte ke zlu, tedy pokud vás hlodá materiální podstata, pak se ve vašem životě začnou objevovat mnohé problémy, a to vždy a všude: v zaměstnání, v osobním životě, v rodině a tak dále. Tyto problémy vás tíží. Protože špatné myšlenky si získávají sílu vaší víry a všemožně se vás snaží odvést od myšlenek o Bohu. Ale když přikláníte své vědomí k dobrým myšlenkám, špatné myšlenky ztrácejí tuto sílu, oslabují, a pak je můžete plně kontrolovat. Při stálé podpoře pozitivních myšlenek ve vašem vědomí, bude životní cesta hladší. A nejdůležitější je, že člověk se vyvíjí duchovně  a poznává sílu Lásky…“

„A špatné myšlenky pak tedy úplně zmizí?“

„Ne, přebývají ve vás neustále, ale nemají sílu vás ovlivňovat. Obrazně řečeno, špatné myšlenky čekají na vhodný okamžik, kdy oslabíte svou kontrolu, aby se opět pokusily vybojovat si sílu vaší víry. Tento bystrozraký Strážce tělesných pudů přebývá celý život v těle jako jeho nedílná součást. Proto, dokud se duše nachází v těle, budou neustále přítomny i tyto zkoušky ‚odolnosti‘. Ale když duše plně vyzraje a opustí cyklus reinkarnací, Lucifer se také upřímně raduje jako přísný a moudrý Učitel ze svého Žáka. Protože duše prošla se ctí plně prozkoušená a svou skutečnou Láskou se sjednocuje s Bohem… Bůh je rodič. Vždycky se raduje z úspěchů svého dítěte…

Tedy, náš život je pro duši školou. Proto každý člověk, který je v těle, prochází svým osobním Armageddonem a přejímá tak postavení svých vítězných dobrých nebo špatných myšlenek. Proto i poznání daná lidem mohou vést jak ke Svobodě, tak k otroctví. Nikdo nám však nebrání v naší svobodné volbě, ani Bůh, ani Ďábel. To znamená, že my sami si dláždíme cestu buď do ráje, do nirvány, nebo sami sebe vrháme do pekla reinkarnací.“

„No dobře, jestliže člověk nemá hříšný základ, tak proč je tedy Kristova smrt vykoupením z lidských hříchů?“

„Sám se alespoň trochu zamyslete nad touto větou. O jaké vykoupení může jít? Kdyby to bylo ve skutečnosti tak, že by tedy Kristus vzal naše hříchy, znamenalo by to, že vše, čeho jsme se dopustili nyní je nám již odpuštěno. Je to tak?! Je to celé nesmysl. Každý člověk je před Bohem sám zodpovědný za své hříchy.

Z Kristovy smrti udělali to největší tajemství, o němž se dodnes přou i sami církevní vůdcové. Proč se nechal ukřižovat? Vždyť Ježíš byl Syn Boží, mohl zničit celou planetu, natož pak nějakou hrstku ubohého národa, protože mu byla dána síla Boží. A lidé chtěli, aby se to stalo. Když ho ukřižovali, řekli: ‚ Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže‘. Kristus ale nevešel v pokušení. Dovolil, aby bylo jeho tělo ukřižováno. Proč? Protože smysl Kristova příchodu nestál jen na učení, které lidem předával, ale nejdůležitější bylo ukázat, že vše závisí na volbě lidí samotných. Ježíš přijal tato utrpení, aby názorně demonstroval vůli Boží, jejíž podstatou je Svoboda volby člověka; buď se rozhodne jít k Bohu, nebo se rozhodne zůstat v temnotě svého materiálního myšlení. Kristus tedy přinesl lidem Svobodu volby. Je to veliký čin, který byl skryt před většinou lidí. To je ten největší hřích křesťanství vůbec. Protože před Ním i po Něm lidé konali zázraky a hlásali existenci Jediného Boha. Ale lidé si pamatují jen Ježíšovo ukřižování, ačkoliv druhá část Jeho života, v níž také kázal, konal divy, uzdravoval nemocné, když se nacházel na Východě, byla časem částečně zapomenuta. Zůstalo o něm pouze několik zmínek jako o proroku Issovi v různých pramenech starověku, například v Bhavishya Mahapurana, která byla napsána v sanskrtu.“

„Takže Ježíš nadále žil na zemi?“ divil se upřímně muž.

„Samozřejmě. Díky úsilí Pontského Piláta, zůstalo Kristovo tělo živé a Ježíš se musel do těla vrátit. Protože jakožto Bódhisattva, který se narodil v těle, v něm musí přebývat až do posledního dechu.“

„Díky úsilí Pontského Piláta?!“ podivil se muž ještě více.

„Ano, Pontský Pilát opravdu pochopil, kdo je Kristus, proto také později získal od Ježíše Svobodu, tedy osvobození z reinkarnace. Jeho jméno bylo zvěčněno v dějinách lidstva.“

„Zajímavé, zajímavé. A kdy tedy pochopil, že Ježíš je Bůh?“

„Když se setkal s Ježíšem. Navíc, když Pilát pochopil, kdo to před ním stojí, snažil se všemožně Issu zachránit, přemlouval ho, aby utekl, varoval Jej, že Ho lidé zničí. Ale Ježíš to odmítl a řekl, že je-li Jeho tělu souzeno zahynout, musí se tak stát, protože lidé se musí rozhodnout. Později se Pontský Pilát pokusil přesvědčit lidi, že je Ježíš nevinný, aby jej propustili, jak se slušelo při oslavách velkého svátku. Lidé ale chtěli vidět ukřižovaného právě Krista. To byla jejich volba.

Nicméně Pilát Pontský udělal vše po svém. Ačkoliv pro Krista, jakožto Bódhisattvu, by bylo mnohem jednodušší završit tímto způsobem svou misi v lidském těle. Pilát se z Lásky a podle svého chápání snažil posloužit Bohu a zachránit tělo Kristovo, myslel si, že to je sám Kristus. Ale Ježíš už tam nebyl. Ještě když byl na kříži, opustil tělo, aby se nenechal ovlivnit těžkým utrpením. Tělo ale bylo ještě živé.“

„Jak  mohlo zůstat naživu, když je v Bibli napsáno, že ‚jeden z vojáků Mu probodl kopím bok a vyšla krev a voda‘?“

„Jde o to, že právě tohle bylo pro ‚publikum‘ záměrně sehráno lidmi Piláta Pontského. Tuto ránu provedl jeden z nejlepších vojáků Piláta Pontského. Mimochodem, udělal to velmi profesionálně, bodnul mezi páté a šesté žebro na pravé straně zleva shora, a to pod přesně určeným úhlem, takže vznikla dokonalá iluze, že probodl srdce. Ve skutečnosti nebyl zasažen jediný životně důležitý orgán. Tělo se nacházelo ve stavu bezvědomí, ale bylo ještě živé. To je jeden z nejdůležitějších faktů, které potvrzují účast Piláta při záchraně Ježíše, aby lidé uvěřili, že Kristus zemřel. Dvěma zbývajícím, ještě živým ukřižovaným zločincům zpřeráželi holeně. To se dělalo proto, aby se jimi nemohli opírat a zemřeli mučivou smrtí udušením.

Navíc v té době nebylo povoleno pohřbívat ukřižované v samostatných hrobkách nebo je vydávat příbuzným k pohřbení, házeli je do hromadných hrobů. Ježíšovo tělo, opět na příkaz Piláta Pontského, sejmuli z kříže a odnesli do jeskyně… Téměř dva dny o Ježíšovo tělo pečovali, léčili jej, neustále potírali bylinnými lektvary, aby přišel k vědomí. Tedy, řečeno současným jazykem, snažili se jej oživit.

Nicméně jde ještě o to, že proroctví o Ježíšovi říkalo, že bude třetí den vzkříšen a přijde ve slávě. Ježíš měl třetí den přijít nikoliv v těle, ale v Božím Duchu, aby tak rozptýlil všechny pochybnosti o tom, že byl poslán Bohem. Pilát Pontský se svými stoupenci však nedovolili Kristovu tělu zemřít. Proto byl Kristus nucený vstoupit do těla…

Pilát samozřejmě ve svém chápání Krista zachránil. Proto Ježíš důstojně odměnil jeho činy a osvobodil ho z řetězce reinkarnací. Pilát byl první, kdo hovořil s Kristem po jeho ‚vzkříšení‘.“

„To se ale neví jistě.“

„Ví. Do našich dnů  se o tom dochovaly zmínky. A kdekdo je pečlivě chrání, aby se jeho vláda nezachvěla. Ale zbytečně. Pak za to bude muset draze zaplatit. Takže když Ježíš přišel k vědomí, Pilát Pontský s ním mluvil a prosil ho, aby opustil tuto zemi, aby kněží, kteří měli moc, Jej opět nezačali pronásledovat. Pilát jej žádal: ‚Slituj se nade mnou, nechoď mezi lidi.‘ Ježíš odpověděl, že splní Pilátovu prosbu a jen co se shledá se svými učedníky, odejde. Dodržel svoje slovo. Jakmile byla splněna hlavní mise, odešel Issa  spolu s matkou a jedním ze svých učedníků na východ. Ježíš se dožil více než sta let a byl pochován v městě Šrínagar, hlavním městě Kašmíru, kde se v posledních letech svého života usadil. Toto malebné místo se rozkládá mezi jezery na úpatí Himaláje. Jeho hrob se nachází ve sklepení rodinné hrobky Rozabal, což znamená ‚hrobka proroka‘.“

„Možná se to tak opravdu stalo. Ale jste si jistý, že v té hrobce leží právě Ježíšovy ostatky? Vždyť to se dnes už nedá dokázat.“

„Proč se to nedá dokázat? Dá se to dokázat. Zůstaly stopy ukřižování. Částečně oděrky na kostech v rukách, na chodidlech, na nohách a stopy po probodnutí kopím na žebrech. Mimo to má charakteristickou špatně srostlou zlomeninu v oblasti distální poloviny diafýzy velké holenní kosti na pravé noze.“

„Zlomeninu? To mu zlámali nohu při popravě?“

„Ale kdepak poprava. To se stalo mnohem později, když byl Kristus v dosti pokročilém věku. Proč upozorňuji na to, že je ta zlomenina specifická a špatně srostlá. Je to důkaz, že se Issa dožil stáří…“

„A co tedy zmínky o tom, že Ježíš vstoupil na nebesa v těle?“

„Očividně to někdo velice potřeboval, aby posílil víru svého stáda ve prospěch své materiální podstaty… Ale nakonec, vy sám si pozorně přečtěte Bibli: ze čtyř evangelií se jen dvě zmiňují o nanebevstoupení. V evangeliích podle  Matouše a  Jana se hovoří o setkání Ježíše s učedníky na hoře. A u sv. Jana je dokonce napsáno, že Ježíš po tomto setkání odešel se svým oblíbeným učedníkem. Mimoto se dochovaly četné zmínky o pobytu Issy na Východě již po jeho ukřižování. Tato svědectví jsou uchována nejen na Východě, ale také v knihovně Vatikánu…“

„Dejme tomu. Tenkrát byly zlé časy, tak proč dnes neříct lidem pravdu, když Vy říkáte, že existují četné zmínky o Ježíšově pobytu na Východě a tyto dokumenty to dokazují. Vždyť dnes je úplně jiná doba.“

„Doba je jiná, ale touha lidí po moci zůstala stejná jako před tisíciletími. Jen si představte, co by pro náboženskou elitu znamenalo, kdyby se lidem řekla pravda a ukázaly se světu historické dokumenty, které oni tak pečlivě ukrývají. To by pro ně byla úplná katastrofa! Znamenalo by to podkopat veškeré základy, které oni jednou vybudovali, podkopat víru jejich fráterů a veškerého jejich obrovského stáda a ztratit tak celou moc. Na to nikdo nepřistoupí… Ale člověk, který neustále hledá poznání, dříve nebo později na tyto zmínky jistě narazí.“

„Jistě ano, možná máte pravdu,“ řekl jeho společník a přemýšlel, „abych řekl pravdu, měl jsem určité pochybnosti ohledně nanebevstoupení, ale ten Pilát Pontský,… kdo by si to byl pomyslel!“

„Ano, Pilát Pontský, ačkoli si svou Láskou zasloužil Boží náklonnost, na Issu to narafičil pořádně,“ Sensei v duchu o čemsi přemýšlel a prohlásil: „Odsoudil Jej na víc než osmdesát let toulání se v těle. Ale zdá se, že taková byla Kristova daň za záchranu Piláta.“

Rozhostilo se krátké ticho, očividně se každý z účastníků rozhovoru ponořil do svých myšlenek. I my jsme tiše stáli, aniž bychom se pokoušeli přerušit tak napínavou besedu.

„Zajímalo by mě,“ rozhovořil se opět muž, „proč Ježíš přišel právě k Židům a ne k nějakému jinému národu. Byl to nějaký dominantní, Bohem vyvolený národ? V Bibli se, počínaje Abrahámem, všude hovoří o tom, že je Bůh nazývá milovaným národem.“

„Víte, Bůh nedělá žádné rozdíly v národnosti, barvě kůže a tak dále, protože všichni lidé jsou děti Boží, Bůh miluje všechny stejně. Ale když jedno z vašich dětí onemocní, dáte veškerou svou pozornost a lásku nemocnému dítěti, aby se co nejdříve uzdravilo. Stejně tak Bůh. Vzpomeňte si na slova samotného Ježíše: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní‘.“

„A co počet Jeho učedníků? Má to něco společného s mystikou nebo numerologií? Vždyť jich bylo dvanáct a Ježíš byl tedy třináctý.“

„V tom žádná mystika není. Zkrátka mezi lidmi hledal učedníky s více či méně vyzrálou duši. Měl štěstí a našel mezi lidmi alespoň dvanáct osob a  stejně ho jeden z nich…zradil.“

Muž se pousmál:

„Ano, mám-li vycházet z biblických slov Ježíše, pak máte pravdu, lékaře potřebuje nemocný, nikoliv zdravý… ačkoliv dnes, mi tak připadá, že lékaře potřebuje celá planeta a ne jen tento národ…“

„Naprosto správně… Podívejte se, co se děje jen v naší zemi, ve které přes sedmdesát let pěstovali materialismus. Jen co se objevila možnost svobodné volby, lidé se jak vyhladovělí vrhli do různých náboženství, protože jejich duchovní podstata se chce rozvíjet. Kolik se najednou objevilo a začalo vzkvétat nových sekt, hnutí a náboženství.

Dobře, v naší zemi je to pochopitelné. Ale podívejte se, co se děje po celém světě. Všude dochází k prudkému vzestupu všelijakých náboženství. Lidé se potácejí od jednoho ke druhému. Rozumem se jim tam docela líbí. Všude se dobře chovají, všichni se na ně usmívají, uctivě s nimi hovoří… Ale duše jejich učení zavrhuje, protože ta potřebuje skutečné poznání, protože ona chce Svobodu. Sekty a náboženství jsou příliš omezené. Nabízejí spíše pokrm pro rozum než pro duši. A duše cítí, že pod tímto pozlátkem, ‚pravověrnou‘ slupkou zevnějšku, je samotný plod shnilý. Proto se duše chvěje a člověk se zmítá v hledání celistvého zralého plodu.“

***

 „Promiňte, říkal jste, že se čas začíná smršťovat. Co tím myslíte?“

 „To už předpovídali dávno, dokonce i Ježíš říkal, že ‚Kdyby se tyto dny nezkrátily, nebyl by spasen žádný člověk. Ale kvůli jeho vyvoleným se ty dny zkrátí…‘ Znamená to tedy, že až bude celé lidstvo stát před rozhodující volbou nebo, jak se říká v eschatologii, před branami Božího soudu, jedním z hlavních znaků tohoto času bude jeho smršťování… Na první pohled se nic nezmění. Hodiny budou stejně ukazovat dvacet čtyři hodin denně jak ukazovaly, kalendář zůstane jaký byl, rok měl 365 dní a bude jich pořád stejně. Ale uvnitř se lidská duše začne chvět. Člověk pak začne cítit a vnímat  tuto časovou tíseň. Všimne si, že čas běží rychleji, den uplyne za okamžik, měsíc za týden, roky doslova za měsíce. A čím dál tím víc se bude čas zkracovat, bude těsnější. Je to takový zvláštní signál, znamení pro duši.“

 „Ano,“ pronesl zamyšleně jeho společník, „pravděpodobně se opravdu začínají plnit předzvěsti proroků… Ale to jsou přeci proroctví o druhém příchodu! Copak už nastává ten čas?!… Zajímalo by mě, jak poznáme, že přišel právě Kristus? Vzpomínáte si, že když Ježíš přišel poprvé, nikdo mu dlouho nevěřil, že On je opravdu Syn Boží. A dnes, jen se podívejte, hodně lidí se nazývá Kristem nebo říkají, že byli posláni Kristem jako Utěšitelé. Na jednu stranu mluví svým způsobem správně, podle Bible, ale na druhou stranu se jim nedá věřit. Jak odlišit skutečného Krista od falešného spasitele?“

„Jednoduše. V Bibli je přeci řečeno, že Ježíš křísil mrtvé a nemocným stačilo, aby se dotkli Jeho oděvu, aby byli uzdraveni. Vycházíme-li z toho, myslím, že nejvhodnější by bylo použít metodu ‚Zen‘. K tomu stačí vzít silnější a pevnější klacek a maličko pošťouchnout toho, kdo se nazývá Kristem. Pokud klacek začne kvést, znamená to, že to byl Kristus. Pokud ne, je to jen dobrodruh. A bylo by pak dobré ho ještě praštit, aby ho příště nenapadlo přivlastňovat si cizí slávu.“

Chvilku jsme mlčky stáli a přemýšleli o tom, co jsme slyšeli. Ten muž také zpočátku bral ta slova vážně. Když však pochopil jejich smysl, z duše se rozchechtal spolu s ostatními, kteří buráceli smíchy.

„Pravděpodobně to bude ta nejlepší metoda,“ řekl s úsměvem. „Ale teď vážně.“

„Tak tedy vážně. Nemá smysl čekat na Ježíše jako na Syna Člověka, protože On přijde jako Syn Boží do lidských duší. Bude vládnout tisíc let jako Král, usedne na ‚trůn‘ nejen naší duše, ale i našeho rozumu… Vzpomeňte si na Jeho slova v Evangeliu podle Jana: ‚Bůh je Duch‘; ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne‘; ‚A Já budu prosit svého Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby zůstával s vámi navěky, Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože Ho nevidí ani nezná. Ale vy Jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude‘; ‚V onen den poznáte, že Já jsem ve svém Otci a Vy ve mně a Já ve vás‘.“

Muž opět chvilku mlčel a pak se zeptal:

„Zajímalo by mě, kdy tedy bude konec světa? V novinách se poslední dobou začaly objevovat nejrůznější data. Dokonce i v naší sektě,  pokud vím, se také snaží dostat do předpovědí různých astrologů, kteří určují datum, kdy začne slavnost planet… Proto by mě zajímalo, kdy přijde apokalypsa, kdy tedy všichni staneme před Božím Soudem?“

„Víte, už dva tisíce let lidé očekávají Armageddon a druhý příchod Krista. Prakticky všechna náboženství jsou postavená na tom, že možná už zítra bude konec světa a kdo není v jejich řadách, ten okamžitě zahyne v ‚ohnivé geheně‘…Chci vám k tomu říct toto. Každý člověk ve svém životě prochází svým osobním Armageddonem. A ani zdaleka ne každý jej vyhrává. Dokonce ne každý chápe, že se s tím Armageddonem setkal. Proto není nutné obávat se té apokalypsy, která přijde na všechny, protože v davu se umírá snáz. Důležité je vyhrát svůj osobní Armageddon, abychom se pak neocitli v tom davu.

„Přesně tak! Sám si myslím, že je třeba dělat něco teď, protože není jasné, co bude zítra… Popravdě řečeno, je mi tak nějak na duši klidněji po tom, co jste řekl… Ale ta hrozná nejistota… zkrátka už mám nervy napnuté jako struny ze všech těch ‚strašáků‘…Úplně ale nechápu, které náboženství vyznáváte?“

„Já nevyznávám ani nepatřím k žádnému náboženství. Já patřím jen Bohu.“

***

 „…To je ale zvláštní… Víte, v poslední době, těžko říct proč, jsem neměl štěstí najít dobrého duchovního učitele. Buď jsem nebyl spokojen s jejich odpověďmi, nebo oni nebyli spokojeni s mými otázkami. V neustálých sporech jsme, jak se říká, nabírali vodu sítem, jen jsme ztráceli čas. Ale to, co říkáte vy… mně se prostě líbí, že se s vámi nemohu hádat, protože se to shoduje s mým vnitřním chápáním světa… Považoval bych za čest mít takového Učitele, jestli tedy, Učitel přijme za vhodné mít takového učedníka.“

„Víš, já bych ti radil nehledat Učitele ani ve mne, ani v nikom jiném. A není to proto, že bys byl nehodný učedník, ale proto, že v tobě je toho mnohem víc. Vidím, že v sobě máš Jiskru. Radil bych ti, aby ses vše naučil sám. Prostuduj svaté knihy různých náboženství a vytvoř si sám svou mozaiku toho, kdo je Bůh, co je to pravda, víra a co jsou to zázraky a tak dále. Kdyby přece opravdu bylo jen jedno náboženství pravdivé, pak by nikdo jiný nebyl spasený a nebyly by další zázraky. Ale zázraky víry se objevují i v dalších náboženstvích. Kromě toho se podle možností nauč psychologii člověka, biologii, anatomii, morfologii, dobrá by ještě byla astronomie, kvantová fyzika, chemie… Prostě si rozšiř obzor v oblasti exaktních věd, nakolik ti síly stačí. A jsem si jist, že začneš chápat to, co ti chci říci. Teď to jednoduše cítíš, ale pak tomu budeš rozumět. Jakmile začneš rozumět, začneš chápat Boha. A ten nejlepší Učitel je Bůh…“

Sensei ze Šambaly. Kniha I

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 3 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihláąený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Sdružení za obnovu národní suverenitykulatý roh

Kudy z krize


kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
Vzhledem současné situaci pozastaveno


Aischylos:
„První obětí každé války je pravda.“


WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.2RC8 - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!