8. kapitola

Agapit byl vynikající lékař a díky svému srdečnému a starostlivému přístupu k nemocným, si získal nebývalou slávu a úctu mezi lidmi. Stal se jedním z nejslavnějších lékařů XI. století. Lidé mu říkali „Léčitel od Boha“. Dokázal vyléčit i velmi těžké nemocí, na které si nikdo z tehdejších lékařů netroufal. Vezměme jen historicky známý fakt, kdy Agapit vyléčil smrtelně nemocného knížete Vladimíra Monomácha. Lékař, známý jako Armén, který byl považován za nejlepšího aeskulapa mezi bohatými lidmi, nemohl knížeti nijak pomoci. Kdežto Agapitovi stačilo, aby předal knížecímu poslovi „zázračný lektvar“ připravený za doprovodu Agapitovy modlitby, aby se Vladimír Monomách uzdravil během několika dní. Později kníže přišel do jeskyní Pečerského kláštera, aby Agapitovi poděkoval, a přinesl mu hodně drahých dárků a zlata. Jenže Agapit odmítl přijmout tyto dary jak z rukou knížete, tak z rukou bojara, kterého kníže později poslal svým jménem. Protože Agapit stejně horlivě a bezúplatně léčil jak prostý lid, tak i boháče, za což byl nazýván Agapitem Lékařem Nezištným.

V léčitelství Agapit konal skutečné zázraky. Ve značné míře to souviselo s vnitřní vírou lidí, kteří k němu přicházeli, s jejími pozitivními snahami. Ti, kteří věřili, skutečně rychlé se uzdravovali, bez ohledu na to, jak těžká byla jejích nemoc. Kdežto ti, kteří přišli zatrpklí, jednoduše odmítal léčit, a to i v případě, že nemoc byla snadno léčitelná. Jak již bylo zmíněno v Evangeliu podle Matouše, kapitola 13 verš 58, dokonce ani Ježíš Kristus, když přišel do vlasti Své, "...nevykonal mnoho divů pro nevěru jejích".

Poutě k Agapitovi jako k duchovnímu starci

Ještě za jeho života Agapita navštěvovalo hodně lidí, přičemž byly to lidé nejrůznějších vyznání a náboženství – muslimové, buddhisté, křesťané, pohané. Přicházeli k němu nejen pro léčbu, ale také jako ke skutečnému Mudrci, jako ke Člověku, který zná pravou Cestu k Bohu. Mnozí příslušníci vysokých církevních kruhů neměli Agapita zrovna v lásce právě kvůli těmto poutníkům. Vždyť on je nenutil ke změně víry, jak to dělali kněží, aby upevnili svou moc. Promlouval pravými slovy Ježíše o tom, že Bůh je jeden, ale cest k Němu je hodně. A dokonce mě ani nepřekvapuje, že zmínky o poutních výpravách k ruskému Mudrci byly z kronik pečlivě odstraněny. Vždyť Agapit vyprávěl o pravém Učení Krista, které bylo postupem času přeměněno na náboženství. Vyprávěl o svobodě volby, o věčné duši.

Bez ohledu na to, že Agapit léčil lidí a zbavoval je neduhu duševních a tělesných, on sám je také poučoval: „Není vhodné znepokojovat Pána z jakéhokoli důvodu, než o spásu duše své. Neproste o tělo, o zdraví, nestrachujte se o život – to vše je jen prach a touhy nenasytné. Není důstojnější prosby, než prosba o spasení své duše“. Díky Agapitovi mnozí lidé skutečně uvěřili v Boha, protože on sám byl vždy příkladem pravého sloužení Bohu v duchovní čistotě. A jeho vnitřní duch byl tak silný, že pro něj nic nebylo nemožné. Což Agapit nejednou dokázal slovem i skutkem.

Duchovní lidé přicházeli k němu, ti kořistní se ho báli. Agapit učil lidí, aby si zachovávali čistotu svých myšlenek. Protože z jakékoli špatné myšlenky se rodí pochybnosti. A pochybnosti nejsou slučitelné s čistou vírou. Pochybnosti jsou schopné všechno zničit. Agapit vždy opakoval: „Věřte a bude vám přáno dle víry vaše. Je to jednoduché, ale těžké to pochopit. Složitost koření z jednoduchosti“.

Agapit konal mnoho zázraků. A také měl vynikající smysl pro humor. Poměrně často si dělal legraci z těch, v nichž zcela jasně převládali lidské neřestí. Jednou k němu přivedly významného kupce z Kyjeva, kterého velmi trápila jeho nemoc. Kupec začal nabízet Agapitovy velké peníze za to, že ho nemoci zbaví. A po celou dobu potřásal dvěma měšci zlatých mincí.

Agapit kupce vyléčil. Jenže toho ovládla lakomost. Na druhou stranu ale všichni viděli, jak on sám osobně sliboval, že se Agapitovi odmění. A tak se kupec rozhodl, že Svatého oklame. Napadlo ho, že místo zlatých minci nasype do měšců drobné měďáky, vždyť přece nikdo neviděl, co v nich tehdy bylo. Když tak učinil, pro uklidnění svědomí vložil ještě do každého měšce jednu zlatou minci. A zaradoval se, že je uzdraven a že díky vlastní chytrosti ještě ušetří tolik zlata. V doprovodu své družiny se vypravil za Agapitem podruhé, aby dostál kupeckému slovu a vyrovnal dluh. Při pohledu na měšce v jeho hrdě napřažené ruce se Agapit pouze pousmál a pravil: „Od nikoho jsem peníze nevzal, ani od tebe nevezmu. Avšak slovu svému dostojíš. Běž a rozdej toto zlato chudým“. Kupec se ještě více zaradoval a v doprovodu své družiny odešel splnit přání Svatého muže. Jenže když měšec otevřel a začal vytahovat mince, ukázalo se, že všechny jsou zlaté až na jednu.

Kupec se rozčílil v domnění, že zřejmě si doma popletl měšce. Avšak pokyn Svatého může, který obdržel za přítomností své družiny, splnil. Jenže po příchodu domu jej ovládlo skutečné zděšení - všechno jeho zlato se proměnilo v drobné měďáky. A mezi touto hromadou měďáků byl pouze jeden jediný zlatý. Lidská chamtivost je lidskou neřesti a bohužel, nejen světských, ale také mnichů. Dokonce i v dobách Agapitových mnozí bratří z kláštera, v němž Svatý pobýval, měli lásku ke zlatu mnohem větší, než k Bohu a využívali své mnišské postavení k tomu, aby mámili z prosťáčků peníze …

Agapit učil mnichy, jak mají opravdově sloužit Bohu. Říkal, že pojmy "zlato" a "mnich" jsou neslučitelné. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům současně – buď bude sloužit Pánu, nebo pozemskému bohatství čili ďáblu. Třetí možnost není. Za veškeré své činy mnich očekává pravou odměnu pouze od Boha na onom světě, nikoli od lidí tady a teď. Zlato znečisťuje duší a pokouší mysl. Je to věc mrzká, po niž mnozí prahnou, ale která je ve skutečnosti jen pomíjivý klam. Pravou hodnotu nachází mnich v upřímné modlitbě za svou duší. Ne o sytosti břicha a zdraví těla byste se měli starat. Bez ohledu na to, že se teď najíte do sytosti, dříve nebo později, stejně budete mít hlad. Bez ohledu na tvoje pevné zdraví, dříve nebo později, vaše tělo stejně zemře. Zatímco duše je věčná. A pouze ona si zaslouží skutečnou péči. Jak říkával Agapit, mnich se modli z celého srdce za všechny lidí, avšak smysl mnišství je ve službě Bohu a v tom - vymodlit si spasení pro svou duší.

Za jeho života se mnozí bratří Agapita obávali. A to i přesto, že sám Agapit nikdy nikoho neodsuzoval. Po jeho smrti si tajní milovníci zlata oddechli, protože již mezi nimi nebyl Ten, který nenechával jejich Svědomí na pokoji. Později, popisující život v klášteře, zcela záměrně zatajili mnoho dobrých skutků Agapita. Ve snaze pozdvihnout vlastní význam, připsali si zázraky, co tvořil Agapit. Učení Agapitovo bylo skryto, vždyť bylo zcela v rozporu s jejích touhou po moci a po penězích. A slávu, kterou klášter získal mezi lidmi díky Agapitovi a jeho učedníkům, využili pro své vlastní obohacení tak, že vynalézali stále nové způsoby, jak vydělat peníze a dosáhnout svých politických cílů.

Lidé zůstávají lidmi, ať už oblékají jakýkoli šat … I když Agapit byl mezi těmi, komu lidský rozum přisuzoval svátost, skutečně byl Svatý, protože v něm přebýval sám Duch Svatý.

Na jaře roku 1095 nemoc se vloudila k samotnému Agapitovi. A právě tehdy Agapit předpověděl den své smrti... za tři měsíce. Právě tak se také stalo: svatý lékař tiše spočinul 14 dne měsíce června roku 1095 od Narození Ježíšova.

S Agapitovou smrti se pojí ještě jeden zajímavý příběh. Jak už bylo řečeno, ještě za života se Agapit poměrně často setkával s těmi, kteří mu záviděli jeho popularitu mezi lidem. Když Agapit předpověděl datum své smrti, přípravy na tento den začali konat nejen Agapitovi učedníci, kteří naslouchali jeho duchovním pokynům a požehnáním, ale také jeho nepřátele. Tito se rozhodli po smrti Svatého odvézt jeho tělo z kláštera a pohřbít někde na odlehlém místě, aby ho nikdo nenašel. Avšak realizace jejích plánů se nezdařila proto, že po Agapitově smrti se k jeho tělu začali houfně scházet lidé, kteří se mu chtěli poklonit.

Uplynuly čtyři měsíce a Agapitovo tělo stále leželo bez známek rozkladu, jako kdyby zemřel teprve včera. Proud poutníku se nijak nezastavil. A proto se nepřátele rozhodli ukrást Agapitovo tělo. Pečlivě se na to připravili. Celý den 24. února, kdy byly silné mrazy, pálili ohně a hloubili hrob nedaleko hlubokého příkopu. Vymyšlený plán uskutečnili v noci na 25. února, počítáme-li podle nového stylu. Jenže až se vykonavatele tohoto barbarského příkazu ráno vrátili, zjistili, že v klášteře vypuklo skutečné pozdvižení. Ukázalo se, že jeden z bratří našel Agapitovo tělo v neobvyklé poloze. Agapit seděl a před ním ležel list pergamenu, na kterém se skvěl podivný nápis, vyvedený čerstvým inkoustem a Agapitovou rukou. Ti, kteří jeho tělo zahrabávali, se zhrozili dvojnásob. Byly celkem tři. Přičemž dva z nich byli mniši, kteří na příkaz představených bezprostředně uskutečnili krádež těla, vhodili jej do hrobu, zasypali hlínou a zamaskovali místo, kde se hrob nacházel. No a právě s nimi se v tomto okamžiku událo následující. Jeden mnich se při pohledu na sedícího Agapita zbláznil. Kdežto druhý navždy pozbyl schopnost spát. Po celý zbytek svého života nebyl schopen zavřít oči a usilovně se modlil za své hříchy. Později se tento mnich stal nejzapálenějším následovníkem Agapita a nejhorlivějším strážcem jeho těla. Třetí účastník, světský, pospíchal informovat ty, kteří ho najali k realizaci tohoto zákeřného plánu. Společně se svými „zákazníky" se urychleně vrátil na místo, kde bylo pohřbeno Agapitovo tělo. Po otevření hrobu zjistili, že je prázdný. Přičemž v okolí hrobu nebyly žádné cizí stopy. Tělo jednoduše zmizelo z hrobu a zcela nepochopitelným způsobem se objevilo v cele. Po tomto incidentu se nikdo neodvážil dotknout se těla Agapita.

Mimochodem, ten pergament, na němž Agapit zanechal tajemný nápis, měl neobyčejnou moc, a do svého zmizení byl velmi dlouho využíván tajně. Když pergament vložili za ikonu, tato začala ronit myro a zázračně uzdravovat lidí.

Díky Agapitovi a jeho ostatkům, v nichž se zachovala uzdravující síla Ducha Svatého, získal Kyjevo-Pečerský klášter věčnou slávu.

Současnost

Vezměme třeba současnost. Mnozí lidé z různých zemí světa, vyznávající různá náboženství, nebo dokonce i ti, kteří se považují za "ateisty", se během návštěvy Pečerské jeskyně, kde jsou uloženy ostatky svatých, nejdéle zdrží právě u Agapitových ostatků. Proč? Protože člověk intuitivně cítí skutečnou Svatost, vždyť duše nejde oklamat. Jenže kdyby tito lidé věděli, že mají možnost nejen žádat o uzdravení těla, ale také, což je mnohem důležitější, prosit o spasení své duše, zejména ve dnech, kdy Duch Svatý přebývá v Agapitových relikviích, k čemuž dochází každoročně po celý týden počínaje od 25. února, jejích duším by to prospělo nesrovnatelně víc.

Protože není v těchto dnech na Zemí víc posvátné místo, kde člověk, bez ohledu na jeho vyznání, mohl být se svou prosbou tak blízko Bohu. Tuto šanci má každý člověk a může ji využít po dobu sedmi dnů v roce. Vždyť není jisté, že se dočká roku následujícího. Pomíjivé jsou dny lidské na rozcestí časů. Žalostné jsou činy lidské před tváří Hospodina. Již dnes je každý okamžik je na misce vah. A není pro duší důležitějšího úkolu, než touha po spasení. Nikoli ve víře vnější, ale ve víře vnitřní je skryt klíč k Bráně. Pouze slepý, zaslepený prachem, to neuvidí.

Člověk může darovat Bohu pouze svou víru a upřímné modlitby. Nic víc Hospodinovi dát nemůže. Protože vše, co je kolem člověka, je dílem Božím. A není vhodné dávat Pánu darem to, co již je jeho vlastnictvím. Vždyť Bůh nepotřebuje od člověka nic, vyjma Lásky a Víry! Co může malé dítě dát svému Rodiči, aby potěšilo srdce Jeho? Pouze Poslušnost a Lásku.

Ukázka z knihy Sensei ze Šambaly. Kniha 2

Anastasia Novych

Překlad: Hana Prchlíková
ISBN: 978-80-904796-2-3
Počet stran: 192
Formát: 128x198
Rok vydání: 2011
V prodeji: od září 2011