Na světě jsme i proto, abychom se odnaučili tomu, co jsme se naučili v dětství. A v neposlední řadě tedy i utkvělé představě, že čím víc toho budeme zvládat, tím víc nás budou mít druzí rádi. Je to samozřejmě omyl. Budeme-li se snažit druhým za každou cenu vycházet vstříc, budou nás spíše jen o to víc zneužívat. Zaměřím se nejdříve na ženy, přestože vím, že je to i problém mužů.

 

Žena dneška je převážně a předesílám především z vlastní volby matka, manželka, uklízečka, kuchařka, pradlena a v neposlední řadě mnohdy i samojediná živitelka rodiny. Znovu ovšem zdůrazňuji z vlastní volby. Mnohdy je to ovládací manévr, jindy prokletí představy, že čím víc toho zvládám, tím víc mě budou mít druzí rádi. Opak ale bývá pravdou.
 
Zamysleme se na tím logicky. Žena přijde domů z práce, stejně jako muž, ale jí nastává druhá směna v podobě výše zmíněných funkcí, zatímco muž usedne s novinami před televizi. Pokud není kompletně nemohoucí (a to není, když chodí do práce), je přeci rovněž schopen si připravit jídlo, vyprat a vyžehlit si prádlo, jít se věnovat dětem, klidně i utřít prach, zkrátka postarat se o sebe. Proč by měla ženská dělat práci za dva? Ve skutečnosti to postrádá logiku. Vydělávají si přeci oba stejně, kolikrát žena víc. Muži ale byli takto naučeni od svých maminek a ty zase od svých, tak jim to nesmíme zazlívat. Jen je to musíme naučit. Stačí překonat strach, že se od nás všichni odvrátí v okamžiku, kdy se zajetému způsobu vzepřeme.
 
No a co muži? Ti, když do úmoru od svítání do svítání pracují si rovněž tímto způsobem chtějí koupit lásku ostatních, ale tento pocit se pořád nedostavuje, přestože si pořád přihazují a přihazují... a ono pořád nic. Ono se ale nic dostavit nemůže, protože model podmiňované lásky, ,,budu tě mít rád, když...“ je tak maximálně základnou pro vznik rakoviny.
 
Muži, ale i ženy se však můžou prací přesmíru zaobírat i z jiného důvodu. A to proto, aby se vyhnuli „manželským povinnostem“. Ale o tom je už jiná pohádka.