Paradigma je způsob, jakým vidíme svět ve smyslu chápání, porozumění, interpretace. Termín posun paradigmatu byl zaveden Thomasem Khunem.

Snad nejvýznamnější poznatek vyplývající z demonstrace vnímání se týká oblasti posunu paradigmatu, toho, co můžeme nazvat zkušeností „Aha!", kdy někdo konečně „vidí" složený obraz jinak. Čím více je někdo ovlivněn počátečním vjemem, tím silnější je tato zkušenost „Aha!". Jako by se rozsvítilo vnitřní světlo.

Termín posun paradigmatu byl zaveden Thomasem Khunem v je­ho vysoce hodnocené knize Struktura vědeckých revolucí. Khun uka­zuje, jak každý významný průlom v oblasti vědeckého snažení je nej­prve porušením tradice, starého způsobu myšlení neboli starých paradigmat.

Pro Ptolemaia, velkého egyptského astronoma, byla Země středem vesmíru. Kopernik však vyvolal posun paradigmatu a také mnoho odpo­ru a pronásledování proto, že do středu vesmíru umístil Slunce. Všechno najednou vypadalo jinak.

Newtonův model fyziky byl hnacím paradigmatem a je dosud zákla­dem moderního strojírenství. Byl však parciální, neúplný. Vědecký svět byl revolucionizován Einsteinovým paradigmatem, paradigmatem relati­vity, které mělo mnohem vyšší schopnost předvídat a vysvětlovat.

Dříve než byla vypracována teorie mikrobů, umíralo mnoho žen a dě­tí během porodu a nikdo nechápal proč. Ve vojenských šarvátkách umí­ralo více mužů na malá poranění a nemoci než na těžká zranění na fron­tových liniích. Objevení teorie mikrobů, zcela nového paradigmatu, nového chápání toho, co se děje, umožnilo dramatický a významný po­krok v lékařství.

Dnešní Spojené státy americké jsou také plodem posunu paradigma­tu. Tradiční koncepcí vlády po staletí byla monarchie, božská moc králů. Pak se vyvinulo odlišné paradigma - vláda lidu pro lid. Zrodila se konsti­tuční demokracie, která uvolnila obrovskou lidskou energii a důvtip a vytvořila v historii světa dosud nevídanou úroveň života, svobody a volnosti, vlivu a nadějí.

Ne všechny posuny paradigmatu jsou však v pozitivním směru. Jak jsme již zaznamenali, posun od etiky charakteru k etice osobnosti nás od­vedl od pravých kořenů, které vyživují skutečný úspěch a štěstí.

Nezávisle na tom, zda tyto posuny jdou pozitivním, nebo negativním směrem, zda jsou okamžité, nebo postupné, vedou nás od jednoho způ­sobu vnímání světa ke druhému. Tyto posuny vytvářejí mohutné změny. Naše paradigmata, ať správná, či nesprávná, jsou zdrojem našich postojů a chování a nakonec i našich vztahů k ostatním lidem.

Pamatuji se na jeden posun paradigmatu, který jsem zažil jednoho ne­dělního rána v podzemní dráze v New Yorku. Lidé seděli tiše, někteří četli noviny, jiní byli pohrouženi do svých myšlenek nebo odpočívali se zavřenýma očima. Byla to tichá, mírumilovná scéna.

Do vagonu najednou přistoupil muž s dětmi. Děti byly tak hlučné a divoké, že se celá atmosféra okamžitě změnila.

Muž si sedl vedle mne a zavřel oči, zřejmě k tomu, co se děje kolem něho, zcela netečný. Děti stále ječely, házely věcmi a dokonce trhaly li­dem noviny. Bylo to velmi nepříjemné. Nicméně muž sedící vedle mne neudělal nic.

Bylo těžké nebýt podrážděný. Nechápal jsem, jak může být tak necit­livý, nechat děti tak divočit a nic proti tomu nedělat, necítit žádnou od­povědnost. Pozoroval jsem, jak jsou všichni ve vagonu také podrážděni. Nakonec jsem se k němu obrátil a s maximální trpělivostí a zdrženlivostí jsem mu řekl: „Pane, vaše děti opravdu obtěžují hodně lidí. Nemohl by­ste je trochu více ovládat?"

Muž pozvedl zrak, jako by si právě začal situaci uvědomovat, a řekl ti­še: „Ano, máte pravdu. Asi bych s tím měl něco udělat. Jedeme právě z nemocnice, kde jejich matka asi před hodinou zemřela. Nevím, co mám dělat, a ony to zřejmě také nemohou zvládnout."

Dovedete si představit, co jsem v tu chvíli cítil? Moje paradigma se posunulo. Najednou jsem viděl věci jinak, a protože jsem viděl jinak, myslel jsem jinak, cítil jsem jinak a choval jsem se jinak. Moje podráždě­ní zmizelo. Nemusel jsem se snažit ovládat svůj postoj a své chování; mé srdce se naplnilo žalem toho muže. Pocity účasti a soucitu volně proudi­ly. „Vaše žena právě zemřela? Ach, je mi to líto! Můžete mi o tom něco ří­ci? Můžu vám nějak pomoci?" V okamžiku se všechno změnilo.

Mnoho lidí zažilo podobný základní posun myšlení, když se ocitli v situaci ohrožení života, a najednou uviděli své priority v odlišném světle, nebo když náhle vstoupili do zcela nové role, například do role manžela nebo manželky, rodiče nebo prarodiče, ředitele nebo vůdce.

Můžeme strávit týdny, měsíce a dokonce roky laborováním s etikou osobnosti a snažit se změnit své postoje a chování, a přesto se ani nepři­blížíme tomu jevu náhlé změny, která nastane samovolně, když se na vě­ci podíváme jiným pohledem.

Začíná být zřejmé, že chceme-li učinit poměrně malé změny ve svém životě, můžeme se snad soustředit na své postoje a chování. Chceme-li však udělat významnou změnu, musíme se zabývat svými základními pa­radigmaty.

Slovy Thoreaua: „Raději jeden úder do kořenů než tisíckrát trhat listy zla." Zásadního zlepšení svého života můžeme dosáhnout tehdy, přesta­neme-li se piplat s listy postojů a chování a začneme se zabývat kořeny, paradigmaty, ze kterých plynou naše postoje a chování.

Paradigma je neoddělitelné od charakteru. Bytí v lidském rozměru je vidění. To, co vidíme, je v těsném vztahu s tím, jací jsme. Nemůžeme dosáhnout skokové změny svého vidění, pokud nebudeme souběžně měnit své bytí a naopak.

Dokonce v případě náhlého posunu paradigmatu onoho nedělního rána v podzemní dráze byla změna mého vidění výsledkem mého charakteru a byla jím také limitována.

Jsem přesvědčen, že jsou lidé, kteří by i po náhlém pochopení sku­tečné situace nepocítili víc než záblesk lítosti nebo neurčité viny a sedě­li by dál vedle zarmouceného a zmateného muže pohrouženi do rozpači­tého mlčení. Na druhé straně jsem stejně přesvědčen, že by se našli lidé, kteří by byli především mnohem citlivější, kteří by sami pochopili, že zde jde o hlubší problém, a projevili by pochopení a nabídli pomoc dří­ve než já.

Paradigmata jsou silná, protože ona tvoří brýle, skrze které vidíme svět. Síla posunu paradigmatu je hlavní silou skokové změny, nezávisle na tom, jestli jde o posun náhlý, nebo pomalý a úmyslný proces.

Ukázka z knihy: Stephen R. Covey, 7 návyků vůdčích osobností, Pragma 1997