"Když jsem se před více než třiceti lety ocitl v lesním klášteře v Thajsku, abych se stal buddhistickým mnichem, musel jsem se naučit klanět. Zpočátku to byl pro mě tvrdý oříšek. Pokaždé, když jsme vstoupili do meditační síně, padli jsme na kolena a třikrát jsme s úctou položili hlavu mezi dlaně, spočívající na kamenné podlaze. Bylo to cvičení v uctivosti a dbalosti, způsob, jak tělesným pohybem vyjádřit oddanost mnišské cestě prostoty, soucítění a uvědomění. Takhle jsme se klaněli pokaždé, když jsme zaujímali své místo při cvičení s mistrem. 

Když už jsem byl v klášteře tak týden dva, jeden ze starších mnichů si mě vzal stranou, aby mi udělil další instrukce. "V tomhle klášteře nestačí klanět se pouze při vstupu do meditační síně či při poučení, jež ti uděluje mistr - zde se musíš klanět i tehdy, když potkáš někoho ze svých starších." Protože jsem tam byl jediný člověk ze Západu a chtěl jsem se chovat, jak se sluší a patří, otázal jsem se, kdo jsou moji starší. "Patří k tradici, že tvými staršími jsou všichni, kdo jsou v klášteře delší dobu, ti, kdo jsou mnichy déle než ty."

A tak jsem se jim začal klanět. Někdy to bylo docela příjemné, poněvadž v tomhle společenství se těch moudrých a ctihodných starších opravdu hezkých pár našlo. Jenže jindy mi to přišlo směšné. Setkal jsem se například s jednadvacetiletým mnichem, který překypoval arogancí a byl zde jen proto, aby udělal radost svým rodičům, anebo se najedl lépe než doma - a já jsem se mu musel klanět, protože vstoupil do kláštera týden přede mnou. Anebo jsem se musel klanět jakémusi ucouranému starému rolníkovi, jenž sem přišel minulý rok, aby si v klášteře užil zajištěného odpočinku; tenhle pěstitel rýže věčně přežvykoval betelový ořech a v životě nevěnoval ani jediný den meditaci. Skládat těmhle chlapíkům, těmhle obyvatelům lesa, po­klonu tak, jako by to byli velcí mistři, to pro mě nebylo nic jednoduchého.

A přece jsem se klaněl; a protože jsem to prožíval rozporuplně, našel jsem si způsob, jak to zaonačit, aby to fungovalo: když jsem se připravil na den plný poklon "mým starším", nakonec jsem začal u každé dotyčné osoby pátrat po nějakých vlastnostech, které by té poklony byly hodny. Poklonil jsem se vráskám, jež měl kolem očí ten starý rolník na odpočinku - to kvůli všem těm obtížím, které viděl a vytrpěl a překonal. Poklonil jsem se vitalitě a hravosti mladých mnichů, těm neuvěřitelným možnostem, jež mají v životě ještě před sebou.

Klanění se mi začalo líbit. Klaněl jsem se svým starším, klaněl jsem se, než jsem vstoupil do jídelny i než jsem ji zase opustil. Klaněl jsem se, když jsem vešel do své lesní chaty, a klaněl jsem se u studny, než jsem si dal koupel. Po nějakém čase se mi klanění stalo zvykem - přesně tak jsem to chápal i dělal. Kde se co šustlo, hned jsem se tomu poklonil.

Tuto knihu charakterizuje právě duch poklony. Opravdový úkol duchovního života netkví ve vzdálených místech nebo zvláštních stavech vědomí - spočívá plně v přítomnosti. Žádá po nás, abychom v sobě objevili vstřícného ducha a s moudrým, vlídným srdcem plným úcty přivítali veškeré dary, jež nám život přináší. Můžeme se klanět kráse i utrpení, svým povinnostem i zmatkům, svým obavám i bezpráví světa. Uctít tímhle způsobem pravdu, to je cesta ke svobodě. Poklonit se tomu, co je, ne nějakým ideálům, nemusí být vždycky snadné, ale ať už je to sebeobtížnější, lze to chápat jako jedno z nejužitečnějších a nejvíce úctyhodných cvičení.

Poklonit se takové skutečnosti, jakou jsou naše životní smutky a zrady, znamená přijmout je - a prostřednictvím tohoto niterného gesta objevíme, že celý život se dá zvládnout. Až se naučíme klanět, shledáme, že v srdci máme více svobody a soucítění, než bychom si kdy dokázali představit.

Perský básník Rúmí o tom vypovídá následovně:

Toto lidské bytí je dům pro hosty.
Každé ráno přijde někdo nový.

Radost, tíseň, sprostota,
záblesk povědomí o čemsi,
to vše přichází jako nečekaný host.

Uvítej je všechny a bav je,
i kdyby byli jen davem zármutků,
který ti z domu drze vymetá
veškeré zařízení.

S každým hostem zacházej s úctou.
Třeba tě něčeho zbavil,
třeba připravil prostor pro nové potěšení.

Černá myšlenka, stud, potměšilost.
Vyjdi jim ke dveřím vstříc s úsměvem
a pozvi je dál

Buď vděčný za každého hosta,
ať už je to kdokoli,
protože každý ti byl seslán jakožto průvodce
z druhé strany".

Vybráno z knihy Jacka Kornfielda „Po extázi prádelna“

Nakladatelství EMINENT