Je to docela deprimující zjištění: na naše pochopení a snažení reaguje jen nejmladší část našeho mozku – mozková kůra, neocortex, a ten není schopný bezprostřední komunikace s hlouběji uloženými staršími částmi mozku, archicortexem (mozkem plazů), a mesocortexem (starým mozkem savců), které stejně jako u zvířat zabezpečují přežití a rozmnožování. Starší části mozku tak zůstávají intelektuálním pochopením nedotčené, protože je ovládá prastarý zabezpečující supervizor – program, který má na starost přežití živočicha coby samostatně existujícího jedince. A ovlivňuje nejen hmotné tělo, ale i psychiku. Funguje obdobně jako u zvířat, kterým zajišťuje přežití, ocitnou-li se v nebezpečí. Člověk ovšem tuhle prastarou část mozku aktivuje ještě dalším způsobem. Umíme si leccos představit, takže se snažíme zajistit si přežití i do budoucnosti: představujeme si žádoucí stav věcí a toužíme vyhnout se všemu nežádoucímu. Starší části mozku ovšem neumějí rozlišit momentální dění od představy něčeho budoucího, protože mozkové struktury, které máme se zvířaty společné, neznají imaginární pojem času; neznají žádné „kdyby“: vnímají každou odmítavou představu jako nežádoucí průběh momentálního dění, který organismus ohrožuje – a podle toho také reagují.

A v tom je celý ten malér.

Náš zvířecí mozek chápe snahu dosáhnout v budoucnosti nějakého cíle – dokonce i toho „nejduchovnějšího“ – jako snahu zabezpečit se. Každá taková snaha mu signalizuje stav ohrožení a jeho struktury automaticky zareagují na každý i sebeslabší pocit nesouhlasu nebo odmítání, spojený s hodnotící představou – na bezděčné odmítnutí něčeho, co právě teď je, ať je to cokoliv. Třeba i projevu „vlastního ega.“ A protože sebezáchovné reakce musí být u všech živočichů rychlé, aby organismus v momentech ohrožení přežil, animální mozek na všechno zareaguje přímo bleskurychle a bez ohledu na to, co si o tom myslí vývojově mladší a o něco pomalejší mozková kůra. To je důvod, proč tak často nedokážeme reagovat podle svého přesvědčení. Nestihneme to. Naše emocionální i fyzické zareagování proběhne příliš rychle, podle přírodního naprogramování, určeného pro mozek živočicha.

O našem obvyklém způsobu prožívání každodenních událostí říká Raméš Balsekar:

„Základem prožívání činností v běžném životě je touha uspět, která sama vychází z obav z nezdaru… Tím pravým základem úzkosti je budoucnost a budoucnost existuje jedině v mysli. Mysl (ve svém přemítajícím aspektu) umí jen promítat do budoucnosti své potřeby, touhy a vlastní obavy.“

 Aspekt lidské mysli, zabývající se minulostí a budoucností, nazývá „přemítající myslí“, na rozdíl od druhého aspektu, „mysli operující“, která operativně funguje v současném okamžiku. Přemítající mysl, zabývající se minulostí a budoucností, představami o tom, „co by mělo (či nemělo) být“, stále něco chce a něčeho se obává, a neustále tím aktivuje staré části mozku, které spouštějí v organismu příslušné chemické reakce – mimo jiné vyvolávají v těle napětí a v mysli nejrůznější emoce. Tělo i psychika většiny z nás je tak prakticky skoro pořád pod disharmonizujícím vlivem starých mozkových struktur.

Od mozkové aktivity vyvolávané přemítající myslí si většina z nás odpočine, jen když přestaneme vnímat plynutí času – když hluboce usneme nebo se plně uvolníme. Také v nejhlubší meditaci, kde žádné oddělené „já“ není, ustane představivost, spouštějící obranné reakce starší části mozku, tím ustane jeho sebezabezpečovací aktivita a je možné vnímat celistvost Bytí. Proto se ve většině duchovních tradic vždycky kladl velký důraz na soustavné provádění meditace a kontemplace. Ovšem jen úplné ustání aktivit přemítající mysli při běžné činnosti ve světě přináší trvalé vymizení iluze hmotnosti a dualismu všeho vnímaného čili sjednocení s Bytím-Vědomím – a to nejen v meditaci, ale stále, během jakéhokoliv dění v každodenním životě.

To je zřejmě důvod, proč nám mudrcové odjakživa říkají, že je třeba žít v současném okamžiku: náš organizmus je zřejmě na život v současnosti od přírody naprogramovaný, jen tehdy přestane reagovat jako ohrožený živočich a začne fungovat optimálně, dokonce dochází i k jeho přirozené harmonizaci a regeneraci. Probuzený v žije současnosti stále, takže se už neaktivuje sebeobranné chování jeho psychofyzického organismu – fyzický provozní nástroj ega. Staré dobíhající, občas vyvstávající emocionální reakce vnímá jako „iluzorní objekt v iluzorně existujícím tvaru Sebe Sama“. V jeho mysli se nerozvíjí žádná další reakce na vyvstání čehokoliv – nepřemítá. Přemítající aspekt jeho mysli přestal být aktivní, protože je už dlouho mimo provoz. Je to obdobné jako u počítače: ten taky umí nabídnout naposledy otevřený soubor a pokud to ignorujete, nabídka se propadá za ostatní nedávno otevřené. Tvůrci počítačů byli zřejmě docela všímaví, pokud jde o fungování lidské mysli.

Mysl Probuzeného, tj. operující aspekt jeho mysli, reaguje během každodenní činnosti jen na to, co vyvstane v současném okamžiku, optimálně s tím naloží a zase zmlkne:

„Když mysl dokáže zůstávat v současnosti, v současném okamžiku, pak tu není žádné promítání obav do budoucnosti, která v současné chvíli neexistuje. Je tu tichost, mír, nepřítomnost strachu ve skutečném chápání procesu myšlení, probíhajícího v čase“. 

Z toho všeho vyplývá, že k trvalému prožívání Skutečnosti nestačí jen plné intelektuální přesvědčení čili transformace intelektuálně chápající části psychiky. Naše mysl bývá během každodenního života většinou rozdělená na dvě nestejně vibrující části: v mladší části mozku, v mozkové kůře, můžou vládnout i vysoké vibrace ne-duálního pochopení, v té staré animální části obvykle přetrvávají nižší vibrace nevědomých programů, které tvrdošíjně zajišťují přežití individuálně existujícího živočicha. Jakmile v kterékoliv situaci bereme v úvahu nějaké žádoucí či nežádoucí „kdyby“ nebo „aby“, mozek zaplaví náš organismus obrannými reakcemi všeho druhu, včetně emocionálních.

Většina z nás ani při velmi opravdové duchovní snaze nežije stále v současnosti. Automatické reakce, které v nás vyvstávají, si často vůbec neuvědomujeme, a staré mozkové oblasti tak ponecháváme značně volnou ruku. Podvědomé obranné vzorce chování se totiž můžou projevovat i velmi nenápadně, jako skoro neznatelné emocionální pozadí nebo podtext pod každou myšlenkou, která je motivovaná třeba jen nepatrnou snahou „přimět druhého, aby to akceptoval“, nadějí na „příznivou odezvu“ nebo jinou formou zastřeného sebeprosazování (přirozeně zaměřeného na budoucnost). Přemítající mysl, ovlivňovaná podvědomými obrannými mechanismy, se ujímá kormidla pokaždé, když nežijeme v současném okamžiku, a aktivováním starých částí mozku dokáže podbarvovat nepatrným emocionálním podtextem všechno naše myšlení, i zdánlivě čistě racionální uvažování. Myšlenka nebo úvaha mohou být zcela O.K., ovšem tichá zastřená emoce pod ní už tak úplně O.K. být nemusí – a my to vůbec nevnímáme. Nanejvýš si to někdy uvědomíme dodatečně – ale ono se to opakuje a opakuje a opakuje… A tak ani při mnohaletém sledování duchovní cesty nemusí dojít k trvalému vnitřnímu scelení a vnímání sebe sama coby vše-obsahujícího Vědomí.

Na druhé straně je ale zřejmé, že trvalé uvědomování si sebe sama jako Bytí nemusí být něčím naprosto mimořádným, vyhrazeným jen několika výjimečným jedincům. Jak říkával Ramana Mahariši i další učitelé, je to přirozený stav. Fyziologicky definováno stav člověka, jehož mozek není stále aktivovaný představami „samostatně existujícího já“, pohybujícího se v iluzorní minulosti a budoucnosti.

Velkou pomocí je jednak četba slov mudrců, která v nás probouzejí stále hlubší pochopení, že oddělená individualita skutečně neexistuje, a především jasné chápání, že dokud při každodenní činnosti člověk sám sebe spontánně vnímá jako samostatně existujícího jedince, je nutné nejen rozpoznávat jednotlivé zřetelně vnímané emoce, ale všímat si i nepatrných emocionálních podtextů našich myšlenek, vznikající z podvědomých vzorců; ty často pozornosti unikají, spokojeně si žijí ve svém závětří, a protože zůstávají mimo dohled vědomé pozornosti, vymykají se možnosti zprázdnění láskyplným odevzdáním nebo rozpoznáním jejich pravé Podstaty.

V džňánajóze je rozpoznávání objektů objevujících se ve vědomí prvním předpokladem, aby mohlo nastat probuzení k tomu, co Je. Aby se každá emoce nakonec nahlédla jako „také tvar Absolutna“, tím se sama zprázdnila a zmizela. Ani to ale nejde dělat z vlastního rozhodnutí, z vlastní vůle. Jen přijetím úplné bezbrannosti domněle existujícího „já“ se všechno mění v Prázdno. Jen naprostou změnou pohledu na každý objekt, který se objeví v naší mysli, celobytostným obrácením se k Tomu, co džňáni chápe jako Prázdno-Vědomí a bhakta jako Milovaného, se pokaždé znovu stane ten zázrak, kdy džňána a bhakti splynou v jedno a Projevené se rozpozná jako tvar Neprojeveného.

Klíč k transformaci emocí podle Raméše Balsekara:

Základní příčinou emoce je momentální podmíněnost mysli a je třeba, aby se tato podmíněnost změnila pomocí nového podmínění, které nestojí na vědomém úsilí člověka. 

Vědomá mysl nemůže sebe samu osvobodit od emoce, kterou sama vytvořila. 

Je nutné, aby mysl ztichla, aby si jen hluboce uvědomovala samotnou emoci, bez jakékoliv vědomé snahy udělat s ní něco. V pasivní tichosti je prostor pro transformaci, která proběhne mimovědomě. V takovéto tichosti je skutečný potenciál pro základní změnu v chápání, v němž iluzorní budoucnost neexistuje.

O činnosti lidského mozku a jeho ovlivňování staršími mozkovými strukturami:

Daniel Goleman: „Emoční inteligence“

Přístup k našemu naprogramování neuvědomovanými, emocionálně se projevujícímí schématy:

Tara Bennett Goleman: „Emoční alchymie“