„Nedá se oddisputovat, že sv. Jan užívá termínu "smírná oběť". Smířit možno jen toho, kdo je pohněván. V tomto případě je pohněván Bůh Otec. Sv. Jan zde udělal velký ústupek srozumitelnosti. Na tehdejším Blízkém východu bylo zcela běžné mínění, že je třeba usmiřovat rozhněvané bohy, a obdobně u Židů rozhněvaného Hospodina. Mnohokrát různí starozákonní mudrci, zřeci a prorokové stejnými slovy volali svůj lid k nápravě, a tresty, které postih­ly jejich národ, vysvětlovali hněvem Božím. Chtěli dosáhnout spí­še správného účinku svých napomenutí, než něco správně vysvětlit. Lidé nebyli schopni pochopit Boha jinak než lidsky, tedy jim přednesli lidské důvody i pro jednání Boha. Důležité bylo, že prostředky, které navrhovali, představovaly jediné správné řešení a že potřebu, užít těchto prostředků, dovedli vysvětlit tak, aby se lidé chtěli napravit. Pán Ježíš si vždycky počínal stejně. Po­dobenstvími přibližoval lidem hluboké pravdy. I tam, kde jeho výklad brali doslovně, např. o brzkém konci světa nebo o stolová­ní v nebi, nic neopravoval na jejich porozumění. Každý porozuměl podle své rozumové a duchovní úrovně. Proto jeho učení nestárne. Je v něm obsažena bezedná pravda a je zahalena do konkrétních obrazů. I dnes i v budoucnosti přijdou mnozí a najdou v tomto učení všechno, do čeho dorostli. Učení toto má úžasnou schopnost vyvést výše každého právě z toho stupně vývoje, na kterém je. Je­nom je zapotřebí, abychom ctili každé slovo Páně, abychom neškr­tali a nepřidávali, když je třeba jen lépe pochopit. Pod slovem neškrtat myslím i neobcházet některé výroky mlčením, nevšímat si jich, protože jsou nám nepříjemné, protože si je nedovedeme srov­nat v hlavě nebo se nám zdají být v opozici k jiným výrokům. Všechny tyto závady jsou v nás, nikoliv v textu. Vždyť text sva­tých evangelií a čtení uměli mnozí křesťané v prvních dobách křesťanství nazpaměť, v Antiochii chtěli kamenovat svého biskupa, který změnil v kázání jediné slovo. Tak přísně je dochováno znění textu. A i kdybych se v tomto náhledu v něčem mýlil, za zmíněných okolností, za jakých byly texty tradovány, bude vždycky lepší dr­žet se nezměněného textu než jej po 2000 letech v něčem měnit.

              Pojmout Pána Ježíše jako smírnou oběť můžeme i dnes, a to tím spíše, že jsme vybaveni výkladovými prostředky, které nám umožní hodně vytěžit právě z tohoto pojetí.

              Správné pochopení smírné oběti Kristovy vyplývá ze správného pochopení nejsvětější Trojice. Pojímáme-li ji lidsky, tak jak nám to nabízí termín smírné oběti, pak Bůh Otec posílá svého Syna ja­ko smírnou oběť, a jinak tomu nemůže ani být. Pouze lidské pocho­pení tak vysoce nadlidských a nadčasových pojmů nám však může dát jen neuspokojující odpověď, zaručeně nedostačující dnešnímu člo­věku. Jestliže však víme, že mezi Otcem, Synem a Duchem svatým nejde o nějaké osobní, byť i sebeužší spojení, nýbrž jen o tři základové aspekty téhož jediného Boha, pak i lidsky můžeme smír­nou oběť Kristovu pochopit daleko lépe. I v lidském organismu má každý ústroj zvláštní jemu vlastní funkci nenahraditelnou jiným ústrojím. Oko nemůže nahradit funkci ucha a přece oba orgány slouží témuž organismu. Můžeme však říci, že oko se obrací směrem k hluku, na který je upozorněno sluchem. Asi v tom smyslu byl Syn poslán na svět jako smírná oběť. Vím, že potřebujete podrobnější­ho vysvětlení.

             V dobách Kristových se na Blízkém východě a ve Středomoří zformovalo nejkulturnější jádro západního lidstva. Vlivem zlepše­ných životních podmínek vzrůstalo nejen bohatství národů, ale i počet lidí. To se dá odůvodnit, jak vidíte, zevními příčinami. Ty však jsou pouhými následky příčin vnitřních, navrch nezřej­mých, zkrátka lidsky řečeno, pravou příčinou byly záměry Boží. Vyšší úroveň tehdejší společnosti si vyžadovala vyšší úroveň duchovního poznání a života. Říše římská se svými mnoha bohy, která v té oblasti měla téměř výhradní mocenské postavení, měla se stát se svým správním aparátem nositelkou nových duchovních proudů nejen uvnitř vlastního obrovského státu, ale i za jeho hranicemi místními i časovými. To všechno se stalo, zcela podle plánu Božího, který vyjádřil slovy: "Budu mít ovce i z jiného stáda." Bylo třeba vytvořit syntézu všech tehdejších náboženství v tehdejším světě a v dané oblasti bez nestejnorodého eklektismu. To všechno se stalo. Bylo třeba ukázat napodobitelný vzor člověka prosťáčkům i učeným, bylo třeba se pro tento úkol obětovat nejen proto, že nebyla naděje, že tak vznešený vzor nebude hned pocho­pen, nýbrž i proto, že bylo třeba aspoň v první chvíli odstranit námitky pochybovačů fakty, která přesahovala rámec obvyklých zku­šeností, již se bez nich nemohlo měřit. Oběť Kristova přece při­nesla důkaz osobní nesmrtelnosti. Oběť byla přece spojena se sli­bem, že kdokoliv bude Krista následovat, vstane z mrtvých jako on. Nezáleží na tom, že lidé tento slib brali hmotně a čekali brzký konec. Šli za hmotným pochopením a dosáhli cíle duchovního. Tuto kvalitativní proměnu způsobila vnitřní smrt na kříži. Pán Ježíš ji podstoupil dokonce hmotně, dříve než my všichni. Jeho oběť byla smírná v tom vyšším smyslu, že zahladila neznalost zák­ladního prostředku zduchovnění, smrtí člověka na kříži se všemi jejími podmínkami, a tím podchytila zvýšené vzdělání lidí, zvýše­nou bezpečnost života pro účely duchovní.

              Důležité je, aby i dnes pro nás měla smírnou povahu, jinak by byla zbytečná. Je třeba pochopit, o jaký smír dnes jde. Větši­na z nás má zase ještě daleko lepší podmínky pro následování Krista než měli první křesťané. Těšíme se většímu klidu, užíváme větších technických vymožeností, aby náš život mohl být zbaven zbytečné dřiny a starostí. Všechny tyto starosti se nám neodníma­jí proto, abychom svou mysl mohli upnout k většímu požitkářství. Tady je rozpor: Prostředky, zajišťující určitou úroveň života, neslouží nám ani zdaleka k hledání věčného života, nýbrž k zábavě a k jiným světským účelům. Omlouvá nás jedině to, že ani nevíme, že se lidstvo ocitá na scestí zrovna jako v dobách Kristových a už mnohokrát před tím. Vzbuzujeme "hněv" Boží, který musíme smířit pokáním, tj. takovým způsobem myšlení a jednání, které nás budou více a příměji přibližovat k Bohu. Hněv Boží se dá tedy nejlépe přeložit do srozumitelné češtiny v našem nynějším případě jako nerovnováha mezi dosaženou výší zevního způsobu života a je­ho použitím pro duchovní cíle, čili jak jsme tomu dosud říkali: vnější formy života se zdokonalují a člověk v nich nachází plné vyžití, kdežto vnitřní duchovní způsob života, především modlit­ba, upadají v zapomenutí nebo zůstávají na nejnižší slovní a pro­sebné úrovni. Dokud zde nesjednáme smír, tj. rovnováhu, ohrožujme úroveň zevního života, čili hrozí nám "trest", že se připravíme, pro svou obrovskou duchovní zaostalost, o technické a vědecké vý­těžky života. Vizte jen ty obrovské válečné katastrofy, kdy i obyčejná tzv. místní válka pohltí více životů než nejstrašnější válka celých národů ve starověku. Vizte dále ohrožení svobody myšlení a jednání diktaturami svého druhu na jedné straně a de­mokraciemi, které se brání diktaturám zavedením stejně tuhého re­žimu po dobu nebezpečí, na straně druhé. Dnes už nám může být jasné, že "hněv Boží" na sebe sesíláme sami, že sami sebe trestá­me, že nejde o hněv Boží, nýbrž o zákon, panující v celém stvoře­ní: Čím vyšší míra vědomí, tím větší zodpovědnost z jeho použití. Kdyby totiž neodpovídala např. technickému pokroku mravní výše lidstva - a mravní výše je minimum využití vědomí - mohlo by se lidstvo zničit třeba atomovou válkou. V termínech z dob Kristo­vých by se řeklo, že zasáhl hněv Boží a že lidé se potřebují cho­pit smírné oběti Kristovy, aby od sebe odvrátili tento hněv. Není náhodou, že celá řada lidí na různých místech světa právě dnes hlouběji vykládá učení Kristovo, dokonce tak, že dosud nikdy ne­bylo do té míry pochopeno, že dosud nebylo do té míry zpřístupně­no rozumovému přístupu k němu. Je to zjednávání rovnováhy mezi vnitřním a vnějším, neboť rozum vyspěl natolik, že musí být vyu­žit i na duchovní cestě daleko víc než dříve. A kdo myslíte, že zjednává tuto rovnováhu? Opět smírná oběť Kristova. Nebýt jí, neznáme hloubky, do nichž máme sestoupit, nevíme, jak si počínat, neznáme nadlidské cíle, a potom co nám nemůže být z výkladu i se­beinformovanějšího patrno, nenajdeme v sobě sílu k realizaci tak vznešených cílů. I dnes platí slova Kristova: "Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a obtíženi jste, a já vás občerstvím", ne­bo "Já jsem cesta, pravda a život, kdo ve mě věří, nezahyne na věky".

              Nic si z toho nedělejte, že je málo těch, kdo se chápou pomocné ruky Kristovy. O něm platí, že je solí země, že je kvasem. Stačí jich málo a přivodí se obrat. Netrpělivost není na místě, dílo Boží je věčné.“ – konec citátu.

             Někdy se zdá, že máme na sobě tolik práce, že ji ani nemůžeme udělat. Je to však pouze klam, náš nepřítel v nás chce vyvolat dojem, že je vše marné a tudíž je lépe nic nedělat. Avšak pravda je taková, že pokud se dáme do díla (a je jedno jak dobře či špatně se nám daří jej dělat) a myslíme to doopravdy, Bůh nebo Kristus jsou někde poblíž a v pravý čas za nás udělají to nejtěžší, takže nakonec máme dojem, že to vlastně až tak těžké nebylo. Nyní už je jen důležité z nabyté výše neklesnout zpět. A k tomu vám přeji dostatek sil a rozhodnosti. A také pokory vůči Bohu a Kristu.