Podle několika buddhistických a taoistických tradic sex, meditace, smrt a trauma sdílejí společný potenciál. Jsou to brány – katalyzátory pro hluboké odevzdání a probuzení. Naneštěstí většina z nás není připravena využít příležitost, kterou nám tito dobří učitelé nabízí.

Nejprve se podívejme na sex. Přestože mnoho z nás zažilo okamžiky sexuální extáze, tak zaměření na vzrušení, svádění a výkon v době postviagrové Ameriky velmi často zamezuje možnost hlubokého emočního a spirituálního odevzdání, které sex nabízí.

Meditace je další cestou k probuzení. Protože ale většinou vyžaduje dlouholeté úsilí k dosaženi „smrti ega“ skrze meditační praxi, velmi málo lidí uspělo s touto metodou.

Proces umírání, poslední šance dosáhnout míru sama se sebou, byla odevzdána do rukou lékařům, lékům a přístrojům. I v podpůrném a vědomém settingu (nastavení prostředí a mysli) procesu umírání často dochází k tomu, že nad samotným odevzdáním a probuzením převládnou výčitky svědomí, že si jejich potřebu umírající neuvědomil již dříve.

Odevzdání a transformace

Trauma je čtvrtou cestou k probuzení. V transformaci a uvolňování sama sebe z traumatu musím čelit, stejně jako novorozeně, nejistému světu. Je to svět oloupaný od iluzí bezpečnosti. A to nás nutí naučit se zcela nový způsob bytí a existence. Když jej otevřeme, zjistíme, že naše instinktivní energie nejsou limitovány jen na útěk nebo nekontrolované násilí. Ony jsou naše energie hrdinství. Mohou se stát silou, která se po uvolnění traumatického zajetí stane pramenem našeho kreativního a uměleckého cítění , které nás požene k celistvosti naší inteligence.

Trauma se týká pokřivených instinktů. Instinkty již z definice jsou v současnosti, v teď. Když jim dovolíme fungovat v jejich království, odevzdáváme se „věčnému Teď“. S plnou přítomností mysli a těla můžeme získat plný přístup ke zdroji naší energie a entuziasmu. Zamysleme se nad slovem entuziasmus. Slovo pochází z řeckého en (uvnitř) a theos (Bůh). Když získáme zpět ztracený entuziasmus, jsme přitahování blíže k Bohu a stáváme se více duchovními.

Při léčení naších traumat nalézáme ztracené části naší bytosti a stáváme se celistvými. Naše instinkty nesou jednoduché, ale velmi živé poznání „Já jsem já“ a „Já jsem zde“. Bez těchto pocitů, které nám říkají, že jsme součástí světa, jsme ztracení a odpojení od života. Když se naučíme odevzdat tomuto vrozenému poznání, tak potom nás ono může dovést na léčivou cestu, která vede zpět k naší přirozené spiritualitě – Bohem danému spojení se životem.

Proces léčení traumatu nás může vrhnout do virtuálního porodního kanálu vědomí. Z tohoto výhodného bodu můžeme sami sebe postavit do takové pozice, abychom byli přirozeně neseni proudem života. Léčení traumatu může být touto konečnou instinktivní snahou, tím vnitřním třepotem a chvěním, tím kopem, který nás probudí a povede zpět domů.

Toto mýtické vnitřní dobrodružství bychom mohli přirovnat k jízdě na raftu v neznámých vodách. První věc, které si všimneme, je, že si nemůžeme vymyslet cestu dolů po řece. Naše racionální mysl není vybavena řídit loď sama. Potřebuje k tomu pádla. Potřebujeme svá těla, instinkty, abychom dobře manévrovali a řídili loď. Začneme cítit sílu ve svých pažích, když si osvojíme instinktivní „pociťovaný smysl“. (Eugene Gendling – Focusing: „Pociťovaný smysl není mentální zkušenost. Jedná se o zkušenost fyzickou. Jedná se o tělesné vědomí situace, osoby či události. Je to vnitřní aura, která obsahuje vše, co cítíte a víte o dané věci v daném čase.“)

Když postupně získáváme schopnost řídit raft, můžeme si dovolit sjíždět prudké a divoké peřeje, které nás vedou do jeskyní „smrti“ - do světa, kde se cítíme bezmocní a neschopní pohybu. Všechny naše smysly jsou zesílené, ale tentokrát nejsme bezmocní. Nejsme už nuceni prožívat zahlcující noční můru události, ve které má trauma původ. Nejsme ani zaseklí v minulosti, ani požíráni pocity očekávané zkázy nebo iluzorním denním sněním o budoucnosti. Jsme zde, nyní. Naše instinktivní vědomí nás drží v přítomnosti a plynutí. Naše pádla – energie těla – nám pomáhají proplouvat ledovou temnotou, dokud se neobjevíme znovu na slunci. V teple slunce jsme znovu spojení se životem.

Jsme probuzení do nového já, do nového světa. S jemným a správným vedením může úspěšně proplouvat kalnými vodami traumatu. Můžeme se také naučit, jak vést ostatní přes noční můry zpět k životu.

Zdroj překladu:
Peter A. Levine, Healing Trauma: A Pioneering Program for Restoring the Wisdom of Your Body, Boulder CO, 2005, Sounds True.
Další zdroje: Eugen T. Gendlin, Focusing, 2003 Praha, Portál.

MIchal Muller, www.michalmuller.cz