"Pravdu díš, Nanabuši. Stromy oslavovati nás budou velikostí a mohutností svou. Pomysleme nejprve, že i jim potřebné bude zachytit slunečního svitu k obživě své."

"Toť pravda jest. Stvořme tedy pro lapání svitu síť, napněme mezi oka kůži zelenou a celé to listem nazvěme."

"Dobrý nápad toť zajisté, leč v létě škůdce a v zimě mráz budou listu sil ubírat. Nevydrží takto strom let mnohých."

"Zde řešení jest prosté. List spadne a na jaře nový svěží objeví se. Než spadne, list zeleň ztratí a nach či žluť získá, krásou slavě stvořitele své."

"Toť nákladné mně zdá se. Já stvořil bych list úzký a špičatý, jenž škůdce nepřiláká a nepohodě odolá. Ponechejme jen jeden strom takový na zkoušku opadavým a ostatní poté již po celý rok zahaleny do hávu zeleného mohou být."

"Zvláštní jest myšlenka tvá. List takový úzký snad sémě uživí své. Leč sémě též ochranu potřebuje. Skořápku tvrdou. I té list obživu zaopatřit musí. A snad i dužina k užitku by byla, jíž ptáče pohltí a sémě v útrobách svých na palouk jiný zanese."

"My kvůli stromům sešli se! Pomiňme ptáče, které beztak na zrod svůj teprve čeká. Dužniny netřeba. Ze šupin dřevěné stříšky vytvoříme a vše šiškou nazveme. Tak plýtvání se vyvarujeme."

"Ptáče čeká, leč havěť všeliká povětřím již bloudí. I ona k užitku nám býti může. Krásou a vůní ústrojí zvaného květ jej přilákáme a ona pyl roznese a rod nový tím zajistí."

"Roznese jen pokud květ žráti či z něj sáti jí dáš. Vítr postačí, o tom pochyb není." "Budiž, malým dílem větru užil bych. Leč ni hovad nevzdám se, anžto není rozum takto šetřiti."

"Vidím, že shody nalézti nám nemožno. Stvořme tedy stromů každý dle záměru svého."

"Staniž se. Však to ti dím, že v přítmí lesů mých přátelském tráva, bylina i květ s radostí spočinou. Tvému stromstvu lakomému jen pochmurná zbude společnost. Toliko vřes, borůvčí a houba nemoudrá si jej vyberou. Kde slunce, tam já rovinu i stráň stromy pokryji. Tobě jen kraj sněhu a zimy poddá se."

A jak Nanabuš pravil, tak vskutku stalo se. Strom listnatý všechen kraj přívětivý opanoval a šetrným lesům Gluskapovým jen země nehostinné ponechal. Však po letech nespočetných člověk přišel a les listnatý, jenž rozhazovačný toliko růstu pomalého schopen byl, ohněm a seker ostřím vyplenil. Znovu jen zřídkavý strom ovocný v sad uzavřel a kraj pustý stromem neopadavým, jenž rychle mu dřeva dáti mohl, osadil. Z toho poučení plyne, že rozmařilost a neskromnost k záhubě vždy každého přivedou a jest to šetrnost, která mezi ctnosti každé bytosti živé patří.