STÉ VÝROČÍ NAROZENÍ KVĚTOSLAVA MINAŘÍKA

(21. 2. 1908 - 4. 7. 1974)

Únorové sté výročí narození tohoto českého filozofa a mystika je příležitost k zamyšlení nad jeho duchovním dědictvím obsaženým jednak ve spisech, jednak ve fungujících společenstvích, která se snaží na sobě pracovat podle jeho učení. Kdo to byl a čím obohatil nespočet duchovních směrů, které zde už v jeho době existovaly; může být jím formulovaná nauka přínosem myšlení i v počínajícím století?

Ve své autobiografii charakterizuje sám sebe takto:,,Jsem ten, jenž získal zasvěcení do mahájány, již pak přenesl do Evropy, aby ji odevzdal jako plod příznivé karmy lidem, kteří jsou již na konci smrtné noci nepoznání.” Mahájánový buddhismus byl v době jeho dospívání u nás dostatečně známý, byl by ho tedy mohl ovlivnit. Jenže všechno bylo jinak: s buddhismem se seznámil teprve asi 10 let po svém dosažení. K poznání nedospěl na základě studia různých duchovních směrů, z nichž by zvolil takový, který mu byl nejbližší. Jeho postup byl naprosto výjimečný a souvisí s nešťastným osudem rodiny.

Když mu uprostřed 1. světové války (1916) zemřel otec, propadla se rodina do dnes těžko představitelné bídy znásobené tím, že se bezradná matka znovu provdala za lenocha a opilce. Devíti a desetiletý chlapec pak už nesměl téměř vůbec navštěvovat školu a pomáhal živit rodinu; byly na něho kladeny nároky, jako by byl už dospělý. Přitom byl trvale bit a těžce strádal podvýživou, takže ve svých 14 letech utekl z domu a živil se až do zimy jako přidavač na stavbě. Teprve potom zasáhl dospělý nevlastní bratr a přiměl jej, aby šel do učení v takovém oboru, kde se nají. Jinou životní vyhlídku neměl. Počínaje náhlou smrtí otce, tedy od 8 let, byl trvale vystaven ústrkům, nelásce, zlobě, sociálnímu útlaku. S tím kontrastovalo jeho vnitřní založení, až začal propadat beznaději, že existují lidé, kteří mají také ušlechtilé životní ideály.

Asi v 15 letech se spřátelil s podobně smýšlejícím dělníkem, později od něho získal knížku, v níž byly i zmínky o józe, a konstatoval, že to je to, co nevědomky stále hledal. Další knížku si již koupil sám; po krátké úvaze, zda to dokáže, přijal všechny tam uvedené požadavky na umravnění i způsob života a začal podle ní na sobě pracovat. Byla to brožurka: Ó Hašnu Hara - Praktický Yoga. Na tuto cestu vstoupil ve svých 17 letech v březnu 1925; uskutečnění, jež nazývá realizace, dosáhl v září 1926. Neměl ani učitele ani jiné literární prameny.

Předchozí velmi hrubý nástin osudů rodiny a života v dětství byl nutný, abychom mohli doložit, že nebyl a ani nemohl být ovlivněn žádnými znalostmi duchovních směrů s jednou výjimkou: otec ateista se do svých dětí snažil zasadit nedůvěru k náboženství. Se všemi duchovními směry kromě radžajógy a dalších jóg, o nichž hovořila brožura Ó Hašnu Hary, tedy s křesťanstvím, judaismem, buddhismem, hinduismem atd. se KM seznámil až později, po své realizaci.

Hned po své realizaci (1926) si však uvědomil, že to, co našel, hledají nevědomky či vědomě všichni lidé a že by se měl snažit jim své poznání dát k dispozici. Zde se však ukázaly téměř nepřekonatelné překážky. Bylo mu 19 let, neměl nic, nikoho neznal a sám sebe pokládal za pologramotného. ,,Protože jsem však chápal, před jakým závalem nepochopení jsem, usiloval jsem o to, aby mě sebevzdělání náležitě pozvedlo. Pak jsem nauku formuloval.” V r. 1956, když už existovaly všechny jeho základní spisy, píše ve své autobiografii: ,,Uvědomil jsem si, že jsem objevil Velikou Nauku, která může utišit každou bolest, a spěl jsem k velikému rozhodnutí dát ji nebo i vnutit světu. A budu-li ji jednou vnucovat, pak ne jako kuplíř, jenž po dobrém nebo po zlém vnucuje své pochybné zboží, nýbrž jako člověk, který ji sloučí s vědou a tím ji zatíží velikou vahou logiky a přesvědčivosti.”

Vraťme se však k tomu, jak na základě jediného drobného spisu o józe ,,dospěl k názorům, které se od názorů jóginů odchylovaly. Místo kouzelných sil nebo vytržení k Bohu jsem uviděl vše, život i vesmír, jako souhrn sil a napětí, jež se v bytostech odrážely v dokonalém souladu s povahou mravních hodnot, jež ony bytosti vyjadřovaly myšlením, cítěním i konáním. ... Byl jsem tedy sám. Křesťané měli Boha, jenž jim všechny problémy jednoduše luštil zdánlivě podle směrnic té které církve. Jóginové nižšího druhu měli psychickou moc, se kterou se mohli těšit a tím ve svém Já narůstat k sebevědomí, jehož hodnotě jsem nedovedl uvěřit. A o buddhismu jsem nevěděl nic. ... Prameny na sebe nechaly ještě nějakou dobu čekat. A potom náhle: mahájána, škola kagjüpa. ... Vznikl-li ve mně názor, který souhlasí s názory severního buddhismu, stalo se to proto, že jsem se dovedl postavit vůči své bytosti jako opravdu nestranný pozorovatel dějů, jež se v ní odehrávaly.”¹

Základním kamenem jím formulované nauky je důraz na mravní hodnoty, a ten je společný všem kvalitním duchovním směrům. ,,Úspěch v mystické snaze je vždy závislý na mravní a celobytostné sebeproměně pomocí tzv. spásné mravnosti.² Teprve po dosažení takového úspěchu je na hledajícím, aby - obrněn svou mravní proměnou - volil další postup. Nezáleží příliš na tom, zda úspěchu dosáhl cestou buddhismu, křesťanství či jiné nauky; až k této metě mají všechny hodnotné nauky cestu společnou. Proto v úvodu k pravidlům života v obci, kterou se celý život snažil vybudovat, uvádí: ,,Naše obec je tolerantní vůči každému mystickému a náboženskému učení, které spolupracuje především na rozvoji dobra a morálky a teprve v druhé řadě na poli mystickém a duchovním. Zachovává kladný poměr k duchovnímu úsilí, jež se opírá o víru v Boha, ale i k takovému úsilí, které opírá svůj zřetel o prostý karmický zákon a Boha si proto nevšímá.” Chce, aby jeho obec tiše a neoficiálně spolupracovala s křesťanstvím a jeho církvemi na poli mravnosti, ale kromě toho vyvíjela též mystickou činnost podle směrnic tibetské mystiky. Druhým charakteristickým rysem tedy je tolerance a ta vede ke spolupráci.

Celoživotní snahy o takovéto pojetí vzájemné spolupráce všech hodnotných duchovních směrů se odrážejí v jeho korespondenci; část, která se týká pokusů o spolupráci, budování obce aj. bude zveřejněna v Praxi Přímé Stezky 3. Většinou sice narážel na nepochopení, ale byly i světlé výjimky. V budování obce, která by žila a pracovala v jeho duchu, mu až do jeho smrti bránily totalitní režimy, nejprve nacismus, od r. 1948 komunismus. Přesto se jeho dílo i obec podařilo uchránit až do konce těchto nepřátelských režimů. Při stém výročí jeho narození proto můžeme konstatovat, že v češtině bylo celé jeho dílo spolehlivě knižně vydáno, v němčině zatím dva tituly a soubor drobných prací a v naší republice i dvou sousedních zemích se rozvíjejí vzájemně spolupracující jeho obce.

Vedle důrazu na mravní přepodstatnění a toleranci ke každému duchovnímu směru, který se snaží o totéž, byť i jinými metodami, nese jeho učení ještě jeden rys, který je odlišuje od většiny ostatních: duchovní úsilí podle něho není něčím navíc, co se přiřazuje ke všednímu životu, ale je jeho součástí. Je to způsob života. ,,Všední život je mystickému blíž, než si běžní lidé dovedou představit.”³ On sám uskutečnil svou duchovní cestu jako pekařský tovaryš při nepřerušeném zaměstnání, 70 - 92 hodinách pracovní doby v šestidenním pracovním týdnu a noční práci.

Už ve 20. století ve střední Evropě se možnost duchovně na sobě pracovat v ústraní stále zmenšovala a tento trend se prohlubuje. Všechny typy jógy i buddhismus však byly formulovány pro jinou společenskou situaci; ti, kdo toužili na sobě intenzivně duchovně pracovat, mohli často po dlouhá léta žít v ústraní pod trvalým dohledem svých duchovních učitelů. To je v současnosti téměř nemožné. Nezbývá tedy než spojit svou duchovní cestu s všedním každodenním životem, osmihodinovou pracovní dobou, dojížděním do práce a tím i trvalým kontaktem s okolím, které o duchovní snahy nemá zájem a nemá pro ně ani porozumění. Pak ovšem uplatňování klasických postupů velice často vede ke katastrofě. To se odráží i ve všeobecném mínění, že jógin nebo mystik je docela určitě blázen.

Květoslav Minařík po celý život působil navenek jako docela obyčejný prostý člověk a totéž doporučuje svým následovníkům. Jeho nauka sice používá jako základní metodu buddhistické sebepozorování atd., ale klade důraz především na nohy. Ty má člověk vždy s sebou a noří-li se do nich vědomím, nijak nedráždí své okolí a zároveň klidně a bezpečně jde po své cestě k zdokonalení, aniž to zevně dává najevo a aniž přestane plnit zevní povinnosti, které má. KM to vysvětloval ústně i na mnoha místech svého díla, protože však stále narážel na předsudky a nepochopení těch, kdo ho žádali o vedení, ale měli o své duchovní cestě úplně jiné představy, vrací se k tomuto tématu vždy znovu a znovu⁴: ,,Největší omyl, jehož se mystický snaživec může dopustit, je soustřeďovat se jinam než do nohou.” ,,Při spěchu, jímž tolik trpí, technicky vyspělá lidská společnost́, není možné vědomě stát, chodit, konat přirozenou potřebu atd., jak učí buddhismus, protože člověk by nebyl nikdy s ničím hotov. ... Být si však vědom svých nohou dokonaleji a dokonaleji, to jde.” ,,Kombinace pozorování těla a kontroly bdělosti se podobá postupu levou a pravou nohou. Nemůže se nikdy stát, aby člověk za těchto okolností upadl do tápání nebo bloudění mysli v oblasti pochybných, byť někdy příjemných idejí. Cesta k poznání je bezpečná jen za předpokladu, že člověk, jenž se na tuto cestu vydal, nikdy ani na okamžik neupadne do prožívání, místo aby se držel metody pozorování.” ,,Tělem jsou pro mne vždycky pouze nohy. Jsou totiž nejneutrálnější; není v nich nic z emocionálních vloh a prudkých vášní.”

Tím se dostáváme k poslednímu jeho charakteristickému rysu, který bychom rádi uvedli, totiž snaze sloučit duchovní nauku s vědou. ,,Jak mystika, tak jóga jsou konec konců psychologické vědecké metody a sledují přesně vytčené cíle, a to používáním adekvátních prostředků: je to pouze psychické vybavení živých lidských organismů. Práce sama se zakládá na úsilí mravním, mentálním a duševním. Jen tato úsilí pokládám za reálný a racionální postup vedoucí ke konkrétním výsledkům.”⁵

Dlouho se mu nedařilo najít jakékoli spojení, až se o jeho nauku začal zajímat a také ji uskutečňovat neurolog doc. MUDr. Antonín Bajer. V 60. letech 20. stol. se v západních zemích objevily první vědecké práce o dění v lidském mozku při tzv. jógických cvičeních. Doc. Bajer se s nimi seznámil a tato dvojice se ponořila do spolupráce při jejich ověřování prostřednictvím elektroencefalického záznamu. Výsledkem byla nejen krátká zpráva⁶, ale i po všechna zbývající léta života KM trvající prohlubování této spolupráce na určování a zkoumání styčných bodů mezi poznáním současné vědy a naukou. Další výsledky pak doc. Bajer po částech dál rozvíjel a zaznamenával, ale doba nebyla příznivá jakémukoli jejich zveřejnění. Základní rozdíl mezi výsledky jejich výzkumu prostřednictvím EEG a výzkumu zahraničního byly v tom, že KM byl schopen kterýkoli ze zkoumaných stavů vyvolat vědomě a na požádání. Koncem 60. let se také nabízel nejlepším našim tehdejším psychologům ke spolupráci na jejich výzkumu, nabídka však nebyla přijata. Naštěstí existuje exaktní dokumentace k dnes již uveřejněné první zprávě; snad jí využije další generace vědců.

                                                                                                      Zora Šubrtová

                           (více informací o díle a životě Květoslava Minaříka na www.canopus.cz)        

___________________________________________________________________________