Z archivu poetických příběhů a básní.

Naslouchej hlasu svítání, drahý příteli. A kdyby byl jiný denní čas, zeptej se přítomného okamžiku na tajemství východu. Takový okamžik je nedotknutelným drahokamem ticha. Bláhoví se jej snaží vsadit do svých prstenů a náhrdelníků. Tolik té své lopotě věří. Jejich víra je pevná jako skála Gibraltaru. Víš ty vůbec, kolik váží taková skála? Vlož pod ní svůj sen a její tíha z něj v mžiku vylisuje diamant. Pak jej můžeš vsadit do svého prstenu. Otočíš jím a každé přání se splní. Strážce ticha tě však nazve bláhovým snílkem. To již neuslyšíš, budeš daleko.

Daleko na tržnici s množstvím stánků a obchodníků s démanty. Víš ty vůbec, kolik je takových skalisek jako Gibraltar? Kdyby se ti podařilo spočítat všechny ty stánky, věděl bys to. Kdo by se však zabýval čísly, když je všude tolik třpytivých pokladů?

„Je to přece všechno z jedné země,“ hlásají filozofové v oparu smaragdového prachu. Mistři brusu dohlížejí v postranních uličkách na své učedníky. Ti sedí celé dny a noci za svými šlapacími stroji a obrábějí přívaly kamínků k dokonalé symetrii. Ve vybroušených ploškách se lámou sluneční i měsíční paprsky a pitvoří stíny plazící se kolem. Zákazníci si žádají své.

Také tvůj kámen se ti zdá již starý a omšelý. Přecházíš zvídavě od stánku ke stánku a hledáš, zač bys jej směnil. Přece jen se jedná o pěkný kousek a mohl by být o něj zájem. Víra, která jej formovala, byla silná.

„Bláhový snílku,“ říkají oči strážce ticha, když se na okamžik mihnou v očích tvých. A také v očích krásné obchodnice, která před tebou právě rozprostřela své démanty. Již neslyšíš, jsi daleko.

Hra záblesků v šeru, zpěvný hlas a milá tvář lehce očarují tvé srdce. Tvůj prsten se dámě líbí. Zrodil se nový sen.

Po mnoha letech stojíš za okny svého bytu a pozoruješ noční oblohu. Právě ses probudil ze svého posledního snu. Zdálo se ti o strážci ticha. Seděl uprostřed skalního jezírka na listu leknínu, před sebou bílý květ, za sebou kamenný val. Byl to zvláštní sen, jiný než kdy předtím. Byl sis ho zcela vědom a směl se rozhodnout, co bude dál.

Pověz mi příteli, cos udělal? Říkáš, že již znáš tajemství východu? Ano, máš pravdu, okamžik za okamžikem slunce nad zemí vychází a zároveň zapadá. Úsvit a soumrak jedno jsou. Za úsvitu jsme se poprvé setkali, ať je nám tedy tichou vzpomínkou. A soumrak ať je nám obzorem pro nová setkání.

Pověz mi o strážci ticha, zaslechl jsi tentokrát jeho hlas? Tvůj hlas je již sotva slyšitelný...

Došel jsi tedy k jezeru. Z hladiny se vynořila cesta z bílých oblázků a vedla tě přímo k obřímu leknínu. Strážce seděl tiše na listu, víčka zavřená, ruce položené na zkřížených nohou. Ani se neusmíval, ani nemračil, jako by ani nebyl. Jeho klid tišil vichry, které se chtěly dotknout vodní hladiny. Vánky spolu s vůněmi visely nehybně nad jezerem jako zmrzlé vlny prostoru a času. Hladina se ti stala nebeským zrcadlem. V něm jsi spatřil éter spojující okolní skály, stromy i jezero v jediný celek. I vzdálené zvuky lesa a ještě vzdálenější zvuky měst a tržnic, to vše začínalo i končilo v tomto všudypřítomném okamžiku. Nedotknutelný drahokam ticha se před tebou právě rozzářil.

Pověz prosím, co bylo dál?

„Inu vstal jsem z postele, došel k oknu a teď se dívám na rozsvícenou oblohu,“ říkáš a usmíváš se.

Jsi doma.