Vím odkud přichází, z hlubokých temnot vlastního podvědomí. Jsou to strachy, které prostě jednoho dne zmizí a odpočívají jak nepřemožitelní ďáblové uvnitř spleti minulých zážitků, čekající na vhodné prostředí banální vyčerpanosti a také, snad nevlídného počasí. Rozsvítím světlo, sednu si na kraj postele a vařím si horký čaj. Byt je prázdný a tichý. Ptám se, proč teď, proč ne ve dne, proč ne v okamžiku štěstí a spokojenosti? Proč ty divoké hordy čekají na svůj čas, trpělivě, vypočítavě a udeří v pravou chvíli?

Přitom strach není nic jiného než minulá zkušenost, kterou vlastní mozek tak bravurně a nevinně použije na scénáře zatím neexistujících budoucích události. Poté přemíra špatných zkušeností do určité míry ovlivňuje naše přicházející situace, zkušenosti se překlápějí do představ a my téměř automaticky přitahujeme vlastní budoucí fyzické prožití krušných chvil, které nám nedělají dobře a které nechceme prožívat. Poté vstup okolních, byť neutrálních podnětů, prostřednictvím smyslů do našeho myšlení, vyvolá jakkoukoliv reakci, protože my jsme nečinní a mozek musí najít vysvětlení za nás. Právě z dostupných zkušeností. Nic jiného k dispozici v dané chvíli nemá. Dělá to bezelstně, ve snaze vždy dobře posloužit. Špatné počasí, únava, prožitá nevlídnost, poté ovlivní naše duševní i fyzické předpoklady na celý dlouhý den i déle. Vždyť je téměř zákonem, že pokud se něco hroutí, zhroutí se téměř vše.

Jsou starosti moudrým učitelem a rádcem ve spleti životních událostí? My téměř podvědomě zaměřujeme svou pozornost do území temna a vyvoláváme další a další hordy temných nájezdníků. Navštěvujeme omámeně a pasivně toto území a jsme královsky hoštěni temným princem. Nedokážeme, ani nemáme sílu, otočit hlavu opačným směrem do království slunce, které je nám tak milé a vlídné. Usedáme ke společnému stolu s démony a někteří se již z této hostiny nikdy nevrátí. Protože Bůh je milosrdný a v největší bolesti odejme právo vlastní volby i sebe identifikace a tito zmučení lidé končí v psychiatrických léčebnách po zbytek svého života nalézajíc vlastní štěstí v bludišti mozkových závitů. Není rozumné setrvávat v těchto královstvích dlouhý čas, neboť nasákneme zoufalstvím a bezútěšností a síly ubývají.

Otočíme-li se ke slunci, byť stále setrvávající v říši stínů, slunce je mnohem zářivější a jasnější. Hlavně tam stále je. Tak jako temná obloha odhaluje krásu tisíců hvězd, ve dne neviditelných. Náš vlastní vzdor vůči změnám řeky života nás ochromuje a my jak malé děti toužíme po naplnění našich snů. Neboť kyvadlo je připraveno se překlopit na stranu světla, pokud sami křečovitě nedržíme závaží na temné straně. Poté zbývá jen jediné a to je odevzdání vlastního života do rukou existence a přijmutí našeho údělu s moudrostí a shovívavostí. Tak jako Sokrates přijímal pohár jedu z katových rukou, neboť se toužil pomilovat se smrtí, kterou neznal. Vlastní život ho bezezbytku nasytil a odměnil.

Strach, starosti, chmury, jako takové, neexistují. Jsou mentálními výplody, spuštěným a vždy použitelným programem věrně sloužící hlavy, která se nás snaží ochránit před budoucí situací. Prožívat štěstí nikomu nevadí, prožívat bolest je otravné. Být připraven na boj se jeví moudré. Byť je to zbytečné a tupé. Poté myšlenky sami vytvoří své plodné prostředí a víří v kruhu používající vlastní zažité a poznané zkušenosti podepřené logikou.

Upíráme se ke známým i blízkým lidem s nadějí, že odstraní naše těžké břemeno. Lidé jsou však velice zvláštní, neboť neštěstí druhých je naplňuje radostí z vlastního, v dané situaci, lepšího údělu. Sytý hladovému nevěří a jejich útěcha je mnohdy malicherná i banální, neboť nedokážou cítit cizí bolest, pouze tu vlastní. A tak míjíme žebráky, bezdomovce s odporem, protože nás naplňují neznámým strachem z možného vlastního pádu. Nechceme vidět tyto ukončené cesty lidského propadu. I v samotném životě máme rádi nám podobnou dosaženou úroveň. Lidi, kteří jsou na stejném žebříčku seberealizace jako my sami. Lidé velmi zubožení a chudí nám ukazují cestu dolů. Lidé, kteří jsou nesmírně úspěšní a bohatí, podrývají naše vlastní sebe hodnocení a provokují soupeřící ego, zblblé z komercionalizace a různých odnoží "Amerického snu". Nakonec se největším štěstím jeví život nudný a fádní, potažmo bezpečný, bez velkých výkyvů a problémů, kdy vystrašeni uleháme do vlastní rakve s přáním, aby nás lidé přece jen trochu postrádali a pár dní truchlili. Zpětná kontrole je ovšem nemožná, protože vytočený duch není viditelný ani slyšitelný.

Jsme příliš zaměřeni na své okolí a zůstat neviditelný je těžká dřina. Záleží nám na mínění a úsudku spousty lidí okolo nás a děláme činnosti, které jsou pouhou mrtvou maskou přetvářky a kalkulací skrývající zuboženou bytost bez šťávy života. Obětujeme se tam, kde nikdo naší oběť neocení. Mimo nás samotných. Odepíráme si radosti a blaženost života ve prospěch obecně akceptované ovečky, kterou není ve stádu vidět a která poslušně přijímá nepsaný i psaný zákon společenství. A tak mnoho strachů a obav nejsou našimi vlastními strachy, ale zděšení z unikající mrkve společenské objednávky zavěšené před naším zrakem. Většina lidí prostě přežije. Netrpí hlady, mají kde spát. Nakonec, po mnoha letech si na tyto ponuré stavy těžko vzpomeneme. Ovšem s tím, že si také nedokážeme rozpomenout, co jsme vlastně pro sebe samé celé ty dlouhé roky dělali. Možná můžeme prohlásit, že jsme určitě byli dobrou matkou nebo otcem a spořádaným občanem. Svět na nás rád zapomene.

Každý člověk je naprosto vyjímečný a skrývá nesmírný potenciál schopností a umu. Jediným problémem je skutečná víra sama v sebe a to za všech okolností. A to je složité. Kde tu víru vzít? Není vidět a starosti běžného života jsou velice dobře poznatelné a chutnají opravdově. Starosti jsou morbidní vize mozku. Mozek zde funguje jako popletený rejža, který z nedostatku jiných tvořivých podnětů vyrábí mizerné horory, prospívající nejvíce zbytečnému vylučování adrealinu. Není to jeho chyba. To my jsme zadali tento veledůležitý úkol předcházet případným starostem za každou cenu. Není tak podstatné, že budoucí situace ještě nenastaly, podstatné je, že mozek jako zlatokop se snaží nám dobře posloužit a tak ty starosti prostě vyhrabe a vypustí ze zásobárny nahromaděných informací o zlém světě.

V minulém článku jsem hovořil o protikladech. Pokud nevstřebáme a nerozpustíme v lásce a pochopení temné království, budeme se do něho neustále vracet. A nakonec nás může pohltit, protože nebudeme mít sílu přejít na druhou stranu světla. Pokud se zuby nehty držíme světlé strany, život nás nějakým způsobem dokope do temnoty. Nelze se udržet pouze v dosahu jednoho magnetu. Pouze naprosté rozpuštění nás, pevné homole cukru, ve vodě života, vytvoří stav podobný extázi a blaženosti. Prostředí, majetek, cíle, dosažený stav nás stále budou překlápět z jedné strany na druhou a mrkev bude nekončící fatou morgánou. I vzdání se majetku, odchod do opuštěné jeskyně nepomůže. To je tíhnutí k jedné, té světlé straně. Strana zla musí být poznána, Kálí milována a v rukou všichni držíme věčné klíče - pokory, důvěry a odevzdanosti. Vše ostatní jsou formy a jako takové nemají pražádného vlivu. Být bohatý, chudý, neúspěšný, úspěšný, oblíbený, neoblíbený, vše je jedno. Formy, projevy hmoty a uspořádání mezilidských hierarchických vztahů oceněných majetkem či uznanými schopnostmi.

Pokud toužíme poznat moudrost, vstřebejme stávající nastavení hmoty i nehmoty s lehkostí i vděčností za možnost realizace v této dimenzi. Pokud toužíme vyzdvihnout pozemskou existenci v žebříčku forem a rozsahu dosažené a přiznané moci, stačí se správně hýbat a logicky přemýšlet.

To první je věčné. To druhé zanikne.