Vzýváš lásku, ale jsi uzavřena v neproniknutelném krunýři vlastního bezpečí, neboť nevíš, co ode mne můžeš čekat.
Nemůžeš vědět, protože to bezpečí je známé a stálé, byť je vtíravým strachem a strach je kyanidem duše.
Vzýváš lásku, kterou sama necítíš, neboť láska je v tvých ústech pouhým slovem a hořkou vzpomínkou.
Vzýváš dobrotu a tvá nerozhodnost může páchat mnoho zla, neboť nerozhodnost je zároveň i odmítáním.
A já nechci více, než se lehce dotknou tvých hebkých vlasů a zadívat se do hlubokých očí, kde přebývá tvé věčné já.
Ano, je tam, schoulené a sevřené tvou mrazivou nevírou v život.
Vždyť každý, já také, v sobě neseme semínka lásky i nenávisti, odvahy a zbabělosti, dobra i zla.
Byť se nechci scházet s těmito temnými princi mého já, oni jsou tam a tiše pozorují, zda nám snad není ubližováno.
To je příroda, příroda je i krutá a zlá.
Přesto v sobě nese tolik nádhery, moudrosti a poznání, stejně jako my.
Možná se ke mně nechceš přiblížit, protože ti příliš připomínám bolestné obrazy tvé minulosti, tvých pošlapaných nadějí a zhrzených očekávání.
Ano, to se stává a bude se to stávat v nekonečném kruhu událostí.
Protože, nemůžeme trvale svázat lidskou bytost do pevných lan našeho předjímání.
Proto budeš, a chtěj to, milována a zavržena, hýčkána i trestána, protože to je namalováno tvou vlastní rukou.
Co chceš vidět na bílém plátně po nanesení bílé barvy, a co na černém, budeš-li přidávat černou?
Vždyť právě ty rozdíly činí život úchvatným a živým, plným klokotající energie.
Pokud chceš zůstat opodál a nepřiblížit se, prosím, nevyčítej si to. Možná se každé ráno probouzíš se svým jástvím, možná jsi našla zalíbení ve své samotě.
A pokud ne, najdeš, vše lze najít.
Nikdo není od sebe samého a druhých oddělený.
I tichá přítomnost, i komunikace beze slov, i uhýbání se z cesty je přátelstvím.
Můžeme milovat i bez dotyku, bez objetí a bez stálé přítomnosti.
Můžeme milovat tím, že v srdci hýčkáme cesty osudu toho druhého, šetříme jeho rezervoár energie a vlídně se usmíváme.