Protože pouze to, co my sami prožíváme, co sám prožívá ten druhý je platné. Tak i pravdy jsou pravdivé pro svého nositele a nemá smysl se o pravdu přít. Pokud se nám podaří přesvědčit toho druhého, přechází naše pravda na něho, ale vždy se může změnit a mění se. A proto se zdá být tak obtížné se shodnout s tím druhým. Platí to za předpokladu, že bojujeme za své názory a vidění světa. Tento boj je naprosto zbytečný a pouze to, co je svobodně, bez nátlaku přijato je cenné. Vše ostatní je zasahování, spojené s odsuzováním a manipulací a my sami tím nemůžeme nic získat. Přesto lidé touží schovat se pod křídla obecně akceptované pravdy a za tuto pravdu bojovat. Jako by na tom záleželo naše přežití. A tak toto pojetí pravdy za sebou zanechalo hromadu obětí, které se své pravdy nechtěli vzdát, nebo ani neměli příležitost tak udělat. Poté nám po setkání s druhým člověkem mohou zůstat dvě věci. Tou první je sladká chuť společných nádherných zážitků a ta již nemusí mizet. Tou druhou, více běžnou věcí, je nesmiřitelný boj o to, kdo byl a je lepším člověkem. Kdo je lepším člověkem, kdo měl pravdu a kdo to rozsoudí? Každá strana má své zastánce a universální soudce neexistuje. Vlastně existuje a tím jsme my sami. Ten soudce mohou být naše výčitky, zlost, pocit zrady, marnost. Ale i vděčnost, poznání, pochopení a hezké vzpomínky.

Jsme sami sebou, žijeme svůj vlastní život a nikdy to jinak nebude. Přicházíme sami , naprosto nazí a bez majetku i dosažených úspěchů odejdeme. Celá naše dosavadní historie je brána tak, jak se cítíme ,co jsme prožili, vychutnali a jak jsme se ocenili. Nakonec i sebevětší úspěch nebude o hmotě a dosažení, ale jen o vlastním cítění. Jsme šťastní, jsme spokojení, naplnění, cítíme se být tím člověkem, jakým toužíme být? Víc toho není, to je to poslední, co si můžeme dopřát před naší vlastní smrtí.

Každý pád, každé zoufalství, každá lítost je jen opakovanou příležitostí k novému začátku. To co uděláme má význam jen pro nás. I v nejhloupějším činu můžeme najít moudrost. Přinejmenším vidíme to, co jsme dříve neviděli. Ale my musíme cítit, že je to pro nás špatné a chceme s tím něco udělat. Pokud tomu tak není a naše vnímání je v pořádku, potom se měnit nemáme. Nejsme okolím, jinými lidmi, převzatými názory. Ponechme sobě i tomu druhému svobodu vyjadřování, neboť cizí naplnění, vděčnost a pochvala je pozlátkem k ničemu.

Dát svobodu znamená i to, že chápeme, rozumíme krokům, který ten druhý udělá. Má své důvody a my je nemůžeme zpochybňovat. On může svá očekávání změnit, pokud nadejde čas a pokud je to tak rozpoznáno. Protože i my se můžeme mýlit ve svém úsudku, kdo je dokonalý ? Tomu druhému křivdíme, neboť jeho činy nejsou zlé a úmyslně poškozující.Také, kdo je bez vinny, ať hodí kamenem. Máme právo si myslet svoje, máme právo se bránit, máme právo být tím, čím v daném okamžiku jsme. A to právo mají všichni. Každý má svoji cestu a věřím tomu, že cesta osudu je nakonec velice moudré učení a získáme pochopení, co dané situace v našem životě znamenají. Pouze faleš, přetvářka a předstírání je příkořím na nás samotných, neboť žijeme život maskou a ne sebou. Je cennější být poctivě nedokonalým, než křečovitě dokonalým. Vše časem vyjde na povrch a je zkoušeno.

Někdy se svoboda hájí velice obtížně, neboť většina vztahů je komplikovanou hrou k naplnění očekávání. Je to přirozené, že toužíme získat sami pro sebe to nejlepší. Pokud jsou dva lidé příliš mnoho odlišní, tak spolu nemohou žít.Tak jako jaguár těžko pojme králíka za manželku. Jsou jiní a oba v pořádku. Je zbytečné rozebírat motivy a chybné jednání toho druhého. To již ničemu nepomůže. Snad našemu pocitu, že důvody oddělení nejsou na naší straně. Ale, co s tímto pocitem, který nic neřeší ani nevrací? Co se stane jiného, než že se jeden i druhý ocitají zpět na startovní čáře s opakovanou nadějí, že to příště může dopadnout mnohem lépe. I s nabytými zkušenostmi. Z našeho pohledu. Pro mě samotného je cenné podívat se zpět bez emocí a pochopit vzkaz, který nám osud dává. Je tam vždy a je velice moudrý. Pokud jsme zasaženi lítostí, zklamáním a ztrátou, poté tento vzkaz neuvidíme. Uvidíme jen svou bolest a opakovaný pád. Svět se stává zlým. Poté přestaneme věřit a každý nový člověk bude potencionálním novým nebezpečím.

Ať uděláme cokoliv, cokoliv, děláme to jen proto, že si myslíme, že je to pro nás nejlepší. Mnoho lidí to nakonec odsoudí a my prostě nechápeme. Tak v nás tato kritika může vyvolat pocit viny a špatnosti. A příště uděláme řadu věcí a vlastně nevíme, jaká bude odezva. Jsme terčem pro kohokoliv, kdo si touží z jakéhokoliv důvodu zastřílet. Točíme tímto směrem a tamtím směrem a dopředu i nazpátek a stále přichází tisíce hodnocení. Skončíme s tím, že nás nikdo nemá rád. Proč by taky měl? Původní osobnost je pryč. Nebo lze kritiku podrobit našemu zkoumání a vyhodit všechny nesmysly. Třeba nejsou nesmyslem, ale v daném čase jsou nám k ničemu. Neexistuje ideální člověk a lidé, které máme za vzory byli bez vyjímky sami sebou. A to ocenění přišlo později. Ocenění okolí je bezcenné, vlastní ocenění má váhu. To, jak se budeme cítit. Vždyť je to tak symbolické. Přicházíme sami a odcházíme sami. Všechny ostatní lidé, i ti nejbližší, jsou získáni. Tak jako adoptované dítě přijme dobrou matku a otce za své nejdražší. Jsou to cizí lidé. Láska, přátelství, vděk jsou spouštěcím mechanismem toho úžasného v nás. Neplují vzduchem, nejsou virem. My takto reagujeme, to se děje pouze v nás. Bylo to tam a otevřelo se to. Nakonec, není důvod tyto skryté poklady opět zavírat. Skutečně to nezáleží na tom druhým. My sami sobě jsme tou osobou, která by měla tyto emoce vyvolat. Existuje láska k sobě, existuje přátelství i vděk k sobě. My sami jsme světem ve světě. Dimenzí v dimenzi. Láska v lásce. Někteří se otevřou jen občas, někteří jsou otevřeni stále. To je tajemství života, není jiných pokladů než těch, které jsou ukryty v nás. Není jiných cest než cesty k sobě. Není jiných učení než náš vlastní osud a život. Všichni nosíme dokonalost, Boha, poznání, probuzení, universální lásku, mír, štěstí a radost. Je to v nás. Není to v okolí. Jen v nás.