A dokonce musím vzít v úvahu, že se svobodou slova není v rozporu ani to, že např. u nás v Česku se lze pouhým, veřejným vyjádřením dopustit různých trestných činů. Zřejmě svoboda slova v naší civilizaci není bezbřehá.

Teď se o svobodě projevu diskustuje v souvislosti s dánskými karikaturami na adresu zakladatele islámu. Svoboda asi není tak velká, abychom si mohli karikatury prohlédnout a posoudit sami, jsou-li urážlivé. Nevím, bojí-li se česká (i internetová) média je převzít, nebo stoupla-li jejich cena za pár dní tak, že pro chudá česká média je už nereálné koupit práva na jejich zveřejnění. Že by u českých novinářů propukl ostych a ohleduplnost, to k uvěření není.

Jisté však je, že muslimy karikatury urazily, a to by mohlo stačit. Je zvláštní, že na různá etnika a různá náboženství máme v liberální společnosti dvojí (či několikerý) metr. Kdyby někdo nakreslil karikatury na účet Židů, zřejmě by si nikdo seriózní netroufal hájit právo autorů vyjádřit se. Jsem přesvědčen, že výsměch nějakému náboženství nebo nějakému etniku je špatný bez ohledu na adresáta. Verbální útoky nikdy nemají daleko k útokům fyzickým. Antiislamismus a antichristianismus (a jiné podobné projevy) pokládám za stejně vulgární jako antijudaismus.

Dalo by se pochopitelně říci, že redakce dánských novin a autoři obrázků by sami mohli být ohleduplní. Mohlo by se jevit nebezpečné něco v tomto směru zakazovat. Ustaví-li se cenzura, která bude dbát, aby nedocházelo k hanobení ras, národů, náboženství a jiných přesvědčení, kdo zaručí, že za čas se nebudou zakazovat projevy zcela dle libovůle cenzorů? Je to těžké rozhodnout, jak zabránit škodě, když se ocitají v konfliktu dvě respektované hodnoty, totiž úcta k přesvědčení jiných lidí a svoboda projevu. Osobně bych dával přednost přece jen ohleduplnosti.

Neměli bychom za motiv ohledů vůči muslimům pokládat strach z jejich odvety. Jistěže přiměřenou odpovědí na karikatury v časopisu by mohly být slovní či jiné mediální projevy, protesty ap.

Je fakt, že část obyvatelstva islámských zemí (nepodporovaná oficiálně vládami) reaguje nepřiměřeně, totiž násilně. Je ovšem pravda, že nereaguje jen na karikatury a že jejich násilí je součástí kolotoče násilí, kde je těžké rozhodnout kdo začal a kdo má první skončit. Obě či všechny strany mají nevyrovnané účty (např. Srebrenica 1995, New York 2001).

Budeme doufat, že současný konflikt kolem šovinistického protiislámského "humoru" dánských karikaturistů nevyvolá huntingtonovské duchy a že odpovědní činitelé budou mít aspoň chladný pragmatický rozum, chybí-li jim soucit, odpovědnost a respekt.