Ta s oběma prsy

Valpurga

(převzato ze stránek Bohyně a doplněno o diakritiku)

Tento článek je věnován jako tribut všem poznaným i nepoznaným přátelům, kteří se stali oběťmi nedávného zemětřesení v Indii. Město Bhuj, Gujarat, se stalo jeho epicentrem jenom 3 týdny poté, co my jej, coby turisté, opustili.

V turistickém průvodci Lonely Planet nás varovali: "V této oblasti Indie vám podají jinak běžný jogurtový nápoj (lassi) s příměsí bhang neboli výtažků z marihuany. Mnoho turistů po jeho požití strávilo dny nevolnosti v posteli nebo byli ve stavu bezmocného deliria obráni o veškeré cennosti.

Inu, když už dělají bhangu - jehož jedna (silná) dávka vás v oné oblasti Indie, Rajastanu, přijde asi na 10 Kč - takovou reklamu, kdo by mu odolal? Bhang lassi je na jídelním lístku každé primitivní i lepší restaurace. My se nacházeli v hotelu u přátel a cítili se v bezpečí, a nadcházel romantický večer. Z oken každého hotelu v okolí se ozýval jediný hluk - rozvířený dobrodružstvími Jamese Bonda, stihajícím krásnou Octapussy, díl seriálu, který se natáčel v královských palácích tohoto města, pohádkového Udaipuru. Ale miliónkrát ohrané video, na které jsou místní tak hrdí, mě a mého přítele Johna nelákalo.

Brčálově zelenou směs chutnající po pepři jsem popíjela při čtení 'Na břehu řeky Piedry jsem seděla a plakala' od Paola Coehla. Ač ve mně tahle knížka rozdmýchala duchovně - filozofické stavy (juices), nic mě nedokázalo připravit na úder bhangu.

Pomaloučku, polehoučku, na posteli sedíce a do knihy na klíně hledíce, jsem si začala uvědomovat, že se uvnitř mého těla, nebo spíš uvnitř toho, co ohraničuje konec toho, co považují za "sebe", začíná probouzet nový střed, který jakoby byl centrem uragánu, okem mocného mořského víru, a vcucával do sebe strašlivou silou veškeré volně poletující myšlenky a vjemy, které se neukázněně rodily v mém vědomí. Na periférii víru všechno ztichlo, jakoby veškerý život postupně vymřel, ticho před bouří, nikde ani živáčka. Jen jediný bod, který však obsahoval v homeopatické dávce celý vesmír, vřel ve středu víru. Ten bod bylo mé sebeuvědomění. Ten bod se nyní stal mým Já, Vědomí, Šiva.

Ten, který je Ničitel, se s vervou pustil do práce. Cha - tak ty si, děvče, myslíš, že jsi člověk? Tak takhle by to nešlo, to pěkně rozpustíme! Dobře, nevnímám už se tedy jako fyzická lidská bytost, cítím, že jsem svou myslí - COŽE??? Ty si dovoluješ myslet, že jsi něco?!? To se musí okamžitě rozpustit! Dobře. Myšlenky, vjemy a pocity, osamělé a nezávislé, jako mnohé a rozličné druhy mořských živočichů plachtí tím všepožírajícím širým oceánem, kterým je Vědomí.

Ničitel: " Jaké myšlenky?!?"

Máchnutí kouzelného proutku a myšlenky jsou rozpuštěné. Vědomí by bylo vynikajícím pracím práškem... Špinavé skvrny se rozestoupily a vymizely. Bublinky vyprchaly. Jedna skvrna, druhá skvrna, jedna myšlenková forma za druhou... Jsou pryč. Náhle je jenom temno, hluboké, tiché a vibrující.

Vlna se pohla. Na tichosti černého nehnutého oceánu se pohla vlna. Mé Já se začíná probírat z mrákot a nabývat vlastní formy. Je tu myšlenka a s ní pocit "Já jsem". Mé Já, které Je, se chce o právě prožitý poznatek podělit s druhým Já zvaným legračně John, musí ale napřed zjistit, jestli ono Já vůbec existuje, nebo se rozpustilo také do společně sdílené mrákoty.

Hlas... Výměna myšlenek, které tečou pomalu a se stejným konejšivým klidem jako tuhnoucí med. Ale jsou vůbec vyřčené, nebo proudí mezi dvěmi Já na vnitřní vlně? I hlas je jenom vlnění energie, vlnění vědomí... Kdyby přišli do našeho pokoje cenností chtiví Indové, cítila bych pouze nicneznamenajici vlnění energie - a co? Peníze? Stejně se hned rozpustí... Mé Já se zpomaleně usmívá pod vousy, jak to mají ti Indové chytře vymyšlené, opít naivní turisty osvícením... Dokonale - kdo by mu nepodlehl?

S postupem času, který neexistuje, se začínají opatrně a s nastřeženýma ušima rodit další myšlenky a vjemy. Má lidská, byť značně expandovaná, totožnost se stydlivě navrací zpátky. Chce se mi komunikovat s Johnem, také it easy samozřejmě, chce se mi ověřit si, jestli se nacházíme na stejné frekvenci, jestli jsme ve stejném prostoru, ve stejném filmu, nebo lépe řečeno ve stejném sále s vypnutým projektorem. Začneme si něco málo nenuceně povídat, ale bhang stále mává svým proutkem a tak se opět navracíme do blažených vnitřních proudů... Tam a zpátky, naše vědomí se hravě a pohodově přelévá z jedné formy sebevnimaní do druhé, chvíli jsme osobou, chvíli myšlenkami, které mají zřetelnou formu téměř hmotných bublin plynoucích prostorem, které však prasknou při sebemenším zaostřením pozornosti na zdroj jejich původu; chvíli jsme čistým vědomím a tehdy ten druhý neexistuje, protože jsme jeho formu rozpoznali jako součást našeho jediného Bytí.

V té hře energie, která se přelévá z jedné nádoby do druhé, je svoboda a radost.

Není náhodou, že mě v Indii přitáhla knížka, kterou si kromě Řeky Piedry také čtu: Hledání v tajné Indii (Search in Secret India) od anglického žurnalisty-mystika Paula Bruntona, který se stal známý také svým blízkým kontaktem s velkým indickým světcem Ramanou Maharisi. Brunton ve své knize píše o hledání osvícených svatých mužů Indie, mezi nimiž Maharisi vyhrává hloubkou své seberealizace na plné čáře a Brunton nakonec opouští svůj objektivistický a lehce cynický přístup ve prospěch pokory, aby se stal Ramanovým zasvěcencem.

Bylo to právě Maharisiho "Obrať pozornost do nitra a svým vědomím neúnavně pátrej: KDO JSEM? Následuj své myšlenky až do bodů jejich zdroje a ten tě dovede do cíle", které mi jasně zářilo na cestu po mém prvním duchovním prozření a poznání bezbřehého Oceánu Bytí - Čistého Vědomí. Jeho slova, která nemohla být více oproštěna od zavádějících přípon, řinčela jako jasný zvonek přímo z nestvořeného centra Stvoření a volala k následování. Maharisiho hřejivé, veselé oči na mě láskyplně a svůdně jiskřily z malé fotografie na stole a vyprávěly mi o velikosti Jsoucna, oproštěného od individuální osobnosti. K Maharisimu mě přivedl pražský duchovní učitel pan Jiří Vacek, který mě vedl při mých prvních krocích do Prostoru neposkvrněného stvořenou myšlenkou...

Jedinou věc jsem tehdy, ve svých jednadvaceti, nechápala. Tehdy na nevědomé úrovni, která se brzy projevila jako neschopnost a neochota sedět hodiny nepohnutě v meditaci, pozorujíce myšlenku za myšlenkou až do jejich rozplynutí, kdy jsem se měla ocitnout v Oceánu Bytí, kde lidská individualita, nazývaná ošklivým slovem "ego", nemá podmínky k přežití.

Nechápala jsem, proč by se duchovní hledající měl snažit odpoutat se od veškerých projevů světa, od veškerých vjemů, které jeho vědomí vměstnávají do lidské identity, od tužeb, od tělesných potřeb, od smyslů, od oněch uměleckých výtvorů, vymodelovaných z energie, kterým říkáme myšlenky a ode všeho, v co se myšlenky materializují.

Proč bych se měla zbavovat toho, co mě tak těší a dává mi tolik radosti? Jestliže jsem Bůh, jak mi duchovní učení říkají, tak vím sama nejlíp, kde a proč mě baví být! Řekla jsem 'Ne' odpoutávání se a rozhodla se, že musím naopak hupsnout do samého středu existence. Když jsem se zrodila ve fyzickém vtělení, uprostřed světského dění a jeho pádu a vzestupu, je za tím nějaký geniální důvod. Chci Boha tady a teď, chci Ho cítit v tanci, v radosti i v pláči, ve špíně mezi prsty u nohou, ve zlatem ozdobených chrámech i v kroužení břišní tanečnice, ve tvářích zrudnutých orgasmem i ve všedním talíři špaget s rajskou omáčkou, ve ztrátě milovaného i ve větrné, bezměsíčné noci.

Nechci vyvanout, chci to, co mi právem patří - Boha i svět a vše, co se sebou trojrozměrná existence přináší, a ano, vím, že to znamená i přijmutí bolesti, ztráty a změny jako součástí její cyklické přirozenosti. Ale nevěřím, že fyzická existence je bytostně místem utrpení, které je nutno transcendovat. Nevěřím dokonce ani v to, že je nutno unikat z kola karmy, kolotoče zrození a smrti. Nevidím svět jako přísnou školu, kde neděláme celý den nic jiného než se celí upocení snažíme dostat jedničky za drobné duchovní pokroky, abychom pokud možno úspěšně a co nejdřív absolvovali naprostým rozpuštěním všeho bytostného v nás a nalezli věčnou, jedinou brvou nehýbající blaženost v nehmotném Nic...

Pan Vacek o mě později ve své knize (která se, jestli se dobře pamatuji, jmenovala Zázraky meditace a kterou jsem nenávratně odložila, takže z ní nemohu citovat tak, jako on bez svolení veřejně citoval mě soukromé dopisy jemu) napsal, že jsem jej coby jeho žačka opustila, zanechala jeho učení a odešla do Anglie, kde jsem se rozešla s otcem svého malého dítěte a žiji bez podpory rodiny a v chudobě. To ještě netušil o mé "poporodní" depresi a dlouze se táhnoucí temné noci duše, plné těch nejčernějších pocitů a myšlenek, které provázely mé první roky v zahraničí.

Neznal mě srdcervoucí utrpení, když mi byl můj malý synek jedné půlnoci odtržen od mlékem plných prsou, a jeho anglický opilý táta s ním vykopnutýma dverma utekl do únorové noci, protože "měl strach, že já sama malého odvezu zpátky do Čech a on ho tak ztratí". Proto jsem ho na několik měsíců musela ztratit já, abych tak dostala příležitost skutečně klesnout až na dno téměř zvířecké vnitřní bolesti? Musela jsem pocítit tu vnitřní hrůzu ztráty archetypálni matky, když mě i má tchyně, která mě do té doby přesvědčovala, že mi chce být "druhou maminkou", zradila ve prospěch svého syna a jen proto, že už jsem nebyla ochotna s ním dál žít, mě označila za špatnou matku a kamenným hlasem mi oznámila, že si vysoudí mého malého syna do péče? Jak jsem v té chvíli nenáviděla VSECHNY ženy, jak jsem cítila neexistenci ženského přátelství a vzájemné podpory!!!

A přesto přese všechno věřím, že tohoto příběhu bylo třeba.

Když jsem později studovala klasický ženský mýt "Sestup Inanny do podsvětí", začala jsem chápat souvislosti a hluboké významy, které snad většině mužů nikdy není dáno poznat.

Jiří Vacek mě v závěru používá jako laskavě varování svým dnešním vyznavačům: "...takhle dopadají všichni, kteří nedokáží udržovat duchovní disciplínu" (volně cituji). Kdysi jsem se cítila provinile a klonila jsem jako ovce hlavu. Dnes se ve mne budí hněv, ve vzácném lepším případě soucit vůči jeho snad nevědomě typicky patriarchátní propagandě vůči čemukoliv tělesnému, fyzickému, temnému a do podsvětí zvoucímu. Tyto elementy jsou však ctěnými vlastnostmi spirituality orientované na Zemi, šamanské spirituality.

Byly to právě ony nekonečné temné chvíle, které mě držíce za vlasy staženou pod hladinu všedního, tzv. zdravého vědomí, nakonec přinutily otevřít oči jinému rozměru existence - Vládkyni Všeho Stvořeného, a jak jsem později začala chápat, i Nestvořeného, a zákonitostem těchto rozměrů. Bolestné příhody mého života a vnitřní procesy, které mi přinášely, se staly nakonec neocenitelným darem - mým zasvěcením do Bohyně a Jejího úžasného projevu - mě tělesnosti a ženskosti. Díky, Jiří, ale pokud takhle končí ti neukáznění, možná bychom si měli přát mít více odvahy otevřít se rozmanitosti života i být rebely...

NĚKOLIK DNÍ PO BHANGU...
Mandu, Indie

Nečekala jsem, že se mi Mandu, opuštěné město pobořených paláců, za svého největšího rozkvětu pod vládou Mughalu v 15.století nazývané Město radosti, tolik vryje do srdce. Jeho afgánská architektura, která se tu nachází v jedinečné a největší sbírce Indie, mi na podvědomě úrovni příliš bolestně připomíná muslimské mrzačení ženy a já nechci zapomenout, že ti, které opěvujeme pro jejich skvostné paláce a mešity, mají na účtu také jeden z nejznepokojivějších přístupů k ženství.

Vstupuji do návštěvního areálu pouze s rezistencí, tohle je místo, které chce především navštívit John. Ale člověk míní a Bohyně mění. Mandu má pro mě netušené překvapení.

Arkáda za arkádou, jeden lomený oblouk za druhým, sloupy, sloupy, sloupy. Palác, který má podivné schodiště - široké jako silnice a po každých třech metrech další schod - svítá nám - tohle je ono slavné schodiště, po kterém se vládce nechával vynést do prvního patra na slonu!

Palác ve tvaru lodi, po jehož bocích iluzi doplňují dvě, nyní vyschlá, jezírka, byl údajně vystavěn vládcovým synem pro jeho harém, který čítal až 15 000 žen!!! Vybudoval jim také překrásný ornamentální bazén, kde mohly chladit svá nejen letním žárem rozpálená těla. Všechny budovy a stavby byly pokryté mozaikami a freskami zářivých barev, kolem se rozprostíraly ještě barevnější rajské zahrady.

Protimuslimská zaujatost mě pomalu opouštěla, když jsme s Johnem došli do oblasti, kde se nacházelo divadlo, mnou milované turecké lázně-hammam a nakonec se před námi otevřel vstup do temných arkádových podzemních prostorů, které poškrábaná cedule označila jako další místo, kam se harémové ženy přemisťovaly do stínu před letními vedry.

"Já, jež jsem překrásnou zelení země a bílým měsícem mezi hvězdami a mystérií vod, volám Tvou duši, aby povstala a přistoupila ke Mně. Neboť Já jsem duše přírody, která dává vesmíru život. Ze Mně povstávají všechny věci a do Mně se zase musí navrátit. Ať je Mé uctívání v srdci, které se raduje, neboť věz - veškeré akty lásky a potěšení jsou Mými rituály. Ať se krása a síla, moc a soucítění, důstojnost a pokora, smích i úcta nacházejí uvnitř Tebe. A Ty, kdož usiluješ o Mé poznání, věz, že Tvé hledání a touha Ti nepomohou, pokud nepochopíš Tajemství: jestliže to, co hledáš, nenacházíš uvnitř sebe, nikdy nenalezneš navenku. Neboť věz, že Já jsem s Tebou byla od počátku a Já jsem to, čeho dosahuješ, když přestává Tvé toužení."

Sedím na dně kalichu šestnáctilisté magnólie, na okraji čtverhranné studnice s osmerými schodišti sestupujícími do temných vod, a pláču.

Po průchodu tajemnými podloubími až do středu těchto podzemních hal jsme došli ke dveřím, kterými zářilo denní světlo. Ocitli jsme se v plně magickém prostoru - Studna Magnólie, podzemní kupolovitý prostor, který se však nahoře širokým hrdlem otevírá dennímu vzduchu. Samotná studna je ve skutečnosti téměř celou plochu podlahy zabírající bazén o rozměru nějakých 5x5m, a obklopený symetricky rozmístěnými osmi výklenky-vchody ve čtyřech zdech, které spolu s dalšími osmi plastikami v symbolickém tvaru okvětních lístků prozrazují původ jména tohoto místa.

Vody je poskrovnu, i skrze bahnitou a (bohužel jako všude v Indii) odpadky znečištěnou vodu je vidět dno. Kdysi dávno však tento prostor musel být místem naplněným estetickou krásou spojenou se silou energie, které v sobě geniální řešení architektury drží.

...po okrajích studnice seděly a ležely krásné harémové ženy, navzájem se masírovaly, česaly si rozpuštěné dlouhé vlasy, natíraly se vonnými oleji, hrály ladnou, tesklivou hudbu na roztodivné nástroje, hleděly vzhůru otevřeným stropem na noční nebe poseté démanty a dorůstající měsíc,který se vzhlížel v černé vodní hladině.

Jako by tu člověk seděl ve džbáně anebo - pokojně spočíval v matčině děloze. Je cítit bezpečí a klid podzemního prostoru, a černé plodové vody ve mně otvírají mé vlastní temné hlubiny. John cítí neklid a pohnutí, které ve mně vzrůstá a nabízí mě tu zanechat o samotě, zatímco on bude čekat venku a "strážit". Jak jsem mu vděčná. Sotva jeho kroky odezní po schodech harémového podzemí, provalí se ve mně stavidla obrovské energie, která je určena jen ženským očím, ženskému srdci, ženskému tělu a duši. Klesnu na chladnou, kamennou podlahu této 16tilisté magnólie a propuknu v celou mou bytostí otřásající, očišťující pláč, který odplavuje závoje nevědomí a dobrovolně přivolaného zapomenutí a já se znova, tak jako už kolikráte předtím, skrze toto očištění ocitám v prostoru naplněném zářivou, jiskřivou energií a vnitřního jasu. Tato čtverhranná studnice a její kolébka kupolovitého prostoru je Dělohou Matky a já Ji teď cítím s nikam nespěchající, láskyplnou hřejivostí tiše pulsovat v každé buňce svého těla i atomů okolí...

Ovlivněna "Řekou Piedrou", napadá mě, že bych této energii mohla nechat proudit skrze "mluvení, nebo spíš zpívání, jazyky". Zavřu oči a otevřu hrdlo a ústa jakýmkoliv zvukům, které se chtějí z nezformovaného zformovat. Samotnou mě překvapí hluboké, nepovědomé, tesklivě tóny, pomalu se přeměňující v nicneznamenajici slova, která však nejsou nepodobná čemusi příbuznému arabštině... Nenamlouvám si, že ke mne promlouvá duch tohoto islámského místa, ale tento naříkavý zpěv jakoby sem patřil, jakoby vycházel z hloubek mé duše, která s touto manifestací ducha rezonuje. Není pro mě těžké vcítit se do smysly probouzejících představ ozávojovaných chrámových tanečnic a panovníkových milenek.

Tento prostor je ale prostorem žen a "panovník" je tu jenom vzdálenou tichnoucí ozvěnou. Vnímám tuto kupoli jako jinou formu čarodějného kotle, v něm se vařila ženská kouzla a v němž se z páry zhmotňovaly obrazy vidin ženské moudrosti. Lůno, blažené Lůno, a v něm děti, dcery, jejichž pupeční šňůra nikdy nevyžádala přestřižení.

Cítím Matku, miluji Matku, mluvím s Matkou. Jako by můj zpěv i Ji povzbudil k hovoření, Její měkké, smyslné vesmírné tělo mi vyvstává před očima z nicoty a já k Ní mluvím že svého utrápeného srdce, které je unavené hledáním a tolik chce porozumět.

"Bohyně, Matko, prosím Té, dej mi poznání toho, kým jsi Ty ve vztahu k prázdnotě Čistého Vědomí, protože to je to, co znám jako nejzazší skutečnost a nerozumím, kde je v něm Tvoje místo. A přece, Ty jsi uctívána jako Matka všeho, a pro mě tohle je vytouženou, intuitivně vycítěnou skutečností, ale já toužím po přímém poznání, abych se už nikdy nemusela trápit vnitřním kritickým hlasem, který říká, že Ty jsi jen výplod mě chtějící představivosti... Matko, milují Tě - Kdo jsi???"

Se zavřenýma očima, zatímco pomyslně vyslovují tuto prosbu, se mému vědomí začíná vybavovat celý předchozí zážitek s bhangem. Dostávám se opět, nyní s pomocí energie vybuzené tímto magickým místem, do stejně hlubokého vnitřního stavu jako tehdy v hotelovém pokoji. Mé vědomí se vyprazdňuje od myšlenek, které se ukazují být jen zhuštěným vědomím, zhuštěným tak, že nabyde tvaru, barvy a chuti. Nyní se tyto zase rozpouští do původního prázdného a přece prvotním a potenciálním životem pulzujícího oceánu. A já, která tím jsem, najednou vidím:

"Já, Jež jsem překrásnou zelení země a bílým měsícem mezi hvězdami a mystérií vod..."

Mystérií vod! Ty, Bohyně, jsi samozřejmě jen jiné jméno, jiný úhel pohledu na tuto nenaplněnou prázdnotu, kterou chceme-li pojmenovat, musíme se stát básníky a hovořit o Oceánu, to jsi také Ty, Jejímž symbolem a manifestací je moře, Ty jsi tyhle mysteriózní černé vody, z nich se vše rodí a které mají svou miniaturní a právě tak posvátnou podobu v plodových vodách ženského lůna, a tak žena je Tvým dokonalým obrazem...

To, jak se rozhodneme pojmenovat nepojmenovatelné, závisí pouze na potěše pojmenovávajícího. To, co znám jako nejzazší, je právě tak černou prahmotou, jako je to nezrozeným světlem naplněnou prázdnotou.

Ale můj vhled neskončil a čistě vyžehlená energie se zase začíná vlnit, žmoulat a krabatit bublajícími uvědoměními, myšlenkami a ztotožněními se. Začínám opět nabývat stvořené formy, "já" a myriády mých děti - výtvorů mé mysli. Ale já vidím, že jsou uvařené ze stejného těsta, jako Nestvořený Oceán. Ač vypadáš nyní tisícerá a povrchnímu pohledu změněná k nepoznání, jsi to stále Ty, Bohyně, která se jako hinduistická rituální tanečnice halíš do stovek závojů a obtěžkáváš se vrstvami kovových náhrdelníků, čelenek, náušnic, náramků, ozdobných pásů a nákotníků, nezapomínaje na prsteny na rukou i a nohou, Tvá původní podoba schovaná a přece zvýrazněná až hrůzostrašně silnými líčidly, jistěže jsi to stále Ty a přece kdo by Tě hledal za tisícerými maskami, které Ti ve skutečnosti neslouží jako úkryt, ale jako to, čím dopravdy jsou - hra, divadlo, potěšení, radost.

Jsi nazývaná Tvůrčí energií vesmíru, Šakti, a Jí opravdu jsi, rodíš a rodíš a rodíš pro potěšení, rodíš ze svého vlastního těla, ze svého vlastního materiálu, z hlíny svého vlastního těla modeluješ kuličky myšlenek, pak do kuličky štípneš a dvěma, třema hmaty ji přeměníš na lidskou figurku - a je tady lidské "já", individuální osobnost - ale my vidíme, že v ní není ždibíčku jediného materiálu, který by nebyl Tebou, Tvým tělem, a Ty tvoříš, tvoříš a tvoříš...

Ale Tvůrčí síla vesmíru je jenom jednou z Tvých dovedností, Ty nejsi jenom to. Jsi také Ta, která ničí a tak jako hrnčířka, která se rozhodla, že dokáže vytvarovat jinačí nádobu, než tu, kterou měla rozpracovanou, nebo že stará, nepálená mísa dosloužila a je načase ji nechat změknout v sudu s vodou, aby se hlína dala zase použít na nový výtvor, tak i Ty rozebíráš svoje tvary na kousky, až se opět stanou jen jedinou čistou prahmotou-nehmotou. Jsi Kálí v ničivé formě právě tak, jako jsi Lakšmí, bohyně hojnosti...

Ale jako by nestačilo, že jsi principem tvořivým i ničivým, principem, nazývaným ženským i mužským, principem Yin i Yang, Ty jsi také svoboda, která nedovolí, aby se připoutala k jedinému z těchto projevů. Ty jsi tím, čím chceš a tím, čím uvážíš za správné právě být. Jsi nespoutaná a žádná lidská mysl Tě nedokáže uchopit a přivlastnit si Tě a proto nám nezbývá než Tě nazývat Mystériem. Jsi oním samotným přeléváním se sebe samé z nestvořeného stavu ve stvořený a zpátky. Toto je Nejzazší, Velká Matka, která v sobě rodí mužský i ženský princip, tváře i beztvaré, horké i chladné, muže i ženu.

Rozhodla ses, že má mysl dospěla do bodu, kdy se naplnila porozuměním. Tanec Bohyně se zastavil. Na černé tabuli vnitřního prostoru je bílou křídou tlustě obtažené jméno. Jméno, které mi má připomenout tuto vnitřní vizi a hlubinné poznání Bohyně. Tvé jméno je

OBOUPRSÁ

Matka, která svým milovaným, extatickým tělem kojí obě své milované, extatické děti - mužský princip i ženský, dostředivý i odstředivý. Ta, která je Tělem i svým vlastním levým i pravým prsem. Od Matky není úniku.

"Veškeré putování je od Matky, k Matce, v Matce. "
                                                                   Nor Hal

...

Ve chvíli, kdy píšu tento článek, se dozvídám o zemětřesení v Indii (hrozných 7,6 stupňů na Richterově stupnici), které proběhlo 26.ledna 2001 v 8.46 hodin ráno a dnešním dnem (30/01) čítá až 100 000 mrtvých. Jeho epicentrum se nachází asi 18 km severně od města Bhuj ve státě Gujarat, město, které jsme navštívili jako první po našem Silvestrovském příletu do Indie a za 4 dny svého pobytu zde jsme blíže poznali mnoho přátelských lidí, mezi nimi i vesnické stavitelky nezapomenutelných malovaných hliněných domečků, které uvidíte později ve Fotoalbu.

Pláču pro lidí Gujaratu a dalších postižených oblastí a posílám jim energii i peníze. Bohyně, jsi Kálí v ničivé formě právě tak, jako jsi Lakšmí, bohyně hojnosti...