Může se stát metodou, pomocí které nevědomě unikáme ze světa a řešení problémů v něm. Uvedu konkrétní příklad.

Prožívám se již jako Já a tedy znám svůj základ, svou pravou podstatu. Vyvstane nějaký nejasný strach z toho, že mám jít večer na setkání s přáteli. Vím, že kdybych tam šel, tak můžu zpracovat svůj strach a nedůvěru při jednání s lidmi. Tak co udělám s tím strachem? Položím si otázku „Kdo jsem já?“ „Kdo je ten, kdo to pozoruje?“ a strach začne pomalu mizet. Otázka je, kam ten strach zmizí. V ideálním případě se rozpustí, ale taky může dojít k tomu, že strach tou otázkou prostě potlačím. Pěkně si to potom zracionalizuji, že přece je lepší sedět doma a meditovat na Já, než jít na to setkaní. Prostě se v tu chvíli bojím zrcadla, které mi mohou nastavit ostatní. Je to v tu chvíli únik před vlastním problémem.

Hlavním problémem může být tedy to, že se nám může zdát, že všechno v Já rozpouštíme. Ale opak může být pravdou. Nevědomě se některým věcem můžeme bránit, výše zmíněným způsobem racionalizovat a problém nechávat ležet ladem nebo ještě prohlubovat.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že praktikování átmavičáry mi velmi pomohlo k poznání mého věčného Já, ale moc mi nepomohlo poznat a pochopit mé nevědomé vzorce chování, které ovlivňovaly a ovlivňují můj život. Myslím, že opravdu nestačí jakýkoli pocit nebo myšlenku pozorovat a vrátit do Zdroje. Zvlášť v případě podvědomých vzorců chování je nutné jít ke zdroji – ne do neprojevu, do Já, ale do hlubin našeho podvědomí a daný energetický vzorec chování a jednání změnit od prazákladu. V tom nám myslím átmavičára v mnoha případech moc nepomůže. Na to je mnohem lepší třeba Mandala života, tarot nebo různé druhy psychoterapie. Ale hlavně svět a lidé v něm, kteří nám dělají zrcadla nás samých v každém okamžiku našeho života. Nevyhnutelné podle mě také je naučit se pracovat s pocity a emocemi a zjistit, co nám sdělují. Pokud své pocity jen pozorujeme a ignorujeme, tak se také můžeme řítit do velké jámy, ze které se budeme dlouho vyhrabávat ven. Ale o tom se detailněji zmíním jindy.

Átmavičára neboli zkoumání sama sebe toto zkoumání podle mě redukuje jen na naši neprojevenou úroveň. Když si džňánin položí otázku „Kdo jsem já“, tak má dojít k tomu, že je čistým Vědomím, které spočívá samo v sobě, a vše se nachází v něm jako ve Vědomí.

Po delší době jsem navštívil kamaráda. Dostali jsme se v našem rozhovoru až k tomu, zdali činnosti dovedou člověka ke „spáse“. On se na to díval jako džňánin, který je Já, které vše pozoruje a ve kterém je vše obsaženo. Tak jsem se ho ptal, kým nebo čím tedy je. Dostal jsem očekávanou odpověď: Já. Tím věčným Já bez začátku a konce. Já jsem se šťouravě tedy zeptal, jestli taky není třeba tím tělem, které sedí na židli nebo myslí, která myslí. On pravil, že to je v jeho Já. To on není.

Ouha, a tady máme problém. Tady něco vylučujeme z Jednoty. Vzniká tady dualita, případně útěk od toho, co se nám zrovna nelíbí, a rozhodně si myslíme, že tím nikdy nemůžeme být, když je to tak nedokonalé. Rozhodně je nesmírně důležité poznat se v tom, čím jsme byli, jsme a pořád budeme. Je to ale jen jedna úroveň naší existence. Takže abychom žili v plné jednotě Skutečnosti, nesmíme většinou zapomenout i na to, co podle džňány „nejsme“ – tělem, myslí – a být jimi taky, a mít je co nejvíce rádi.

Osobně bych tedy rozšířil átmavičáry, tento krásný nástroj sebezkoumání na všechny části naší bytosti. Pak bychom se podle mě vyvíjeli více harmonicky a ke své škodě nepreferovali jednu část Skutečnosti před druhou. Můžu to uvést na příkladu lásky. Místo toho, že budeme nejvíce milovat naše pravé Já, budeme stejně tak milovat naši individualitu a její klady a zápory, totéž milovat u jiných a tím rozšíříme lásku na celou Skutečnost. Budeme jednoduše řečeno milovat a přijímat sami sebe na všech úrovních své existence.

Někteří mohou namítnout, že když to své pravé Já neznám, tak mám zaměřit celou svou bytost na jeho poznání. Ano, souhlasím. Ale zase není dobré jít přes mrtvoly, vypálené čakry a jiné důsledky, které se nepřiměřeně velkým úsilím a stažením ze světa mohou dostavit.

Tak kdo tedy jsme? Na to, myslím, musí každý přijít sám s pomocí Boží. Tak přeji mnoho štěstí a milosti na této dobrodružné cestě sebepoznání.