Je to instinktivní nutkání, nemusíme se ho nikdy učit a je příkazem přírody zachovat život, pokračovat v rodu za pokud možno těch nejlepších podmínek. Není na tom nic hloupého a špatného, z hlediska ega, ale přináší to celoživotní problémy, protože musíme stále o něco bojovat. Někteří nebudou souhlasit, u nich to funguje úžasně, ale jen proto, že tito lidé dali přednost kompromisu a ustoupili jeden druhému. Proč by to také neměli dělat, toužíme po tom všichni. Někam patřit, něco mít, na něco se spolehnout, něčím vyplnit své bytí, být potřební. Tak jako tak, je to stále časovaná bomba, protože toto příměří, tento vztah, může být kdykoliv a bez varování narušen, neboť příroda je v tomto ohledu nekompromisní a neřeší kdo s kým a za jakých okolností se bude pokoušet o dalšího potomka. Každé milování je vyplněním tohoto odvěkého poslání a ochrana proti početí je vynalézavost lidí a rozkošný, malý podvod. Nikdo jiný než lidé to nedělá. Je to poněkud zvláštní stav, když už se jednou narodíte a když zplodíte potomka, nejste již potřební a důležití. Jde o nepřerušenou kontinuitu, specifický tok energie.

Každé vlastnictví, každý vztah, každé postavení, je příčinou možného utrpení, kdy se dané nastavení zbortí a proto jsou lidé nuceni žít ve strachu. A žijí ve strachu. A žít ve strachu znamená na něho velmi často myslet a tím již nemáme sílu se věnovat tomu přítomnému, jedinému platnému. Proto nezapomenutelní velikáni odcházeli od svých drahých. Museli si vybrat, buď si ponechají tento potencionální zdroj strachu, nebo se ho zbaví jednou pro vždy. Je to těžké rozhodnutí a musí existovat velmi silná pohnutka k tomuto jednání. Tak opustil Budha svou manželku a dítě, rodové bohatství, Ježíš svou matky a milující následovníky, neboť se vydal dobrovolně do rukou katů. V tomto ohledu působili jako sobci. Pokud by se takto zachoval každý, světové zřízení by se zhroutilo, náboženství by přestala fungovat. Protože jak lidská společnost, tak náboženství i rodiny fungují na pudovém základu a jejich základní vlastností je vymezení se proti ostatním. Tak se v podstatě vytvářejí i nepřátelé, v lepším případě cizí lidé. To na čem záleží je přátelské prostředí vlastní tlupy, to venku je cizí a často nepřátelské, nebezpečné.

Velmi mnoho lidí touží dosáhnout stavu seberealizace, následovat mistry, ale nedělají pro to zhola nic. Protože sebe–realizace není realizace do stavu někoho jiného. Není to strategie napodobování. Pouze předstírají jakousi cestu, která by je měla k tomuto stavu dostat a protože jsme plně pod vládou instinktu, dělají to ve skupinách a pod vedením realizovaných mistrů. Žádný z těchto mistrů není realizovaný, pokud zaměřuje pozornost tímto směrem, věnuje se svým žákům ve formě shlukování do společenství. Opět je to prosté vymezení. Co jiného ? My a oni. Já a ty. Já a vy. Je to stále dokonalá práce ega, neboli sebeuvědomění, což je odcizení od celku. Nepochybuji o tom, že jsou to lidé mírní, uvolnění, svým způsobem šťastní a mají touhu pomoci. Ano, je tam stále touha, protože to co zažívali velcí učitelé je brutální samota, kde již není nic co by mysl mohla uchopit. A této samoty nelze dosáhnout poznáním, nebo pílí a cvičením. Jen z toho prostého důvodu, že je to původní a vždy přítomná kostra bez masa a cév. V tomto stavu již není rozdíl mezi skálou, stromem, zvířetem nebo tímto člověkem. Je potom otázkou, co by mělo být motivací ? Ta první a základní motivace je, jak správně uvádí buddhismus, nepřítomnost utrpení. Utrpení nás neustále odvádí v myšlenkách jinam než kde právě skutečně jsme, v tzv. přítomnosti, tady a teď. Ovšem myslet na přítomnost je stejně hloupé, jako myslet na budoucnost a minulost. Sen jako sen. Tzv. duchovní cesty mají své kouzlo, protože působí hluboké změny naší osobnosti a my se můžeme zbavit toho nejhoršího marastu, který nás činil konstantně nešťastnými. Dokonce můžeme chvílemi pocítit i okamžiky úlevy a bezstarostnosti, když na krátký okamžik spatříme paprsek věčného slunce deroucí se zamračenými mraky starostí.

Je nesmírně těžké protrhnout hranice vlastní mysli, protože to děláme jen myslí. A tlaky zvenčí jsou obrovské. Musíme jíst, pít, mít kde spát a hlavně, bojíme se samoty. Jedna z posledních fází duchovního vývoje je naprosté zahlcení vlastními démony a to jen proto, že je poprvé dokážeme vidět a přiznat si je. Vidíme své závislosti, vidíme co se musí stát abychom se cítili šťastní a vidíme přesně i mechanismy, které nás neustále vrhají zpět do stavu strachu, beznaděje a zoufalství. A za tímto očistcem je samota. Pokud se někdo nedostal do těchto území, potom pouze předstírá něco jako vlastní seberealizaci a většinou používá masky obecně dobře přijímané masky dobráckého, pomáhajícího a milosrdného člověka, který má vždy v zásobě rady a pokyny pro každého, kdo projeví zájem a přikrmí jeho hladové ego. A přitom na tom není zhola nic špatného, prostě se chceme mít o trochu lépe.

Pokud opravdu a bezpodmínečně hledáte tajemství života, připravte se na to nejhorší. Nebude vám rozumět, odcizíte se, nebude vám na mnoha věcech záležet. Budete jen posedlí touhou dostat se skrz temné údolí vašeho marastu a snů. Budete sami, ale nebudete opuštění. Až v určité době jsem začal chápat význam slova víra. Protože víra je jediné, co vás bude v temných močálech doprovázet jako slabě svítící lampa kdesi v dálce a vy se budete bát, že její skomírající světlo přestane svítit a vy zabloudíte. Ale víra, že nejsme nikdy opuštěni, že se blížíme k bráně nekonečnosti, nikdy nezklame.

To co píšu vypadá snad hodně depresivně. Ale není, je to depresivní pouze z dřívějšího úhlu pohledu, získáte pohled nový. Budete uvolněnější, mnoho těch tak důležitých věcí z minulosti ztratí jakýkoliv význam, mimo neúčastněného pozorování. Poté pochopíte, že prostě nemusíte dělat nic. Nemusíte něco měnit, něčeho se zbavovat. Je to velká hra. Budete vědět, že nic, naprosto nic, není vaše. A že celé to uspořádání vztahů a vlastnictví je hra mozků. Když rozdáte karty a pustíte se do hry, mozek se chytne velmi dobře. Tak prožíváte výhry a prohry, máte radost z nabyté karty, rozčilujete se z vlastní smůly, můžete mít krásný večer, protože jste vyhráli, byli jste nejlepší. Stejně na konci té hry jeden z hráčů karty vezme a uloží je do své kapsy. A tímto způsobem to funguje. Hranice této hry je narození a smrt. Smrt sbalí ty karty a oznámí konec hry. Lidé, kteří umírají mají poslední možnost se zeptat, stál můj život za to, abych ho žil ? Všichni budou umírat, i prezidenti, i ministři, i předsedové, i bezdomovci, i lidé s depresí i se skvělou rodinou. Tato hra netrvá věčně a proto je pomíjivá. Je to hra na hru. Tak může vzniknout poslední touha, touha po věčnosti a život není dlouhý.