V této kapitole popisuji to, co bylo v Tuvě tradičně předmětem uctívání a jaké byly konkrétní projevy víry. Výčet není vyčerpávající, soustředila jsem se především na tu prvky duchovní kultury, které souvisejí s mnou nasbíraným materiálem. Nejsou zde zachyceny například komplikované představy o duši, pohřební obřady a jiné přechodové rituály, rozvinutý kult míst je představen jen ve stručnosti. Vše se týká pouze animistické tradice, buddhistická tradice je úplně vynechána.

Informace jsem čerpala zejména z mýtů, legend a vyprávění zachycených v dílech tuvských autorů. Knihy zachycující tuvské tradice začaly vycházet od devadesátých let 20. století v souvislosti s takzvaným národním obrozením, které po rozpadu Sovětského svazu zasáhlo v různé míře všechna sibiřská etnika. Záměrně se neopírám o informace ze zpráv zhruba dvacítky lingvistů, etnografů a dalších cestovatelů, kteří Tuvu navštívili na konci 19. století a na počátku 20. století, ani o pozdější studie ruských etnografů, ale vycházím výhradně ze záznamů tuvských autorů. Výsadní postavení mezi nimi má samozřejmě Monguš Kenin-Lopsan. Pracovala jsem zejména s jeho knihou "Tiva xamnarnin' torulgalari. Mify tuvinskich šamanov". Všechny ukázky z této knihy jsem překládala z tuvského jazyka se zpětnou kontrolou přes ruskou verzi.

Nebe

Běžný tuvský výraz pro nebe je deer, ve vysokém (slavnostním) jazykovém stylu je to den'ger. Další názvy pro nebe ve smyslu božstva jsou kuday, kurbustu, xayirakan. Nebe jakožto jedna ze tří sfér se nazývá Üstüü oraan, "Horní svět". Dalšími častými přívlastky nebe jsou kök deer (modré nebe) a tos deer (devět nebes).

Spojení "den'ger-le bo!" vyjadřuje překvapení, údiv, "kök deer bo!" by se dalo přeložit jako "čestné slovo!".

Tuvané nebe nazývají svým otcem, považují ho za původce země i všeho živého na ní: "Říká se, že světlo a teplo, které přichází z bílého nebe, dělá z černé Země matku člověka. Říká se, že všechny rostliny, zvěř, skot a lidé na černé Zemi jsou plody bílého nebe." Nebe bývá nazýváno bílé, protože z nebe přichází světlo slunce, měsíce, planet (Venuše) a hvězd.

"Tuvští šamani velmi uctívali bílé nebe a černé nebe. Bílé nebe a černé nebe se nacházejí velmi daleko, mnohem dál, než je modré nebe, které je viditelné našim očím.

"Říká se, že v horním světě je devět nebes. Na úplném vršku těch devíti nebes je bílé nebe, odkud pochází mráz. Proto se nebeské bytosti azar a xoor nebojí mrazu.

Nebe se tradičně dělí do několika vrstev, jejichž počet se různí podle původu mýtu. Monguš Kenin-Lopsan uvádí devět nebes, která považuje za základní autochtonní vědomost tuvských šamanů o nebi. Je pravda, že číslo devět je spojeno s mnoha posvátnými představami Tuvanů. Ale není jasné, zda je výrazem "devět nebes" myšleno devět vrstev nebe, nebo jestli je tím vyjádřena nějaká kvalita nebe, například celost, úplnost. V knize o tuvských tradicích Monguš Kenin-Lopsan těchto devět nebí konkretizuje, v rozhovoru a výraz překládá i jako "devět planet", podobně jako šamanka Naďa.

Další, pravděpodobně buddhistické prameny hovoří o třiceti třech vrstvách nebe. Šolbanay Baldan uvádí též sedmnáct nebes orla zmiňovaných v jedné tuvské pohádce. Tento údaj se mi nepodařilo ověřit.

"Říká se, že je devět nebes a že je modré nebe. Na modrém nebi přes den září slunce a v noci je okrášleno měsícem a hvězdami, to se říká. Devět nebes se nachází velmi daleko, dál než měsíc, slunce a hvězdy. Kromě toho se ještě říká, že je nebe Azar, tam žijí lidé Azar.

Bytosti Azar jsou původně indickými nižšími božstvy asury. (Asura se často překládá jako démon, ale v Tuvě nemá tyto negativní konotace. Ostatně v hindských védách bylo slovo asura zprvu užíváno ve významu "božstvo", až později se tento termín začal objevovat jako symbol temných sil. Podobně v buddhismu bývají někdy počítáni k dobrým, jindy k špatným způsobům existence. Řadí se mezi nižší božstva, titány.)

"Říká se, že mezi nebesy je jedna země, země Azarů, kde mají svůj rodný ajmak. Azarové žijí prý se svými ženami a někdy sestupují na zem, kde se mohou stát šamany."

Čeleeš (duha) byla považována za laso bytostí Azar. "Azarové mají velmi silného šamana, který když si chce vzít nějakého člověka na zemi, tak po dešti spustí z Nebe laso neboli duhu. Člověk spálený duhou se prý brzy zblázní." Na jeho vyléčení je třeba povolat šamana, který svůj původ odvozuje od bytostí Azar. Z nebe bytostí Azar prý pochází také medvěd, předek člověka: "Tělo medvědice je podobné tělu ženy, tělo medvěda se podobá tělu muže. Říká se, že rodnou zemí medvěda je nebe bytostí Azar. Říká se, že medvěd je předkem člověka."

Nebeské bytosti Azar (asurové) nejsou doloženy u jiných kočovníků centrální Asie a duha bývá okolními etniky považována za dobré znamení. Původ odvozovaný od medvěda a kult medvěda obecně je typický pro Sibiř, v Mongolsku zcela chybí.

Pravidelné obřady určené nebi se prováděly každý den ráno, kolektivní obřad zasvěcený nebi (deerni dagiir) probíhal jednou ročně.

"Ať je člověk daleko na cestách, na lovu nebo ve svém ajlu, musí uctít nebe. Obětuje (rozstřikuje) nebi čerstvě uvařený čaj a nebeští vládci ochraňují zdraví a štěstí lidí, kteří žijí na zemi.

Kdysi prováděli ti nejsilnější šamani každoročně obřad obětování nebi (deerni dagiir). Tento obřad probíhal na vrcholku vysokého horského hřebenu... Po skončení obřadu vždy bývaly.

Při špatném počasí se prováděla zvláštní modlitba nebi. Protože o špatných věcech není dobré mluvit, aby se nepřivolaly, mají tyto modlitby, které se obracejí k nebi, aby odvrátily špatné počasí, charakter obecné prosby. Tuvané totiž podobně jako Mongolové věří v sílu slova. V to, že vyřčené slovo se stává samostatnou entitou, má fyzickou přítomnost, existuje, a může tedy i uškodit. Proto i například tato modlitba vyjadřující přání ve zlepšení počasí je zcela obecná:

"Deer xayirakan, öršee!" (Smiluj se, božstvo nebes)

Podobná modlitba je zachycena i v tomto vyprávění:

"Když se nebe zatáhlo, foukal vítr a padalo mnoho sněhu, můj dědeček zapálil san, do vědra nalil mléko a kropáčem ho rozstřikoval směrem k nebi. Slyšel jsem, jak říká:

'Deer adam, öršee! (Smiluj se, můj otče nebe)
Deer adam, bolgaa!' (Dovol, můj otče nebe)"

Nebo například takto se šaman obracel k nebi a zemi, aby odvrátil příchod špatných věcí:

Tos deerim öršee! (Smilujte se, mých devět nebes)
Dolaan burganim öršee! (Smilujte se, mých sedm burchanů)
Dovuraktig čerim öršee! (Smiluj se, má prašná zemi)
Tos tan'dim öršee! (Smilujte se, mých devět hor)

Výraz dolaan burgan je převzat z mongolštiny (mo. doloon burxan). Tuvský výraz je čedi-xaan, "sedm chánů" a podobně jako mongolských "sedm božstev/burchanů" označuje souhvězdí Velkého vozu.

Země

Běžný tuvský výraz pro zemi je čer, uctivým výrazem je slovo Ödügen. Země je spojena s ženským principem. "Říká se, země je moje matka, protože tak jako krmí matka své dítě mlékem, tak živí země dospělého člověka vlastním bohatstvím." K zemi se pojí černá barva. Říká se: "Má matka černá zem."

"Moje babička každé ráno čajem uctívala Zemi, kropenkou ho rozstříkávala. Obracela se k vysokým horám tajgy, k lesům, k vodě. Říkala tato slova:

Má matko země, daruj mi užitek.
Má matko země, daruj mi úspěch.
Má matko země, střež mé děti.
Má matko země, ochraňuj můj rodný ajl."

O pevném spojení člověka se zemí svědčí také zvyk zakopávání placenty:

"Tuvané dříve uctívali Zemi. Země je spojená s pupkem člověka. V dřívějších dobách, když se v jurtě narodilo dítě, vykopali v jurtě malou jamku a tam uložili placentu. Tento zvyk je projevem spojení člověka se zemí. Země je posvátná."

O vzniku země vypráví také tento mýtus.

O třech pohromách

Když plochá věc vlála ve větru a kulatá se kutálela, byly na zemi tři pohromy. Nejprve se rozhořel oheň a pokryl celý svět. Po něm se rozlila potopa a uhasila požár. Nakonec se zvedla vichřice a rozbila na kusy horu Sümber-Uula, která byla přímo na severu. Ale zrnko prachu z větrem zničené hory Sümber-Uula se rozrostlo a vysušilo potopu.
Říká se, že vichřice stvořila svět. Říká se, že díky vichřici se ze země objevily řeky, hory, nížiny, jezera a také lidé.

Některá slova v tomto mýtu poukazují na jeho cizí původ, přestože příběh je dle dostupných informací originální. Tuvské slovo xalap (katastrofa) je nápadně podobné mongolskému slovu galav, které se však překládá jako "věk, eón". Hora Sümber (sa. Sumeru, hora Meru) byla mytickým centrem světa ve staré Indii. Slovo uul je z mongolštiny, kde označuje horu, tuvský výraz pro horu je dag.

Země je uctívána jako celek i ve svých jednotlivých částech. Významné jsou zejména hory, které jsou většinou spojeny s mužským principem, a řeky, které jsou spojeny s principem ženským. Na různých významných místech v krajině jsou obětiště (ovaa), kde se obětuje pánům daného místa. Jsou to obvykle prameny, průsmyky, brody, vyvýšená místa a podobně.

Tos tan'dim, öršeezin. (Ať se smiluje mých devět hor)
Tos deerim, öršeezin. (Ať se smiluje mých devět nebes)
Tos xemim öršeezin. (Ať se smiluje mých devět řek)
Tos artim öršeezin. (Ať se smiluje mých devět průsmyků)

Všechna místa na zemi mají svého pána, ochranného ducha, neexistuje místo, které by nemělo svého ochranného ducha.167 Tento duch se tuvsky nazývá ee (eezi), mongolsky ezen, což znamená pán, hospodář. Jsou to bytosti, které mění svojí podobu (xuvulgazin amitannar) a obvykle nejsou vidět (xey čüve). Také se nazývají bürülbaazin amitannar (tvorové bürülbaazin, tento složený výraz se mi nepodařilo přeložit). Člověku se eezi může zjevit a přinést mu dobré věci (bude-li se člověk chovat uctivě), ale také mu může uškodit. Člověk se také po setkání s eezi může stát šamanem. Eezi obvykle mívá podobu člověka (muže i ženy), někdy též zvířete (např. hada). Mezi tyto pány místa (oran eezi) patří také někteří démoni (dülgeezinnig amitan): albis, šulbus, diiren', četker.

Albis mívá většinou podobu ženy, obvykle mladé a krásné. Může mít měděné nehty, měděný nos nebo pod nosem u horního rtu nemá jamku a nemá ji ani okolo páteře. Před obličejem si proto drží rukáv a záda neukazuje. Vyskytuje se na různých místech, obvykle pod prudkými srázy, u divokých řek anebo v písčitých místech. Zjevuje se zejména při západu slunce, krásně zpívá. Muž, který ji potká, se do ní zamiluje a zblázní se, toulá se sám po pustých místech, žije s ní. Může ho vyléčit jen silný šaman, který albis přemůže. Sloveso albistaar se obecně používá ve významu "zbláznit se".

Šulbus může mít podobu muže i ženy, může vypadat i jako zvíře. V podobě člověka může mít měděný nos a jedno oko. Jeho charakter je ničivý, ohrožuje lidi i zvířata. Člověk, ze kterého se stal šulbus, se nazývá šulbusčuy bergen kiži nebo šulbustan aaraan kiži (člověk nemocný od šulbus). Takového člověka může vyléčit jen buga xam (šaman-býk).

Diiren' bývá většinou muž, někdy též žena a přebývá ve vysokých horách. Setkání s ním obvykle člověku "otevře bílou cestu" (ak oruun algidar), tedy přinese štěstí a bohatství, ale člověk může také po setkání s diiren' onemocnět a zemřít. Také mívá měděné nehty a nos.

Četker je jakýsi běs, který posedne člověka nebo obytné místo ajl. Postaví-li si někdo jurtu na místě, kde byl ajl s četkerem, brzy se prý stane nějaké neštěstí a někdo zemře. Zabránit tomu může jen buga xam (šaman-býk).

Mezi další neobvyklé tvory, kteří podle tradice přebývají na zemi, patří obludy moos a mangis (mo. mangas) a kiži bürüs (mo. xün göröös dosl. člověk-zvěř), divoké zvíře, opice podobná člověku (kiži dürzülüg sarbaškin), my bychom řekli "yetti".

Voda je nazývána krevním systémem země. Uctívána jsou jezera, řeky i potoky. Nejuctívanějšími místy jsou prameny (sug baži, aržaan baži, dosl. "hlava vody"), obávané jsou brody (kežig). Mezi pány jezer (xöldin' eezi) bývá zmiňován muž, žena, býk, albis, mezi pány řek (xemnin' eezi) muži a ženy. U brodů může být aza.

Například z řeky Xemčik se na horním toku zjevuje xemnin' eezi v podobě krásné ženy a u ústí je jiný xemnin' eezi, který má podobu urostlého jezdce na koni.

Za posvátné jsou také považovány některé stromy. Jsou to obvykle mimořádné, samostatně stojící stromy. Obvykle je to modřín. Existují tři druhy posvátných stromů: xam iyaš (stom šaman), bay iyaš (strom hojnosti), tel iyaš (strom dvojího původu) ? z jednoho kořene vyrůstají dva různé stromy, např. modřín a bříza. Rozdíl mezi xam iyaš a bay iyaš se mi dosud nepodařilo přesně definovat. U všech těchto stromů se pravidelně provádějí posvěcovací obřady dagiir.

Monguš Kenin-Lopsan vybral z vyprávění, která zaznamenal, devět nejuctívanějších vysokých hor (tan'di) Tuvy a ztotožnil je s posvátnými devíti horami zmiňovanými v různých modlitbách. Jsou to tyto hory:

1. Xaan-Tayga na jihovýchodě Tuvy v oblasti Kungurtug.
2. Xaan-Deer v pohoří Samina (So?gu Ta?di) u řeky Xemčik.
3. Mön'gün-Tayga na jihozápadě Tuvy nazývaná také Mön'ge-den'ger-Xayirakan nebo Mön'ge-Deer-Burgan.
4. Bay-Tayga xayirakan na severozápadě Tuvy.
5. Kizil-Tayga xayirakan v chošúnu Süt-Xöl.
6. Buura-Tayga xayirakan v chošúnu Ulug-Xem.
7. Tan'di-Uula xayirakani poblíž říčky Mežegey.
8. Ödügen-Tayga xayirakan v chošúnu Tožu.
9. Ondum-Tayga xayirakan v pohoří Akademika Obručeva.

Za příznivý směr je považován východ, za nepříznivý sever. Všechny jurty, čumy a sruby se stavějí dveřmi na východ.
(Čum (čadir) je kónický stan kruhového půdorysu, uprostřed je ohniště. Kostru tvoří trojnoha ze svázaných břeven, na kterou se kladou další břevna. Pokrývá se kůrou (modřín, bříza), kožešinami nebo nyní i plátnem, případně igelitem. Je to tradiční obydlí obyvatel tajgy, zejména východního chošúnu Tožu. Nyní žijí v čumu především v létě a v zimě bydlí ve srubu. )

Podsvětí

K objektům uctívání patří také podsvětí. Podsvětí se nazývá aldii oran (dolní svět) nebo karan' örtemčeyni orani (temné místo světa).

"Tuvané uctívali tři světy. Horní svět [nebe], Střední svět [zemi] a Dolní svět [podsvětí].

Podzemnímu světu vládne chán Erlik, žijí tam duše mrtvých, které se mohou stát démony aza, pocházejí odtud démoni buk.

Buk i aza patří do kategorie neviditelných věcí (xey čüve), které se také nazývají xuvulgazin amitannar (proměňující se tvorové), jejich zařazení do sféry podsvětí je jen jednou z možností jejich kategorizace.

Buk vznikne, když člověk udělá nějaký přestupek (krádež, pomluva, zabití). Buk potom ohrožuje celou rodinu provinilce, začnou jeden po druhém umírat. Buk může být neviditelný, nebo na sebe vzít podobu zvířete i člověka. Přemůže ho šaman nebo lama.

Démon aza vzniká po smrti člověka z jeho duše sünezin.

"V některé dny přicházejí ze země chána Erlika na tento svět aza. Sedmý a čtyřicátý devátý den po své smrti přicházejí zpět do svého kraje. V tyto dny pozvou jeho příbuzní silného šamana, který zapálí oheň, spálí to nejlepší z jídla a mluví s duší toho zemřelého. Na místě, kde je rozdělaný oheň, uspořádají příbuzní zemřelého doy (tryznu), jedí to nejlepší jídlo, pijí araku a navzájem se hostí tabákem, ale nesmějí se opít ani rozpoutat rvačku."

Pokud nejsou správně provedeny posmrtné obřady, zůstane aza na zemi a škodí lidem. Tito démoni také vyplňují vůli svého chána:

"Erlik chán je velmi mocný, do libovolné země posílá démony aza. Když žije jím vybraný člověk na světlé zemi, pošle tam aza, aby mu sebrali duši a vrátili se s ní zpět.

Člověk, kterému Erlikovi démoni sebrali duši, těžce onemocní, a proto pozve silného šamana. Pokud je šaman tak silný, aby duši z Erlikova světa přivedl nazpět, ten nemocný člověk se uzdraví.

Pokud šaman nemůže svou silou démony porazit, ten nemocný člověk zemře a tři dny nato zemře také sám šaman."

Slunce

Slunce, tuvsky xün, je součástí nebes a je spojeno také s ohněm. Slunce bývá někdy spojeno s ženským principem, jindy s mužským.

"Slunce nazýváme svou matkou, protože matka neustále hospodaří doma, stará se o děti. Po svítání vždy vyjde na východě slunce. Měsíc nazýváme svým otcem, protože otec je neustále na cestách, moc doma nesedí. Také měsíc není na nebi vidět každý den, jednou se ukáže, jindy zmizí."

"Od dávných dob chodí slunce okolo země. Slunce je živá bytost, protože dýchá, má vševidoucí oči a bijící srdce. Slunce vychází brzy ráno na východě a večer odchází na západ, kde kdesi přenocuje.

Samo slunce je mimořádně horké a má třicet dveří. Když slunce najednou otevře všech třicet dveří a vyjde, znamená to, že je poslední neboli třicátý den, protože měsíc má třicet dní.

Slunce nikdy nestojí na jednom místě. Slunce má sedmdesát vozů. V jasný den, když si slunce sedne na těchto sedmdesát vozů a vypraví se na dalekou cestu, rozlehne se slabý hluk. Když přichází noc a slunce se posadí na těchto sedmdesát vozů a vypraví se na cestu, hluk zesílí.

Slunce má mužské znaky, a proto se počítá mezi mužské bytosti. Říká se, že slunce samo nemůže zakrýt své paprsky."

Se sluncem jsou spjata také některá tabu: "Když se člověk dívá ke slunci, nesmí si ulevovat, plivat ani křičet. Když zemře člověk, který se ke slunci choval špatně, přijde do podsvětí a bude mu uříznut jazyk."

Slunce se uctívá spolu s dalšími božskými entitami každý den ráno čerstvě uvařeným čajem. Obvykle je tato činnost vyhrazena paní domu, je-li muž sám na cestách, obětuje on.

"Říká se, že člověku, který uctívá slunce, se všechno daří (dosl. naplňuje se jeho cesta)."

Obřad obětování slunci (xünnü dagiir) se prováděl jen mimořádně a podobně jako obřad zasvěcený nebi sloužil k přivolání deště.

"Viděl jsem obřad zasvěcený slunci, na který lidé z našeho rodu, kteří žili v Šagaan-Arig, pozvali silného šamana. Pamatuji se, že ten den všichni lidé vystoupili na vrchol hory Buura tayga. Přinesli hodně araky a dobrého jídla. Tehdy mi bylo jedenáct let. To léto byla velká vedra, tráva, obilí i les byly spálené. Malé říčky vyschly... Pamatuji se, že poté, co proběhl na vrcholku hory Buura tayga obřad zasvěcený slunci, pršelo několik dní. Říká se, že když se provede obřad zasvěcený slunci, počasí se zlepší."

Jeden starý šaman řekl, že obřad dagiir zasvěcený slunci v Tuvě nikdy nebyl, je tedy možné, že v předcházející ukázce ve skutečnosti šlo o obřad zasvěcený nebi (deerni dagiir).

Měsíc

Měsíc, tuvsky ay, je někdy spojován s mužským principem, jindy s ženským.

"Od dávných dob chodí Měsíc okolo země. Měsíc je živá bytost, protože dýchá, má vševidoucí oči a bijící srdce. Měsíc pochází z ženského plemene, proto se říká, že Měsíc je žena. Měsíc vychází na východě a zapadá na západě. Měsíc je bytost, která může být vidět ve dne i v noci.

Měsíc má patnáct dveří. Když se těchto patnáct dveří zavírá, Měsíc se zmenšuje, až z něj zůstane jen něco malého černého. Když se těchto patnáct dveří otevírá, Měsíc se zvětšuje, až je veliký a úplně kulatý.

Říká se, že Měsíc je chladná bytost."

Také s měsícem jsou spjata některá tabu: "Člověk nesmí plivat směrem k Měsíci ani směrem k němu házet hlínu."

Pravidelně se obětuje také novému měsíci: "Když je Měsíc v novu, Tuvané třikrát obejdou svou jurtu po směru slunce, rozstřikují přitom ranní čaj a pronášejí modlitby. Jurtu zevnitř očišťují kouřem jalovce a také jalovcovým kouřem očišťují děti. Rozstřikují čaj a modlí se, aby v jurtě nebyly nemoci."

Obřad dagiir zasvěcený měsíci v Tuvě nikdy nebyl.

Hvězdy

Tuvané uctívali také některé hvězdy, zejména souhvězdí Velkého vozu, které se tuvsky nazývá Čedi-Xaan, "sedm chánů", nebo názvem přejatým z mongolštiny Dolaan-Burgan (mo. doloon burxan), "sedm božstev".

"Tuvané neuctívají všechny hvězdy. Tuvané uctívají některé hvězdy. Nejuctívanější jsou hvězdy Čedi-Xaan neboli Dolaan-Burgan. Když se na obloze objevilo souhvězdí Dolaan-Burgan, svařil člověk, který byl na lovu, čaj, naplnil naběračku a rozstřikováním ho obětoval. Protože se ví, že veškeré plody země/úlovek velmi závisí na božstvu Dolaan-Burgan, zpíval starý při tom lovec tuto modlitbu:

Ty jsi korouhev mé sytosti.
Mých sedm božstev, smilujte se.
Ty jsi oheň mého nezmrznutí.
Mých sedm božstev, smilujte se.
Tady je můj čaj,
bytost se rty se ho nedotkla.
Tady je můj čaj,
bytost s ústy ho neochutnala.
Mých sedm božstev, obětuji vám svůj čaj!
Mých sedm božstev, uctívám vás svými modlitbami!
Mých sedm božstev, smilujte se!
Mých sedm božstev, dejte mi to, co mi můžete dát!"

Obřad dagiir zasvěcený souhvězdí Čedi-Xaan, o kterém se píše v následující ukázce, sloužil k vyléčení nemocného a božstvu byl při něm zasvěcen skopec.

"Tuvané odpradávna prováděli obřad zasvěcený božstvu Čedi-Xaan. Tento obřad zasvěcený božstvu Čedi-Xaan mohl provést pouze šaman. Když mi bylo čtrnáct let, těžce onemocněl můj švagr Sariglar Šožal a jeho život byl vážně ohrožen...

Viděl jsem, jak silný šaman Küžüget Boran'ay prováděl šamanský obřad zasvěcený božstvu Čedi-Xaan, protože původ té nemoci byl v Horním světě. Šamanský obřad prováděl od večera, a když začalo svítat, skončil. Celou noc šaman zpíval modlitby božstvu Čedi-Xaan a vyprošoval si od hvězd duši nemocného. Šaman si nechal přivést černého skopce s bílou skvrnou na hlavě a zasvětil ho božstvu Dolaan-Burgan. Přinutil ho třikrát se božstvu poklonit, potom mu okolo krku uvázal pruh bílé látky a propustil ho. Božstvu Čedi-Xaan se vždy zasvěcovala domácí zvířata s horkým dýcháním ... (V centrální Asii jsou ovce a koně považováni za zvířata "s horkým dýcháním" a kozy a skot za zvířata "se studeným dýcháním".)

Zasvěcený skopec umřel stářím. Kůži z něho nestáhli a tělo odvezli daleko od ajlu."

Oheň

Odpradávna byl uctíván také oheň. Tuvané ho považují za božstvo (burgan), stvořitele (čayaači), mladší slunce (biče xün).

"Oheň rozdělaný doma (v jurtě) se nazývá malé slunce a my ho silně uctíváme. Oheň je mým božstvem."
Také ohni se obětuje každé ráno čerstvý čaj. Zde je jedna z modliteb, které během toho hospodyně recitovala:

Öršee, xayiirakan. (Smiluj se, božstvo)
Örü körüp teyledim. (Pozvedám k tobě svou modlitbu)
Ot čayaačim, öršee. (Smiluj se, ohni-stvořiteli)
Oran Tan'dim öršee. (Smiluj se, mé horstvo)

Čalbiištig burganim sen. (Ty jsi mé plamenné božstvo)
Čayaannig dözüm sen. (Ty jsi můj pravý kořen)
Čalbardim iyin, sögürdum iyin. (Pomodlila jsem se a poklonila)
Šayim čažip baraalgadim. (Svým čajem jsem ti posloužila)

Aži-tölüm xünü sen. (Ty jsi slunce mých potomků)
Aas-kežik buyani sen. (Ty jsi milost štěstí)
Aštavazim küčüzü sen. (Ty jsi síla přemáhající můj hlad)
Ak oruum xumagalar sen. (Ty střežíš mou bílou cestu)

Každý rok na podzim se tradičně provádí obřad posvěcení ohně (ot dagiiri). Na tyto domácí obřady byl do každé jurty pozván šaman nebo lama, který obřad provedl. V době náboženského pronásledování (v letech 1929?1991) tyto obřady prováděli iyi körnür kižiler (lidé s dvojitým viděním), tj. osobnosti komunity, které měly mimořádné schopnosti, ale nebyly nikdy korunovány na šamany. Pokud prý člověk neprovede tento obřad, opustí ho duše. Na duchu ohně závisí zdraví, bohatství a xey-a''t (dosl. "vzdušný kůň", mo. xii mori, zjednodušeně řečeno životní síla, štěstí).

S ohněm je spjata řada tabu. Do ohně se nesmí plivat, ani házet žádné nečistoty, odpad, ani vedle ohně nesmí být nepořádek nebo něco, co páchne. Přes oheň se nesmí skákat, nelze jej ani překročit, nebo dokonce šlápnout na místo, kde dříve byl oheň (na opuštěném kočovišti). Po náhodném porušení těchto tabu, jež rozhněvají ducha ohně, je třeba povolat silného šamana, aby člověka očistil. Porušení těchto tabu mohlo vést k nemoci nebo smrti členů rodiny, k rozchodu manželů.

Při překočování na nové místo bylo potřeba přenést též oheň (žhavé uhlíky), nebo, pokud byl přesun delší, tak alespoň popel, aby také duch ohně mohl překočovat spolu s rodinou. Pokud dříve oheň vyhasl a nebylo možno jej rozdělat, nesmělo se požádat o oheň v cizí jurtě, nýbrž bylo potřeba požádat blízkého příbuzného (muž se obracel ke svému strýci po mateřské linii).