Pak jsem se podívala po třech týdnech na své oblíbené webové stránky a zjistila jsem, že opak je pravdou. (Ostatně tak, jako už mnohokrát.)

Pěkně jsem si početla. Zjistila jsem, že se mnoho lidí „probouzí“. Začínají nám sdělovat své prožitky a pocity noví lidé, kteří doposud „jen“ četli. Je vidět, že o přečteném i přemýšleli a se svými závěry a úvahami se s námi chtějí podělit. Konečně. Však jsme již dlouho čekali na potvrzení, že „naše“ práce na nás, kterou chceme sdílet se všemi, nese ovoce.

Obrátila jsem se s dotazem na svá vyšší já: Co se vlastně nyní děje, co prožíváme a co nastává. Docela otřelé téma, ale byla jsem zvědavá na odpověď. Informací je mnoho, proto jsem očekávala sdělení osobně pro mě. A taky že přišlo.

Jsem se svými přáteli na táboře. Takové soustředění. Semináře, meditace – však to všichni známe. Odcházím se projít po nádherné přírodě v okolí se svou maminkou a sestrou. Příroda je zde opravdu bohatá. Množství rozmanitých rostlin i zvířat. I přesto, že se zde cítíme skvěle, spěcháme do bezpečí tábora.

Jsme již u vrátek do obory, ve které je tábor umístěn. Dostáváme se do zajímavé situace. Ve směru z kopce se k nám blíží krásně urostlý černý hřebec. Je to vskutku výstavní kus. Evidentně mu vadíme ve směru jeho trasy. Zastavil se a dívá se na nás. Mamka a sestra jsou vystrašené. Stavím se před ně a ony opatrně, aby koníčka nevyplašily, vstupují do tábora. Pomalu za nimi couvám.

Když se trochu pootočím, vidím skutečný předmět zájmu černého hřebce. Je to excelentní bílá klisna. Skutečně výstavní kus. Oba koně jsou velcí jako sloni. A to doslova. Klisna se za nás schovává. Drží se nás a vchází s námi do tábora, jakoby k nám patřila. Černý hřebec ji za námi nechce následovat. Nikdo mu nebrání, aby za námi šel. Otáčí se a mizí pěšinou směrem zpátky do kopce.

Doba je pokročilá – pokročilí jsou i lidé. Většinou se sdružujeme se stejně nebo podobně smýšlejícími. Máme své komunity. Není třeba putovat do pustin a izolovat se od okolí. Pracujeme každý sám na sobě – jinak to ani není možné – a pak se sejdeme (samozřejmě podle potřeby jednotlivce) se svými přáteli a konzultujeme. Nebo jdeme na seminář, abychom se obohatili prožitky jiných lidí a společně je dále rozvíjeli. Samozřejmě internet je také vhodný.

V tomto cyklu nemusíme odcházet do pustiny, abychom se věnovali duchovnímu růstu o samotě. Preferuje se vědomá meditace v kolektivu. Tím rozvíjíme své chápání práce pod záštitou jednoho Celku. Více hlav – více rozumu. Jde to pak rychleji a lépe.

Již pochopené „ustalujeme“ ve svých myslích a srdcích pobytem v přírodě a mezi „svými“ nejbližšími. Je vskutku přínosné vstřebávat do sebe stavem bytí v přírodě různorodost a mnohotvárnost Veškerenstva. Harmonizace je láskyplný proces sdílení. Velmi naplňující po všech stránkách.

Jisté je, že se zde „nezapomeneme v rozplývání se ve tvarech a stavech“. Vždy jsme znovu a znovu láskyplně vráceni do reality tvoření.

Řešíme oddělenost. Nazvali jsme ji oddělenost od Boha. Jistě, samozřejmě. Jen jsme jaksi „nedopatřením“ přeskočili svou osobní realitu. Naším prvořadým úkolem je celistvost a ta není možná bez hmotné – materiální sféry. Pokud tuto přeskočíme, je naše snažení pouhou hrou na duchovní vzestup. Sjednocení s Veškerenstvem zahrnuje i naše nynější bytí – bytí na hmotné – materiální – úrovni. Bez této úrovně – tohoto našeho nynějšího fyzického bytí – bytí ve fyzickém – hmotném těle – je sjednocení neúplné. Naše práce na Vzestupu může pokračovat až tehdy, pokud plně akceptujeme a přijmeme tento duální svět, ve kterém nyní jsme. Zde tvoříme a pracujeme. Zde rosteme.

Sdílet fyzický svět se všemi ostatními znamená s ním splynout, být jím. Ne ho využívat k duchovnímu vzestupu, ale vzestoupit s ním. To je ono produchovnění hmotné sféry. A my jsme onen akční činitel, který toto uskutečňuje. Je to stav, kdy se k našemu hmotnému – fyzickému bytí chováme jako přátelé. A přátelé se mají využívat, ne zneužívat. Na nepochopení tohoto ztroskotala civilizace Atlantidy a všechny před ní.

Černý koníček – symbolizuje naši fyzickou realitu – se zastavil před vchodem do prostoru naší akce. Tak daleko ještě žádný pokus člověka nedošel. Jen malinko nám chybí k tomu, aby vstoupil a stal se součástí a spolučinitelem našeho duchovního vzestupu. Ještě k nám nemá důvěru po předcházejícím zneužívání trvajícím věky.

Drazí přátelé. Zbývá nám zdolat ještě poslední kus cesty pod vrcholem hory duchovnosti. Je nejstrmější. Neznamená to, že bude nejtěžší. Ještě přijmout pár zrníček na misku vah poznání Veškerenstva o našem nynějším fyzickém bytí a dojdeme harmonii – sjednocení – transformací vědomým pochopením.

Je nám žehnáno celým Veškerenstvem.