Onehdy se mne kdosi ptal, jestli jsem feministka. Přivedlo mne to do rozpaků. Ne snad, že bych se styděla přiznat barvu, ale že jsem nevěděla. Nemám tu otázku vyřešenou. Začala jsem tedy uvažovat. Říci, že nejsem feministka by znamenalo od feministek se distancovat, což rozhodně nemíním. To hnutí vzniklo jako přirozená reakce na naprosto nesmyslné podceňování žen.

 

 

 

 Onehdy se mne kdosi ptal, jestli jsem feministka. Přivedlo mne to do rozpaků. Ne snad, že bych se styděla přiznat barvu, ale že jsem nevěděla. Nemám tu otázku vyřešenou. Začala jsem tedy uvažovat. Říci, že nejsem feministka by znamenalo od feministek se distancovat, což rozhodně nemíním. To hnutí vzniklo jako přirozená reakce na naprosto nesmyslné podceňování žen.

 

Představa, že žena se může uplatnit pouze prostřednictvím svého muže (případně dětí) mi vždycky připadala dost děsivá. Kromě toho si myslím, že nejmíň osmdesát devět procent problémů našeho světa pochází právě od mužů, přesněji řečeno od testosteronu. Můžu ale s čistým svědomím říct, že jsem feministka, když žehlím manželovi trenýrky? Musela jsem se podívat do encyklopedií. O trenýrkách se pod heslem “feminismus„ nic nepíše. Jenom o zrovnoprávnění a osvobození. Některé zdroje upozorňují, že významná část feministek chápala muže jako zdroj útlaku. Zejména dřív, hlavně v časech mojí babičky. Vzpomínala jsem, jestli dědeček babičku utlačoval a musím říct, že můj dojem byl právě opačný. Všichni jsme věděli, že z nich dvou má navrch jednoznačně babička. Přesto dodržovala určité rituály. Dědeček si například sám nikdy neuvařil ani kafe. To byla totiž práce jeho ženy. Když nebyla v půl páté odpoledne, kdy dědeček kafe pil, doma, chodil nervózně před domem a čekal až přijde a splní svou povinnost. Ostatně babiččina vrstevnice, hollywoodská star Marlene Dittrichová, která byla ve třicátých letech minulého století zosobněním emancipované ženy v dlouhých kalhotách, se chovala podobně. Přestože svého zákonitého manžela fakticky opustila velmi záhy, nikdy se neodhodlala k rozvodu a pokud byla zrovna s ním, což bývalo tak měsíc, dva v roce, neodvážila se mu v ničem odporovat. Šla dokonce tak daleko, že mu dávala sama od sebe číst nejen všechny dopisy od svých četných milenců, ale i dopisy, které psala těm milencům ona sama. Když se nad tím někdo podivoval, argumentovala: Je to přece můj manžel...

 

Zajímavé je projít si heslo “feminismus„ na internetu. Hodně tam přispívají muži. Jeden z nich tvrdí, že feminismus dneška je umělé pokračování boje za kdysi opomíjená lidská práva. Na tom, musím uznat, něco může být. Když totiž začnete pátrat, jaká aktuální témata dávají feministky do placu v současné době, není to nic moc. Tvrdí například, že je třeba bojovat proti tak zvanému formování výchovou. Jakože holčičkám by se neměly hned jak začnou chodit, kupovat panenky a klukům autíčka. To je ale pěkná blbost, protože když nedáte chlapečkovi autíčko, vrčí naprázdno, a to dokonce dřív než začne chodit nebo říkat „máma". Ještě jsem nezažila holčičku, která by vrčela naprázdno.

 

Možná by feministky měly přijít, abych se k nim mohla spontánně přihlásit s něčím opravdu závažným. Třeba s těmi trenýrkami. Já je totiž nežehlím dobrovolně. Jen je vyndám z pračky, a pověsím na šňůru. Jenže když tam visí ještě za týden, rezignuji a zapínám žehličku.