Píšu na tohle téma trochu s váháním - podle mé zkušenosti je někdy na minulé životy pohlíženo trochu svrchu, jsou považovány za spiritualitu 2. řádu - ne tak osvícené jako věci "čistého Ducha", např. zen nebo meditace aj. Ale právě v tom se skrývá "ženský aspekt" duchovnosti, aspekt Duše, která (mluvím o svém pochopení) se vtěluje do hmoty a nabírá zážitky. Pro mě to byly právě minulé životy, které byly významnou složkou mé cesty k ženskému principu, k Bohyni, a k léčení ran, které jsem způsobila ženskému principu sama v sobě.

Kdy jsem začala dělat tantru, měla jsem silné zážitky energie, procházející mnou v mnoha formách. Tělesná úroveň - cítila jsem se 100%ně živá, doslova probuzená, každá moje buňka křičela radostí že života. Prožila jsem mnoho tělesné slasti - často pramenící z dotyku, ať už svého nebo od druhého, který byl prodchnutý citem a mohl být jenom přejemňoučký - důležité bylo, že byl naplněný vědomím, vědomým kontaktem a láskou a úctou ke mně, k mému tělu a duchu, zkrátka naplněný životadárnou energií.

Na dalších úrovních jsem měla například vize, ať už ty barevné, vize všeho možného, co se jen, jsa součástí mé psyché, chtělo projevit mému vědomí. Nebo vnitřní vize toho, co energie dělá v mém těle - od klasického vlnícího se hádku Kundalini, ladně a svůdné spěchajícímu k "oplodnění" horních čaker jejich spojením s těmi spodními, po vnitřní vidění fyzického "Těla" Šakti, která prostoupila mé tělo, a "Tělo" Šivy, který na sebe vzal fyzické tělo mého partnera Johna a Ti Dva se milovali skrze nás dva...

A v neposlední řadě, energie se vyplavila na povrch z hlubin mého těla - a říkám těla, protože podle tantry tělo je jedno s myslí, jedno s Duší, s psyché, zážitky se zapisují do našich buněk - v podobě napřed pocitových, později opět vizualizovaných a verbalizovaných vzpomínek na minulé životy.

Ale příběh, o kterém budu mluvit, není jenom můj. Je archetypem a součástí toho, o čem je třeba těm, kdo se cítí oslovení tématem ženy, ženského principu a matricentrické společnosti, mluvit a vnášet do toho vědomí. V hnutí Bohyně se mluví o "Znovuvzpomínání na to, "jak to všechno bylo", dreaming the Goddess back, vysnívání Bohyně zpátky. Je to o oživování ženského principu a vynášení jej na povrch, polámaného a přece ve své věčné nádheře, zpoza prašných nánosů mnoha vrstev patriarchátu. (Proč asi miluji archeologii...)

Zpátky k tomu původnímu, mému snu.

Cítím, že taky on je společný více lidem, možná přicházející z kolektivního vědomí.

Mně se zmanifestoval takhle:

Sedím ve svém novém velkém domě (opravdu jsem teď přestěhovaná do velkého domu) a vyprávím o něm nadšeně návštěvnici, své milované sestřenici Lence (kterou opravdu mám, žije na Novém Zélandu, je o dva roky mladší a naše dětství nás vidělo jako dvě líbezné sestřičky, trávící spolu hodně času u babičky, dokonce jsme spolu objevovaly svá malá ženská těla - ve společné velké posteli, pod babiččinou duchnou, jsme se k sobě tulily (opravdu si nevzpomínám na víc než to!:o))) a já vždycky musela být princ, protože princezna Lenka měla víc ženského šarmu i autority! Takže Lenka pro mě představuje umocnění ženského příběhu v mém vlastním životě.

Sedíme u širokého dubového stolu a já jí nadšeně ukazuji sošku jakési královny či nazdobené bohyně, kterou jsem vyrobila. Ale tou dobou ona je ztuhlá a zmrazená a s tváří bílou hrůzou, která je mimo veškeré vyjádření, hledí nehybně otevřenými dveřmi ven, chodbou a dalšími otevřenými dveřmi do jedné menší, víceméně prázdné místnosti, označené jako "koupelna".

Běžel v České republice film "Šestý smysl", s hercem Brucem Willisem? Znáte jej někdo? Doporučuji. Ten film je pro mě docela klíčový. Je v něm malý chlapec, který při své neobyčejné inteligenci je podivínský a prožívá jakési hrozivé noční můry. Bruce hraje psychologa, který mu chce pomoci a spřátelí se s ním. Ukáže se, že chlapec kolem sebe barvitě vidí, ale má také nebezpečný fyzický kontakt (je napaden apod.) s duchy osob, kteří zemřeli tragicky či násilně. Bruce si uvědomí, že duchové chlapce kontaktují proto, že potřebují být někým vyslyšeni a najít tak úlevu ve svém utrpení. Když on konečně přemůže svůj strach, otevře se jim a začne s nimi komunikovat, začne jim tak přnášet léčení a nalezne tak své vnitřní poslání, smíření a sílu.

Pro ty, co film ještě neviděli, záměrně neprozrazuji veškerá překvapení :o)))

Zpět.

Ani se nemusím obracet a podívat se do "koupelny" sama, abych věděla, co tam Lenka vidí.

Nevidí tam nic.

Vidí tam ztělesněné PEKLO!

Nevidí tam nic.

Chvějícím se hlasem se ptám: "Co tam vidíš, Lenko?" Z jejího nereagování vím, že tam vidí to, co já. A teď pozor, tento sen je na pokračování. Jeho první díl se mi zdál před nějakou dobou, kdy jsem prostě sama, bez Lenky uviděla tuto děsivou místnost. To snu přidává na významu. Teď je tu zase a mám na to i svědka, Lenku, která si údajně na žádné pohádky a vidiny nepotrpí jako já, její bláznivá sestřenice.

Protože už jsem v sobě nalezla mír, nabírám i dávku soucitu a láskyplným hlasem k Lence promlouvám.

"Já vím, co tam vidíš, Leni. To je v pořádku. Já vím, je to hrozný, ale oni potřebujou naši lásku a naše léčení...."

...a probudila jsem se.

Když píšu tyto rádky, brečím a třesu se. Je to všechno zase tady.

Co jsme v té místnosti tedy obě viděly? Na fyzické úrovni nic. Stará, kdysi bíle vymalovaná místnost, kamrlík (Viktoriánský dům), zpuchřelá tapeta se loupe, zdivo poškrábané a odřené, po zemi poházené zapomenuté relikvie nikým nechtěných předmětů - kousky papíru, smradlavá sešlapaná bačkora, plesnivějící drobky od chleba... Co chcete, právě jsem se přistěhovala.

Ale ta odstrčená prázdnota nenápadného kamrlíku je NAPLNĚNÁ VŘEŠTÍCÍ HRŮZOU.

Na nehmotné úrovni tam vidím děs a hrůzy veškerého utrpení světa, druhá úroveň té vize je mučení a upalování, které bylo způsobeno stredověkým čarodějnicím, většinou prostým, nevinným lidem, ale mezi nimi, ve statisících, i moudrým ženám, posledním kněžkám Bohyně, posledním nositelkám (a nositelům) Ženské Moudrosti, Ženského Mystéria... a mezi nimi, i mně!!! Znásilňování, mučení, zohyzďování a vraždění - a zároven hrobové ticho, nepřítomnost Matky.

Ta vize hrůzy je tak intenzivní, že ji dokážu unést jenom na chvilku, doslova na okamžik, a pak mé vědomí zděšeně zabouchne dveře.

Probudila jsem se a tulím se ke svému synovi, jeho nevinná a sladká šestiletá energie tiší moje rozbouřené a rozjitřené polospánkové vědomí.

Ale mám v sobě taky vnitřní mír. Podívala jsem se do tváře bolavé, mokvavé ráně, kterou v sobě někde hodně, hodně hluboko nosím, kamkoliv se hnu. A nejsem sama. Mé přesvědčení je, že tuto ránu v sobě pohřbila celá naše společnost, společnost tohoto světa, která sa odvrátila od Matky.

Podle moderní psychologie necitelnost, nevnímavost a otupenost, která se později začne považovat za posvěcenou normu - být v pohodě, nad věcí, neemocionální - nastává, když jsme zabouchli dveře vědomí nad něčím neúnosně bolestným v nás. Přijde období lhostejnosti, ale něco v nás hledá život a energii. Protože už jsme úplně zapomněli na naši třináctou komnatu (v mém případě doslova :o))), hledáme rozvíření té nehnuté hladiny života, která je naší náplastí, železnou poklicí na naše bolesti, způsoby, které se zdají jako jediné možné... Projekcí navenek, vnějším bojem, stimulováním našich umrtvených smyslů... Politickými válkami, válkami ve vztazích, sebedestrukcí a destrukcí života, ať toho nejhrubšího kalibru nebo těch nejsubtilnějších odstínu a forem... Naše společnost.

Neodvažuji se v tom výčtu pokračovat, protože by se to mohlo stát teoretizováním, jsem Lev a svět nejlíp chápu oklikou přes vlastní nitro, takže se k sobě vrátím.

Když jsem se nedávno někomu moudrému vyplakávala z tak zdánlivě banálního problému, jako že jsem nepochopitelně nepořádná a chaotická a v posledních týdnech se mi fyzický binec, nepořádek, zničení, chaos a špína manifestuje v životě přímo nekontrolovaně - jakýsi Hrnečku vař: například naše kočka měla dvě koťata, co nejsou schopná se naučit používat kočičí záchodek a kadí po celém baráku - denně se potýkám se zápachem kočičích hromádek - nic proti slaďoukým roztomilým koťátkům - a já se prostě v tomhle boji cítím zoufale.

Ten moudrý se mě zeptal, jaké pocity to vše ve mně vyvolává a já řekla, že se propadám hanbou (nečekané návštěvy atd.). "Vidíš," řekl, "to je právě ono. Hanba. Ta je původní a hlavní. Cítíš v sobě hlubokou hanbu za to, kdo jsi. Za to, že jsi žena. A žena, bohyně, je vládkyní hmotné úrovně - její potupení a hanba se bude manifestovat jako fyzická destrukce a chaos..." Pak byla rozvedena debata na téma minulých životů, které si přicházejí pro zahojení, a já se rozhodla zase jednou pokračovat v sezeních léčivé regrese - teď s novou terapeutkou, která se svým pochopením a zaměřením lépe hodí pro tuto fázi mého procesu.

"Je na čase, abys nechala odejít tu hanbu, kterou v hloubi cítíš, nemá (a nikdy neměla) žádné skutečné podložení. Je na čase, abys přijmula a začala žít svoji sílu a přirozenou nádheru - své posvátné ženství - Ženství."

Myslím, že tato témata jsou nejen celostátní (taky se mi vybavuje úpadek a poničení naší země za vlády nedávného antiextatického režimu...), ale globální a metaforická.

Původně jsem chtěla sdělit silný sen, a to mě dovedlo ke sdílení Snu. Mou touhou je znovuzrození Bohyně do našich životů, znovuzrození ženských hodnot, nové "vysnívání" a ctění ženské moudrosti. Muž je synem-milencem a součástí ženy. Jeho rolí je ženu chránit, podporovat a milovat. Muž i žena jsou mužská a ženská energie uvnitř každého z nás. Vím, že jejich nejhlubší touhou, schovanou za všemi mužskoženskými boji, je jejich erotické/energetické spojení a tanec, z něhož vychází veškeré stvoření. Ale stvoření vychází z těla Ženy - ochraňujme a ctěme Ji proto!

Hana Evansová, 2001