Nedávno jsem zase po dlouhé době vzal do rukou nádhernou knihu od Jacka Londona Tulák po hvězdách. A nedalo mi to, abych se s vámi nepodělil. Je to opravdu zvláštní, kde vzal autor přesvědčení o reinkarnaci a kde vzal i přesný návod k opuštění těla?
Za dlouhých, únavně bolestných hodin bdění jsem poznal jednu cennou věc, totiž ovládání těla duchem: Naučil jsem se trpět pasívně, jako se tomu bezpochyby naučili všichni, kdo prošli vyšší školou muk ve svěrací kazajce. Ach ne, není to nic snadného udržet si mysl v takovém nezkaleném klidu, aby dokázala zapomenout na škubavou, nejstrašnější bolest některého týraného nervu.
A právě ovládání těla duchem, které jsem poznal, mi umožnilo používat tajemství, o kterém mi pověděl Ed Morrell. „Myslíš, že to bude funus?“ vyťukával mi Ed Morrell jedné noci.
Právě mě po sto hodinách osvobodili od svěrací kazajky a byl jsem zesláblejší než kdykoli předtím. Byl jsem tak sláb, že jsem myslel, že celé mé tělo je jediná hmota samých podlitin a ran, i když jsem si sotva uvědomoval, že vůbec nějaké tělo mám.
„Vypadá to na funus,“ odpověděl jsem. „Budou-li tak pokračovat, dostanou mě.“
„Nedovol jim to,“ poradil mi. „Existuje jeden způsob. Sám jsem se mu naučil tam v kobkách, když jsme s Massiem dostávali svůj díl. Já jsem to přečkal. Ale Massie zhebnul. Kdybych se nebyl naučil tomu kousku, byl bych zhebnul s ním. Ale dřív než se o to pokusíš, musíš pořádně zeslábnout. Kdyby ses o to pokusil, když jsi při síle, neuspěl bys, a tím si to pak člověk zkazí navždycky. Udělal jsem tu chybu, že jsem o tom kousku řekl Jakovi, když byl při síle. Rozumí se, že to nedokázal provést, a když to později potřeboval, bylo už pozdě, protože první nezdar mu to všecko pokazil. Dokonce ani teď tomu nevěří. Myslí si, že ho chci napálit. Nemám pravdu, Jaku?“
A Jake z cely číslo třináct vyťukal odpověď: „Nenaleť mu na to, Darrelle. Jistojistě je to pohádka.“
„Pokračuj, dopověz mi to,“ zaťukal jsem Morrellovi.
„Proto jsem čekal, až opravdu zeslábneš,“ pokračoval. „Teď to potřebuješ a já ti to povím. Záleží na tobě. Máš-li pevnou vůli, dokážeš to. Udělal jsem to třikrát a znám to.“
„Dobrá, tak oč jde?“
„Jde o to, umřít ve svěrací kazajce, umínit si, že umřeš. Vím, že mě ještě nechápeš, ale počkej. Víš, jak se v kazajce ztrácí citlivost, jak ti usne paže nebo noha. Nemůžeš tomu zabránit, ale můžeš to vzít jako nápad a zlepšovat ho. Nečekej, až ti usnou nohy nebo něco jiného. Lež na zádech tak pohodlně, jak jen můžeš, a začni užívat své vůle.
A musíš si přitom něco myslet a celou dobu musíš věřit, že si to myslíš. Nebudeš-li věřit, pak to není k ničemu. To, co si musíš myslet a v co musíš věřit, je, že tvoje tělo je jedna věc a tvůj duch druhá. Ty jsi ty a tvé tělo je něco jiného, co nestojí za řeč. Na tvém těle nezáleží. Ty jsi pán. A žádné tělo nepotřebuješ. A když si to všechno budeš myslet a budeš tomu věřit, začneš to dokazovat použitím své vůle. Donutíš své tělo zemřít.
Začneš s prsty u nohou, s jedním po druhém. Donutíš prsty u nohou zemřít. Svou vůlí je donutíš zemřít. A máš-li víru a vůli, prsty u nohou zemřou. To je ta největší práce – začít s umíráním. Jakmile máš první prst na noze mrtvý, ostatní je už snadné, protože dál už nemusíš věřit. Teď už víš. Pak soustředíš všechnu svou vůli na to, aby ti umřelo i ostatní tělo.
Říkám ti, Darrelle, že to znám. Udělal jsem to třikrát.
Jakmile dosáhneš toho, že umírání začne, pokračuje dál. A zvláštní na tom je, že celou dobu jsi celý při tom. Protože máš mrtvé prsty u nohou, sám nejsi mrtvý ani trochu. Pomalu ti umírají nohy až ke kolenům, pak k bokům a ty zůstáváš pořád stejný, jako jsi byl vždycky. Jen tělo odpadává po kusech ze hry. A ty jsi zkrátka jako dřív, než jsi začal.“
„Co se stane potom?“ zeptal jsem se.
„Když už je mrtvé celé tvé tělo a ty zůstáváš pořád ještě celý, prostě se vyvlékneš a svoje tělo opustíš. A když opustíš tělo, opustíš celu. Kamenné zdi a železné dveře jsou na to, aby zadržovaly těla. Ducha zadržet nemohou. Vidíš, a teď jsi to dokázal. Jsi duch, který je mimo tvé tělo. Můžeš se dívat na svoje tělo zvenčí. Říkám ti to, protože jsem to udělal třikrát – díval jsem se na svoje tělo, jak tam leží, zatímco já jsem byl mimo ně.“
„Cha, cha, cha!“ vyťukal Jake Oppenheimer o třináct cel dál svůj smích.
„Vidíš, to je ta potíž s Jakem,“ pokračoval Morrell. „Nemůže uvěřit. Tenkrát, když se o to pokusil, byl příliš silný a neuspěl. A teď si myslí, že si z něho dělám dobrý den.“
„Když umřeš, jsi mrtev a mrtví zůstanou mrtví,“ namítl Oppenheimer.
„Povídám ti, že jsem byl mrtev už třikrát,“ bránil se Morrell.
„A nakonec ses dožil toho, že nám o tom vyprávíš,“ posmíval se mu Oppenheimer.
„Ale nezapomeň na jedno, Darrelle,“ vyťukal mi Morrell na zeď. „Je to choulostivá věc. Celou tu dobu má člověk pocit, že si moc dovoluje. Nedovedu ti to vysvětlit, ale vždycky jsem měl pocit, že kdybych byl pryč ve chvíli, kdy přijdou a vysvobodí mé tělo ze svěrací kazajky, že už bych se do něho nemohl vrátit. Chci tím říct, že by mé tělo bylo nalezeno mrtvo. A já jsem si nepřál být mrtev. Nechtěl jsem kapitánu Jamiemu a ostatním udělat radost. Ale říkám ti, Darrelle, dokážeš-li ten kousek provést, můžeš se správci vysmát. Jakmile přiměješ své tělo, aby umřelo tímto způsobem, nezáleží na tom, nechají-li tě ve svěrací kazajce třeba měsíc. Vůbec nijak netrpíš a netrpí ani tvé tělo. Víš, jsou případy, že lidé prospali celý rok v jednom kuse. Tak tomu bude s tvým tělem. Prostě zůstane ve svěrací kazajce, nebude ti působit bolest ani nic podobného, bude jen čekat, až se vrátíš. Pokus se o to. Chci ti pomoct z nesnáze.“
„A co když se nevrátí?“ zeptal se Oppenheimer.
„Myslím, Jaku, že pak se mu vysmějem,“ odpověděl mu Morrell. „Ledaže by se snad on vysmál nám za to, že dřepíme v téhle špinavé díře, když jsme se odtud mohli tak snadno dostat.“
A tím rozhovor skončil, protože Jones Placka, který se mrzutě probral z ukradené chvilky dřímoty, začal Morrellovi a Oppenheimerovi vyhrožovat, že na ně ráno podá hlášení a že to pro ně bude znamenat svěrací kazajku. Mně nevyhrožoval, protože věděl, že jsem k svěrací kazajce odsouzen tak jako tak.
Ležel jsem tam v tichu a zapomínal na utrpení svého těla a přitom jsem uvažoval o Morrellově podnětu. Jak jsem už vyložil, snažil jsem se mechanickým hypnotizováním sebe samého proniknout zpátky uplynulým časem k svým někdejším já. Věděl jsem, že se mi to zčásti podařilo, ale jediné, k čemu jsem dospěl, byly chvějivé vidiny, které se zmateně mísily a nijak spolu nesouvisely.
Avšak Morrellův způsob byl tak vysloveným opakem mého způsobu sebehypnózy, že mě to očarovalo. Podle mého způsobu zmizelo vědomí ze všeho nejdřív. Podle jeho způsobu zůstávalo vědomí ze všeho nejdéle, a když tělo úplně zmizelo, vědomí přecházelo do tak zjemnělého stavu, že opouštělo tělo, opouštělo věznici v San Quentinu a putovalo do daleka a přitom stále zůstávalo vědomím.
Usoudil jsem, že tak či onak to stojí za pokus. A přes svůj skeptický postoj vědce jsem uvěřil. Nepochyboval jsem, že dokážu to, co Morrell podle svého tvrzení provedl třikrát. Možná že tato víra, která se mne zmocnila tak snadno, pramenila z největší slabosti. Snad jsem nebyl dost silný na to, abych byl skeptický. To byla domněnka, kterou už předtím vyslovil Morrell. Byl to čistě empirický závěr a já jsem jej také empiricky doložil, jak ještě uvidíte.