"Poznání každého z nás je jeho originalitou. Krásně to vyjadřují některé koány, například ten o vesmíru jako jediném průhledném krystalu. Opakovat rčení po mistrovi nemá žádný význam, pouze to utvrzuje samotného žáka v nevědomosti a osobní důležitosti, v tom, „že je jako mistr“. Vlastní prožitek pravdy je správný a může být sdělen - je-li to potřeba - mlčením či jakkoliv jinak, ale vždy tak, jak to zrcadlí odhalení pravdy novým adeptem."

Učitel II - dokončení

Každý má svoji vlastní cestu, neboť pro toto individuální odhalení pravdy má svoje specifické možnosti a schopnosti. A každičkou svou schopnost a možnost má správně využít k dosažení životního cíle, pro který zde je - k odhalení pravdy o sobě a celém vesmíru.

To je ostatně jediným smyslem života každého z nás.

Poznání každého z nás je jeho originalitou. Krásně to vyjadřují některé koány, například ten o vesmíru jako jediném průhledném krystalu. Opakovat rčení po mistrovi nemá žádný význam, pouze to utvrzuje samotného žáka v nevědomosti a osobní důležitosti, v tom, „že je jako mistr“. Vlastní prožitek pravdy je správný a může být sdělen - je-li to potřeba - mlčením či jakkoliv jinak, ale vždy tak, jak to zrcadlí odhalení pravdy novým adeptem.

Toto odhalení se uskutečňuje sice v jediném okamžiku, v TEĎ, neboť je to stáhnutí času a prostoru do jediného bodu a rozpuštění i tohoto bodu, ohniska prazákladu všeho tvořeného. Předchází mu však někdy i dlouhý proces prozírání se.

Tento proces je dobře znázorněn čínskou, japonskou či korejskou alegorií s posvátným býkem nebo krávou. Čeští autoři znovu vysvětlili celý zde znázorněný proces duchovního prozírání se podle vlastního prožití v knize Praxe jógové filosofie a na kazetách Cesta posvátného býka a Cesta posvátného buvola. Tento výklad je tedy českým originálem, ne překladem. Zmíním se tedy jen o některých etapách této cesty.

Když hledající již našel některé indicie a poučení a věrně je následuje, zažívá občas stav kenšó: mysl se mu znenáhla zastaví a odhalení nepohutého vědomí mu dává pocit vnitřní svobody a čistého štěstí. Je plně šťasten, ale nic víc si neuvědomuje. Není zde totiž rozdělení na pozorovatele, pozornost a proces pozorování. Nemůže tedy vyjádřit, že tu „něco“ je. Zažil na chvíli jednotu. Teprve když tento stav „odchází“, nabývá opět schopnost uvědomování si. Uvědomuje si cenu své zkušenosti. A teprve tehdy se může vyjádřit, že tu něco je. „Tao je, když buvol mávne ohonem.“ (kóan)

Jestliže náš aspirant vyvíjí snahu správným směrem, může pro něj platit: „Máš-li hůl, dám ti ji...“ (kóan)

Hůl si můžeme představit jako oporu na cestě - dobro dělá opět dobro, zlo plodí další zlo. Moudrý opět získává, hloupý ještě více ztrácí.

„Cesta“ není cestou, ale jen pohybem v nepohybu, vibrací prázdna, které zároveň vibruje i stojí, a tak je ve věčném koloběhu života klid přeléván do pohybu a pohyb do klidu. Věčné perpetuum mobile, které chtěli mnozí napodobit zevně, ale nešlo to, protože zevní bez vnitřního není celé.

Po dlouhé snaze člověka a pomoci boží přibývá milosti boží a lidská snaha se zklidňuje. Nakonec přichází poslední stadium vývoje - naprosté odevzdání se Bohu.

Poznání se uskutečňuje vždy jen milostí boží.

Proč? Ono lidské tam zaniká, aby mohlo být jen božské. „Ty musíš růst, já zmenšovat se“ a „kdokoli položí život pro mne, nalezne jej.“

Vzpomeňme na alegorii provazu se smyčkami. Smyčka se vzdá sama sebe, a nalezne se jako součást nekonečného provazu. Vzdala se já a našla se jako Já.

Takový člověk, je-li ještě zde na této světské úrovni, žije velké Já, nekonečné, neosobní vědomí a zároveň jakési „smluvní pracovní já“ pro styk se světem, ve kterém právě žije. Zde nastává to, co je vyjádřeno kóanem: „Cokoliv může být podnětem k dosažení poznání, ale vždy musí být porušeno jedno krásné tělo.“

Člověku se zjevil Bůh, kdekoli a v čemkoli, vždyť je všudypřítomný. A nyní je porušeno jedno krásné tělo, protože jednotlivé prázdno, kde je vše obsaženo stejně, zvýraznilo jednu svou vlnu jako pomoc pro usilujícího člověka. Rodí se Syn, paprsek absolutna, a přelévá svoji milost do individuálního vědomí hledajícího, aby ho „spasil“, aby mu pomohl nazpět skrze něho - Já, jež se pro něho narodilo a nyní zmírá: opět zaniká v jednotě. 

Bylo porušeno jedno krásné tělo, aby byla spasena jedna bytost, aby mohla být zrozena jiná bytost a šla opět ke svému spasení. Jedno krásné tělo je stále porušováno v procesu tvoření proměnlivé fáze živého a znovu v poznání svého prazákladu - stavu nevědění - obnovováno.

Pouze „nevím“, odpovídají žáci zen-buddhistickému mistrovi na jeho otázky, když po delším či kratším procesu k tomuto vnitřnímu stavu dospějí.