„Nyní se podívejme, jakou tato historická skutečnost měla vnitřní spojitost. Takto rozluštěný život Pána Ježíše je učebnicí blízké či vzdálené budoucnosti všech vyspělých jedinců a později celých národů, kteří budou umět pochopit symbolismus vlastního života, nebudou už léčit následky různých vnitřních rozporů, ný­brž půjdou za jejich, dnes jim ještě skrytými příčinami. To by byl jeden ze základních prostředků k opravdovému pokroku, k tomu, aby lidstvo vnitřně dohonilo onu nerovnováhu, která vznikla jednostranným rozumovým a z toho pocházejícím technickým pokrokem, který se, doufáme, že dočasně, odtrhl od zdroje veškerého vědomí a veškeré inteligence.

            Nebudeme opakovat, jakým "právem" odsoudila Pána Ježíše ve­lerada. Potom je snadné se dovtípit, jakým "právem" po ní Pána Ježíše znovu odsoudil Pilát. Toto druhé odsouzení by nebylo mož­né, kdyby nebylo spojitosti mezi veleradou a Pilátem, řečeno obecně, kdyby nebylo spojitosti mezi všemi odnožemi vědomí Boží­ho, tj. např. mezi všemi lidskými myslemi. Nezapomínejme, že ony ustavičně existují, tj. prýští z téhož zdroje, a že tento zdroj ví o tom, co dělají, takže vlivem toho ony také skrytě vědí o os­tatních. Pro zevní vědění je to prakticky, nikoliv však fakticky, pouhé nevědění. Avšak vliv, který se dá jen těžko vysledovat ve velkém, v zevním společenství lidí, dá se nepoměrně snáze post­řehnout v malém, v životě malé skupiny zpřízněných lidí, a tím snáze v životě jedince. Tam je řetězová reakce příčin a následků zřejmá. A dobře tomu tak. Představte si, že by se někdo chtěl stát bezhříšným. Této dokonalosti musí dosáhnout na dobu vrchol­ného vnitřního umírání, které si tu právě probíráme. Bezhříšnost, která se tu musí dosáhnout, je širším poutem, než nečinit tzv. těžké a lehké hříchy. Bezhříšnost je také odpoutanost od všeho zvířecího a lidského, zkrátka od všeho stvořeného a od všeho, co se dočasně vyvinulo a vzniklo, co mělo dočasnou funkci, a co by nyní bylo překážkou, kdyby to existovalo, když už to funkci spl­nilo. Pán Ježíš nám tu dále vykládá právě tímto druhým soudem, že zmíněná bezhříšnost je oproštění, odpoutání se i od neutrálních lidských sil, nemajících ani povahu dobra, ani povahu zla a před­stavovaných Pilátem. Myje si ruce na důkaz toho, čím je a koho představuje (poznámka 13 str. 48). Tyto neutrální síly vlastně v našem životě převládají, jsou jeho faktickým vladařem, zatím co dobro a zlo vládnou vždy jen průchodně a vždycky v závislosti na nich. Každý z nás je zaměstnán a vykonává celou řadu věcí, jejichž povaha je neutrální, právě jako vědomosti, z nichž ony schopnosti pocháze­jí. Většina lidí se vymlouvá, že nemá na duchovní cíle pomyšlení, protože na ně nemá čas. Jsou příliš zaměstnáni neutrální činnos­tí. Společnost si vymýšlí pro lidi rozšíření neutrální činnosti. Zkracuje-li se délka zaměstnání, která má téměř zásadně povahu neutrální činnosti, prodlužuje se s velkou vynalézavostí délka ostatní neutrální činnosti, sporty, poslech radia, televize, čet­ba atd. Lidstvo se bojí zející propasti prázdnoty, která už v něm dávno vznikla a která má být naplněna a nakonec jedině může být naplněna vědomím o Bohu. Nuže, to je obsah bezhříšnosti, toto vyprázdnění se ode všeho dobrého, zlého i neutrálního. Stav takové bezhříšnosti je nutný, má-li nastat trvalé spojení s Bohem. Na cestě osvěcovací se dosahovalo přechodného a částečného spojení s Bohem vytržením vědomí ze zmíněné oblasti hříšnosti, nikoliv však jejím překonáním. Jakmile opadla vlna vytržení, člověk se vracel do starých kolejí, byť už nebyl tím, čím byl před tím. To­to jsme si nazývali pouhým osvícením, a jedním z prostředků k ně­mu bylo právě vytržení, extáze. Na cestě spojovací, do které se vstupuje smrtí na kříži, nemáme se vracet do odděleného lidského vědomí, nýbrž máme najít nový, věčný střed vědomí. Vývoj osvěco­vací cesty k tomu už vedl, že jsme se stále nejraději vraceli do odděleného vědomí, že jsme je stále méně považovali za svůj do­mov, že jsme je stále více považovali za svůj žalář a že jsme tím více toužili po Otcovském domě, tj. po neuhasínajícím zdroji veš­kerého vědomí. Nyní se má tento návrat uskutečnit tak, jak jej uskutečnil sám Pán Ježíš a jak nám o tom podal svým utrpením pod­robnou zprávu. Doprovodil ji také významnými slovy, která bychom si měli vtisknout v paměť. Jsou zapsána ve sv. Janu kap. XV až XVII.

            Soud Pilátův tedy představuje odtržení se světa neutrální činnosti a myšlenek od vědomí, směřujícího ke spojení.

             Sv. Jan podává důležité doplňky k soudu před Pilátem (kap. XVIII, 36-38). Pán Ježíš nenechal Piláta na pochybách o tom, ja­kého království je králem, že nijak nemíní ohrožovat jeho moc. "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, bojovali by přece moji služebníci, abych nebyl vydán Židům, ale tak moje království není odtud." Proto mu Pilát řekl: "Jsi teď král?" Ježíš odpověděl: "Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Dí mu Pilát: "Co je pravda?"

            Všichni, kdo žijí neutrálním životem konajíce služby neutrál­ní povahy, nevědí co je pravda, ani jim jejich způsob života neposkytuje prostředky, aby se ji dověděli. I když poznávají křiv­du, kterou páchají, neumějí se vzepřít vůči zlu a tak se stávají jeho přisluhovači, aniž si přejí jimi být. To platí i v malém o každém jedinci. Sv. Jan mluví dále o tomto váhání Pilátově a o jeho neschopnosti osvobodit Ježíše. Jan XIX, 4-16:

            Pilát znovu vyšel ven a praví jim: "Hle, vedu vám ho ven, abyste poznali, že na něm nenalézám viny. Ježíš tedy vyšel s trnovou korunou a v šarlatovém plášti. I řekne jim: "Ejhle, člověk!" Jakmile ho však spatřili velekněží a služebníci, křiče­li: "Ukřižuj, ukřižuj!" Pilát jim praví: "Vy si ho vezměte a ukřižujte! Neboť já na něm nenalézám viny." Židé mu odpověděli: "My máme Zákon, a podle Zákona musí zemřít, poněvadž se činil Sy­nem Božím". Když pak Pilát slyšel tato slova, ještě více se pole­kal. I vešel znovu do vládní budovy a řekne Ježíšovi: "Odkud jsi?" Ježíš mu však nedal odpovědi. Řekne mu tedy Pilát: "Se mnou nemluvíš? Nevíš, že mám moc propustit tě a že mám moc ukřižovat tě?" Ježíš odpověděl: "Neměl bys vůbec moci proti mně, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto, kdo mě tobě vydal, má větší hřích."

            Od té chvíle Pilát usiloval propustit jej. Židé však křičeli: "Propustíš-li ho, nejsi přítel císařův, neboť každý, kdo se činí králem, je proti císaři." Když Pilát slyšel tato slova, vyvedl Ježíše ven a zasedl k soudu na místě, které se nazývá Lithostro­tos, hebrejsky Gabbatha. Byla příprava na velikonoční den, kolem šesté hodiny. I praví Židům: "Hle, váš král!" Oni však křičeli: "Pryč s ním, pryč s ním! Ukřižuj ho!" Pilát jim řekne: "Vašeho krále mám ukřižovat?" Velekněží odpověděli: "Nemáme krále, kromě císaře." Tehdy jim ho vydal, aby byl ukřižován.

            Z tohoto dovětku k dřívějším citátům si zvláště všimněme některých okolností, které by snadno mohly uniknout pozornosti. Pán Ježíš dodává jemně Pilátovi sílu k rozhodnutí, aby se neobá­val jej vydat Židům. Svatý Jan vždycky důsledně dokresluje, s pravým porozuměním vnitřnímu smyslu, všechny události. Pán Je­žíš a s ním sv. Jan nám radí, abychom neutrálním silám nebránili v jejich úkolu po svém přispět k ukřižování lidství. Síla, kterou k tomu mají, je od Boha, čili je ve vůli Boží, aby všechno harmo­nicky pomáhalo k ukřižování. Bezhříšnost, která se tu dovršuje, má jeden důležitý znak. Dovede odpustit všem, kdo podílejí se na jeho umírání, neboť v nich poznává nástroje. A pokud tyto nástro­je nepůsobí zvnějška, nýbrž přímo z člověka, nerozčiluje se nad jejich působením, neztrácí klidu a jen tak si umožňuje postup. Stav pravé bezhříšnosti bude ještě dále popisován při dalším výk­ladu. Nebýt nenávisti velekněží, nebyl by se dostal Pán Ježíš na kříž. Proto při nízké úrovni výkladu bychom mohli opakovat, že tu jde o nelítostný boj Satana s dobrem, které představuje Pán Je­žíš. Zvýšíme-li úroveň výkladu, řekneme, že odpor, který provádí lidské já, je teď nejúčinnější hybnou silou na cestě ke spojení. Nebo ještě jinak - život v těle je nejlepším prostředkem k tomuto spojení. Tím, že se lidské já brání, aby mu kraloval Bůh, teď už nemůže způsobit odklad spojení s Bohem, nýbrž naopak způsobí, že se rychle provede pasivní předpoklad vzkříšení do věčnosti - smrt. Zevně všechno svědčí, že vítězí, vnitřně navozuje posled­ní krizi, ze které definitivně povstane věčný život. Jak by byl výklad snadný, kdyby nebylo této dvojí povahy této části cesty. Také neutrální síly se chovají podle toho, jakému převažujícímu vlivu podlehnou. Na Piláta na jedné straně působila jeho manželka se svou inspirací, jeho vlastní víra v bohy a korektní jednání Ježíšovo. Přesto však podlehl vášnivému hlasu davu. Vliv neutrál­ních sil tedy nelze podceňovat.

             Vysvětleme si všechno, co se tu děje, na příkladu člověka, který se ocitl v této fázi vývoje. V úvodu uveďme, čemu to odpo­vídá v obrazu Ježíšova života. Existují dvě hnací síly, obě vede­né milostí Boží (jak psáno v Písmech):

            1. Pasivní síla, odpor vůči zlu (vyhnání penězoměnců z chrámu, kárání bohatců, nemilosrdných, odpor pokušení Satanovu na poušti apod.), pomocí níž si napřed člověk zoškliví hříšný život (v poslední fázi dovršeno soudem velerady) a nakonec i neutrální život (soud Pilátův). Jinak řečeno: Odpor vůči světskému a neu­trálnímu způsobu života je tak silný, že především vzbuzuje vel­kou lítost, že jsme tak planě mohli žít a potom tak mocnou touhu už tak nežít, že se tento odpor rovná neschopnosti žít bez Boha. Pán Ježíš si uvědomuje, že je to projev milosti a vůle Otcovy, že si přeje umřít pro minulý způsob života, aby mohl žít s Otcem a mohl dát žít i jiným v Něm. Tato možnost návratu je příznačná pro toto období.

            2. Aktivní síla, láska k Bohu a z ní láska ke všemu, co z něho pochází (Jan v kap. XV až XVII), touha po věčném životě jsou už tak mocné, že převýší vysoko lásku k sobě (mučení) a od­pouští všem (Petrovi, Pilátovi, židům), neboť je spojena s hlubo­kým poznáváním zákulisních souvislostí a má za sebou již takovou znalost věčného života (od Jordánu až po květnou neděli), že mu jasně vyniká potřeba a vznešenost věčného života nad vším ostat­ním. Život lidský (s Apoštoly) se mu jeví jako provizorium, jako výpadní můstek do věčnosti.

            Tyto dvě síly jsou proto tak velké, že milost Boží už může působit téměř bez překážek, že se může téměř volně vlévat do lidské mysli, do všech lidských citů a pohnutek. Člověk se stává prázdnou nádobou, do níž se může nalít Bůh. Je však třeba splnit ještě několik důležitých podmínek, o nichž bude dále řeč. Pán Je­žíš nám však mnohé z nich už prozradil. Je třeba se co nejvíc odosobnit. Nedbat ani na ponížení (byl bit, popliván, posmíván) ani na odpor vlastní osobnosti (veškeré ponižování je míněno ta­ké jako odpor vlastního já, nikoliv vnějšího okolí) ani na rady rozumu (byl trním korunován).

            Zvláště korunování trnovou korunou má pro nás velký význam. Souvisí s tím, že byl Pán Ježíš posměšně oblečen do královského roucha, do ruky a na hlavu mu dány posměšné symboly moci. Ve zkratce se dá říci, že tak malicherná má vypadat dosavadní vláda člověka nad věčným duchem, který je v něm utajen. Pilát nám pomohl k snazšímu pochopení tohoto významu, když ukázal na Pána Ježíše slovy: "Ejhle člověk!" Je to ve zkratce hodnocení, ke kte­rému v této části cesty máme dospět. Člověk dosud kraloval, ale jeho vláda byla směšná, nespravedlivá, nepravá. Měl prostřednictvím něho vládnout Bůh. Aby se toto všechno stalo člověku zřejmé, k tomu je třeba, by rozum, jehož sídlem je hlava, byl spoután trnovou korunou. Je to symbol toho, co se má v brzku stát a co už aspoň částečně nastalo. Popud k jednání vycházel dosud z rozumu a proto jednání i myšlení bylo nedokonalé. Nyní začíná být stře­dem inteligence vyšší duchovní princip v člověku, vědomí jasně spojené s vědomím Božím. Rozum se vyznačuje diskurzivním (povída­vým) způsobem myšlení. To je v podstatě myšlení analytické a vel­mi těžkopádné. Nyní nastává přechod k myšlení syntetickému, be­zeslovnímu, obsahovému. Diskurzivní myšlení se stává vážnou pře­kážkou dalšího pokroku. Částečně se dá navodit určitými způsoby vnitřní modlitby, ale začne mít spojovací účinek až tehdy, když se ozve z druhé strany nadpřirozená poutanost obsahem nekonečného vnitřního vědomí. Vždyť nic z mučení Páně by se bylo nestalo, kdyby mučitelé nebyli měli moc zhůry, jak praví např. Pán Ježíš Pilátovi a jak dává najevo výrok evangelistův, že se splnilo, co bylo psáno v Písmu. Jakými prostředky toto mučení a umírání bude probíhat v našem životě, nezáleží tolik na vůli Boží, nýbrž na schopnosti člověka, do jaké míry a hloubky pochopil vnitřní smysl této proměny. Víme dobře, že mohou nastat případy, a nebylo jich málo mezi křesťanskými světci, že doposledka nechápali, že jde jen a jen o vnitřní proměnu, dosažitelnou vnitřními změnami. Vli­vem zakořeněných historizujících předsudků, že totiž historii umučení brali jen jako historický fakt, který je nutno do posled­ní události zase v čase opakovat, opíral se jejich vývoj převážně jen o zevní hnací prostředky, které pouze nesly odezvu v jejich nitru. Někteří světci umírali téměř celý život, byli při tom trýzněni stigmaty i zvnějška přicházejícími příkořími. Dnes už tento způsob cesty považuje za překonaný. Čím dokonalejší je pochopení vnitřního, symbolického smyslu umučení Páně, tím ve větší míře nastupují vnitřní prostředky umírání, takže člověk, který něco podobného zažívá, může zůstat mezi lidmi, a přestože i on je jim a zevními okolnostmi také veden, přestože i jemu všichni, aniž to ví, pomáhají, aby vnitřně umřel, je tato pomoc tím jemnější, čím rychleji na ni člověk reaguje vyrovnáním úrovně hladiny vnitřní modlitby s požadavky, které např. napovídají zev­ní události. Kdyby např. v této době vrcholného "mučení" a "umí­rání" nepřestal se slovní modlitbou a nepřešel na syntetickou be­zeslovní modlitbu, také on by byl "umlčován" zevními okolnostmi a začalo by to být umlčování velmi bolestné, právě takové, jaké je líčí Pán Ježíš. Chtěl bych vás zbavit klamného dojmu, že ubírá-li se člověk převážně vnitřními prostředky - a nikdo se ne­dovede ubírat kupředu jen jimi bez korekce zevními prostředky - že proto netrpí. Naopak. Jestliže se převážně ubírá vnitřní cestou, neznatelnou pro okolní svět, zkracuje umírání, ale činí je intenzivnější. Používat nějaké duchovní anestetické prostředky v této fázi se vyplácí, protože hlavní požadavek se musí splnit - být při vědomí. Kdo při něm přestává být dříve než odevzdá do­konale ducha Bohu, nikdy se neocitne v náruči Boží. Usnout lze i zde, i když pro vnitřní bolest je to velmi těžké. Na hoře Tábor to bylo snazší. Zde už každý pospíchá, neboť místo je nehostinné.

            Tato část výkladu by se dala doplnit a shrnout takto: Jakmi­le se někdo narodí na této zemi jako člověk, vždycky nastupuje cestu k Bohu. Lidský život už k ničemu vyššímu neslouží a vždycky slouží nejvyššímu cíli. Kdo nevěří po celý život v Boha a nestará se vůbec o věčný život, jde cestou úplného vnitřního nepochopení zmíněného cíle života. Je pak postrkáván okolnostmi, fyzickým vý­vojem a úpadkem. Daleko se nedostane. Mnozí vážní myslitelé pochybují, že má svobodnou vůli. Má ji, ale ta je velmi okleště­na, protože všechno dělá, aniž ví, jaký to má nejvyšší smysl. Kdo se vůbec nestará o vyšší život v širším rámci než lidský život, jde kupředu oním nám všeobecně známým odosobňováním, které je způsobováno různými druhy neúspěchů, zklamáními, nemocemi, ztrá­tou, nakonec úpadkem tělesných i duševních sil. Touto cestou se nedostane až na konec, a kdyby rámec lidského života znamenal ko­nec možného vývoje, byla by naprostá většina lidí odsouzena k to­mu, že jej nedokončí. Kromě těchto lidí s naprostým nezájmem o věčný život, existuje řada lidí, kteří mají jen zevní, rozumový zájem o věčný život, způsobený většinou vypočítavostí. Kdyby něco po smrti existovalo, udělají teď něco, aby i tam dopadli dobře. I tito lidé většinou hrají roli slepých nástrojů toho, čemu se říká lidově osud. Porušují-li se náboženské závazky, tj. pravi­delnost náboženského života, nejsou za to "trestáni", neboť nema­jí odkud spadnout. Žijí jako předešlí na úrovni zvířat nadaných vyšší inteligencí než je obvyklé u zvířat samotných.

            Pak je tu malý počet lidí, kteří záměrně a soustavně sledují z jakýchkoliv důvodů nejvyšší cíl života. Ti jsou "trestáni" za mravní úpadek a za zanedbávání náboženských povinností. I jinak bývají tříbeni utrpením ve větší míře než předešlí, aby se vyrov­nala nerovnováha mezi vnitřním a vnějším životem. Obvykle totiž ne­vědí, nebo po většinu své cesty nevědí, jak by měli zjednat tuto rovnováhu z vlastní iniciativy.

             Pak jsou tu jedinci, kteří sledují nejvyšší cíl života z lásky k Bohu nebo z touhy po poznání. Na začátku jejich cesty většinou stojí první prudké obrácení, tj. náhle se dostavivší zásah milosti Boží, umožněný dřívější připraveností a povahou okamžiku tohoto obrácení. Jejich cesta je příkrá, nerovnováha me­zi vnitřním a zevním životem je "trestána".

             Kromě těchto čtyř typů je tu řada lidí, kteří mají vysoké mravní ideály, především smysl pro spravedlnost, jsou obětaví a dovedou si vytvořit jakýkoliv nenáboženský ideál a jít za ním. Sem patří také ti, kdo velice důsledně provádějí něco, co zaujímá větší část jejich myšlení a skutků a co nemá pouze neutrální po­vahu. Slouží např. nějakému dobru, nebo něčemu, co považují za dobro. Takoví lidé jsou velmi blízko osvícení, bývají přístupni intuici, mají předpoklady, aby svůj nižší ideál v pravý čas změ­nili za vyšší, přerostou-li přes hranice dosavadního ideálu. Je­jich střídání ideálu je vždycky důkazem prudkého vzestupu. Pro svou duchovní nevědomost nebývají "trestáni" za přestupky proti duchovním zákonům, pokud je dělají z přesvědčení, že jejich jed­nání je správné. Do tohoto typu lze přiřaditi fanatické přívržen­ce jak náboženských, tak různých sociálních a politických směrů.

             Mezi zmíněnými typy se nedají vést přesné hranice, existují mnohé jejich varianty. My jsme si jich museli všimnout hlavně proto, že pro některé trýznitele má Pán Ježíš modlitbu "Bože od­pusť jim, neboť nevědí, co činí", pro jiné, kteří ho netrýzní, zase výrok "neplačte nade mnou, ale raději nad sebou a svými dět­mi." Jakoby tu bylo různým lidem různě měřeno. Proto jsme si dá­vali do uvozovek, že jsou různě trestáni. Kdo je trestá? Lidově lze říci např. o Pánu Ježíši, že Otec tak miloval lidi, že svého jednorozeného Syna poslal na svět a nechal vykrvácet na kříži, aby spasil lidi. Otec tu trestá jak Pána Ježíše, tak i všechny ostatní, kteří přestupují vědomě jeho zákon. Na tom je pravda po­tud, že Bůh miluje své tvorstvo víc, než pozemský otec své děti, ale také jinak, lidsky nevyjádřitelně. Je v tvorstvu zákon o jed­notě cesty, který je v různých versích znám v náboženství i mimo ně, ale nikde není kodifikován. Na úrovni zvířat je to zákon dru­hu. Tento zákon zvířata ctí s naprostou samozřejmostí, a má to za následek, že jsou na své úrovni spokojená a šťastná. Mohli bychom ho definovat úzkou specializací, které se přidržují a z níž ani nedovedou vybočit, nejsou-li pracně převychovávána lidmi. Něco podobného existuje i u prostých lidí. U včel, mravenců atd. pozo­rujeme už dokonale provedenou dělbu práce, kterou zvířata zase dokonale zachovávají. Tomu obdobné jsou indické kasty, do jisté míry i stanovení tříd v marxismu. I to je zjednodušování, jakési specializování. Nahlíží-li na ně někdo zvnějšku, považuje je za něco uměle vytvořeného a někdy velmi krutého. Toto třídění však zaručuje určitý řád, uvnitř něhož je možný (beztrestný) vzestup. Obdobný řád měli staří Židé a jiní staří národové, a ten byl ko­difikován v jejich svatých Písmech. Nemusíme však jít tak daleko. Zatím co lidé považují zvířata za úzce specializované tvory a např. kastovnictví za jakési specializování uvnitř lidské spo­lečnosti, každý, kdo jen nahlédne za své lidství, začne poznávat, že i člověk, omezený smysly a rozumem, je velmi úzce specializo­vaný tvor při všech jedinečných a bohatých možnostech, které se mu nabízejí v rámci pouhé rozumové činnosti. Avšak na rozdíl od většiny zvířat, téměř každý z lidí, ať ví či neví o něčem nad se­bou, ať tomu věří či nikoliv, aspoň nepatrně experimentuje za zmíněným rámcem tím, že si vytváří vlastní normy, přece jen trochu, někdy značně odlišné od všeobecně uznávaných norem lids­kého života. Jinak řečeno: Nejen, že osobitě hodnotí všechno, s čím se setkává, ale dříve nebo později s pomocí tohoto hodnoce­ní vytváří svůj osobní poměr ke světu a k různých hodnotám v něm. Začne zkrátka psát v sobě zákon, který není nikde jinde napsán než v něm, ten začne ctít a podle něho se řídit. Tak začne mít jeho život důsledně nebo méně důsledně určitou úroveň, které se člověk přidržuje. Tento zákon je jeho osudem, jím se odměňuje a trestá. Je to mechanismus nakonec silnější než on. Jeho plnění ho činí šťastným, jeho neplnění nešťastným. Tak už dítě si vytvá­ří pravidla svého dětského života, her atd. Když je nuceno opus­tit tyto hry, opustit dětství, protože jim odroste, nastává první krize, je trestáno za to, že přechází z jedné úrovně na jinou. Mluvíme o krizi dospívání, stárnutí atd. Nastávají však všude, kde člověk porušuje pravidla, která si sám stanovil. Mohli bychom to rozebrat na nesčetných příkladech. A protože je tu spojitost mezi hmotnými podmínkami života a myšlením, mezi následky myšlení a skutky, zdá se nám že je člověk "trestán" za své hříchy, za to, že vybočuje z pravidel, která si sám vytvořil. Je pochopitelné, že Pán Ježíš by ani zdaleka tolik nebyl trestán tehdejšími Židy, kdyby si byl nestanovil tak vznešená pravidla života, tak velko­rysou pomoc lidem a kdyby byl nemusel nakonec, jelikož to bylo jeho záměrem sestoupit ze své lidské důstojnosti, totiž tak se to jevilo navenek. Ve skutečnosti odstoupil před svou smrtí na kříži od svého lidství, aby nám ukázal, co bezpodmínečně musíme splnit, abychom se ocitli nad sebou samým, nad onou lidskou druhovou specializací, která nás omezuje, činí nesvobodnými, a zbavuje nás vě­domí, že jsme nesmrtelnými bytostmi.

             Pán Ježíš si vybral židovský národ pro vyšší normu života. Nebudeme zde rozebírat, proč to mohl učinit. Avšak židovský národ ve své převážné části tuto normu nepřijal, ačkoliv mu už před tím, po tisíciletí, byla imputována. Proto mohl Pán Ježíš říci ženám, aby plakaly raději nad sebou a svými dětmi než nad ním. Samy se trestaly.

            Pán Ježíš mluvil o svém jhu, které je sladké a nabízel toto jho lidem. Řekli jsme si už, že každý člověk, který se narodí na této zemi, bere na sebe úkol, tedy jakési jho. Protože však plní téměř vždycky jen část tohoto úkolu a nedočkává se konečného osvobození, nedá se o jeho jhu vždycky říci, že by bylo sladké. My proto, že nevíme o svém jhu, které jsme na sebe vzali, díváme se na to, co prožíváme, jako na osud nebo na trest. Co se nám však jeví jako trest, to je jen mechanismus nám skrytých závis­lostí. Kdybychom se zařídili podle pouček Pána Ježíše, bylo by naše jho sladké a břímě, které neseme a nést musíme, lehké. Jedi­ný neodvratitelný osud je v tom, že jsme lidmi a že se svým lidstvím musíme hospodařit. Lidství je hřivna, kterou nemáme za­kopávat, nýbrž z níž máme získat další hřivny. Zakopáme-li hřiv­nu, jsme nepravým správcem toho, co nám Bůh svěřil. Zde je určena míra lidské svobodné vůle. Je značná. Z daných hřiven (z lidství) můžeme získat další (úkol cesty očistné a osvěcovací) a za to být ustanoveni správci nad mnohým (úkol cesty spojovací). Na cestě osvěcovací poměrně pracně z každé hřivny získáváme další, ale na jejím konci (smrt na kříži), kdy přijde majitel našeho života s námi účtovat, získáváme za svou věrnost trvalé správcovství nad svým životem (život věčný). Ono pracné hospodaření s hřivnami je v podobenství o hřivnách znázorněno délkou času, po níž je maji­tel nepřítomen (nevědomost o existenci Boží v nás) a malým počtem nově získaných hřiven, kdežto ona převratná událost (smrt na kří­ži a zmrtvýchvstání) je znázorněna návratem majitelovým a jeho soudem. V tomto přirovnávání je také pamatováno na to, co zde postupně vysvětlujeme. Pán Ježíš beze zbytku, právě jako správcové majetku, předkládá majiteli všechny hřivny, které od něho nabyl i které nově získal. Jen tímto bezvýhradným odevzdáním všeho, co máme, můžeme získat vše - věčný život. Toho si buďme vědomi i při dalším výkladu.“

            Je toho mnoho, co se dá od Makoně čerpat. Pokud mi okolnosti dovolí, pokusím se ještě stihnout článek o „Zmrtvýchvstání“ jako další krok na duchovní cestě. A všem nám přeji, aby Bůh byl nestále na naší straně celou svojí vahou.