Ať je tomu jakkoli, život mi velice rychle po festivalu přinesl příhody a výzvy, které se mi zahryzly do vnitřností a pěkně se mnou zamávaly, aby prověřily skutečnost mé víry v Bohyni, můj vztah k Ní, mé chápání této síly/personifikace/entity... Byla jsem, jako ve starosumerském mýtu Innany, nucena sestoupit do tmy vlastního podsvětí a podívat se, jestli tam najdu něco, co bych mohla označit slovem Bohyně.

Ráda bych se tedy vyjádřila z osobního pohledu ke zmíněnému článku, ale cítím se schopna komentovat pouze jeho 1/2 polovinu, která se specificky zabývá hnutím, či znovuobrozeným 'náboženstvím' Bohyně, a mým vlastním vztahem k němu.

Především jsem se zastavila nad větou: 'Také v Česku nastal nový věk a s ním dorazila roztodivná duchovní hnutí (jako uctívání Bohyně).'

Článek uvádí, že ' jsem stále nemohla najít ten pravý směr, zatímco jsem si v životě procházela různými formami výcviku a seznamovala se s tou a onou duchovní stezkou, až jsem to pravé ořechové konečně našla v hnutí Bohyně.'

Ale když jsem s Karolínou Vránkovou, autorkou článku, na statku ve Skalce hovořila, nevěnovala jsem pozornost faktu, že musím mluvit naprosto přesně a specificky, jinak každičký kousek nejasně definované informace může skončit překroucený a nepochopeně interpretovaný. Mám tendence se takovými věcmi netrápit, ale protože v konečném důsledku mohou mít taková tvrzení opačný efekt, než s jakým byly míněny, chtěla bych upřesnit, co je mou skutečností.

Věřím, že naše duše si jasně razí cestu životem přesně do těch zážitků, zkušeností a podmínek, jaké si, ať už před začátkem výletu, nebo do určitě míry přímo za jízdy, naplánovala. To je mi jedno, jak to přesně funguje, netvrdím, že vidím do často zakalených vod Mystéria života, ale na čem záleží, je, že nelituji ani jediného kroku, který jsem v životě udělala. Každý zážitek, ať sebenepříjemnější, mi přinesl větší či menší lekce, které mě učinily celistvější bytostí.

Když jsem následovala, někdy nedobrovolně, tažená za pačesy, ten urputný vnitřní hlas, který mě někdy skrze radost a světlo, jindy skrze ponuré hrozby a bolest, táhl životem za sebepoznáním, a snad i za tím, co jsem kdysi nazývala 'sebepřekročení', každá fáze mého duchovního ztotožnění se byla pro mě 'ta pravá', 'ta jediná', konečně 'to ono!' A nemá to tak snad do určitě míry být? Pro mě to znamenalo ponořit se celá do vášnivě aféry s mystériem, v jakékoli formě se v mém životě právě zmanifestovalo, ale hlavně, že ke mně promluvilo a zamrkalo na mě svýma živýma očima!

A takhle jsem přišla i k Bohyni.

Ano, podstoupila jsem v anglickém Glastonbury, které je pro některé fyzickou lokalitou a středovým bodem mytického Avalonu, po jednoročním 'výcviku', sebezasvěcení jako kněžka Bohyně. Sebezasvěcení znamenalo, že jsem se neupisovala vnější autoritě nějaké Velekněžky, ale moje jediná zodpovědnost byla, že své srdce, mysl, vůli, vše, k čemu mám ve své osobě vědomý přístup, se záměrem odevzdávám Vyšší síle, s níž komunikuji skrze svoji intuici. Já, tak jak jsem si sebe vědomá, jsem z vlastní duchovní touhy nabídla tyto své složky ke službě síle, která, jak vnímám, je větší, než má individualita.

Proč jsem to udělala?

Zřejmě proto, že jsem cítila, že ke svému dalšímu vývoji potřebuji mezi touto energií, které zjednodušeně říkám Ženský princip (jaké bezbožné zlehčování to však je, za touto frází se skrývají nevystižitelné hloubky mystéria existence!) a sebou, svou ohraničenou osobností, vytvořit most, a otevřít se efektům jejího proudění moji psýché.

Jsem člověk, který hladké plynutí života, Tao života, neustále blokuje vnitřními boji a odporem, a někdy si z těchto blokád dokonce vyrábím pevné hradby a teorie jako bezpečné kukly, uvnitř nichž se může moje vnitřní housenka potichu přerodit v motýla...a roztrhout kuklu a nechat ji za sebou..

Všechny své fáze a školy jsem potřebovala k tomu, abych byla schopna udělat další krok. Každé učení, pokud jsem do něj opravdu vstoupila a požila jeho medicínu, mě přetavilo v nový tvar. Nedá se tedy říct, že jsem to pravé 'konečně' objevila v hnutí Bohyně, protože i 'hnutí Bohyně', jak je známo těm, kteří jeho aktivitu sledují, se proměňuje a vyvíjí a rozšiřuje své vlastní hranice. Co se mi na tomto eklektickém hnutí líbí, je, že dovoluje osobitost jedince, proměnu a vývoj a nemá víceméně žádné centralizované, dogmatické učení, diktující zákony a role. Každý má volnost si v něm najít to, co jej oslovuje, a dokonce jej změnit svým dotekem, pokud je tento přínosný a vycházející z živé podstaty, která jediná, v ženské formě, je středovým polem této scény.

Tento směr je organický a živý, jako sama příroda, a jako takový není imunní vůči nemocem a nedokonalostem, ale přijímá je a pracuje s nimi jako s vyjádřením celku. Chápu jej jako veledůležitý inkubátor pro určité duchovní kvality, formy a s nimi i informace, které jsem nenalezla nikde jinde, a které, alespoň pro mě, byly nenahraditelně důležité. Detailní, hluboký a delikátní průzkum základního aspektu existence, její ženské formy a pro mě toto znamenalo mystéria manifestované formy, forma, dokonce 'hmota', jakožto vyjádření Ducha. Nebe na Zemí, chcete-li.

Přijetí naší inkarnace v této rovině je první krok. Kolik z nás miluje každičkou píď našeho života, miluje to, čím jsme, přijímá bez couvnutí každičký dech, myšlenku, krok? Nikdo, koho osobně znám - a já rozhodně ne! Proto pro mě nebylo vyhnutí, než se s co nejupřímnějším, nejhorlivějším zápalem pustit na stezku tantry a později stezku Bohyně, v jejímž jméně tantra, která pracuje s tělem, je. Podle mé zkušenosti obě tyto cesty, v různých formách a odstínech, mají v konečném důsledku za účel pomoci nám přijmout sami sebe do dříve ani netušené hloubky, a tak dovolit otevřít se dveřím, skrze které projdeme ze sebe ven, do širého vesmíru, kterým jsme, do onoho pověstného přítomného okamžiku, který je bezčasovostí, do světa, který je potenciálně bez omezení. A to nádherné je na tom to, že cesta nevede přes zavržení a odsuzování sebe či aspektů života, ale skrze jejich zahrnutí, ba dokonce oslavení, poté, co jsem pochopili jejich pravý, hlubší význam v našich životech.

A tohle mě přivádí zpátky k úvodní větě '...nový věk a s ním roztodivná duchovní hnutí'. Jak tantra, tak uctívání Bohyně, pohanství, čarodějnictví jsou prastaré systémy, jak se říká, jako lidstvo samo. Co mě zaujalo v hnutí Bohyně, byla především kvalita bezčasovosti, zakořeněná však v evoluci lidského vědomí skrze prastará zobrazení ženy jako milovaného a uctívaného principu plodnosti a výživy, hojnosti, principu manifestovaného Ducha.

Jednou z mých 'biblí', která mě hluboce, na intuitivní úrovni oslovovala a vedla, byla a je kniha proslavené archeoložky Mariji Gimbutas The language of the Goddess (Řeč Bohyně). Marija, o jejímž životě a práci byl na festivalu uvedený film, je známá světu svými objevy stovek sošek bohyní a jiných artefaktů, souvisejících s touto kulturou, po území celé tzv. staré Evropy. Marija v průběhu svých výzkumů pocítila, že je možno intuitivně porozumět vizuální řeči tvarů, gestikulace, mytologické symboliky a ozdobných vzorců těchto sošek. Ve své mnohaleté práci převedla jejich poselství do příběhů hovořících o Velké, avšak mnohotvaré Bohyni, jejíž ňadra dávají výživu všemu stvoření, její mnohé oči, často hledící ze zvířecí tváře, jsou nejen znakem všudypřítomné vize, ale spolu s ňadry i ústy jsou znamením Božského Zdroje, a jejíž symbolické geometrické vzorce, pokrývající celé tělo, vypovídají o proudění vody a životní, 'hadí' energie, o zrození a původu života, o základních vesmírných silách, o ženském i mužském principu, o smrti a znovuzrození...

Pro mě osobně a pro mnoho dalších žen i mužů, kteří mají zkušenost s 'hnutím Bohyně', se nedá říci, že jde o směr Nového věku. Ten se podle mého porozumění, možná mylného, charakterizuje symbolickým pohybem lidského vědomí vzhůru, k 'ascendenci', 'nad' naše lidské podmínky, mimo doménu životního koloběhu.

Hnutí Bohyně, které je reinkarnací několikatisíciletého uctívání Mateřského Principu, dokumentovaného po celé planetě Zemi, je snahou o nejen symbolický návrat zpět ke kořenům, do našich těl, do hloubi našich kreativních duší, do samého centra naší existence, právě tam, kde jsme, a prožití její hluboké krásy, se všemi zkouškami, které toto přináší. A proto raději než 'proplachování se Vodnářem' bych vnímala 'uzemnění se v Gaie' jakožto slogan, charakterizující Festival Bohyně v České Republice 2004. Pokud jsem 'do Čech chtěla něco přivézt', tak jen posílení tohoto v různých formách tolik opakovaného poselství.

Vaše Valpurga - Hana Evans

Odkazy na stránky v angličtině o hnutí Bohyně:

http://www.goddessconference.com
http://www.starhawk.org/
http://www.sacred-feminine.org/default.htm
http://www.goddessalive.co.uk
http://www.goddess2000.org/
http://www.zbudapest.com
http://www.artesian-arts.org/monicasjoo.htm
http://www.lydiaruyle.com/
http://www.womensriteswomensmysteries.com

Česky:

http://bohyne.com