Jsme vybaveni si s touto pozemskou dimenzí pohrát. Máme velmi dobré, mocné a účinné nástroje. Jsme vybaveni celou škálou citů a vlastníme nejdokonalejší počítač - mozek.
Ptáme se po smyslu života a nakonec nechceme nic jiného, než se cítit naplnění a spokojení. Tato touha v nás vyvolává řadu představ a většinou, představ velice mylných. Protože všechny cíle nás okamžitě zasytí a znudí a my musíme nakonec zjistit, že splnění vlastního cíle je berlička, která nedává rozřešení toho, co trvale chceme a po čem toužíme. Můžeme vlastní život prožít vášnivě a naplno. A můžeme ho prožít v polomrtvém stavu. Záleží, co si sami dovolíme.
Získáme obrovské bohatství a jeho ztráta nás vrhne do opačné polarity a my utrpíme drtivou porážku. Nebo se intenzivně zamilujeme a rozchod nás brutálně zasáhne. Je zde i jiná možnost. Nastavíme obranné valy. Najdeme si poněkud nudné zaměstnání a naše výpověď bude lehce zvládnutelná. Nedovolíme si oddat se plně partnerovi, nebudeme mu věřit a následný rozchod zvládneme bravurně. Vždy volíme variantu vyhnutí se strachu z velké ztráty před intenzivním zážitkem. Pár lidí nás zklame, opustí a zradí a my se uzavřeme do ochranářské ulity téměř bez života. Mluvím o vášni k životu.
Nikdy se nesnažme někoho vlastnit. Nikdy neprojektujme naše vlastní, vysněné představy do toho druhého, protože tím ohrožujeme jeho vlastní cestu a nakonec nevíme, zda se on chce stát součástí našeho velkolepého plánu. Všechny cesty musí zůstat volné a všechny odbočky otevřené. A pokud někdo, na kom nám tolik záleží odbočí, neodchází, je stále zde a fyzická nepřítomnost není důležitá. Vždyť i jeho přítomnost je pouhým odrazem v našem mozku, stejně jako vzpomínka na něho.
Nikdo nás nemůže na naší vlastní cestě postrkovat, poponášet, podpírat. Máme vlastní nohy a vlastní nástroje. Jen my sami si vytváříme svůj svět, své místo v něm a jen my sami sklízíme ovoce naší přítomnosti. Přesto lidé tak rádi vstupují do různých forem otroctví, závislostí a připoutaností. Zbavují se toho nejcennějšího co mají, sami sebe. My nemůžeme ve svém životě potkat nikoho jiného, než nás samotné a to je zřejmě jediným smyslem naší současné existence.
Skutečně vnitřně bohatý člověk trousí své perly na cestě, pokud jeho vlastní kapsy přetékají bohatstvím. Abychom mohli dávat, musíme být sami přesyceni. Pokud tomu tak není, dáváme z našeho mála a zoufale potřebujeme vrátit náš dar zpět. Předstíráme vlastní dobrotu, šlechetnost a nepřízeň, neochota, chlad okolí nás drtí. Poté se domníváme, že okolní svět nepřijímá naší snahu a je zlý a nepřátelský. Není, není nepřátelský. To my jsme hloupí a naivní. Skutečně bohatý člověk nepláče nad svým darem, protože nic neztrácí. Je císařem a císaři nepotřebují souhlas ke své existenci, nechtějí milodary a projevenou lítost.
V daném okamžiku máme jen to, co nám na základě našich minulých skutků náleží. Každý jsme ve skutečnosti přesně tím, čím jsme. Přesto se snažíme vylepšit naše image různými převlečky a maskami a prodáváme to, čím sice toužíme být, ale čím nejsme. Tato hra je nevinná, nikomu v podstatě nemůže ublížit, jen nám samotným. V té záplavě masek poté ztrácíme svoji vlastní tvář a naše integrita je rozplizlá. Žadoníme a škemráme ve venkovním světě a toužíme posvětit naše jednotlivé masky. Je to k ničemu.
To, jak se skutečně vidíme, jak cítíme sami sebe a jak se soudíme i odměňujeme je jediné platné a cenné. I uznání naší vlastní nedostatečnosti nám dává svobodu přestat hrát ty nekonečné iluzorní hry a poskytne pevnou základnu pro naší cestu vzhůru. Co na tom, že nám lidé nepochlebují, že nás teď nepotřebují a nemusí naší přítomnost? Skutečně vnitřně bohatí lidé nepotřebují sebe reklamu a také, nepotřebují být někým jiným a přesto, do jejich světla vstupuje mnoho lidí, kteří touží být inspirováni k získání vlastní vnitřní síly.
Člověk, který poznal sám sebe nepotřebuje své okolí. Pokud se rozhodne, vezme si sám. Před vlastní smrtí pohlížíme pouze do své tváře, naše naplnění je jen z našich skutků a naše plnost je důsledkem nás samotných. Kupovat si přízeň okolí je jidášskou mincí a zrazujeme sami sebe. Dar, který opustí naše ruce a naší mysl je skutečným darem. Láska, která vyvře z našeho srdce a jde jen jedním směrem je skutečná láska. Ponechme lidem svobodu a neočekávejme protidary. Takový dar je bez ceny, téměř vynucený.
Ani mohutný strom nechodí nikomu naproti. Ani hora, jezero, slunce, měsíc. A přesto jejich krása přitahuje obdivovatele. Ale oni je nepotřebují ke své kráse. A tyto jednotlivé formy krásy dávají přírodě její velkolepost a důstojnost. Každý máme své právoplatné místo v lidském rodu. Jen naše vlastní síla, vyrovnanost, rozkoš a živost naplní jiné lidské bytosti. Ale musí být skutečně naše a původní. Vše umělé bude rozpoznáno, zatraceno a odmítnuto.