Hodnocení současné krize některými lidmi, kteří nesou označení ekonomové, mě občas fascinuje, i když jsem si vědom, že mnozí z nich se ani nechtějí dobrat nějakých odpovědí či dokonce východisek z krize.

   Státy jsou zadluženy, banky jsou zadluženy, firmy jsou zadluženy a lidé jsou zadluženi, což dle názorů ekonomů téměř nemá pozitivní řešení, nebo ho má, ale pozitivní výsledky jsou velmi vzdálené (například deset let).

   Proč si takový ekonom nepoloží zcela jednoduchou a logickou otázku, komu to vlastně všichni dlužíme? Proč se tato otázka v médiích v podstatě vůbec neřeší? Co je na této otázce tabu? Nehrozí náhodou nebezpečí, že kdybychom si tuto otázku zodpověděli, že bychom se mohli dobrat skutečné příčiny krize? Pokud bychom si dlužili navzájem, pak by přece stačilo provést jednoduché započtení a je po krizi.

   Pro většinu lidí zajímající se o věci veřejné může být pozoruhodná informace o tom, že miliardářům v USA se za poslední tři roky zvýšil majetek o 0,5 bilionů USD. Rozevírání nůžek mezi nízkými a vysokými příjmy se stále zrychluje a na bohatnutí těch skutečné bohatých má krize zcela evidentně jen pozitivní vliv.

   Stále ještě je možno najít dost článků či diskuzních příspěvků, ve kterých autoři píšou o hlouposti či neschopnosti příslušníků vládnoucí vrstvy, která má za následek krizi. Jak je možné, že tito „hloupí a neschopní“ na krizi bohatnou?

   Bylo by velmi naivní si myslet, že u nás je tomu jinak, i když žádná čísla „kupodivu“ nejsou zveřejňována a týká se to nepochybně i politických představitelů. Je snad známo, že by nějaký vrcholový politik během krize zchudnul? Tím nechci tvrdit, že by někteří politici nebyli svým způsobem hloupí, ale jejich hloupost se neprojevuje podstatnými kroky, které činí, protože o těch nerozhodují, ale projevuje se v odůvodňování těchto kroků.

   Kam to směřuje, je docela zřetelně vidět na Řecku. Tlak na privatizaci státního majetku ze všech stran je obrovský, i když si nemyslím, že to je jediný cíl krize.

   Přes všechna tvrzení (h)různých politiků a ekonomů o tom, že základním problémem jsou chybějící peníze, či dokonce, že lidi si „to“ prožrali či prolenošili, z logiky výše uvedených věcí plyne, že absolutní nedostatek peněz tím skutečným důvodem být nemůže. Finančních prostředků ve všech jejich formách je dost (vždy bylo a mnozí investoři obtížně hledali a stále hledají, kam je vložit), ale jsou používány (nebo i velmi často nepoužívány – staženy z oběhu) pouze ve prospěch velmi úzké skupiny lidí.

   Prospěch je myšlen v širokém slova smyslu nejedná se pouze o peníze a majetek a dokonce ani jen o moc. Záměrné vytváření krize či podmínek pro její vznik a trvání může mít například za cíl i redukci počtu obyvatel na Zemi.

   Není jediný rozumný důvod (samozřejmě z pohledu většiny) pro to, aby se lidé měli hůře než dříve. Existuje dostatek zdrojů, půdy, výrobních kapacit, pracovních sil a nových technologií k tomu, aby lidé mohli produkovat dostatek potravin, výrobků a služeb minimálně k udržení dosavadní životní úrovně.

   Kde je tedy chyba ve společnostech, které si říkají demokratické a kde si lidé volí své vládce? Hlavní problém nespočívá ve formě společenského zřízení, ale v způsobu vládnutí a způsobu rozdělování vytvořené užitné hodnoty.  

   Pokud jsme si takto zodpověděli otázku příčin problémů soudobé společnosti, a když problémy analyzujeme více do hloubky, tak můžeme konstatovat, že za způsob vládnutí odpovídá vládnoucí vrstva. Když jdeme ještě více pod povrch, tak prvotní příčinou je způsob, jakým se vládnoucí vrstva utváří, tj. způsob, jakým se někteří lidé dostávají k politické a v neposlední řadě i ekonomické moci (případně, jak si ji udržují). Proces tvorby moci je rozhodující a určuje kdo (a do určité míry i jak) bude politicky i ekonomicky vládnout

   Změnu současné politické a ekonomické situace ve společnosti je dle mého názoru možno dosáhnout pouze kooperací všech občanských aktivit a iniciativ i jednotlivých lidí, jejichž skutečným zájmem je transformace společnosti, která by byla ve prospěch většiny lidí.

   Nezbytnou podmínkou je sjednocení všech těchto subjektů, a to je dle mého názoru možné jen na základě dohody o společném minimálním programu, který bude všemi akceptovatelný. Z toho důvodu by měl být tento program pokud možno zaměřen více na vlastní proces změn, než na předpokládané výsledky, protože jen v tomto případě je výrazně vyšší pravděpodobnost shody. Současná občanská opozice je natolik roztříštěná ve svých (často zcela zbytečně pravo-levých) názorech, že koncentrace na proces je zřejmě nezbytnou podmínkou jejího možného úspěchu proti relativně (přes všechny zdánlivé rozpory) konsolidované politické a ekonomické skupině, která je u moci politické i ekonomické.

   Z výše uvedených důvodů je nejvhodnější cestou (zjednodušeně řečeno) koncentrace na vlastní proces nastartování transformace, na proces demokratizace společnosti a ne na konkrétní cíle transformace.

       Jak jsem psal již dříve, existuje ne zcela nereálná varianta, že současná vládnoucí politická garnitura (míněno nejen ODS a TOP) je určena k odepsání a je připravena zcela nová viditelně nezkompromitovaná garnitura, která by však měla jednat opět podle not globálních hráčů. Mnohé tomu nasvědčuje – například současné mediální hrátky s odhalováním korupce a odkláněním státních financí a majetku, převod veškerého veřejně známého majetku „nejlepšího ministra financí“ na příbuzné apod.

   Odhaduji, že někteří z nich to již tuší (možná i vědí) a připravují si ústup. Zatím to však vypadá tak, že většina to ještě netuší a pere se či slouží ještě ze všech sil. Situace se za půl roku změnila jen v tom smyslu, že uvedený scénář je stále pravděpodobnější. Opět jsou připraveni charismatičtí vůdci, kteří nás povedou ke světlým zítřkům.  

   Tak, jako se říká, že náctiletí mají heslo: „Nevěř nikomu nad třicet!“, tak je možné konstatovat, že většina obyvatel naší republiky přijala za své heslo: „Nevěř nikomu nad deset milionů!“. Bez integrace skupin do deseti a nad deset milionů je však budoucnost transformace naší společnosti poměrně komplikovaná. Bohužel vzájemné předsudky obou skupin jsou dost silné. Jako klasická ukázka této rozpornosti se mi zdá článek, který v nadpisu obsahoval větu, že Babiš živí 30 tisíc rodin a do diskuze někdo napsal: „Není to náhodou tak, že 30 tisíc rodin živí Babiše?“

   Zásadní rozpor vzniká mezi těmi, kteří přímo tvoří hodnoty a těmi, kteří je přerozdělují a mají k tomu oprávnění daná mocensko-ekonomickým postavením či právním předpisem. Celkem logicky a nijak nepřekvapivě ti, kteří mají oprávnění hodnoty přerozdělovat, je přerozdělují zejména ve svůj prospěch. Je možné, že by naše společnost fungovala celkem v přijatelné shodě i přes nepříznivé vnější okolnosti, kdyby toto přerozdělování nebylo tak křiklavě nerovnoměrné a nezpůsobovalo u mnoha lidí již vážné existenční potíže.

   Připomínám (doufám, že zbytečně) že i v naší společnosti existují menší a střední podnikatelé, kteří mají podporu svých zaměstnanců, kteří jim nezávidí vyšší příjmy plynoucí z vyššího rizika a vyšší odpovědnosti.

   Obávám se, že je u nás stále mnoho lidí, kteří se o věci veřejné nezajímají do té doby, dokud nepřijdou o práci, přestanou splácet hypotéky a leasingy a začnou přicházet o své majetky. Pak teprve začnou křičet o nespravedlnosti této společnosti a neuvědomují si, že svým nezájmem a nečinností se na tom velkou měrou rovněž podílejí. Mnozí lidé si bohužel dle mého názoru chybně myslí, že jedinou možnou občanskou aktivitou jsou volby nebo stávky a demonstrace.

   V současné době v naší republice již existuje mnoho občanských aktivit a iniciativ, kde je možno se zapojit a podílet se na vytváření občanských struktur, které při vyšším stupni kooperace a programovém sjednocení mohou dokázat z dnešního pohledu neuvěřitelné věci. To bychom ovšem museli překonat občanskou pasivitu a všeobecné znechucení politikou. Komu tato pasivita a znechucení slouží, není tak těžké si domyslet, takže celkem pochopitelně ani není ze strany vládnoucích sil zájem pokusit se tuto situaci nějak zlepšit.

   Rovněž mnozí podnikatelé, a to nejen malí a střední jsou už nespokojeni se současnou situací. Logicky se obávají, že při pokračování současného způsobu vládnutí je pravděpodobnost nějakého revolučního vzepětí poměrně dost velká a při revolučním kvasu je uplatnění hesla „Každý nad deset milionů je zloděj a náš nepřítel“ celkem pravděpodobné.

   Kromě toho i požadavky na úplatky začínají přesahovat únosnou mez a jejich možnosti a podnikání pak pro ně ztrácí smysl. 

   Jenže stále ještě nenacházejí sílu vzepřít se současnému systému, se kterým jsou většinou spjati pupeční šňůrou. Vystoupením proti současnému systému jim hrozí nebezpečí odstřižení od všech státních zakázek nebo různé šikany ze strany státních orgánů napojených na mafie všeho druhu.  

   Pokud se nestane něco zcela mimořádného, neexistuje jiná varianta než sjednocení většiny slušných lidí s jediným cílem, kterým bude transformace naší společnosti. 

   Transformační proces, pokud se podaří spojenými silami nastartovat, však dle mého názoru musí ve svém průběhu stále zohledňovat dvě podmínky, jednu vnitřní a jednu vnější.

   Vnitřní podmínkou je stav jednotlivých prvků systému, tj. konkrétních lidí realizujících systém (což je velká většina). Myslím, že je na místě sice lidi nepodceňovat, ale na druhé straně nepodléhat nepřiměřeným iluzím. Systém musí být tvořen na míru lidí, kteří jsou k dispozici. Nemá smysl vytvářet systém vypadající na první pohled ideálně v době, kdy na něj lidé ještě nejsou připraveni.  Na tom již vícekrát ztroskotaly mnohé utopické vize.

   Vnější podmínkou je stav okolního světa kolem nás. I tomu je nutno přizpůsobovat formu a průběžné cíle transformace. Myslím, že vzpomínka na rok 1968 by nám měla stále připomínat, že nežijeme ve vzduchoprázdnu, a že v tomto směru se toho za ta léta zase tolik nezměnilo. Situace na Islandu je pro nás sice zajímavým příkladem, ale podmínky naše a Islandu nejsou zcela srovnatelné.   

    Je nutné, aby si pokud možno co nejvíce lidí ze všech vrstev společnosti uvědomilo jednu zásadní věc. Změna bude v každém případě. Tato společnost již nemůže dále takto pokračovat. Důležité však je, zda změna bude ve prospěch většiny společnosti či její malé části. To je potřeba si stále připomínat a nenechat se ukolébat vidinami, že krize nějak vyšumí a s drobnými změnami se pojede přibližně stejně jako dosud. To již dnes není možné a vnímá to tak stále více lidí. Bohužel velké množství lidí stále podléhá tlaku médií, že by stačilo vyměnit pár nejhorších politiků a zavřít pár mafiánů a situace ve společnosti by se uklidnila a postupně zlepšovala. Je potřeba si uvědomit a šířit mezi co největší počet lidí, že tomu tak prostě není.                

   Nenechme se ošálit iluzí revoluce, kterou bychom mohli v souladu se současnými reklamními praktikami nazvat „ještě sametovější“, která přinese větší části společnosti temné zítřky, menší části společnosti mírně světlejší a jen velmi malé části společnosti světlé zítřky.

   Máme povinnost vůči sobě a svým dětem pracovat na sobě i ve společnosti tak, aby až se nás někdo zeptá, v čí prospěch konáme, abychom dokázali s čistým svědomím odpovědět: „V náš prospěch.“ a ta slova „v náš“ budou vyjadřovat sounáležitost se všemi bytostmi. Slova „v náš“ půjdou ze srdce a nebude se jednat pouze o mozkem chladnokrevně kalkulovaný prospěch. Až dojdeme do tohoto bodu, pak rozvoj (čímž není rozhodně myšlen růst HDP) naší společnosti nebude mít v dohledné době hranic.    

   Stále znovu opakuji.Koncentrujme se na to, co nás spojuje a ne na to, co nás rozděluje.

Převzato z internetových stránek Miroslava Zelenky
www.miroslav-zelenka.cz