V západním světě bouchají ohňostroje a lahve sektu, laserové show v bohatších metropolích vykreslují na obloze obrazce, žhavý tep populární muziky se mísí s opileckým hulákáním.
Pár tisíc kilometrů na jih a na východ přišlo přes 120 000 lidí během několika minut o život, další statisíce přišly o zdraví, živobytí nebo střechu nad hlavou.
Jak tomu rozumět? Že v každé tragedii se umíme otřepat a znovu s optimismem vykročit? Bylo tedy bujaré silvestrovské veselí na pozadí moře slz znamením tvůrčího odhodlání? Nasazení bohatých západních států pro záchranu a pomoc by tomu nasvědčovalo. Ochota našich obyvatel přispět penězi byla nevídaná.
Ale nějak mi to bezstarostné veselení pořád připomíná (západo)římskou říši v 5. století. V domech patriciů se pořád pěstuje sofistikovaná zábava, ba i kultura, stále se připomínají a oslavují triumfy imperiálního Říma, senát se tváří, že někomu vládne, ale Říše je prakticky v troskách, barbaři (Ostrogóti, Vizigóti, Langobardi) jsou před branami Říma, systém je rozložen, záhy se jedinou zárukou kulturní kontinuity v latinském světě stanou benediktinské kláštery.
Je to podobnost, jak se říká "čistě náhodná"? Nebo je hiostoria magistra vitae? A o čem nás trato magistra tentokrát poučuje?
Ivan Odilo Štampach
Veselí a slzy
