Poté třeba existuje druhá oblast, nehmotná, nebo astrální, kde se vznášejí různé bytosti, které nemají tělo, takové jak ho známe my lidé. Může být světelné, energetické, prostě různé, ale ne hmotné. A zde již není ona původní jednota, existuje obrovské množství variací, něco jako obrazy, zachycené rozdíly spektra událostí, tak jak je nosíme ve své mysli. A poté je poslední dimenze, ta naše známá a hmotná. Tato dimenze obsahuje všechny aspekty. Původní jednotu, svět ne-forem - obrazů a známé, hmotné formy.

Přemýšlím dál. My se snažíme dosáhnout původní jednoty, protože jsme slyšeli, že původní jednota je blažeností. Štěstím? Ne, štěstím už ne. Štěstí samo o sobě nemůže existovat, pokud nemáme možnost jej srovnat s opačnou polaritou. Nemůže samo sebe takto vidět.

My jsme zřejmě přišli z oné prostřední, nehmotné dimenze. Dává to logiku. Něco náhle oživí hmotu a vznikne živé tělo, člověk. Nebo zvíře. Z původního zdroje to asi nebude, protože je to již zabarvené. Jak pudy, tak dědičnými vlastnostmi. Nebo také karmou, což může být naše virtuální historie mnoha životů pozpátku.

Smrtí se opět dostáváme někam do oblastí bez hmoty a časem se navracíme zrozením zpět. Může se stát, že se již nechceme znovu narodit do takzvaného utrpení, lidského koloběhu a toužíme se zbavit všech těch starostí, bolestí, ubližování, nenávisti. Dobře, snad je to možné a třeba toho některé lidské bytosti dosáhli.

Ale, pouze hypoteticky, co když je tato naše dimenze to nejlepší, co se zdroji, tj. inteligenci povedlo vytvořit a vše ostatní je krok zpátky? (z našeho pohledu). Můžeme jít zpět ke zdroji, můžeme to dokázat, odmítnout pozemskou existenci a jakmile tohoto bohulibého cíle dosáhneme, uvědomíme si, co vlastně děláme, nebo co jsme to udělali? Proč se vracíme zpět do zdroje? Nic tam není, to už přece známe, vyšli jsme z něho. Můžeme to poté vidět jako obrovskou chybu (z našeho pohledu). Dobře, nechceme lidskou existenci, existujme dále jako beztvará inteligence zproštěná temné i světlé strany.

Zdroj je naprosto dokonalý. Musí být. Nezná žádné polarity, je jednotou, vším. Nic zde neexistuje, pouze potenciál vytvořit něco jako vesmír. Aby se ona inteligence vůbec dokázala vidět, musí se rozdělit na dvě části se všemi těmi odstíny mezi tím. Poté jedna polarita uvidí polaritu druhou a i když samotné toto vidění je přeludem, vypadá to tak reálně. Je to, jako by si naprosto dokonalý, z našeho hlediska poněkud fádní program, sám nahrál chybu. A tato chyba se projeví ve formě úžasné planety, ve slunci, horách, jezerech a živých bytostech. A zdroj poprvé, i když ví, že to není pravda, povzdechne : "Bože já jsem krásný. Vím, že to není skutečné (a co je skutečné?). Pro onen povznášející okamžik to bohatě stačí." Něco, jako když se ráno snažíte usnout zpátky do toho barevného a vzrušujícího snu, i když dobře víte, že prostě není realitou.

A představme si, že existují dvě soupeřící síly (stále je to jen jedna a ta samá věc, pouze spolu komunikují v prostřední oblasti). Jedna z těch sil je velice konzervativní a bojuje za uchování čistoty původního zdroje. Druhá, ta progresivní, vidí pokrok v tom, že se alespoň něco děje. Právě ve vyrábění chyb v původní dokonalosti.

Ta konzervativní je v našem pojetí representována například Buddhou, Ježíšem, Mohamedem a všemi těmi osvícenými mistry. Jejich poselství je zřejmé. Zavrhněte tuto chybu, protože vám přináší utrpení a věčnou bolest. Zbavte se ji a oddejte se věčné blaženosti. To se nám musí líbit, být navěky v tomto krásném stavu, kde nic jiného neexistuje. Právě, kde nic jiného než blaženost neexistuje. Nezbavujeme se ale tímto úsilím právě té iluze, která nás sice na jedné straně drtí a na druhé straně dovoluje užívat si i velké slasti a radosti ? Štěstí se koupe v neštěstí, přátelství v nepřátelství a tak dále. Jedna bez druhé nemůže existovat, nebyla by možnost ji rozpoznat a prožít.

Ta progresivní strana je representována, jak jinak, ďáblem a pokušitelem. Ta tvrdí: "Víme, že je to klam, ale je to stále pokroková varianta oproti původní jednotě, kde se prostě nedělo nic. Vůbec nic. To naše strana stvořila vesmír, všechnu tu dokonalou a velkolepou nádheru. To my jsme umožnili bezpočtu bytostí prožívat slast i bolest, krásu i ošklivost, lásku i nenávist. A za námi stojí zástupy duší čekajících na příležitost nového zrození. Je to chyba, je to iluze, ale také je to něco navíc oproti původnímu a nehybnému. A ďábel se v potu tváře stal pokušitelem, aby podporoval v lidech touhu žít. Život nebo smrt? Těžká volba.

Pokud by to tak bylo, poté je těžké rozhodnout mezi peklem a nebem. Mezi ďáblem a Bohem. Obojí bude asi stejná entita, pouze s opačným znaménkem. Tak jako magnet prostě zůstává v našem pojetí magnetem, i když má zároveň naprosto opačné vlastnosti.

Možná máme dvě možnosti. Žít tak jak to známe a užívat si rozmanitosti forem, emocí, barev, pohybu, času (alternativa ďábla), nebo následovat Ježíše, Buddhu, Ramakrišnu do blažené a nehýbající se nečinnosti, která pohltí vše. Pohltí originalitu, individualitu, výjimečnost, šťávu a vzrušení života. A třeba až po smrti, až se nasytíme blaženosti a budeme padat do prázdnoty, uvidíme ďábla jako spasitele, dárce nového zrození (do iluze, samozřejmě). Protože ta druhá alternativa nám přijde jako naprosté a konečné vymazání naší duše a splynutí s územím bez duší. Spánek beze snu.

Toto je pouhá fantazie a není to mé přesvědčení. Přesto snad toto psaní nepostrádá prvky logiky a smyslu obvyklé v naší pozemské dimenzi.